Václav Djačuk IV. - Ze zlatého hrobu konečně do boje

Autor: Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔︎︎ 👁︎ 19.973

V zimě roku 1942 oznámili, že Čechoslováci budou propuštěni na svobodu. Mohli jsme se přihlásit do československé jednotky, formující se v Buzuluku. Ale také nám nabízeli sovětské občanství, že můžeme zůstat na Kolymě jako svobodní lidé nebo vstoupit do Rudé armády. Samozřejmě šli všichni bez výjimky do naší armády.

Reklama

Protože kromě řek neexistovaly žádné přístupové cesty a byl prosinec, vydal jsem se nazpět do hlavního sídla sovchozu po ledu. Řeka byla zamrzlá nestejnoměrně, když nám po ledě jednou za čtrnáct dní dopravovali proviant, stalo se, že v místech, kde byl slabší led, propadl kůň i se saněmi. Říkal jsem, to jsou mé první krůčky ke svobodě, k domovu, který je sice ještě daleko, bylo by hloupé zůstat tady někde na začátku. Tak jsem šel s holí v ruce, krok za krokem jsem zkoumal led a pomalu se blížil k cíli. Denně jsem ušel asi dvacet kilometrů. Po určitých úsecích byl strážní srub, kde jsem mohl přespat a od vojáka, který měl zřejmě patřičný pokyn, jsem vyfasoval jídlo na další den. Ale jídlo bylo syrové, potřebovalo uvařit. To mi však nedovolil.

Třetí den jsem se dostal do sovchozního střediska, odtud nás eskorta přepravovala hromadně dále, přes další lágry až do Magadanu.

V tom posledním jsme jako vždy hned po příchodu zjišťovali u místních vězňů, jaké jsou tu podmínky a hlavně, jaký je příděl chleba. Řekli nám, když se dělá, dostává se 60 dkg chleba, když se nedělá, 40. Tak jsme čekali na propuštění a při tom odklízeli sníh. Ale druhý den ráno jsme vyfasovali 40 a ne 60 dkg. Tak jsme si řekli, nemá cenu se hrnout do práce, každou chvíli nás propustí a dostáváme stejně chleba, ať děláme nebo ne. Během dvou hodin přijel náčelník a prohlásil, že jsme vyvolali stávku. Druhý den jsme radši šli dělat.

To už nás volali na fotografování a na otisky prstů - to znamenalo propouštění. Přišel jsem na řadu, ale nemohli najít mé jméno. Pak otočili papír a tam bylo vypsáno osm jmen organizátorů stávky. Ti prý nebudou propuštěni. Nejsem schopen vyjádřit, jak mě zamrazilo! Za pár dnů z těch osmi propustili čtyři, mne ne. Pak z těch čtyř zbývajících odešli dva, já zase zůstal...

Jednou jsem náhodou viděl náčelníka tábora, jak jde do kanceláře, zrovna jsme před jejich budovou odhazovali sníh. Obrátím se na něj a říkám, že tady zůstávám nedopatřením. Zavolal si mě na odpoledne do kanceláře, kde jsem se dozvěděl, že se údajně ztratily moje doklady.

Druhý den se zase nic nedělo, doklady se našly až další den večer. Čekal jsem, že půjdu na fotografování, na otisky prstů, ale druhý den ráno mne rovnou propustili. Stále jsem měl strach, že za mnou někdo přiběhne, vrať se, nemáš všechny náležitosti v pořádku. Tam stačilo, aby se člověk někde, třeba omylem nebo náhodou popozdržel, a mohl být konec, ztratil se jako kapka v moři. Nemohl jsem tomu stále uvěřit, ale stál jsem venku, před branami tábora. Bylo 27. 3. 1943...

Propuštěné Čechoslováky, kteří čekali na transport do centrálního Ruska, ubytovali v baráku někde u Atky nebo Palatky. Byli jsme stále ještě vyčerpaní, vysílení, hladoví, v roztrhaných hadrech. Pracovali jsme v přístavu, vykládali proviant, a tak už si mohli trochu přilepšit. Vzpomínám si, jak si bachaři, eskortující vězně, schovávali u nás pušky do slamníku. Pak se šli teprve podívat do města. Vlastním lidem ve vlastní zemi nevěřili.

Reklama

Stále jsme ale neměli žádné doklady, jen jsme znali číslo telefonu místního NKVD, kdyby něco. Stávalo se totiž, že místní přepadávali naše lidi a na jejich doklady utíkali z vyhnanství z Kolymy. Několik týdnů jsme ještě čekali v Magadanu na loď do Vladivostoku. Chtěli nás využít do konce. Měli jsme prohlížet zavazadla sovětských občanů, jestli neodvážejí z vyhnanství něco nepovoleného, hlavně zlato. Skutečně se občas stalo, že se někdo pokusil zlato vyvézt. Třeba si udělal ránu, do které kousek kovu zarostl...

Osobní doklady jsme dostali v Buzuluku, ale papíry z lágru jsem poprvé držel v ruce až na frontě. Předal mi je generál František Fajtl, tehdejší velitel mé jednotky - 1. československého stíhacího pluku. Jednou si mne zavolal: Tady mám vaše materiály, vemte si je, možná je budete potřebovat. Nikdo nevíme, co bude, kdo to z nás přežije, tak ať je radši máte u sebe.

Při cestě do Buzuluku mi dvakrát ujel vlak, už to nebyl střežený transport, jako když jsme jeli opačným směrem do lágru, ale stejné nákladní vozy. Dostávali jsme jednou denně teplé jídlo, vždy někde na stanici. Najedl jsem se, jdu se podívat do města - měli jsme tam, stát dvě hodiny - ale když jsem se vrátil na nádraží, byl vlak pryč. Neměli jsme žádné doklady, ani jsem nevěděl, kam jedeme. Poprvé mě posadili na uhlí a transport jsem dohnal jiným vlakem. Podruhé to už bylo horší. Ztratili jsme se sice dva, ale odvedli nás rovnou na policii. Byly čtyři hodiny ráno. Chtěli, abychom počkali, až přijde v devět náčelník a vše se vyšetří.  Tvrdě jsme na ně útočili, nakonec nás poslali nejbližším vlakem do další stanice, kde stál náš transport. Naštěstí věděli, kdo v něm jede.

Až později nám zcela došlo, jaké jsme měli neuvěřitelné štěstí. Byli jsme samozřejmě podezřelé osoby, mohli jsme se velmi lehce octnout tam, odkud jsme přišli. Teď tomu nerozumím, takové zbytečné riskování...

V Buzuluku jsem se přihlásil do náboru k letcům. Nikdy jsem neviděl jediné letadlo zblízka, neměl jsem ani nijakou zvláštní touhu létat. Řekl jsem si, přihlásím se, tam určitě budou důkladné lékařské prohlídky, tak budu vědět, jak jsem po tom všem na tom. Necítil jsem sice, že by mi něco scházelo, ale myslel jsem si, že není možné, abych si nějaké následky z táborů neodnesl.

Do náboru se nás přihlásilo pět set. Českoslovenští lékaři z nich vybrali dvě stě. Prošel jsem. Těch dvě stě předali ruským lékařům, jejichž sítem prošlo 39 uchazečů. Včetně mě. Pak nás převezli do pilotního učiliště do Vjazniků. Bez dalších prohlídek jsme vyfasovali pilotní výstroj a ráno jsme jeli rovnou na letiště. Pilot nás seznámil s okolím: Tamhle je letiště, vesnice, nádraží, městečko,... prostě když vylítneme do 2000 metrů, tak abychom se mohli orientovat. Každého vzali zvlášť do letadla a dělali s ním akrobacii - obraty, vývrtky, loopingy, zatáčky, pak to pilot vyrovnal a zeptal se: Kterým směrem je nádraží, kde je vesnice?... Tak jsem mu to řekl. Z těch devětatřiceti nás zůstalo ve Vjaznikách pětadvacet.

Neříkám, že je to moje nějaká zvláštní osobní zásluha, ale asi můj osud. Měl jsem prostě zdraví, s kterým jsem vystačil na vše, co mě potkalo. Snad mne opatroval dobrý Bůh. Nebyl jsem u slavného přeletu na Slovensko a bojů našich Lavoček ve Slovenském národním povstání, s 1. československým stíhacím plukem jsem se ale zúčastnil bojů na polském nebi, osvobozovacích bojů v oblasti Moravské Ostravy a pak na cestě do Prahy, měl jsem havárii, po válce jako zkušební letec další a ještě dvě nouzová přistání. Všechno jsem přežil a dodnes mi, kromě stáří, nic není.

Nelituji toho všeho, protože jsem to přežil. Taky možná teď trochu vím, co a jak. Lituji-li něčeho, tak toho, co přišlo potom. S 1. československým, stíhacím plukem jsem se vrátil do Československa, v červenci 1945 jsem odešel do civilu. V březnu 1946 jsem byl povolán zpět do vojenské činné služby a přidělen jako zkušební pilot do Leteckého zkušebního ústavu v Letňanech. V březnu 1950 jsem dostal dekret, v němž mi ministr národní obrany sdělil: „Přihlížejíc k tomu, že není pro vás z vážných služebních důvodů použití ve vaší stavovské skupině, zprošťuje vás dnem... ...výkonu služby, zastavuje koncem... ... výplatu vašich dosavadních služebních platů a dává vás podle ustanovení... ... na dovolenou s čekaným...“ Tak se tehdy vyhazovalo, bez uvedení důvodů. To jsem pak měl stále v papírech při nejrůznějším kádrování, pořád se to za mnou vleklo - vyhozený z armády. Proč? Nevím...

Na dokladu umísťovací komise MNO jsem měl doporučení generála J. Malce: „... abyste šel zpočátku manuálně pracovat...“ Po vysoce kvalifikovaném místě zkušebního letce jsem nesměl zastávat ani funkci skladníka na stavbě. Ve straně jsem nikdy nebyl. Několikrát za mnou přišli, ale po tom všem?...

S bývalými spoluvězni se nestýkám. Jednoho sice znám, plukovníka, také perzekuovaného. Na toho ušili špionáž, dokázal jim ale, že když měl být na nějaké špionážní schůzce, tak vůbec nebyl v Praze ale v Košicích. To ale po několika měsících ve vazbě. Tak ho alespoň vyhodili z armády. Drtivá většina vojáků východní armády byla samozřejmě preferována. Místem, platy, byty,... Já, když jsem se oženil a chtěl byt, musel jsem dva roky pracovat na dole Nosek, abych získal dostatečné bodové ohodnocení. Pak jsem dostal ve Strašnicích garsonku. Až po revoluci v roce 1989 jsem vyplnil tiskopis se žádostí o rehabilitaci na ministerstvo národní obrany. Jen mě mrzí, že se stále najde celá řada lidí, kteří nevěří, že to, čím jsem prošel byla skutečnost. Najdou se i tací, kteří by se za tu pravdu mohli třeba i chtít mstít. Teď,... když konečně vládne demokracie a svoboda...

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více