Václav Djačuk I. - Útěk a zajetí

Autor: Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔︎︎ 👁︎ 23.395

   "...Odtamtud, od zlatého dolu, přichází procesí lidských přízraků. Tito lidé byli nuceni těžce pracovat, skoro jako zvířata. Jenže zvířata by se vzepřela nebo zemřela. Tito vydrželi. Změnili se v kostry. Nikdo nepochopí, jak mohli přežít? Jen kůže a kosti, bez přehánění. Tito bývalí lidé, fyzicky absolutně zničení, nejsou více ve zlatém dole k užitku. Jejich produktivita je na nule...
...proto jsou určeni k údržbě silnice..."


Václav Djačuk

Reklama

Na setkáních v hotelu Legie jsem se díky Honzovi seznámil s velmi zajímavým člověkem. Tento starý muž mi vyprávěl o svém životě. S těžko skrývaným zklamáním však dodal, že stejně nikdo neuvěří, čím vším musel projít. Já uvěřil, a proto bych zde rád předložil jeho příběh i Vám. Jeho prožitky to nijak nezmění. Ale snad vědomí, že i dnes se najdou lidé ochotní vyslechnout pravdu, v celé své krutosti, přinese do jeho duše trochu světla, zářícího alespoň tak jako zlatý prach z Kolymských nalezišť...

(Zpracováno dle vyprávění plk. Djačuka a za pomoci článku „3814“ pánů Procházky, Kopeckého a Zajíce, který vyšel v časopise Mladý svět…)

Hranice jsem přešel v červenci 1940 v Karpatech, když mi bylo přesně dvacet. S kamarádem o čtyři roky starším. Dostali jsme se spolu až na Kolymu, ale vrátil jsem se sám

Před válkou jsem nedostudoval reálné gymnázium a odešel pracovat v Rachově do lesa jako dělník. Odtud jsem si také přinesl výbornou fyzickou kondici, která mi zřejmě později zachránila život.

Rachov, to byl poslední, nejvýchodnější okres republiky. Takže když v březnu Němci okupovali Československo, nás zabrali Maďaři. Nemysleli jsme si hned, že bude válka, ale říkali jsme si: Republika je zlikvidována, bude nás třeba. A tak spousta kluků odcházela do Sovětského svazu. Nebylo to hrdinství, ale jakési přirozené vlastenectví, ke kterému nás samozřejmě a nenásilně vedli ve škole a které se tady v minulých letech, myslím, příliš nepěstovalo.

Sovětská hranice byla střežena velice pečlivě. Okamžitě nás zpozorovala hlídka, povel "Stůj!", tři výstřely do vzduchu, za chvíli přijeli další pohraničníci se psy. Museli jsme si lehnout na zem, roztáhnout ruce a nohy, důkladně nás prohledali. I když jasně věděli, co jsme zač. Nebyli jsme první, kdo takto utíkal. Ale žádné vysvětlování nepomohlo, námitky se nepřipouštěly - okamžitě jsme šli do vězení.

Věděli jsme, že se nesmíme dostat hluboko do vnitrozemí, že se musíme nechat zatknout přímo na hranicích. Jinak bychom svůj pobyt na sovětském území těžko vysvětlovali. A podezření by bylo na místě. Teď jsme se sice nedostali dále než na dvacet metrů, ale důsledky byly stejné...

Reklama

Převezli nás do vyšetřovací vazby v Nadvorné a z ní do větší věznice do Přemyšlu. Ve vězení samozřejmě opět osobní prohlídka, tentokrát důkladnější. Podrážky bot odtrhali, jestli nemáme pod podešví ukryté špionážní zprávy. Z oděvu, tašky a obuvi jsme museli odstranit všechny kovové součástky. Civilní šaty nám však ponechali až do Magadanu.

A od prvního dne výslechy: „Proč jste přišli, kdo vás sem poslal, odkud,... přiznejte se! A mluvte pravdu! Pravdu! Pravdu!!!“ Pořád dokola...

Když jsme se rozhodovali přejít hranici, ani ve snu nás nenapadlo, že budeme přijati jako zločinci. Co se skutečně dělo v Rusku, nikdo u nás nevěděl, žádné zprávy od těch, co odešli před námi, nepřišly.

Tak jsme se přes různé věznice dostali až do ukrajinského Starobělska. Tady udělali vězení z bývalého kláštera. Kostel byl rozdělen v několika patrech dřevěnými příčkami na desítky cel.

Seděli s námi Rusové i Poláci, převážně důstojníci z polských území obsazených sovětskou armádou. Jídlo, jaké nám dávali, se dá jíst snad jen v ruském vězení. Vodová polévka, v níž jsme jen občas našli nějakou těstovinu, zatuchlá prosná kaše, občas sušená, slaná ryba a 40 dkg dávka namokvalého, černého chleba, že by se z něho dala ždímat voda. Hladověli jsme často a stejně často jsme si tenkrát přáli, mít se na chvíli alespoň, jak se měl náš pes. Vždycky se na něj pamatovalo a pravidelně měl svou misku s jídlem.

Ale snad nejhorší byl pocit beznaděje. Nikdo nám neřekl, co s námi bude, kam půjdeme, jak dlouho budeme zavřeni. Prostě jsme zmizeli, domů jsme žádnou zprávu předat nemohli, ztratili jsme se v té obrovské zemi jako malá zrnka.

Vyšetřovatelé nám to řekli zcela jasně: I když vám nic nedokážeme, za ilegální přechod hranice jsou tři roky. Žádný soud se však nikdy nekonal, bez rozsudku jsme šli do transportu. Bylo 16. 6. 1941, odváželi nás, nikdo nevěděl kam a ani já jsem nemohl tušit, že mám před sebou takřka tři roky lágrů v kolymském Údolí smrti...

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více