... a poslední bylo Javoříčko

Autor: Jan Flieger / Dav 🕔︎︎ 👁︎ 98.745

motto: „Kdy už na světě bude na věky vymýceno násilí a křivda, kdy bude znemožněna zpupnost mocných a jejich touha sahat na svobodu na práva těch, kteří se chtějí těšit z práce, slunce a života?
Kdy konečně zažene silná a vítězná spravedlnost do pekel všechny násilníky, ať již z kteréhokoliv tábora?“

K. B. Michalov: Zkáza Javoříčka, Olomouc 1945

Reklama


Javoříčko před vypálením

Javoříčko, osada obklopená lesy a nacházející se nedaleko romantického hradu Bouzova, se do podvědomí lidí nezapsala pouze díky jeskyním, které sice byly známy už před rokem 1839, ale jejichž rozlehlejší prostory se začaly prozkoumávat až v roce 1937. Na jejich objevení a prozkoumání se podílel lesní správce Vilém Švec, který se do Javoříčka přistěhoval rok před tím (1936). K zpřístupnění jeskyní pro veřejnost došlo 15. května 1938. Bohužel naděje, které obyvatelé vkládali do vzrůstajícího turistického ruchu přerušila válka.

Už po Mnichovském diktátu se Javoříčko ocitlo nedaleko hranic se Sudety, které sahaly až k Lošticím a po osudném 15. březnu 1939 se osada stejně jako hrad Bouzov dostala pod přímou správu tzv. Hlavního hospodářského a správního úřadu SS se sídlem v Berlíně (SS Wirtschafts-Verwaltungshauptmt). Hrad byl svěřen tzv. Společnosti pro podporu a péči o německé kulturní památky (Gesellschaft zur Förderung und Pflege deutscher Kulturdenkmäler), tedy organizace zaměřené na loupení kulturních památek a dalších cenností po celé obsazené Evropě. Bouzov byl nejspíše přeměněn na sklad takto získaných cenností. Do osudu Javoříčka ze správců hradu a bouzovské lesní správy výrazně zasáhl oberscharführer SS Othmar Victora, který na Bouzov nastoupil r. 1942 a na podzim roku 1944 se i s rodinou trvale usadil v Javoříčské hájence.

Partyzánská cesta k tragédii

Bohužel dnes je nesnadné věrně zmapovat partyzánskou činnost v oblasti Konicka a Litovelska, ale aspoň částečně se o to lze pokusit.

Na osud Javoříčka měla největší vliv sovětská partyzánská skupina Jermak. Tato byla vysazena 1.10. 1944 u Račic na Vyškovsku. Původně se jednalo o 15 člennou skupinu pod velením M. Dimitrijeva s komisařem L. Železňakem a náčelníkem štábu M. Petrovským. V oblasti Konicka operovala rozvědka ve složení velitel Andrej Jegrovič Fursenko z Nikolajevska, Grigorij Semjovič Litviško a Naděžda Vasiljevna Ivanovová z Leningradu. Tato rozvědka působila nejdříve v oblasti Hluchova a Přemyslovic a jejich hlavním úkolem bylo získávání nových členů z řad uprchlých sovětských zajatců, skrývajících se na Konicku. V polovině října 1944 tato skupina získala do svých řad skupinu bývalých zajatců pod vedením Pavla Volkova a mimo ostatní jedince i kapitána Viktora Petroviče Kružilina a Leonida Nikolajeviče Gluchareva. Začátkem roku 1945 skupina, teď už ovšem pod velením V. P. Kružilina, byla organizována do dvou rot pod velením L. Gluchareva a Čecha Vladimíra Blehty. Působila hlavně v oblasti obcí Stará a Nová Roveň. Na základě analýzy akcí této skupiny lze dojít k závěru že se v prvních měsících roku 1945 jejich oblast působení přesouvala z území severozápadně od Konice na východ do oblasti Bouzova a k hlavnímu železničnímu a silničnímu spojení mezi Olomoucí a Mohelnicí a dále vedoucím na Prahu. Celkově bylo v oblasti Javoříčka zaznamenáno 18 partyzánských akcí (po jedné v lednu a únoru, tři v březnu a třináct v dubnu). Ve většině šlo o zásobovací a ozbrojovací akce, ale velmi často oddíl Jermak-Kružilin prováděl akce tzv. individuálního teroru, tedy akce zaměřené na trestání a zastrašování kolaborantů a osob německé národnosti.

Reklama

V oblasti samozřejmě operovaly i další partyzánské skupiny - šlo především o skupinu Ritikan, jejíž činnost byla ovšem soustředěna spíše v oblasti Loštic a česko-jugoslávskou skupinu nesoucí název brigáda „Maršál Tito“, ale její činnost nelze přesněji doložit. Dle pramenů se jeví jako skupina, která se objevila až ke konci války.

Javoříčko samo tvořilo jednu z důležitých základen, teď už skupiny Jermak-Fursenko (Kružilin upadl do zajetí a byl gestapem popraven v Brně), už od poloviny února 1945, kdy se na J. Zapletala obrátil A. Fursenko z možností využití zdejších jeskyní jako skrýše, po prohlídce jeskyní ovšem Javoříčko dočasně opustili. Asi týden na to našli trvalé útočiště v rodinách J. Zapletala a V. Vlčka. Jako další úkryt jim posloužila myslivna O. Victory. Ten ovšem 15. 2. 1945 odešel z Javoříčka do Duryňska a o jeho dalších cestách není nic přesnějšího známo, údajně se zúčastnil i výcviku pro diverzní jednotky jako byl Werwolf. Ve vsi zanechal manželku Hildu a děti Hennelore a Malfreda. H. Victorová narozdíl od svého manžela, který udržoval přátelské styky z příslušníky olomouckého gestapa, se snažila svým novým spoluobčanům pomáhat tam, kde sama mohla a to i intervencí právě u gestapáckých přátel svého manžela. V březnové noci z 19. na 20. provedli partyzáni přímo v Javoříčku zastrašovací akci. Šlo o výprask několika obyvatelům, kteří o partyzánech až moc mluvili, právě tato akce se stala jedním z důvodů strachu a odporu proti přítomnosti partyzánů. Ke zvýšení napětí přispělo i velice kontroverzní oběšení hajného B. Švece v nedalekém Kadeříně. Tyto, ale i další události, osobní averze a alkoholismus především G. Litviška vedly k události, která se stala předehrou tragédie.

Na počátku dubna ve vesnici sídlila celkem početná skupina partyzánů pod velením A. Fursenka. Nebyli ovšem v Javoříčku ubytovaní najednou, ale byli rozděleni do několika menších skupin. Jednu tvořili A. Fursenko, A. Hňoupek, Václav Vlček, zraněná Aloisie Zapletalová, L. Glucharev, V. Blehta a bývalý zajatci Miško, Nikolaj a Petr. Tito se skrývali v hájovně u H. Victorové a v domku Aloise Pospíšila. Druhá skupina přechodně ubytovaná v Pěčíkově se skládala z G. Litviška, N. Ivanovové a V. Blažka a do Javoříčka dorazila nejspíše až osudného 9. dubna večer. Na přelomu března a dubna 1945 došlo i k navázání kontaktů s ženijním oddílem Arménů, sídlícím v Litovli a podílejícím se na ochraně tamního skladu, a s poručíkem wehrmachtu Hugo Hereshem, který se rozhodl přejít k partyzánům. Na navázání těchto dvou kontaktů se výrazně podílel bývalý hoteliér Adolf Pospíšil. A. Fursenko se nešťastnou shodou okolností právě v noci z 9. na 10. dubna 1945 vydal v doprovodu A. Hňoupka a Václava Dostála, který za úplatu nabídl zajištění dopravy již zmíněného oddílu Arménců z Litovle (není jasné zda měl k partyzánům přejít celý oddíl a nebo zda šlo pouze o předání výzbroje spojené s přechodem části oddílu). Ještě před svým odchodem z Javoříčka A. Fursenko přislíbil svůj návrat do půlnoci, ale celá akce se vlivem okolností značně opozdila a tak se skupina o půlnoci nacházela v Nasobůrkách a navíc místo oddílu Arménců přivedla do Javoříčka pouze dva (zbytek oddílu byl mezitím Němci ozbrojen a tak se nepodařilo obstarat ani slíbené zbraně). Mezitím v Javoříčku G. Litviško, který byl neustále pod vlivem alkoholu, v doprovodu N. Ivanovové dorazil do hájovny k Victorové, kde našli pouze část Fursenkovi skupiny. Litviško dal Victorové ultimátum s tím, že nevrátí-li se Fursenko do půlnoci 9.dubna, tak bude Victorová zastřelená (Litviško byl celou dobu podporován N. Ivanovovou, která Victorovou nenáviděla). Jelikož se Fursenko do půlnoci nevrátil, byla Victorova třemi výstřely zabita a následně stejný osud potkal i její dvě děti. Po těchto zbytečných vraždách byla hájovna zapálena, ta ale neshořela úplně. Okolo jedné hodiny ranní se vrátila Fursenkova skupina spolu s Arménci do Javoříčka. Fursenko odsoudil Litviškovo jednání, ale samotného aktéra nijak nepotrestal - naopak mu předal Arménce a v doprovodu A. Pospíšila a A. Hňoupka odešel do Hvozdečka. Litviško po odchodu velitele provedl výslech Arménců, které nakonec i s Václavem Dostálem (ten se jich zastával) zastřelil. Poté začal ostřelovat i hasiče, podílející se na hašení hájovny a smrtelně zranil starostu obce Veselíčko Františka Malíka. Za své činy nebyl Litviško velením skupiny Jermak-Fursenko nikdy potrestán. Díky této tragédii byli partyzáni nuceni opustit Javoříčko a nadále jej nepoužívat jako trvalou základnu i když k občasným návštěvám hlavně u Vlčkových docházelo i nadále.

Nacistická cesta k tragédii

Po vypuknutí SNP (29. 8. 1944) se na Moravě počaly objevovat jednotky, určené k likvidaci partyzánské činnosti. Šlo především o tři druhy jednotek:
- Zásahové oddíly SS (Einsatzkommando)
- Stíhací oddíly pořádkové policie (Jagdkommando)
- Oddíly zvláštního určení bezpečnostní policie (Zur besonderen Verwendungskommando - ZbV)

Krom těchto jednotek zde operoval policejní pluk SS č. 21, jehož velitelství se nacházelo v Brně.

Pro koordinaci činnosti těchto jednotek byl z rozkazu K. H. Franka 15. 4. 1944 zřízen tzv. Řídící štáb pro potírání band. Mimo těchto zvláštních jednotek se do protipartyzánského boje zapojily i služebny gestapa v Brně a Olomouci a to především pomocí rozsáhlé sítě konfidentů a provokatérů, skládající se hlavně z řad bývalých sovětských zajatců a domácích pomahačů. Právě díky těmto provokatérům se dne 16. 3. 1945 podařilo zajmout velitele skupiny Jermak-Kružilin (Fursenko) kapitána Victora Kružilina, kterého, jak již bylo zmíněno, později v Brně na Kounicových kolejích popravili. Olomoucká služebna vyslala na lesní správu v Bouzově svého konfidenta Vladimíra Brázdu, ale díky prozrazení byl tento již v únoru 1945 pro gestapo nepoužitelný a proto jej převeleli do Německa, kde ve své zrádcovské činnosti nadále pokračoval. Jako další článek protipartyzánského boje byly samozřejmě využívány i protektorátní četnické stanice - v blízkosti Javoříčka se jednalo o stanice v Bouzově a Hvozdně.

Rozkazem K. H. Franka z 21. 4. 1945 se okresy Olomouc, Litovel a Prostějov dostaly do tzv. bojového pásma skupiny armád Mitte a tedy do kompetence vojenských velitelů. Tento rozkaz zároveň umožnil daleko ostřejší zásahy jak proti partyzánům, tak proti českému odboji a v neposlední řadě i proti obyvatelstvu jako takovému. K tomu je potřeba se zmínit i o vyhlášce vydané 3. 5. 1945, platné pro okres Litovel, která oznamovala, že za každého mrtvého německého vojáka bude zastřeleno 10 osob z řad místního obyvatelstva.

Vraťme se ale na chvilku k 9. respektive 10. 4. 1945, a k zastřelení Victorové, jejích dětí, Arménů, V. Dostála a F. Malíka. Ráno 10. dubna došlo za přítomnosti příslušníků SS a tehdejšího "pána" Bouzova obersturmbannführera SS Emila Büchse k rozsáhlému vyšetřování. Na základě hlášení četnické stanice v Bouzově zahájilo své vyšetřování i olomoucké gestapo, jehož vyšetřovací skupinu vedl F. Langr. Od této doby je v okolí Javoříčka zaznamenán pohyb blíže neurčené jednotky provokatérů složené z "vlasovců", vydávající se za partyzány a s největší pravděpodobností podléhající E. Büchsovi. V blízkosti Javoříčka se také nacházely tyto protipartyzánské jednotky: jagdkommando o počtu asi 120 mužů ubytované v hospodářské a mateřské škole v Konici - pravděpodobně se jednalo o součást policejního pluku SS 21 z Brna, ZbV č. 28 pod velením obersturmführera SS H. Kuky - jejíž velitelství sídlilo v Letovicích - právě tato jednotka měla jako hlavní cíl své činnosti likvidaci skupiny Jermak a menší blíže neurčená jednotka SS s velitelstvím v Ludmírově. K tomu je potřeba uvést, že po osvobození Brna (26. 4. 1945) se Olomouc stala hlavním střediskem všech nacistických ozbrojených jednotek, včetně gestapa a protipartyzánských jednotek.

V druhé polovině dubna končí postupné stěhování cenností z Bouzova do Německa a Rakouska, a tak stejnou cestou mizí i jeho obyvatelé. Následně dochází k celkem rychlému střídání obyvatelů hradu, které je dnes velice obtížně zmapovatelné. Jisté je jen, že mezi přechodně ubytované patřilo protipartyzánské komando pod velením untersturmführera SS Hoffmanna o síle mezi 12 až 22 muži, ale tato jednotka hrad opustila 2. 5. 1945. Dne 4. 5. ji na hradě nahradila protipartyzánská jednotka, část ZbV č.43 - komando pod velením untersturmführera kriminálního komisaře Egona Lüdemanna a o síle mezi 60 až 80 muži. Tato jednotka se při svém ústupu z prostoru Beskyd zastavila i na olomouckém gestapu, kde byla nejspíše naplánována akce proti partyzánům v oblasti Javoříčka.

Javoříčko 4.-5. 5. 1945

Dne 4. 5. večer se část Lüdemannova komanda vydala na průzkum v okolí Bouzova a právě při tomto průzkumu došlo okolo 22 hodiny u mostu v Javoříčku ke střetu s partyzány. Bohužel výpovědi o tomto incidentu jsou značně protichůdné, ale na jejich základě lze odvodit, že se zde utkali partyzáni a část Lüdemannova komanda tvořená především tzv. vlasovci, tedy původně ruskými válečnými zajatci. Asi pět členů této jednotky zde bylo zajato a ráno zastřeleno v blízkosti mlýna Věžnice u Hartíkova. Tento střet se stal pravděpodobně posledním podnětem k akci proti vesnici. E. Lüdemann si ještě v noci ze 4. na 5. vyžádal posily jak z Konice a Litovle, tak pravděpodobně i z Olomouce. Dle poválečných výpovědí se nejpravděpodobněji jeví, že posily, které se na této akci podílely, pocházely pouze z Konice, ale i tak se lze celkem oprávněně domnívat o informovanosti o následné akci jak na velitelství ZbV č. 43 v Litovli (velitel Sturmbannführer SS W. Brandt), tak na služebně gestapa v Olomouci.

Druhý den (5. 5. 1945) v 8 hodin ráno proběhlo soustředění Lüdemannova komanda na nádvoří hradu Bouzova a odtud se část jednotky polní a lesní cestou vydala do Javoříčka. Další část komanda dorazila přes Střemeníčko a Veselíčko - takto došlo k obklíčení Javoříčka.

Průběh samotné akce lze zmapovat na základě použití výpovědi jediného člena Lüdemannova komanda, který byl po válce postaven před náš soud - Williho Kunze, poválečném hlášení stanice SNB v Bouzově, svědectví Jaroslava Dokoupila - jediného očitého a přeživšího svědka střílení mužských obyvatel Javoříčka a svědectví javoříčských žen.

Reklama

Dejme teď slovo těm co tuto tragédii přežili:

Marie Zapletalová (ten den přišla o svého muže): „...Manžel přišel onoho tragického dne kolem deváté hodiny dopoledne domů z Březiny. Řekl, že viděl jíti k sousedovi, tj. k panu Václavu Vlčkovi, a do myslivny několik německých vojáků. Abych si jeho výpověď sama ověřila, šla jsem se podívat přes plot, kde bylo dobře vidět tím směrem. Skutečně jsem zahlédla už přímo u Vlčků i v myslivně německé vojáky.

Mezitím však než jsem se vrátila nazpět, už přišli i k našemu domku. Venku nebyl od nás nikdo. Sami začali rozbíjet venkovní okna. Manžel šel do dvora, aby zjistil příčinu. Hned ho začali vyslýchat, kolik tam bylo z pátku na sobotu partyzánů. Přitom si počínali surově - ztloukli ho. To už jsem vyšla i já ven a prosila je, aby nás nechali na pokoji, že partyzáni u nás nebyli a my že o nich nic nevíme. Při této výpovědi mne šťouchl jeden z vojínů (mluvil česky) tak silně, že jsem se i s dítětem převrátila. Musila jsem ho následovat do kuchyně. Tu se mu znova snažil manžel dokazovat naši naprostou nevinu. Ani to však nic nepomohlo. Jeden z vojáků si sám vzal z kamen zápalky, manžel s ním musel na půdu, kde voják založil oheň. Potom nařídil manželovi odvázat dobytek a mě s dětmi okamžitě opustit dům.

Muž chtěl též jíti s námi, vrátil se však ještě pro čepici. Než mohl vyjít z domu, já s dětmi jsem už musila jíti vesnicí nahoru (s sebou jsem si mohla vzíti jen dětský kočárek). Svého manžela jsem naposled zahlédla, jak byl vojáky veden k Mlčochům, kde byl potom ještě se dvěma sousedy zastřelen. Jejich těla byla nalezena až na druhý den ve spáleništi. Poznali jsme ho podle cigaretové tabatěrky.

Cestou jsme potkávali vojáky od Střemeníčka, Habří, tj. les od severní strany, měli obstoupeno řetězovitě. Za vesnicí jsme se dali údolím potoka k Veselíčku, kde už byly ostatní uprchlé ženy s dětmi i s některými muži. Tu jsme přestáli všechny ty hrůzy při vybuchování jednotlivých pancéřových pěstí a granátů a při střílení z automatů i kulometů, v obavách o životy svých mužů. Až teprve po druhé hodině odpoledne přišel hospodář Dokoupil, kterého nechali na světě, se zprávou, že všichni muži, kteří zůstali ve vesnici, jsou zastřeleni a všechny domy vypáleny….“

Marie Šlucarová (mezi zastřelenými měla otce a dva bratry):„…Já jsem šla s maminkou, se sestrou a s malým chlapcem po silnici ke Střemeníčku. Viděla jsem, jak se vojáci usmívali, když nás viděli utíkat ustrašené ze svých domovů. Když jsme šli po silnici, začali po nás střílet, museli jsme seběhnout do potoku a tam se skrýt. Bylo nás tam asi třicet. Nikdo nemluvil, neboť ty hrozné rány bodaly nás přímo do srdce, a to jsme ještě nevěděli, že pod nimi padají naši nejdražší. Když střílení utichlo, viděli jsme, jak SS-mani odvážejí dobytek a kola. Dva z nich nás spatřili. Pustili se přímo k nám. Každý se postavil z jedné strany s namířeným automatem. Strachem jsme ani nedýchali a čekali, kdy vyjde rána. Chvíli stáli nad námi a potom se jeden zeptal: „Jsou mezi vámi partyzáni?“ Když jsme řekli, že ne, že jsme Češi, tak nám pohrozil a řekl: „Běda partyzánům!“ Odešli. Všechno utichlo, jen z vesnice se valil kouř….“

Anna Brosingerová (ztratila syna): „…Já je viděla oknem, jak jdou od Březiny. „Copak asi chtějí?“ ptám se Oldřicha a vtom už byli dva u našeho. Oldřich, jako můj syn, vyšel ven a oni na něho, aby jim hned ukázal sýpku. Musel si vzít žebřík a šel dozadu. Pak přišli ti další SS-mani a řvali: „Všichni ven!“ Hrozně jsem se polekala, ani kabát jsem si nevzala a běžím před stavení. Zahlédla jsem Oldřicha, jak nese žebřík, a to jsem ho viděla naposled. Ani mi nenapadlo, že bych ho neměla vidět! Takový hodný chlapec to byl...

Řvali na mě, abych šla odvázat krávy. Volám Oldřicha, ale on se neozýval, tak jsem si běžela ještě pro kabát. Nevěděla jsem, co rozčilením dělám. Dolfík, můj švagr, mi podržel krávy, než ho vojáci také odehnali a zastřelili. To už vojáci začali zapalovat a cosi házeli dovnitř, co vybuchovalo. Hnali nás ženské ke Klepárům. Byla jsem rozčilením bez sebe, že si ani nepamatuji, jak jsem se ke Klepárům dostala. Tam potom přišli SS-mani také a začali vypalovat, ale pak odešli. Bylo nás u Klepárů více ženských, které sem zahnali. Jiné byly v příkopu na silnici u Střemeníčka nebo utekly ještě dál. My u Klepárů jsme klečely a modlily se. Slyšely jsme střílení...

…Oldřicha jsem hned nenašla a myslela jsem pořád, že se nějak zachránil také. Až na druhý den ho našli spáleného na sýpce. Oni ho tam, chudáka, hned zastřelili, když jim to nahoře ukazoval…“

Jaroslav Dokoupil: „…Vše jsme pozorovali z domu. Když však bylo viděti, že hoří několik domů na spodní části vesnice od myslivny, tušili jsme něco hrozného. Dokázaly nám to též i kolem našeho stavení prchající ženy s dětmi, které křičely: „Je zle, muže střílejí a všechny domy do základů vypalují!“ Nechali jsme tedy vše doma osudem a všichni jsme prchali zahradou za ostatními. To už se střílelo i do našeho dvora. Střely lítaly kolem nás. Na konci vesnice směrem ke Střemeníčku hlídkovali též němečtí vojáci. Nařídili: „Muži zpět a ženy ať jdou dále!“ Musel jsem se tedy vrátit. Za mnou přišlo za chvíli i několik ostatních mužů z vesnice, kteří chtěli původně se svými manželkami a dětmi též prchnouti….“

„…Vedli nás zpět až ke škole. Tam ještě nabídl vojín každému cigaretu. Tu začal znovu výslech. Oba občané z Olomouce byli propuštěni. Vysvobodilo je asi to, že přijeli do Javoříčka, jeden až v pátek večer a druhý v sobotu ráno. Oba mluvili při výslechu německy. Vyšetřováni byli všichni, ale po jednom, před jakýmisi vojenskými hodnostáři. Jaké otázky komu kladli, nevím, poněvadž jsem seděl stranou dále. Vždy po výslechu odvedli dva vojíni každého jednotlivce kousek od místa výslechu a tam ho jeden z nich střelil zezadu pistolí. Kdo nechtěl jít sám, přinutili ho šťoucháním a postrkováním. Zvlášť se stále dotazovali po panu řídícím Pecinovi. Toho nechali až posledního, po jeho synu Milanovi. Střelili ho dvěma ranami. Zbýval jsem už jen já sám, který se musel na ty strašné poslední chvilky života všech svých známých sousedů dívat. Mně řekli: „Tebe, starý, necháme, každému řekneš, že jsme to tu udělali proto, že partyzáni tu zastřelili 20 německých vojáků. Až přijdou ostatní zpět do dědiny, ať ty mrtvoly odklidí.“ Pak se už připravovali k odchodu. U nás ve statku ještě zabili vepře, kterého naložili na svůj povoz a odvezli do Bouzova. Počkal jsem ještě, až všichni odejdou, a pak jsem šel pro ženy, aby se vrátily, že si mohou ještě něco z ohně zachránit. To bylo již asi kolem druhé hodiny odpoledne…."

Na závěr výpovědí svědků tragédie citujme část poválečného hlášení stanice SNB v Bouzově: „…Všichni muži od patnácti let až na ty, kterým se podařilo utéci potokem, skrýt se, nebo kteří byli za prací mimo osadu, byli zastřeleni. Někteří museli lehnouti na zem a byli zezadu stříleni. Jiní byli stříleni stoje u zdi. Mnozí byli utlučeni v hořících domech, kde byly jejich mrtvoly nalezeny. Ti, kteří se chtěli spasiti útěkem, byli hlídkami buď zastřeleni mimo osadu, nebo vráceni zpět a teprve brutálním způsobem ubiti.

Ženy a děti musely opustiti osadu, dobytek vyhnati ze stájí. Několik kusů hovězího dobytka bylo zastřeleno, jiné kusy byly odvezeny neznámo kam.

Celkem bylo zastřeleno 38 mužů, nejmladší měl 15 let, nejstarší 76. Tento osud stihl i ty muže, kteří náhodou dleli v Javoříčku, nebo vesnicí a okolím procházeli.

Po 13. hodině odtáhla horda z Javoříčka zpět na Bouzov a auty do Olomouce, odkud přijeli jako posila k akci. Během vraždění a vypalování byly ve vesnici Střemeníčku vykonávány jinými skupinami důkladné prohlídky.

K dotazu ve věci pohřbení mrtvol bylo mě velitelem vražedné skupiny ostře odseknuto, že partyzáni nezasluhují pohřbu.“

Celá akce trvala přibližně 5 hodin (od ranního soustředění na Bouzově), i tak znamenala likvidaci vesnice. Z celkového počtu 34 domů se zachovala pouze škola, jeden obytný dům, kaplička a jedna stodola. Domy byly ničeny pomocí granátů a pancéřových pěstí a nebo byly pouze zapáleny. Dobytek byl z části ukraden a odtáhnut na Bouzov, z části rozehnán, a z části upálen ve staveních.

Ženy spolu s dětmi byly donuceny opustit vesnici buď údolím potoka směrem k Veselíčku a nebo po cestách směrem na Střemeníčko a Veselíčko. Nejhorší osud zde ale potkal muže, ti, kteří se ať už z jakéhokoliv důvodu nacházeli ve vesnici, byli zastřeleni. Uniknout se podařilo pouze Jaroslavu Vysloužilovi, který prošel spolu s ženami. Těžce zraněný Jaroslav Mlčoch se ukryl v záchodě na dvoře domku Jaroslava Vysloužila. Do hnojiště u svého domku se podařilo ukrýt i Václavu Vlčkovi. Nevlastní bratři Václav Vlček a Ladislav Kryl byli ve skupině Jermak-Fursenko. Miroslav Čulík, který poté, co viděl zastřelení svého otce, utekl přes dům zahradu. Při razii ve Střemeníčku byli chyceni a později propuštěni kovář František Brosinger a Josef Štefan. Přímo v Javoříčku byli propuštěni tři obyvatelé Olomouce, kteří se nacistům legitimovali a již zmíněný Jaroslav Dokoupil.

Vraždění javoříčských i ostatních obyvatel začalo už na přístupech k Javoříčku. První byl toho dne zastřelen rolník z Veselíčka Josef Natr (50)*, který se do tamního lesa vydal na dříví. Josef Vlček (15), Alois Mrňka (74), Vojtěch Poles (37), řezník František Vaňák (24) z Veselíčka a Josef Slavíček (44) z Vojtěchova byli zastřeleni u mostku při soutoku potoka Špraňku s Javoříčkou. V blízkosti této skupiny zahynuli František Vlček (65) a Jan Šlusar (43). U zdi domu Františka Čulíka, nacházejícím se na dolním konci vesnice, nalezli smrt Jan Eliáš st. (51), Jan Eliáš ml. (24), Alois Zapletal st. (49), Alois Zapletal ml. (18) a jeho bratr František (21). V sousedním domě patřícím Aloisu Mlčochovi byli upáleni Augustýn Zapletal (45) a František Čulík (49). V hotelu byli zabiti Rudolf Vyroubal (57) z Olomouce, František Eliáš (21), Ladislav Dolínek (22) z Olomouce a František Skácel (23) z Olomouce. František Linert (26) z Ježova byl nalezen mrtev v jednom z domků. V kovárně nacisté zabili Oldřicha Brosingera (24). Josef Beneš (55) byl zastřelen na zahradě, kde právě zakopával nejdůležitější potřeby. Způsobem popsaným Jaroslavem Dokoupilem byli v blízkosti školy popraveni starosta obce Miroslav Vlček (48), František Dostál (45), učitel Josef Pecina (47) jeho syn Milan (18), Ludvík Vlček (52) a František Šlusar (43). V blízkosti samoty Klepáry (směrem na Veselíčko) byli v leže zastřeleni Adolf Brosinger (48), Miroslav Nepustil (17) z Olomouce, Josef Maňátko (69), Karel Zajonc (75) a Leopold Vlček (36) z Vojtěchova. V blízkosti Klepárů byl na útěku zavražděn i číšník Alfons Leibner (35). Pod lesem Habří pak nalezli smrt Rostislav Konečný (19) z Olomouce a Jan Vlček (62) a při kopání krytu byl v lese Špraněk zabit další člen rodiny Vlčků - Josef Vlček st. (45). Jako poslední byl toho dne zbaven života hajný Jindřich Mrňka (60).

V pondělí 7. 5. 1945 se v blízkosti hotelu uskutečnil společný pohřeb všech nacistických obětí. Rodiny z Javoříčka nalezly dočasné útočiště u příbuzných a v rodinách lidí, kteří jim nabídli pomoc. Po okolních vesnicích se rozmohl strach z podobného osudu, neboť všechny české vesnice v oblasti tou dobou udržovaly styk z partyzány. Tento strach ukončilo osvobození, kterého se oblast Bouzova dočkala až kolem poledne 9. 5. 1945 příchodem příslušníků 60. armády 4. ukrajinského frontu Rudé armády.

Lüdemannovo komando se po opuštění Javoříčka opět stáhlo na hrad Bouzov, kde pokračovalo v demolování hradního inventáře a hodování doprovázeném pitím, které trvalo až do nedělního odpoledne, kdy došlo k propuštění již dříve zadržených osob z vyjímkou Stanislava Sedláčka, který byl nedaleko hradu zastřelen. Kolem osmé hodiny večer (6. 5.) se po zabavení povozů (tyto narychlo obstaral pod nátlakem starosta Bouzova) část komanda spolu s lupem z Javoříčka a Bouzova vydala směrem na Loštice, Mohelnici, Moravskou Třebovou a Svitavy. Druhá část komanda odjela v koloně několika osobních a nákladních aut téměř okamžitě po ní. Obě části komanda se setkaly ve vesnici Janov u Litomyšle, kde byl lup přeložen na nákladní auta a povozy se vrátily do Bouzova. Lüdemannova jednotka poté pokračovala v ústupu směrem k Chrudimi. Stopa po Lüdemannovi a jeho jednotce končí 10. 5. 1945 v Čáslavi, kde jí zadrželi naši četníci. I přes to se z celé jednotky podařilo po válce vypátrat pouze jediného příslušníka komanda – Williho Kunze, ten byl mimořádným lidovým soudem v Uherském Hradišti odsouzen k trestu smrti. Egona Lüdemanna se nepodařilo nikdy vypátrat, stejně jako velitele ZbV č. 43 W. Brandta. V souvislosti s Javoříčským incidentem byl před naší justici postaven i O. Victora, ale jelikož se neprokázala jeho účast na akci, byl odsouzen na tři roky vězení za členství v jednotkách SS.

Dne 23. 9. 1945 bylo na národní pouti v Javoříčku za účasti přibližně 25 tisíc návštěvníků rozhodnuto o obnovení vesnice. Vesnice byla skutečně obnovena, ale poněkud výše nad údolím potoka na stráni pod lesem Habří. Dřevěný kříž nad hrobem obětí byl v roce 1951 nahrazen pomníkem akademického sochaře Jana Třísky z Prostějova.

Kompletní seznam obětí najdete na valka.cz v sekci Zločiny proti lidskosti

Poznámky:
* číslo v závorce udává věk.

Zdroje:
K.B.Michalov: Zkáza Javoříčka – Olomouc-Týneček, 1945
Javoříčko, Moravské Lidice – Litovel 1951
Josef Bartoš: Javoříčko (pravda a legendy) - Danal Olomouc, 1995
Internet

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více