Wild Bill Hickok - 2. část

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 33.037

V pátek 21. července bylo náměstí Public Square prázdné a přitom plné. Podél domů, na balkónech a v oknech se tísnily zástupy zvědavců. V devět ráno přišel Hickok na náměstí od Lyonského domu. Dave Tutt na něj už čekal na západním konci náměstí u soudní budovy. Oba duelanti zvolna vykročili proti sobě. Když od sebe byli asi padesát yardů, oba současně sáhli po zbraních a ještě za pohybu na sebe navzájem vypálili. Tutt minul, ale Hickok jej zasáhl přímo do srdce.

Plukovník Albert Barnitz, velitel vojenské posádky ve Springfieldu, nechal Hickoka po souboji zatknout a předal jej civilním úřadům. Hickok byl okamžitě obviněn z vraždy a 5. srpna šel k soudu. Barnitz, který viděl celý souboj z balkónu, uvedl, že oba muži „stříleli současně, jak se mi zdálo, na vzdálenost asi sta kroků. Tutt dostal zásah přímo do hrudi...“

Reklama

Plukovník Barnitz také potvrdil, že souboj byl kvůli kartám a že Tutt Hickoka vyprovokoval. Soudce potom dlouze hovořil o vztahu zákona k sebeobraně a vyčítal Hickokovi, že zastrašoval svojí ochotou k boji, místo aby se konfliktu vyhnul. Porota však rozhodla, že Hickok jednal v sebeobraně a osvobodila ho.

Reakce veřejnosti na rozhodnutí soudu byly smíšené, ale tisk trval jednoznačně na tom, že je třeba zabránit přestřelkám. Někteří obyvatelé Springfieldu reptali nad rozhodnutím soudu, přesvědčeni o politickém pozadí procesu. Soud prý osvobodil seveřana, který zabil jižního veterána. Největší radikálové doporučovali opravné řízení podle zákonů soudce Lynče, ale k ničemu nedošlo. Hickok pak zakrátko raději opustil město.

Často se objevuje tvrzení, že Hickokův zásah na takovou vzdálenost byl jen pouhopouhá náhoda. Pan Jiří Brdečka ve své knize „Kolty bez pozlátka“ například říká: „Tak úžasné trefy bylo dosaženo prakticky bez míření, starobylým námořním koltem systému ,kapsle a koule’... Jenom prostoduchý laik uvěří, že střelec vyzbrojený tak muzeální bouchačkou může trefit na vzdálenost padesáti až sedmdesáti metrů cíl ne větší než lidská dlaň.“

Tito skeptici možná mají pravdu, co se týče Hickokova střeleckého umění, ale zbrani tím křivdí. Hickok byl ozbrojen revolverem Colt Navy Model 1851 ráže .36. Dokazují to fotografie z té doby, kde je Hickok zachycen s párem těchto revolverů. Colt Navy je rozměry, hmotností, přesností i výkonem srovnatelný s moderními revolvery ráže .38 Special. Jiná otázka vyvstává, pokud jde o Hickokovu přesnost. Každý střelec z krátkých zbraní ví, že zasáhnout cíl na zhruba 45 metrů bez opory, je obtížná věc. Ale nikoliv nemožná. V některých soutěžních disciplínách se střílí krátkou zbraní bez opory na terče vzdálené až 250 m. Cíl ale samozřejmě není „velký jako lidská dlaň“. I když Hickok zasáhl Tutta do srdce, určitě na ně nemířil. Zamířil prostě doprostřed cíle velikosti lidské postavy a zasáhl hruď. To zase nevypadá nijak přehnaně, jenže když uvážíme, že se Hickok při střelbě pohyboval a střílel přitom na pohyblivý cíl, který navíc opětoval palbu, jedná se skutečně o fantastický výkon.

Jaký tedy byl Hickok střelec? Je pravda, že pistolníci Divokého západu byli mimořádní střelci, ale většina jim připisovaných výkonů je jen legendou. Sám Divoký Bill rozhodně patřil k elitě tehdejších pistolníků. I jeho současníci ale soudili, že většina jemu připisovaných činů je pouhou fikcí. Jeden jeho známý, W. E. Webb o něm řekl:

Reklama

„Nevěřím například, že byl schopen zasáhnout niklák přes ulici kulkou z pistole, stejně jako by to nedokázal Indián šípem. Takové činy patří do pohádek. Bill však se svými pistolemi umí zacházet velmi zručně.“

Hickokův velký přítel Buffalo Bill komentoval jeho střelecké umění takto:

„...byl hezky ostrým střelcem, ale neuměl pálit ani z poloviny tak rychle, jako půl tuctu jiných, které jsme v těchto dobách také znali. A také ne tak jistě. Zůstal však chladný a muži, proti kterým šel, byli myslím roztřeseni. Bill je předstihl. Rozhodl se, že toho druhého zabije, nežli ten druhý skončil rozmýšlení, a tak mohl jen klidně vytáhnout pistoli a dát mu to. Je dosti snadné předstihnout druhého, začnete-li první. Bill přitom nebyl v žádném kvapu. Prostě vytáhl pistoli od kyčle a spustil v okamžiku, kdy ji zdvíhal... Většina mužů pozvedala pistoli výš a pak ji spouštěla níž, aby natáhla kohoutek. Bill ji natahoval palcem, myslím tehdy, jak přicházela do jedné čáry s jeho mužem. Tak to dělal. Ale nebyl nikterak nejrychlejším. Prostě si zachoval chlad a klid a začal první... Byl to ošklivý muž k napadení. Vždy chladný, vlídný a přitom skoro veselý. Vůbec nikdy nezabil muže, dokud se ten muž nepokusil zabít jej. To je čestné.“

Pokud je snad zarážející rozpor mezi slovy „vůbec nikdy nezabil muže, dokud se ten muž nepokusil zabít jej“ a tvrzením, že „začal první“, měl zřejmě Buffalo Bill na mysli těch několik kritických sekund, kdy oba soupeři pokládali nadcházející konflikt za nevyhnutelný, zamýšleli protivníkovu smrt a nyní se koncentrovali k co nejrychlejšímu tasení zbraně. A právě v těchto rozhodujících okamžicích nenašel Divoký Bill konkurenci.

Je fakt, že kdykoliv střílel s majorem Frankem Northem, armádním střeleckým šampiónem, do terče, nikdy nedosáhl jeho výsledků. Tehdy s úsměvem říkával, že kdyby se střílelo do lidí, pak by vyhrál. Nelhal. Lidský terč, který navíc opětuje palbu, vyžaduje od střelce zcela výjimečnou morální i nervovou dispozici.

Sám North k tomu poznamenal:

„Divoký Bill byl mužem železných nervů a byl schopen střílet dostatečně rovně, aby zasáhl muže na správné místo, když ten muž držel v ruce pistoli, a jen tak mezi námi, málo z těch takzvaných desperátů to dokázalo.“

A John Wesley Hardin, texaský desperát, jenž se s Hickokem málem dostal do souboje na pistole a tedy muž, který Hickoka nijak nemiloval, k tomu dodává:

„Nikdy mu nepovolily nervy. Byl chladný jako kus kamene. A v tom měl před mnohými divochy navrch...“

Divoký Bill sám přistupoval k revolverovým soubojům filozoficky. Vždycky tvrdil, že kulku nikdo nepředběhne, a tak, když nějaká přilétá, je lepší jí stát čelem. Hickok tedy nebyl žádným revolverovým supermanem. Byl to statečný muž, vynikající taktik, chladný, ledově klidný pistolník. Jedním slovem - zabiják.

Následující roky vyplňoval Hickok jak jinak než dobrodružstvím. Roku 1866 byl průvodcem vládní delegace putující po indiánských rezervacích. Úředníky tehdy doprovázel také reportér New York Herald, Henry M. Stanley. Tomu připadl Hickok natolik sympatický a obdivuhodný, že jej propagoval na stránkách východních novin a tak se o Divokém Billovi poprvé dozvěděly celé Spojené státy. Téhož roku krátce vykonával funkci strážce zákona ve Fort Riley.

V letech 1867 - 1868 se nechal najímat jako armádní zvěd k několika tažením proti Indiánům. Sloužil pod velením takových důstojníků jako byli generálové Custer, Sheridan a Hancock. Na jaře 1869 se Hickok účastnil trestné výpravy proti Čejenům. Dělal tehdy zvěda armádním oddílům generála Penrose. Zřejmě tady nezahálel, neboť počátkem dubna navštívil rodný dům s probodeným a hnisajícím bokem. Zatímco pozvaný lékař vyškraboval shnilou kost, Hickok nehnutě držel petrolejovou lampu, kterou převzal z rozechvělé ruky své sestry Lydie.

Zanedlouho nato navštívil Chicago, kde zašel do kulečníkové herny. Tady však musel čelit provokacím, jež šly na účet jeho dlouhých vlasů a stopařského oděvu. Byl tedy nucen hájit zálesáckou čest, a tak s kamarádovou pomocí hernu vybílil a znechucen se vrátil do Pohraničí.

Reklama

Zvěd – Hickok jako slavný stopař v zálesáckém. Fotografie pochází z roku 1869. Za pasem má Divoký Bill revolvery Colt Navy, které dostal darem od senátora Wilsona.

Tady se pak počátkem června zúčastnil velmi zajímavé výpravy. Massachusettský senátor Henry Wilson a jeho přátelé náleželi ke zvědavcům, kteří toužili na vlastní oči spatřit Divoký západ. Protože měli dost peněz, mohli svůj plán uskutečnit a vedení výletu svěřili celostátně proslulému Divokému Billovi. To je další z odkazů na míru tehdejší Hickokovy popularity. Hickok tento návrh přijal po neobyčejně zdvořilé korespondenci. Nebyl však ani omylem oslněn ctí, které se mu dostalo a zcela věcně požádal o honorář 500 dolarů. Po pět příjemných týdnů pak provázel hlouček ocylindrovaných pánů a navoněných dam poměrně bezpečnými končinami prérie. Výlet začal a skončil v Hays City, kde Wilson uspořádal na Jimovu počest slavnostní oběd. Hickok se během výletu svým zákazníkům velmi líbil a proto mu Wilson jménem svým a svých přátel odevzdal, jako důkaz vděku a obdivu, dárek v podobě dřevěné kazety. Obsahovala dva postříbřené revolvery Colt Navy Model 1851 ráže .36. Zbraně byly skvostně ryté a rukojeti měly ze slonoviny s vyrytým motivem orla nesoucího v pařátech vavřín. Jeden z těchto revolverů ze zachoval dodnes, má obrovskou hodnotu a jeho výrobní číslo 138813 chladně připomíná Hickokovu poslední partii pokeru. Na pozlaceném hřbetě rukojeti byl nápis „J. B. Hickock 1869“. Senátor Wilson zřejmě nevěděl, jak se správně píše Hickokovo příjmení. Později, když byl revolver různě vystavován (např. v roce 1937 na premiéře filmu The Plainsman) bylo druhé „c“ šikovně odstraněno.

Replika slavného Hickokova Coltu

Počátkem září převzal Hickok nabídnutou funkci městského marshala v Hays City, což bylo tzv. kraví město. Roku 1862 uzákonila vláda USA stavbu velkolepé železniční trati, která by spojila západ s východem. Tento úkol převzaly dvě společnosti, Central Pacific a Union Pacific. Stavba se naplno rozběhla až po skončení občanské války. Central Pacific zahájila stavbu v Kalifornii a postupovala směrem na východ, zatímco Union Pacific zatloukla první pražec na hranicích Nebrasky a Iowy a směřovala na západ. 10. 4. 1869 se oba úsek setkaly v Promontory Point, v Utahu. Železniční trať tak náhle otevřela cestu obrovských texaských stád dobytka k velkým odbytištím na východě. Do železničních stanic se vevalila ohromná stáda, hnaná drsnými a osmahlými muži v širácích a kožených kalhotách - kovboji.

Když tito muži vstoupili, po týdnech a měsících tvrdého života v pustině a všestranného odříkání, do města, ocitli se na prahu ráje. Rychle pak zapomněli na suché pustiny s katastrofálním nedostatkem vody, mrazivé noci, přívaly deště a přeplavby hlubokých řek a na stovky kilometrů překonávané hlemýždím tempem. Stádo bylo prodáno a rančer kovbojům zaplatil. Jakmile kovboj shrábl výplatu, navštívil holiče a lázeň, koupil si nové šaty, zaskočil k fotografovi a vyrazil za zábavou. Té se mu všude nabízelo spousta. Herny, ve kterých byl schopen prohrát celou svoji mzdu za pár hodin, tančírny, nevěstince a bary. Kovboj se rychle opil a pak začal vyvádět. Vychloubal se, dostával se do sporů s profesionálními karbaníky, rval se kvůli ženám, proháněl se na koni ulicí a za pronikavého jekotu střílel do pouličních lamp. Spořádaní občané si pochopitelně přáli, aby byly podobné výstřelky potlačeny. Kovboj však na jakoukoliv autoritu reagoval agresivně a tak městské rady stály před problémem jak nastolit zákon a pořádek. Jak to vyjádřil Joseph G. McCoy, starosta města Abilene, v souvislosti s Hickokem:

„Žádný spořádaný muž by nemohl a nechtěl převzít úřad marshala, který by ohrožoval jeho život. Z toho plyne nutnost zaměstnat desperáta, který se nebojí ničeho a zločince by zastřelil bez váhání.“

A tak nadešla chvíle pistolnických strážců zákona. Divoký Bill tedy začal vykonávat úřad městského marshala v Hays City. Neměl to zde rozhodně snadné. Ve městě se uhnízdila prosperitu větřící příživnická sebranka výčepních, profesionálních hráčů, prostitutek a dalších dobrodruhů. A v této nepříjemné atmosféře se Divoký Bill začal snažit prosazovat zákon. Ještě se ve městě ani neohřál a už musel vyzkoušet kvalitu dárku od senátora Wilsona, když byl nucen se utkat s místní „známou firmou“, výtržníkem, falešným hráčem a pistolníkem Jackem Strawhanem. Ten vstoupil do saloonu, ve kterém se právě Hickok opíral o barový pult. Strawhan, který platil za místní „jedničku“, se chtěl zřejmě neprodleně zbavit nepohodlného konkurenta a kráčel bez sebemenší známky strachu přímo k baru. Zastavil se jen několik stop od Divokého Billa, chvilku si ho měřil a pak náhle vytáhl pistoli. Divoký Bill ho však nejspíš celou dobu bedlivě pozoroval s rukou nenápadně položenou na rukojeti vlastní pistole, protože tasil svůj Colt mnohem rychleji a prostřelil Strawhanovi zblízka hlavu.

Hickok byl ostatně skvělým pozorovatelem všeho, co se týkalo zabíjení. Říkalo se o něm, že podezřívá každého muže, kterého nezná, že se jej pokusí zastřelit. V devadesáti devíti případech ze sta byl prý na omylu, ale jedenkrát ze stejného počtu měl pravdu a tak se mu ta námaha prý vyplácela. Na počest svého vítězství objednal všem přítomným v baru pití. Nadšení občané pak zaplatili místní kapele, aby v noci vzdala marshalovi hold tím, že mu pod okny zahraje dostaveníčko.

Hickok pak pokračoval ve vykonávání svého úřadu. Na podzim chytil dva černošské dezertéry od desáté kavalerie a dopravil je do Fort Hays. Později za jejich dopadení dostal vyplacenou odměnu. Hickok také provozoval v Hays City hernu, brzy ji však prodal, protože ho problémy s vedením takového podniku nezajímaly. Nějakou dobu také vlastnil hernu v Junction City, městě, jež leželo o několik železničních stanic dál.

V prosinci byl Hickok nucen opět sáhnout po revolveru. Známý výtržník William Mulvey rušil veřejný pořádek a oháněl se pistolí. Divoký Bill k němu přišel na několik kroků a vyzval jej, aby zbraň odevzdal. Bill Mulvey však v okamžiku, kdy Hickok pronášel zatýkací formuli, držel pistoli stále v ruce a okamžitě ji na Hickoka zamířil s doporučením, aby se Hickok rozloučil se životem. Divoký Bill, jenž měl své zbraně v pouzdrech, mu pohlédl přes rameno za záda a vykřikl:
„Nestřílejte hoši, vždyť je úplně ožralý!“

Mulvey se překvapeně ohlédl a fakt, že za ním nikdo nestojí, nestihl ani pochopit, protože v tu chvíli mu Hickok nelítostně prohnal olovo mozkem. To byl nezvratný důkaz zmiňované nelidské chladnokrevnosti Divokého Billa Hickoka.

Jeho pobyt v Hays City však neměl dlouhého trvání. V nedaleké pevnosti Fort Hays ležela posádka dvou tisíc mužů, pod velením proslulého generála Sheridana. 12. února 1870 navštívil Hays City oddíl jezdců v tmavomodrých uniformách. Zašli do baru, kde se důkladně napili a brzy si začali dobírat přítomného marshala. Ten jim samozřejmě nezůstal nic dlužen, neboť hraničáři vždy pokládali armádu za naprosto neschopnou instituci darmojedů, která hýčká Indiány a ponechává osadníky napospas jejich nájezdům. Brzy vypukla pěstní rvačka, Divoký Bill dělal čest své pověsti a začal být opravdu divokým. Třebaže vojáků byla přesila, měli s mohutným, svalnatým hraničářem značné problémy a několik modrokabátníků Hickok knokautoval. Záhy proto zasvištěli vzduchem vojenské opasky s těžkými železnými přezkami a zaleskly se čepele nožů. Krvácející marshal byl sražen k zemi a tak byl nucen v nejvyšší nouzi sáhnout po revolveru. Vzduchem šlehly výstřely, čtyři vojáci zůstali ležet mrtvi a zbytek uprchl. Těžce zbitý a pobodaný Hickok se zatím odvlekl, aby vyhledal bezpečné útočiště.

Generál Sheridan sice znal Divokého Billa Hickoka a respektoval jej, tentokrát byl ale vzteky bez sebe. Okamžitě vydal rozkaz, aby byl Hickok dopaden živý nebo mrtvý. Ten se zatím ukrýval nedaleko města v domě jednoho ze svých přátel. Když se po několika týdnech postavil na nohy, rychle se ztratil.

Počátkem léta odjel na východ, kde se pokoušel předvést východnímu publiku živé buvoly a opravdové Indiány. Podnik ale zkrachoval a Hickok tvrdě vyléčen z podnikatelských ambicí se raději vrátil na Hranici.

Počátkem šedesátých let vznikla v Kansasu dostavníková stanice Abilene. V roce 1867 už měla několik srubů a jeden saloon. Když začal Joseph G. McCoy na 250 akrech severně od osady budovat nákladové plošiny a ohrady pro dobytek, změnilo se Abilene v první opravdové kraví město. Hays City, Ellsworth, Kansas City apod. sice také sloužily jako nakládací stanice, ale Abilene bylo prvním městem budovaným zvláště za účelem obchodu s dobytkem. Ten sebou samozřejmě přinášel jisté negativní jevy, související s násilnickými projevy opilých kovbojů. Abilene mělo pověst divočejšího města než Hays City a to bylo co říci. Po dvou letech, kdy v Abilene neplatil žádný zákon, začali mít obyvatelé dost kovbojského chaosu, který jim znepříjemňoval život a mařil obchod. V roce 1869 se proto rozhodli učinit násilí přítrž. 3. září se objevila u okresního soudce Kilgorea delegace občanů žádající začlenění Abilene. Soudce žádosti vyhověl a Abilene se stalo městem třetí třídy s právem pořádat volby. První volby v Abilene se konaly 3. dubna 1871 a starostou byl zvolen Joseph G. McCoy. Jeho prvním úkolem bylo postavit policejní sbor a připravit město na novou dobytčí sezónu. McCoy se proto spojil s Hickokem, který se zatím potloukal po Hranici a věnoval se hazardu, a nabídl mu úřad městského marshala. Hickok do Abilene dorazil 11. dubna a 15. dubna byl jmenován městským marshalem.

Odznak zástupce šerifa Abilene

Jakmile se tato zpráva dostala na veřejnost, rozletěla se celým Kansasem a později i Spojenými státy. Noviny o Hickokovi znovu začaly.psát a popisovaly jeho souboje a vojenskou i stopařskou činnost. Zejména díky své pověsti a svému vystupování vděčil Hickok za úspěchy, jichž docílil během doby, kdy v Abilene chránil zákon. Svědčí o tom abilenský list Chronicle, který otiskl následující redakční poznámku:

„Střelné zbraně. - Policejní náčelník (J. B. Hickok) nechal vylepit tištěná oznámení, která každého uvědomují o tom, že bude prosazena vyhláška zakazující nošení střelných a jiných zbraní v Abilene. Nošení revolverů v civilizované společnosti není žádnou odvahou. Je možné, a dokonce nutné toto činit mezi Indiány či jinými barbary, ale mezi bílými lidmi je třeba to odmítnout.“

Plakáty podepsané Hickokovým sugestivním jménem, měly Texasany přesvědčit, aby odevzdali po příjezdu do města zbraně v úřadovně marshala a vyzvedli si je pak při odjezdu. V následujících měsících pak incidentů se střelnými zbraněmi skutečně ubylo, protože kovbojové se prostě báli střetu s marshalem Hickokem. Divoký Bill s Texasany většinou neměl vážnější problémy. Kovbojové zjistili, že na něj nestačí a raději ho nechávali v klidu. Zřejmě však ne vždy. V článku otištěném v Kansas City Journal of Commerce dne 13. srpna 1871 stojí, že Hickok se vrhl do davu opilých kovbojů a zbil jejich vůdce, přičemž udeřil Texasana pažbou revolveru do hlavy, srazil ho tak k zemi a „dupl mu podpatkem do obličeje, a tím mu způsobil vážné zranění.“ Ostatní kovbojové potom Billovi řekli, že nedožije rána, „ale přepočítali se, protože Divoký Bill je ten poslední, koho by takové výhrůžky donutily k útěku. Podle posledních zpráv setrvává v pořádku ve městě. Takový marshal může být vhodný pro místo, jako je Abilene, ale v Kansas City bychom ho nechtěli.“

Hickokova přítomnost v Abilene vyvolávala velký rozruch a byl považován za jednu z atrakcí na konci dobytčí stezky. Turisté, kteří navštívili Abilene jen proto, aby se setkali s Divokým Billem, byli zklamáni, když zjistili, že si nedává „jednoho muže k snídani“, ale že byl většinou zdvořilý, tichý a skromný. Navíc už dávno nenosil stopařský oděv, ale zásadně chodil dokonale oblečen podle východní módy ve sněhobílých košilích, s vázankou a černých kabátech. V takové divočině, jakou Abilene bezpochyby bylo, působilo jistě takové oblečení poněkud výstředně.

J. B. Hickok – jako dokonale oblečený džentlmen

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více