Poslední rozloučení s MiGy

Autor: Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔︎︎ 👁︎ 20.650

Letos na jaře se Armáda České republiky po dlouhých 44 letech definitivně rozloučila s letouny sovětské a ruské typové řady MiG-21. Za těch pár (desítek) let, ať si kdo chce co chce říká, nadělaly v našem letectvu úctyhodný kus těžké práce. Zapsaly se tak natrvalo do duší všech letců a lidí od letadel, fanoušků letectví i obyčejných smrtelníků...

Po dlouhém a strastiplném hledání nástupce nadzvukových stíhaček v letectvu AČR, poznamenaném zákulisními boji o to, kdo komu a kolik, zvítězila nakonec zřejmě ta nejlepší varianta. V nedávných dnech přiletěly ze Švédska úplně nové supersoniky JAS-39 Grippen s českou vlaječkou "na prsou". Letecký den na čáslavské základně taktického letectva v sobotu 21. května 2005 měl být jakýmsi důstojným rozloučením s "Jednadvacítkami" a předáním pomyslného žezla při střežení vzdušného prostoru naší republiky...

Reklama

Od prvopočátku počítal jsem s tím, že pojedeme hromadně, v čele s Honzou, kterýžto kdysi "za bolševika" prodělával na čáslavském letišti přeměnu z chlapce v muže. Jen jsme ještě v pátek doladili plány. Lehounů bylo totiž v autě příliš a já s Matějem v dětské autosedačce bych se již těžko vtěsnal. Každý jsme tudíž využili svého vozidla a domluvili si místo setkání za sjezdem z dálnice směrem na Kolín...

Přes všechnu snahu a brzké ranní vstávání, dorazili jsme na místo našeho "randevů" jen tak tak. Při vzpomínce na instruktora z autoškoly musel jsem se sice trochu zastydět, ale jak jsem později zjistil (..., Jakube,...), někteří lidé jsou na tom ještě hůř...

Ve flight-plánu měli jsme zaznamenáno, že na začátku dnešní slavnostní rozlučky proběhne pietní akt k uctění zahynulých příslušníků zTL Čáslav. Bohužel, při příjezdu do Chotusic jsme narazili na dlouhou frontu vozidel, čekajících na odbavení pořadateli a odsun na parkoviště. Po nějakých,... no,... třiceti minutách (?) jsme nakonec zaparkovali a vyrazili k letišti. Další nepříjemnost na sebe nenechala dlouho čekat. Po několika desítkách metrů napříč vesnicí, otevřel se před našimi zraky zdrcující pohled na dlouhatánského hada čekajících diváků. Z Honzových poznámek jsem pochopil, že k bráně do areálu letiště je to ještě asi 200 metrů! Takové množství diváků zřejmě pořadatele překvapilo. S humorem jde všechno líp, tak jsme přemýšleli o tom, zda "dévéťák" na bráně kontroluje propustkové knížky nebo rozděluje návštěvníky do skupin (malej, velkej,...). Shodli jsme se, že důvodem je prakticky poslední možnost spatřit MiG-21 za letu a krom toho, jistě se přišlo podívat také pár lidí, smýšlejících způsobem "Ukažte mi, co jsem si zaplatil z daní...". Další minimálně půlhodina v trapu! Ale Matěj se držel statečně. Nutno také říci, že tím veškeré potíže vlastně skončily a od této chvíle musím práci vojáků-pořadatelů jedině vyzvednout...

Od brány k dráze je to pěkný kus cesty, ale zvládli jsme ho s chutí. Navíc Honza po celou dobu přesunu vzpomínal na vojnu a popisoval, kde co stojí. Zamávali jsme i našim starým známým, RAFákům, jež kolem nás projeli v tradičním bílém mikrobusu. Na stojánkách jsme se rozešli, kluci měli svoje plány, já taky a hlavně, nechtěl jsem je s Matějem nijak omezovat...

Už na samém počátku byli jsme naprosto uchváceni statickou ukázkou letecké techniky. Čáslaváci nás přivítali nádherně kamuflovanou "Mi-čtyřiadvacítkou", z jejíhož rozdrásaného boku se sápal ven mohutný tygr. Typický příklad tygra, jehož není radno "...tahat za vocas...". Radost pohledět/pohladit a pastva pro oko i fotoaparát. A to jsme si ještě ani nevšimli naleštěného MiGu-15, stojícího hned vedle. V duchu jsem si představil usmívajícího se pana Šrámka, lezoucího z kabiny, a hlavně kanónů, z kterých se ještě kouří... Albatros a "Mi-dvojka", neméně krásné a zasloužilé, stály kousek vedle trochu smutně, ale trpělivě čekaly na další návštěvníky, kteří se přijdou podívat i na ně. Další na řadě byla dvojice MiG-21, z nichž zejména ten druhý stál díky své zajímavé slavnostní kamufláži skutečně za to. Nazval bych ho asi "Tuplovaným MiGem"...

Zatímco nám pak nad hlavou pobroukávala stará dobrá Andula, prošli jsme si zbytek stojánky, prohlédli si Alku, dva německé Phantomy a belgickou F-16, koupili si něco pro radost, prozkoumali stánky tradičních prodejců modelů, knížek a propriet s leteckou tématikou, a skončili na střelnici. Kromě prohlídky různých zbraní, samopalem počínaje, přes kulomet až po pancéřovku, byla zde též možnost si z kulometu a samopalu také cvičně vystřelit. Využívala toho samozřejmě v největší míře drobotina, podporována do značné míry rodičovstvem, zejména pak tatínky. Docela jsem litoval člověka, který bude večer zbraně čistit. Zejména pak kulomety, protože zatímco ze samopalu stříleli zájemci tak po pěti šesti nábojích, u kulometu připadal na hlavu nábojový pás s dvaceti kusy slepé munice. Co jsem vypozoroval, většina dětí tak vzala za spoušť a tu dvacítku "vytáhla" jednou dlouhou dávkou...

Matěj si taky vystřelil, co bych zatloukal? V rámci vyvedení a zocelení postavil jsem ho i přes lehké protesty k samopalu (ke kulometu jsem si netroufl...). Za pomoci vojáka pak překonal obavy a veškerou svoji odvahu protlačil skrze prsty na spoušť. Lehce roztřesený ale s jistou dávkou hrdosti pak odkráčel středem s tím, že až mamka uvidí fotky jak střílel, bude se divit jako divizna...

Reklama

Věda, že dopolední letové ukázky se budou v odpoledním bloku opakovat, pokračovali jsme v klidu prohlídkami dalších z mnoha atrakcí dne otevřených dveří. Zatímco nadšené děcko s chutí pozorovalo koutek s živými dravci místních sokolníků a později s velikou chutí podrobilo důkladnému průzkumu hasičské cisterny a sanitku, pozoroval jsem po očku, na co se můžeme těšit a sem tam něco vyfotil...

Krátce před polednem jsme usoudili, že je pomalu na čase vychutnat si setkání s nějakou známou osobností. Respektive, chtěl jsem pozdravit a seznámit s Matějem přátele RAFáky. Bohužel ale, jako na Letné před dvěma týdny, problém byl v příslušnících Vojenské policie, střežících prostor pro V.I.P. Ukecat se jako obyčejně nedali. Musím však opět dodat, že ve vší slušnosti. Vrozená drzost ale opět zvítězila. Všiml jsem si několika lidí, vcházejících do sektoru zpoza "úlu". Vyrazili jsme proto s Matějem na bližší obhlídku a na místě zjistili, že zde žádné zábrany vybudovány nebyly. Ani ostraha. Záměrně snad? Kdo ví? Každopádně jsme využili situace a pronikli ilegálně do prostoru pro "vyvolené". Jaké bylo moje překvapení, když jsem pak ve společnosti paní Šiškové, Kadečkové a pánů Úlehly a Bendy narazili na Lehovcovic trio! Paní Šišková a ostatní byli naším průnikem viditelně pobaveni a zdálo se, že i potěšeni. Po chvilce jsme se však přeci jen sebrali, abychom neměli nějaké problémy. Narozdíl od kluků jsem ale zamířil k občerstvení. Ne snad s myšlenkou se zadarmo nabaštit, to mě ani nenapadlo, říkal jsem si ale, že by se tu dal objevit ještě někdo další známý! A zase jsme měli štěstí. Nejenom, že jedním z lidí, které jsme tu potkali byl bývalý žokej MiGu-29 "Double Wenda" Vašek, kterého jsem ihned odchytil a požádal o podpis do knihy a na fotku (...a nebyl by to on, aby nevymyslel nějakou ptákovinu. Věnování, které mi do knížky vepsal obsahovalo mimo jiné i přání "...kopce štěstí a moře pohlavní svěžesti..."). Ale uvnitř hangáru jsem objevil i generála Peřinu a prohodil s ním pár slov. Velmi mě potěšilo, že alespoň na pohled vypadal velmi dobře a v pořádku. To vždycky potěší...

S přibližujícím se odpoledním programem, pomalu jsme se přes stánek s nanuky přesunuli na plochu. V rámci přesunů jsme si vyřídili ještě další dvě setkání, tentokráte pracovního charakteru. S jedním kamarádem z Ferdinandova u Liberce a hlavně s Berym. Obé se událo za vydatného přispění mobilní telefonické techniky. Nic jiného nám vlastně ani nezbývalo, neboť jsme se do této chvíle znali pouze po internetu a nikoliv podle tváře. Ale nebylo to tak složité. S Jendou jsme se prakticky srazili a co se týče Beryho,... takový legrační klobouček s obrázkem srnky (nebo to byla laň?...) snad ani nikdo jiný nenosí... Báječně jsme popovídali, vyměnili nějaké materiály a hlavně aktuální kontakty.

Na odpolední letecké ukázky nalezli jsme si vynikající místečko u zábrany hned vedle stanoviště leteckých modelářů z Rakovníka. Do zahájení ukázek vojenské techniky zbývala cca hodina, využili jsme ji však k potřebnému odpočinku. Matěj už to potřeboval, mě se to také hodilo. Bylo velice příjemné posedět si na vyhřáté vonící trávě, sundat boty a provětrat znavené údy, doplnit tekutiny a při tom všem pozorovat letové ukázky civilních strojů. Asi nějaký zapomenu, ale jmenoval bych např. Z-126 Trenér, C-114 Commander, L-40 Meta Sokol,, D-20 Katana, perfektní akrobacii na "Padesátce Zlínu" a ukázku "Létající rakve" Avia BH-1. Došlo i na srážení balónků vrtulemi, ale v tomto případě si na typ letadla nevzpomenu. Zajímavé věci předváděli "paraglajdeři". Hoblovat podrážky o trávu s vrtulí na zádech a padákem nad hlavou, nebo kroutit zatáčky několik centimetrů nad zemí, to už asi vyžaduje notnou dávku umění. A asi i štěstí...

Pár minut před třetí hodinou seskočili z Mi-17 parašutisté a ladně se snesli k zemi. Jak jsem si stačil povšimnout, někteří dokonce opouštěli vrtulník v jakémsi hroznu o třech lidech. Nevím, ba ani netuším, jak je to náročné, ale rozhodně to vypadalo skvěle.

Stejně skvělá byla i ukázka rádiem řízených modelů z Rakovníka. U stanu jich stála spousta. Mustangy, Messerschmitty, Lavočky, Avie, dokonce i dva Delfíny a nějaké F-15. Ve vzduchu se však předvedly pouze Avie S-199 a CS-199. Zato však předvedly nácvik bombardování pozemního cíle. I když jen modely, vypadalo to, doprovázeno skutečnou radio-korespondencí a pyroefekty, velmi věrně. Alespoň Matěj si to zcela jistě myslel, soudě dle jeho naprostého zaujetí...

Jisté uklidnění přinesla ukázka biologické ochrany letiště. Zní to výhružně, ale ve skutečnosti se jednalo o sokolníka, jenž předváděl svoji samičku raroha. Ani ona se v programu rozhodně neztratila. Přeci jen, ladný let dravce je skutečná nádhera. Navíc, dravci jsou s tímto letištěm nerozlučně spjati, neboť poskytují svým ocelovým bratřím ochranu před ptactvem, které by mohlo ohrozit letový provoz...

A přišel zlatý hřeb programu. Téměř půl druhé hodiny ukázek vojenské techniky. Jinak řečeno, na řadu přišli skuteční dravci. Vzletovou dráhu opustily v těsném sledu dva hotovostní MiGy, dva Grippeny a dvě Alky. Zatímco piloti předváděly své stroje, dostaly se do vzduchu ještě další dva MiGy a jeden Grippen. Po několika zajímavých průletech v různě namíchaných sestavách, které se jen tak nevidí a vlastně už ani neuvidí, simulovanému útoku dvojice bitevníků L-159 na letiště, opět za hojného využití pyrotechniky, záchraně sestřeleného pilota vrtulníkem W3A Sokol a opět několika průletech ve skupinkách, došlo na vyvrcholení celého dne - průlety sestavy 3x Grippen, 3x MiG-21MF, 1x MiG-21U a 2x L-159 Alca, doplňovaný dračím tancem bitevního vrtulníku Mi-24. Jako zakončení naprosto excelentní...

Přišel čas pomalu se odebrat k autu a hajdy domů. Totiž,... nejen, že v nejlepším se má přestat, ale už jsme toho měli fakt dost. Totální vysušení organismu a kůže červenající se pod náporem prudkého slunce, to už je lehce o zdraví (No,... tak hrozné to ještě naštěstí nebylo...). A to mluvím o sobě. Matěje jsem se celý den snažil udržovat pokud možno ve stínu a důkladně ho zásobit tekutinama, jinak by asi už bylo po něm. Těsně před půl pátou, s pomalu se končícím programem, vydali jsme se napříč stojánkami k východu z letiště. Ještě jsme cestou prolezli nějakou tu techniku, Mi-17, Mi-24 a tak (o možnost prohlídky Tu-154 jsme bohužel o 15 minut přišli. Přes den tam byla nechutná fronta, tak jsme to vynechali, odpoledne však prohlídka končila úderem 16. hodiny...). Chvilku jsme pobyli u vozidel údržby, neboť jsme mezi nimi nalezli tuze zajímavé stroje. Kromě cisteren, sněhové frézy a rozmrazovače postaveného z leteckého motoru na korbě "Vétřiesky", prohlédli jsme si i malého a tuze zajímavého (pravděpodobně) "Followmáka", jehož typového označení jsem si ale, jak je mým zvykem, nevšiml. Na dojíždění na nákup by ale stačil...

Reklama

Po půlhodině poctivé chůze přes letiště a následně pak na parkoviště, mohli jsme se i mi nakonec rozloučit se svým MiGem. Se smutkem v očích jsme teskně pokynuli vraku "Patnáctky", stojící na louce nad parkovištěm a prorostlému křovím. Jak mi Honza ráno řekl, patří to takříkajíc ke zdejšímu koloritu. Sic transit gloria mundi...

PS. Celou fotogalerii z tohoto dne naleznete zde :

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více