Alexandr Makedonský

Autor: Vintar / vintar 🕔︎︎ 👁︎ 77.139

Úvod

V roce 550 př. n. l. svrhnul Achaimenovec Kýros II. svého médského lenního pána Astyaga a položil základy k vybudování Perské říše. Postupně dobyl Lýdii, Novobabylónskou říši i řecká města v Malé Asii. Přímý útok proti Řecku, který vedli jeho nástupci ne trůnu perských velekrálů Dáreios I. Veliký a Xerxes I. však skončil neúspěchem. Dáreios I. Veliký je v roce 490 př. n. l. poražen u Marathónu, armády jeho syna Xerxa I. jsou rozdrceny v roce 480 př. n. l. v námořní bitvě u ostrova Salamis a v roce 479 př. n. l na souši u Platají. Na přelomu let 449/448 př. n. l. vyjednal athénský vyslanec Kalliás mír mezi Persií a Athénami vedeným atticko–délským spolkem. Sparta, vítěz Peloponnéské války (431 př. n. l. - 404 př. n. l.), ve které byla nepřímo podporována Persií, uzavírá, po třináctileté spartsko- perské válce (400 př. n. l - 387 př. n. l.), v roce 387 př. n. l. s Peršany tzv. Antalkidův mír (také zvaný jako královský mír). Perská říše si udržela svrchovanost nad řeckými městy v Malé Asii a na Kypru a zároveň uznala Spartu jako řeckého hegemona. Na několik desetiletí zavládlo mezi Řeky a Perskou říší období relativního klidu. Nic nenasvědčovalo, že se blíží bouře, která Perskou říši smete.

Nástup Makedonie

Desetiletí bojů Peloponnéské války oslabila jak Athény a Spartu, tak i jejich spojence. Tohoto mocenského oslabení využila, po několikaleté dominanci Théb, Makedonie. Makedonie byla chudým a nevýznamným státem na severovýchodě Řecka, na který pohlížely ostatní řecké státy s despektem a jeho obyvatele považovaly spíše za barbary než za čistokrevné Řeky. Mocenský růst Makedonie je spojen až s rokem 359 př. n. l., kdy se za nezletilého Amynta, syna makedonského krále Perdikka III., zahynuvšího v bitvě s Ilyry, dostal k moci jako regent Perdikkův bratr, Amyntův strýc Filip z královského rodu Argejců. V roce 356 př. n. l. pominul Filip Amyntovy legitimní nároky na trůn a nechal se korunovat králem Makedonie jako Filip II. Nový král Filip II. toužil rozšířit svoji moc a obratně tak činil. Oficiálně chtěl pro Makedonii vydobýt rovnoprávné postavení mezi řeckými státy, jeho ambice však byly vyšší. Pod svrchovanost sjednoceného Řecka chtěl dostat i řecká města v Malé Asii. Právě idea osvobození maloasijských Řeků z područí Peršanů se Filipovi II. jevila jako jediná, která by dokázala sjednotit většinu řeckých států. Nezbytným předpokladem pro tyto plány byla hegemonie Makedonie v Řecku. Filip II. Makedonský proto vedl s řeckými městskými státy několik úspěšných válek a Makedonie za jeho vlády expandovala i na východ na Thrácký Chersonésos (Gallipoli), na sever do Thrákie (přibližně na území dnešního Bulharska) a severozápad do Ilýrie (Illyrové obývali území na severozápadě dnešního Balkánského poloostrova).

Reklama


Rozsah makedonského království v době smrti Filipa II. Žlutě vyznačená území patřila do Korintského spolku.
Marsyas; R. Ginouvès and al., La Macédoine, Paris, 1992; CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org

Alexandr III. Makedonský

20. července roku 356 př. n. l. porodila druhá Filipova manželka Olympias Filipovi II. syna Alexandra, budoucího Filipova nástupce a legendárního dobyvatele Asie Alexandra Velikého (řecky Alexandros Megalos). Z prvních let Alexandrova života nemáme k dispozici žádné zprávy. Poprvé se o něm historie zmiňuje, když bylo malému Alexandrovi asi deset let. Tehdy navštívili krále Filipa II. athénští vyslanci, mezi kterými byl i jeden z nejlepších řečníků antiky, radikální odpůrce Makedonie, Démosthenés. Poté co jim chlapec za doprovodu harfy zazpíval, Démosthenés uštěpačně na Alexandrovu adresu pravil, že toho omezeného maminčina mazánka se nemusí Řecko nikdy bát. Budoucnost ukázala, že se toho maminčina mazánka bál nejen sám velkohubý Démosthenés, ale i Řecko a celá obrovská Perská veleříše. Opačný dojem udělal malý Alexandr na perské vyslance. Za nepřítomného krále Filipa II. je přijal, a přes jeho mladý věk na ně jeho chování silně zapůsobilo. Alexandr se jich dotazoval na zážitky z dlouhé cesty do Makedonie a jevil nelíčený zájem o osobu perského krále a vojenskou sílu Persie.

Někdy kolem roku 343 př. n. l. povolal Alexandrův otec do svých služeb jednoho z nejproslulejších filosofů antiky Aristotela ze Stageiry. Aristotelés strávil dvacet let života jako student v proslulé Platónově athénské Akademii. Po Platónově smrti neměl Aristotelés v Athénách perspektivu a přijal Filipovu nabídku stát se Alexandrovým učitelem. Tři roky strávil Aristotelés s mladým Alexandrem v Mieze, nedaleko Filipova královského paláce v Pelle (asi 40 km od dnešní řecké Soluně) a učil ho historii, literatuře a umění. Alexandra zaujalo především studium Homérovy Iliady. Alexandr obdivoval mýtické hrdiny, jednoho z nich, božského Héraklea z Argu, dokonce považoval za svého vzdáleného rodového příbuzného. Samotní příslušníci makedonského vládnoucího rodu se hrdě prohlašovali za Argejce. Slavný filosof Alexandra natolik ovlivnil, že o něm později napsal: „Svému otci vděčím za život, Aristotelovi však vděčím za umění vlastní život si uspořádat“. Alexandrova tažení proti Persie se Aristotelés nezúčastnil. Od roku 335 př. n. l. pobýval v Athénách, kde založil filosofickou školu, tzv. Lykeum. Alexandr si však se svým učitelem dopisoval i v průběhu válečných operací a Aristotelem vlastnoručně opsaný svitek Iliady měl neustále u sebe.

Do historie vstoupilo i Alexandrovo setkání s další známou osobností, populárním kynikem Diogenem ze Sinópy. Tento kontroverzní filosof hlásal návrat k přirozenému přírodnímu chování a mimo jiné prohlašoval, že ženy by měly být společné a sexuální styk by se mohl klidně provozovat na veřejnosti, protože je pro lidský rod zcela přirozený. Rovněž na kanibalizmu nespatřoval nic zavrženíhodného. Těmito názory se zasloužil o budoucí pejorativní nálepku kynické filosofie. Traduje se, že na Diogena vyhřívajícího se na slunci jednou na procházce v Athénách narazil Alexandr, zastavil se a pravil Diogenovi: „Žádej, o co chceš, vše ti splním“ na což reagoval Diogenes větou, která vstoupila do historie: „Tak mi ustup ze slunce“. Alexandr se však nenechal zaskočit a prostořekému filosofovi odvětil: „ Kdybych nebyl Alexandrem, chtěl bych být Diogenem“. Setkání s populárními osobnostmi zvyšovala, stejně jako v dnešní době, popularitu politiků a Alexandr se šíření historek o setkávání s prostými i všeobecně známými lidmi rozhodně nebránil.


Alexandr Veliký a Búkefalus na mozaice z Faunova domu, Pompeje
commons.wikimedia.org

Podle Plútarcha byl Alexandr odvážný, statečný, pronikavé mysli. Kouzlem své osobnosti si dokázal naklonit lidi ve svém okolí. Byl dobrým bojovníkem s mečem i lukem a projevoval nadprůměrné nadání k vyzbrojování a vedení armády, měl však sklony k ješitnosti a aroganci. Příliš toužil po slávě a neuznával odlišné názory.

Reklama

Všeobecně známou se stala i příhoda o tom, jak Alexandr zkrotil divokého thesalského hřebce Búkefala. Divokého koně nemohli zkrotit ani nelepší jezdci a král Filip II. odmítal zaplatit 13 talentů za nezvládnutelného koně. Alexandr si povšimnul, že se kůň bojí svého vlastního stínu. Otočil ho tedy čelem k slunci, nasedl a poklidně odcválal. Podle pověsti král Filip reagoval měl na tento Alexandrův čin slovy: „Najdi si, synu, sobě hodnou říši, Makedonie pro tebe není dost veliká“. Búkefalos pak provázel Alexandra při všech výpravách a dožil se třiatřiceti let. Po jeho smrti po něm Alexandr pojmenoval město v dalekém pákistánském Paňdžábu.

Po dovršení šestnáctého roku uznal král Filip II. Alexandra za dospělého, povolal ho ke dvoru, prohlásil ho místodržitelem a poslal do války proti povstaleckému kmeni Maiderů. Ve zkoušce Alexandr obstál, osvědčil se nejenom jako statečný válečník a dobrý vojevůdce, ale prokázal i státnické schopnosti obratného vyjednávače. Od roku 340 př.n.l., kdy se král Filip II. neúspěšně pokusil obsadit Byzantion na Thráckém Chersonésu, musela Makedonie čelit pokusu Athén a jejich spojenců zbavit se makedonské dominance. V rozhodující bitvě 2. srpna 338 př. n. l. u Chaironeie bojoval mladý Alexandr po boku svého otce a vyznamenal se statečností. V čele oddílu hetairoi (královští druzi) porazil do té doby nepřemožitelný thébský Svatý oddíl tvořený homosexuály. Po vítězné bitvě se stává Makedonie rozhodující silou v Řecku a král Filip II., nyní jako stratégos autokratór, zplnomocněný velitel, může uskutečnit svůj plán osvobodit řecká města od perské nadvlády. V roce 338 př. n. l. je při palácovém převratu zabit perský král Artaxerxés III. a o dva roky později skonal násilnou smrtí i jeho syn a nástupce Arsés. Na perský trůn usedá král Dáreios III. z vedlejší větve vládnoucích Achaimenovců. Nepokojů v Persii využívá král Filip II. a v roce 336 př. n. l. vysílá svého vojevůdce Parmenióna přes Helléspont do Malé Asie, aby zde připravil předmostí pro chystanou makedonskou invazi. Filip II. se už chystaného útoku nedožije, téhož roku je zavražděn ve starobylé makedonské metropoli Aigách.


Zabití Filipa Pausaniem
Andre Castaigne, commons.wikimedia.org

Stín podezření ze zosnování vraždy ulpívá i na ambiciózním Alexandrovi, který se za podpory šlechty a vlivných vojenských velitelů, zejména stratéga Antipatra, stává novým králem Alexandrem III. Makedonským. Delfská amfiktyonie (spolek pro obranu věštírny v Delfách) zvolila Alexandra III. řeckým hegemonem a panhelénský sněm v Korinthu ho pověřil vrchním velením v tažení proti Peršanům.

Nový král se krutě vypořádal s možnými oponenty, které obvinil ze spiknutí proti králi Filipovi II. Nechal zavraždit Amynta IV., legitimního nástupce makedonského krále Perdikka III., a smrti neunikl ani Alexandrův nevlastní bratr Karanos. V roce 335 př. n. l. vedl Alexandr vojenskou výpravu do severní Thrákie a do Illýrie, kde po smrti krále Filipa II. odmítli místní kmenoví náčelníci respektovat makedonskou svrchovanost. Při tažení na sever se nejprve musel vypořádat s odbojným kmenem Bessů sídlícím na horním toku řeky Hebros (Marice). Bojovní Bessové se opevnili ve vozové hradbě a kapitulovali až po tvrdých bojích. Hlavním cílem Alexandrova tažení do severní Thrákie však byl silný kmen Triballů sídlící na březích Istru (Dunaje). Při bojích s Tribally překročil Alexandr, za pomoci flotily, kterou předem vyslal do oblasti bojů, i samotný veletok Istros, považovaný Řeky za konec světa. V bojích proti Triballům, kteří před časem porazili Alexandrova otce Filipa II., vracejícího se z tažení proti Skythům, byl Alexandr úspěšný a triballský král Syrmos byl nucen uznat makedonskou svrchovanost. Oddíly thráckých bojovníků se poté zúčastnily Alexandrova tažení do Asie.


Makedonská falanga proti Thrákům v roce 335 př. n. l.
commons.wikimedia.org

Po potlačení odboje v Thrákii porazil Alexandr Illyry, kteří ohrožovali západní hranici Makedonie. V Řecku se během Alexandrovy nepřítomnosti rozšířila fáma o jeho smrti a Théby podporované Athénami se pokusily vymanit z makedonské nadvlády. Alexandr zareagoval bleskově a během čtrnácti dnů se s armádou vrátil z Ilýrie do řecké Boiótie. Athény zastrašeny jeho rychlostí se od Thébanů distancovaly. Na Démosthenovy urážky z dětství Alexandr nezapomněl a po návratu z Illýrie mu posměšně vzkázal, že by se mu rád ukázal jako muž. Osamocené Théby na revoltu krutě doplatily. Za aktivní pomoci některých, Thébám nepřátelských řeckých kmenů, zejména Fóků, bylo město dobyto a vypáleno. Ušetřeny zůstaly pouze chrámy a dům básníka Pindara. Na šest tisíc thébských mužů povražděno. 25 000 žen a dětí skončilo v otroctví.

Reklama

Alexandr měl nyní volné ruce a mohl zaútočit na Persii. Řádná vojenská výprava si ovšem žádá i posvěcení od bohů. Požehnání k výpravě si Alexandr poněkud drsně vynutil ve věštírně v Delfách. Věštkyně Pýthia zpočátku odmítala vyslovit pozitivní proroctví, ale po Alexandrově nátlaku prohlásila: „ Ó synu, myslíš si, že jsi neodolatelný “ , což si král pragmaticky vyložil po svém a dal rozhlásit, že výrok orákula zní : „ Jsi nezdolný synu “. Na jaře roku 334 př. n. l. ustanovil Alexandr věrného Antipatra místodržitelem Makedonie a v čele armády vyráží na vojenskou výpravu, která mu zajistila nesmrtelnou slávu.

Makedonská armáda

Makedonská armáda se kterou vyrazil Alexandr proti Persii čítala 30 000 až 40 000 pěšáků, asi ze čtvrtiny složených z řeckých spojenců, a 5 000 jezdců. Na první pohled to nebyla síla, která by mohla otřást padesátimiliónovou Perskou veleříší, která mohla postavit do pole statisíce vojáků. Tvůrce makedonské armády Alexandrův otec Filip II. ani nepočítal s dobytím celé Persie, ale pouze s osvobozením řeckých maloasijských měst a přičleněním části Malé Asie k sjednocenému řeckému prostoru.

Alexandr si byl vědom, že během první fáze bojů nebude muset čelit celé perské armádě, protože její mobilizace ze všech satrapií byla časově nemírně náročná. Navíc počítal s doplněním své armády o rekruty z osvobozených řeckých měst v Malé Asii. Alexandr byl přesvědčen, že kvalita makedonské armády vysoce předčí nesourodou perskou armádu. Makedonský král disponoval moderní profesionální armádou, nejlepší armádou své doby, zocelenou mnohaletými boji ve válkách s Illyry, thráckými kmeny i s řeckými městskými státy. Byla to armáda ze „železa“ schopná snášet útrapy dlouhých pochodů v drsných klimatických podmínkách, zvyklá na prostou vojenskou stravu a nepohodlí vojenských táborů, nelekající se přesily protivníka. Řečeno slovy historika Curtia: „Koně a muži zářili nikoli zlatem, nikoli pestrobarevnými oděvy, ale železem a bronzem“.


Hetairoi, královi družiníci či jinak řečeno druzi.
Kirkman, Marshall Monroe, 1842-1921 - History of Alexander the Great, 1913, Public Domain, commons.wikimedia.org

Makedonská armáda byla soběstačným uskupením tvořeným všemi druhy vojsk. Jízdní jednotky makedonské armády byly tvořeny jak elitní těžkou makedonskou jízdou složenou z tzv. hetairoi (královi družiníci či jinak řečeno druzi), tak lehkou, především k průzkumu určenou, thesalskou jízdou. Elitní makedonská jízda podléhala samotnému Alexandrovi. Jezdci byli chráněni přilbami, hrudním kyrysem a chrániči holení.Ozbrojeni byli mečem, ale hlavním trumfem těžké makedonské jízdy bylo asi tři metry dlouhé kopí, xyston. Do útoku nastupovala těžká jízda hetaroi v klínové formaci, thessalští jezdci v kosočtvercích. Lehká pěchota, hypaspisté, byla ozbrojena oštěpy a krátkými meči a chráněna byla lehkými kulatými štíty. Jejich předností byla pohyblivost a jejich hlavním úkolem bylo chránit boky těžké pěchoty, pezhetairů (pěších druhů), hlavní úderné síly makedonské armády. seskupovaných do ofenzivních falanx.


Makedonská falanga
commons.wikimedia.org

Obávaná falanga byla po vzoru těžké pěchoty vítěze nad Sparťany od Leukter (371 př. n .l.), thébského stratéga Epameinónda, schopná bojovat podle taktiky tzv. kosého šiku. Těžká pěchota se při ní přibližovala šikmo k tradiční rovné linii protivníka a zesíleným křídlem prorážela a obkličovala nepřítele. Makedonská falanga byla oproti řecké zesílena. Tvořilo ji až 16 řad těžkooděnců chráněných hrudním pancířem, přílbou a chrániči holení a ramen. Hlavní zbraní falangisty byla sarissa, až šest metrů dlouhé kopí držené, na rozdíl od oštěpů, oběma rukama v podpaží. Na konci drženém vojákem byla sarissa kvůli vyváženosti a snadnější manipulaci těžší než na špici. Délka sariss byla odstupňována. Oproti první řadě falangy byly sarissy dalších dvou řad delší a přesahovaly a chránily i první řadu . Další řady držely sarissy šikmo, někdy je i opíraly o ramena vojáků před nimi. Zadní řady pochodovaly se sarissami drženými kolmo do vzduchu a částečně chránily falangu před nepřátelskými šípy. Protivník musel při útoku na falangu projít smrtící, až čtyři metry širokou bariérou z ostří. Kromě sarissy byl makedonský těžkooděnec ozbrojen mečem a na levém rameni měl zavěšen štít, kterým si mohl při útoku v případě potřeby chránit hrudník. Disciplinovaná Falanga byla ve své době jen velmi těžko porazitelná a drtivě byla poražena až v roce 197 př. n. l. římskou legií v bitvě u Kynoskefal. 

Makedonská armáda měla také pěší lučištníky a prakovníky a disponovala i jakýmsi primitivním dělostřelectvem své doby, vrhacími balistami a těžkými samostříly. Ve svém arzenálu měla i těžké obléhací stroje. Při dobývání pevnosti na Rhodu postavili Makedonci vůbec nejvyšší obléhací věž starověku, monstrum vyšší než čtyřicet metrů. Z moře byla armáda chráněna flotilou 160 galér. Při protiperském tažení byla aktivní i makedonská rozvědka. O duchovní podporu vojáků se starali kněží a věštci.Pro tažení se ukázal jako nezbytný štáb vojenských plánovačů. Zásobování asi 60 000 mužů (trojice vojáků měla vždy nárok na jednoho sluhu) proviantem a vodou bylo velmi obtížné a započítáme-li spotřebu vody a obilí pro koně, spotřebovala armáda denně asi 130 tun obilí a 4 000 hektolitrů vody. Plánovači museli pečlivě vybírat trasu makedonské armády tak aby, vedla nejen územím dostatečně bohatým na vodní zdroje, ale aby toto území bylo také úrodné a s bohatě zásobenými městy.

Alexandra doprovázel štáb lékařů, historiků, konstruktérů, zeměměřičů, obchodníků a státních úředníků určených ke správě obsazených území. Dobytá území studovaly týmy zeměpisců a geologů. Když například dorazila Alexandrova armáda na území dnešního Íráku, objevila podivnou hustou černou vodu, ropu, o které jim místní tvrdili že hoří. Odborníci z Alexandrova štábu si to ověřili drastickým způsobem, polili jí a zapálili jednoho z otroků. Královy státnické a dobyvatelské úspěchy měl pro budoucí pokolení zaznamenat jeho osobní dějepisec, Aristotelův synovec, Kallisthenés.

Útok na Persii

Makedonská armáda prošla podél pobřeží Egejského moře do města Séstos na Thráckém Chersonésu, odkud se přeplavila přes Helléspont do Abydosu v Malé Asie, který měl pod kontrolou velitel předsunutých jednotek vyslaných Filipem II., Parmenión. Alexandr symbolicky vrhnul z paluby své galéry oštěp na blížící se pevninu, a dal tak symbolicky najevo svůj nárok na tuto zemi.. Dalším gestem byla Alexandrova návštěva padesát kilometrů vzdálené Tróje, kde si obřadně oblékl zbroj údajně patřící bájnému řeckému hrdinovi Achilleovi. Nyní nastal čas bojů.

Největší nebezpečí pro Alexandra představoval, samotnému Dáreiovi podřízený velitel západního pobřeží Malé Asie, Řek Memnón z Rhodu. Memnón měl pod svým velením velkou perskou flotilu 400 lodí. Reálně hrozilo nebezpečí vylodění Memnónových žoldnéřů v mateřském Řecku nebo odříznutí invazní armády od zásobování po moři. Memnón byl zastáncem defenzivní taktiky. Své kvality prokázal už při střetech s předsunutými Parmeniónovými jednotkami, které se mu podařilo izolovat v severovýchodní části malé Asie. Memnón naléhal na perské maloasijské satrapy, aby neriskovali přímý střet s makedonskou armádou. Navrhoval taktikou spálené země izolovat Alexandra na severozápadě Malé Asie a vyčkat na příchod posil od krále Dáreia III. Dáreiovi místodržitelé jeho rad nedbali a v květnu 334 př. n. l. se vojska čtyř satrapů postavila Alexandrovi na řece Gráníku (dnes Kocabasna severozápadě Malé Asie.


Bitva o Granicus
commons.wikimedia.org

Gráníkos byl rozvodněný, blížil se soumrak a perští velitelé držící výhodné postavení na vyvýšeném břehu nečekali brzký Alexandrův útok. Příkré svahy řečiště Gráníku lemovaly silné oddíly perské jízdy o síle asi 16 000 jezdců. 15 000 vojáků perské pěchoty, mezi nimi asi 5 000 žoldnéřů z Řecka, bylo rozmístěno na mírné vyvýšenině za pozicemi jízdy. Alexandrova armáda byla jen o něco málo početnější, měla ovšem výrazně slabší jízdu. Peršané se však dopustili fatální taktické chyby. Příkré srázy Gráníku nechránila pro tento účel vhodnější pěchota, ale jízda. To bylo neobvyklé rozestavení. Ve starověkých bitvách jízda většinou kryla boky pěších jednotek nebo stála v jejich týlu připravená na rychlý protiútok. Někteří Alexandrovi důstojníci v čele s Parmeniónem radili bitvu odložit na příští den, ale Alexandr, který si povšiml chybného rozestavění perské armády nařídil okamžitý útok. Sám se postavil do čela elitní jízdy a prudce zaútočil na pozice perské jízdy na vyvýšeném břehu Gráníku. Makedonská elitní jízda byla lépe vycvičena a vyzbrojena. Její hlavní zbraní byla dlouhá pevná kopí, která se ukázala daleko účinnější než krátké vrhací oštěpy perské jízdy. Po tvrdém střetu začala makedonská jízda zatlačovat své perské protivníky. Alexandrova útoku využila falanga a začala postupovat přes řeku. Perská jízda nevydržela nápor Alexandrových hetairoi, a poté, co v bitvě padli perští velitelé Rhoisakés a Spithridatés, z bojiště uprchla. Prchající jezdce Alexandr nepronásledoval. Zpozoroval vážné ohrožení falangy, napadl perskou pěchotu s boku, rozdrtil ji a opanoval bojiště.


Bitva o Granicus
 Charles-François Lebrun, commons.wikimedia.org

Po vítězné bitvě vstoupil bez odporu do hlavního města perské satrapie Lýdie Sard, kde byl nadšeně uvítán obyvatelstvem jako osvoboditel. Ovládnutí Lýdie a jejího bohatého hlavního města přišlo v pravý čas. Alexandr byl prakticky na mizině, při nástupu na trůn nalezl ve státní kase pouze 70 talentů. Většina řeckých maloasijských měst se Alexandrovi podrobila bez boje.

Nebezpečí ze strany perské flotily však stále hrozilo. Alexandr si byl vědom převahy perského loďstva a rozhodl omezit jeho akční rádius dobytím maloasijských přístavů, kde měly lodě základny. V Efesu svrhli Makedonci vládnoucí properskou kliku a k moci se dostala Alexandrem dosazená autonomní vláda. Alexandr se vzdal daní od svých efesských vazalů ve prospěch obnovy zničeného Artemidina chrámu, který měl údajně vyhořet v den Alexandrova narození. V dalším řeckém maloasijském městě Mílétu se posádka spoléhala na pomoc perské flotily a odmítnula otevřít brány. Mílétos byl obklíčen Alexandrovými pěšími oddíly a od moře blokován řeckou spojeneckou flotilou. Obléhací stroje prorazily jeho hradby a město bylo dobyto. K poraženým se Alexandr zachoval velkoryse a řecké obránce vzal do svých služeb.

Nejdéle vzdoroval makedonské armádě Halikarnássos v Kárii, satrapii na jihozápadě Malé Asie, kde stál v čele posádky místní posádky sám Memnón z Rhodu. Halikarnássos byl řadu měsíců blokován a k jeho dobytí musely být nejdříve zasypány hluboké příkopy pod městskými hradbami. Teprve potom mohly být nasazeny mohutné obléhací stroje, které prorazily hradby a umožnily přístav dobýt. Jako novou vládkyni dosadil Alexandr do Halikarnássu vyhnanou kárskou kněžnu Adu. Ta na oplátku vítězného Makedonce adoptovala a Alexandr se stal z dobyvatele legitimním příslušníkem vládnoucího rodu Kárie.


Obléhání a dobytí Halikarnassu
commons.wikimedia.org

Jádro Alexandrovy armády zamířilo na přezimování do vnitrozemí. Zde se armáda rozdělila na několik menších oddílů, aby nejen jim, ale i obyvatelům v dobytých městech stačily zásoby. Makedonské vojsko tak ke svému zásobování využilo dobře fungující infrastruktury Persie. Centra autonomních provincií byla dobře zásobována, avšak nebyla schopna odolat vojenské síle makedonské armády. Tato soběstačnost byla, alespoň do Memnónovy smrti, jedním z klíčových momentů v počáteční fázi Alexandrova tažení.

Memnónovi se podařilo z Halikarnássu uprchnout ještě před pádem města a jeho flotila se pokusila ovládnout Egejské moře. Flotila pod jeho velením ovládla ostrov Chios a pokusila se dobýt i ostrov Lesbos. K Alexandrově štěstí padl tento nejlepší Dáreiův velitel v maloasijské oblasti při obléhání Mytilény na Lesbu. Pokus Peršanů ovládnout Egejské moře tak ztroskotal.

Dáreios III. chtěl před rozhodující konfrontací s Alexandrem shromáždit všechny dostupné síly, a proto stáhl osiřelé Memnónovy řecké žoldnéře k jádru své armády, která se shromažďovala v Babylónu. Na jaře 333 př.n.l. se makedonská armáda shromáždila hlavním městě Frygie Gordionu. Zde došlo ke známému přetnutí gordického uzlu. Alexandr tak svérázně vyhověl proroctví podle kterého se ten, kdo rozplete gordický uzel stane vládcem Asie.


Alexandr rozetíná gordický uzel
Jean-Simon Berthélemy, commons.wikimedia.org

V létě roku 333 př. n. l. spojená makedonská armáda zamířila na jih Malé Asie a postupně ovládla provincie Kapadokii a Kilikii na jihovýchodě dnešního Turecka. Vítězství nad Peršany bylo třeba řádně oslavit, a tak se na jihozápadě Malé Asie. V opěrném bodě makedonské armády v Soloi se konaly na počest vítězného tažení makedonské armády sportovní hry i hudební a básnické soutěže. Rozhodující konfrontace se zmobilizovanou armádou Perské veleříše však měly teprve přijít. Alexandrova armáda vyrazila podél pobřeží na východ do severovýchodního výběžku Středozemního moře vstříc Dáreiově obrovské armádě.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více