Sűlejman "Nádherný" a jeho výboje do Evropy (1533-1566)

Autor: Pavel Hlávka / Comtur 🕔︎︎ 👁︎ 48.026

Muslimští piráti

Než se začneme věnovat válečným aktivitám Sülejmana II., je třeba se vrátit v čase o několik desítek let zpět a seznámit se Arujem (Oručem) „Barbarossou“ a jeho mladším bratrem Khizrem (Chizrem). Oba jmenovaní značně ovlivnili vzestup osmanské moci ve Středomoří. Mladší Khizr se pak stal nechvalně známým osmanským admirálem.

Bratři se narodili koncem 15. století na řeckém ostrově Lesbos (součást Osmanské říše). Je jisté, že ani ze strany otce (bývalého janičára, snad albánského původu) ani matky (místní křesťanky) nebyli Turky. Nicméně byli vychováni v islámské víře, jejímiž takřka ortodoxními zastánci se stali. Měli několik dalších sourozenců, kteří však pro nás nejsou důležití.

Starší Aruj se věnoval námořnímu obchodu a příležitostnému pirátství, což se mu stalo osudným, když se střetl s jednou z válečných lodí johanitů (působících z ostrova Rhodos). Proti skvěle vybavenému plavidlu rytířů však neměl šanci, a tak na několik let skončil jako otrok u vesel johanitské galéry. Poté co byl z otroctví vykoupen, nastoupil s mladším bratrem Khizrem na cestu pirátství. Svou působnost přesunul do západního Středomoří, kde se souhlasem tuniského sultána podnikal loupeživé výpravy proti křesťanům. Tuniský sultán také poskytl bratrům ostrov Džerbu, odkud mohli nerušeně podnikat své mise. Ambice staršího Aruja se ale postupně začaly upínat na získání některého z větších pobřežních měst, které by se stalo jak vhodnou základnou, tak i odbytištěm kořisti.

Reklama

Uvedeného cíle Aruj dosáhl roku 1516, kdy se zmocnil města Alžír s přilehlým územím. Aruj se okamžitě nechal provolat místním sultánem, což vyděsilo Španěly usídlené na severoafrickém pobřeží (především v Oranu). Na jejich žádost byla proti Alžíru vedena roku 1517 námořní výprava, která však skončila fiaskem (více než 3 000 mrtvých a zajatých). Rok 1517 se i přes tento úspěch stal Arujovi osudným. Zahynul v bitvě se Španěly nedaleko vnitrozemského města Tlemcenu.

Po smrti bratra zvážil Khizr své možnosti a hned následujícího roku (1518) kontaktoval osmanského sultána Selima I. (Sülejmanův otec), aby se stal jeho vazalem. Sultán jeho nabídku uvítal, protože v západním Středomoří Osmanská říše žádná území nevlastnila (pokud do západního Středomoří nepočítáme Egypt, kterého se Selim I zmocnil r. 1517). Tento krok byl zcela přirozený, neboť stát, který „Barbarossové“ založili, nemohl z dlouhodobého hlediska existovat bez mocného spojence. Osmanský sultán od této chvíle uznával Khizra jako alžírského beje. Ten si také ponechal přezdívku svého bratra „Barbarossa“, i když v jeho případě nebyla opodstatněná (zdá se, že nebyl zrzavý).

Roku 1519 (některé zdroje uvádí rok 1529) byl Alžír vystaven další zkoušce ohněm, když spojené flotily křesťanských zemí (cca 50 bojových lodí a více než 200 přepravních) připluly s cílem vymýtit „hnízdo pirátů“. Bohužel španělský král Karel I. (pozdější císař Karel V.) nařídil výpravu příliš pozdě a flotila se dostala k alžírskému pobřeží v nepříznivé roční době. Tak se také stalo, že ve chvíli, kdy začala vyloďovací operace (24. srpna), propukla bouře, která flotilu rozprášila a několik lodí potopila. Vysazené jednotky upadly do zajetí a celá akce skončila neúspěchem.

V následujících letech (1520-32) se Khizr věnoval pirátství a upevňování turecké moci v Alžíru.

Zajímavostí na tehdejší dobu je skutečnost, že „Barbarossové“ na svých veslových lodích (většinou galeotách) spíše než otroky používali jako veslaře Turky nebo Maury, kteří se mohli aktivně zapojit do boje na palubě.

Operace ve Středomoří

Roku 1533 uzavřel osmanský sultán Sülejman II. příměří s králem Ferdinandem I., které prozatím ukončilo jejich válku v Uhrách. Sultán se díky tomu mohl věnovat bojům na jiných frontách. Jednou z nich bylo i východní Středomoří, kde se osmanskému loďstvu v poslední době příliš nedařilo. Pod španělskou vlajkou se zde plavil janovský admirál Andrea Doria (přenesl sem své působiště po neúspěšném nájezdu na Khizrovo pobřežní město Šeršel r. 1531). Doriovi se r. 1532 podařilo dobýt z muslimských rukou město Koron (Karoni) a umístit v jeho zdech španělskou posádku.
Znepokojený sultán dal na rady a povolal do Istanbulu alžírského beje (Khizr byl v této době nazýván jménem Chair-ed-Din, pod kterým bude dále uváděn), o kterém bylo známo, že svým loďstvem kontroluje značnou část západního Středomoří. Chair-ed-Din po svém příjezdu zahájil na sultánovu žádost kompletní přestavbu a reorganizaci stávajícího válečného loďstva. Během necelého roku dokázal postavit mocnou flotilu, do jejíhož čela byl uveden v hodnosti vrchního admirála. Ještě r. 1533 stihl získat zpět město Koron.

Reklama

V červenci 1534 Chair-ed-Din v čele cca 80 lodí vyplul směrem k italskému pobřeží a zahájil jeho systematické plundrování (např. města Reggio, Sperlonga). Když získal dostatek kořisti, nasměroval flotilu na Tunis s úmyslem jej dobýt. Loďstvo mělo na palubě dostatečné množství vojska, potřebného k dobytí pevnosti. Město bez větších problémů padlo, ale svržený tuniský sultán Mulaj Hasan uprchl. Hasan hledal pomoc u dvora Karla V, který s ním uzavřel dohodu, podle níž jej měl dosadit zpět na trůn za podmínky, že se stane jeho vazalem. Z pohledu Karla V. se muselo jednat o dohodu celkem výhodnou, neboť jej měla zbavit nenáviděných pirátů, kteří v této době již každoročně plenili nejen pobřeží a ostrovy Itálie, ale i vlastní území Španělska (kde mohli počítat s podporou místních Maurů).

Slovo se stalo skutkem hned příštího roku (1535), kdy byla část Chair-ed-Dinova loďstva poražena flotilou Andrea Dorii. Španělským invazním jednotkám pak již nic nebránilo v dobytí Tunisu. Chair-ed-Din ale po porážce udělal něco, co nikdo neočekával, místo aby nabral kurz na Cařihrad, obrátil své lodě na sever k Baleárským ostrovům. Využil chvíle, kdy se většina španělské flotily soustředila u tuniského pobřeží a v klidu vyplenil Port Mahon na španělské Menorce.

O dva roky později (1537) vyhlásil Sulemjan II. válku Benátské republice. Co jej k tomuto kroku vedlo, není dostatečně jasné (prameny hovoří o jakési urážce), zvláště když s Benátkami udržovala Osmanská říše již několik desetiletí čilé obchodní styky.

Své tažení zahájili Turci vysláním Barbarossovy flotily k provedení nájezdu na pobřeží jižní Itálie (Apulie). Ve druhé fázi pak bylo odesláno vojsko k obléhání ostrova Korfu (významné benátské základny). Ostrov byl však na obléhání připraven, jelikož Benátčané již v dobách míru pozorně sledovali rostoucí moc Osmanů a uvědomovali si, že je nezbytně nutné posílit opevnění svých základen. Turecké snahy o dobytí pevnosti se minuly účinkem a tažení skončilo neúspěšně (kromě vyplenění Apulie).

Benátčanům bylo zřejmé, že síla osmanského loďstva začíná přesahovat jejich možnosti (mohli proti němu nasadit „pouze“ 80 galér), a tak se roku 1538 spojili s papežskou flotilou (36 galér pod velením Marca Grimaniho) a janovským admirálem ve španělských službách Andrea Doriou (79 galér). K těmto silám se posléze připojilo i na 50 plachetních lodí (galeon). Jako základna jim posloužil Turky neúspěšně obléhaný ostrov Korfu, kde se flotila shromáždila. Odtud se také Grimani pokusil neúspěšně zaútočit na nedalekou tureckou osadu Preveza. Když nedosáhl úspěchu, vrátil se zpět na Korfu. Mezitím se k prevezskému zálivu přiblížila flotila Chair-ed-Dina (čítající něco přes 120 galér), aby zde pod ochranou děl místní citadely zakotvila. Před tím než sem zamířil, podnikl alžírský bej úspěšné nájezdy na benátské ostrovy v Egejském moři a vpadl na silně opevněnou Krétu (o obléhání pevností se nepokoušel).

K střetu došlo 27. září 1538 u Prevezy. Spojenecká flotila zde zjistila, že napadnout Chair-ed-Dinovo loďstvo (chráněné pobřežními bateriemi) by bylo příliš riskantní, a tak Andrea Doria (ve funkci vrchního velitele) nařídil obrátit loďstvo na jih směrem k ostrovu Sesola. Nyní však došlo k situaci, která zapříčinila neúspěch celého tažení. Spojenecká flotila byla složena, jak již víme, nejen z plavidel veslových, ale i čistě plachetních. Cestou k ostrovu Sesola zastihlo flotilu bezvětří a plachetní lodě začaly zaostávat za veslovými galérami. Toho pohotově využili Turci a vyrazili do útoku proti jejich roztroušeným skupinám, které nebyly schopny účinně manévrovat. Bitva skončila pro spojence porážkou. Poukázala však na směr, kterým se bude ubírat další vývoj námořního stavitelství. Prokázala, že sice veslové galéry jsou mnohem obratnější než větší galeony, ale mají mnohem slabší dělostřeleckou výzbroj (převážně umístěnou na přídi). Během bitvy se tak stalo, že galéry Osmanů nebyly schopny dobýt některé plachetní koráby právě díky jejich mohutnému dělostřelectvu, které výhodu lepšího manévrování dokázalo kompenzovat. Chair-ed-Dinovo vítězství také nebylo nijak zvlášť drtivé, ztráty Spojenců sice převýšily ztráty turecké, ale i tak se jednalo jen o několik lodí. Důležitým se ale stal psychologický aspekt vítězství, kdy početně mnohem slabší turecká flotila dokázala zaujmout strategicky výhodnější pozici a zahnat Doriovo loďstvo.

Benátčané se smířili s porážkou a následujícího roku (někdy uváděn až rok 1540) uzavřely se Sülejmanen příměří a vyhlásili neutralitu. Porážka je přišla celkem draho, jelikož ztratili většinu Egejských ostrovů a základny na Peloponésu. Španělé se o žádný smír ani nepokusili, ba právě naopak. Císař Karel V. nařídil novou výpravu proti Chair-ed-Dinovu Alžíru. Ta se uskutečnila v září a říjnu 1541 za účasti samotného císaře. Bohužel ten i přes varování načasoval vlastní operaci na roční období, kdy je Středozemní moře v těchto končinách zmítáno častými bouřemi. Své invazní jednotky sice vylodil bez problémů, ale během obléhání byla jeho flotila blokující město, zničena bouří. Celá akce skončila fiaskem, když obránci pod vedením paši Hassana (Chair-ed-Dinův zástupce v Alžíru) podnikli úspěšný výpad. Císař se poté raději stáhl, jeho ztráty čítaly na 10 000 mužů, což byla více než třetina původní armády. Jenom pro zajímavost dodávám, že Alžír byl Evropany dobyt až roku 1830, do této doby sloužil jako základna pirátů a největší trh s otroky na severoafrickém pobřeží.

V dalších letech operoval Chair-ed-Din se sultánovou flotilou z přístavů na území Francie (Marseille, Toulon). Sülejmanovo loďstvo využívalo přístavy na základě spojenecké dohody s Františkem I. (nově uzavřené r.1535, 1536?) k podnikání nájezdů na území Katalánie a španělských držav v Itálii. Pod velením alžírského beje bylo dokonce spojenou turecko-francouzskou flotilou dobyto město Nice.
Spojenectví skončilo roku 1544, když František I. změnil svou politiku a uzavřel spojeneckou dohodu s císařem Karlem V., tehdy se Chair-ed-Din s loďstvem vrátil do Cařihradu, kde roku 1546 zemřel.

Po Chair-ed-Dinově smrti se do čela tureckých pirátů postavil jeho schopný zástupce admirál Dragut (Turgut), pokračujíc v jím započatém díle. Roku 1551 dosáhl významného úspěchu, když dobyl na johanitech pevnost Tripolis (johanité jí obdrželi společně s Maltou a ostrovem Gozo od Karla V.), která se do budoucna stala jeho základnou. Pro Sülejmana se stal Dragut důležitý také tím, že po dobytí Tripolisu přesvědčil svými výboji i další muslimské vládce aby se stali vazaly Osmanské říše.

Roku 1556 abdikoval Karel V. na funkci španělského krále ve prospěch svého syna Filipa II. Ten se pokusil nepříznivou situaci ve Středomoří zvrátit vysláním flotily cca 50 lodí (s armádou 5 000 mužů) na Tripolis. Flotila pod velením Andrea Dorii zamířila ke svému cíli. Cestou se však zastavila u ostrova Džerby, kde dobyla turecké pozice a zanechala vlastní posádku. Bohužel jednomu z uprchnuvších pirátů se podařilo uvědomit osmanské loďstvo vedené Piali Pašou (po Chair-ed-Dinově smrti nejvyšší admirál) a Dragutem. Osmané se okamžitě vydali k Džerbě, aby se střetli s nepřítelem. Když se ale jejich lodě objevily na dohled španělské flotily, Andrea Doria se dal z nepochopitelného důvodu na útěk. Doriovo loďstvo během střetu přišlo o 30 galér (z původních 50). Jednalo se o katastrofální porážku, někdy přirovnávanou ke zkáze Armady při útoku na Anglii. Španělská posádka na Džerbě (ponechána svému osudu) byla nucena kapitulovat.

Více než osmdesátiletý Dragut zahynul při neúspěšném obléhání Malty roku 1565. Toto téma však nebudu dále rozvádět, jelikož si nepochybně zaslouží vlastní článek.

Vývoj v Uhrách

Reklama

Sultán využíval Uhry jako vhodný nárazníkový stát před rostoucí habsburskou mocí. To jej také motivovalo v podpoře vzdorokrále Jana Zápolského. Sülejman však neponechával nic náhodě, a tak na území Uher operovaly osmanské jednotky pod záminkou „pomoci proti habsburským nájezdům“. Na dvoře Zápolského pak umístil svého oblíbence Benátčana Lodovico Gritta, který zde plnil mimo jiné i funkci vrchního velitele (než jej r. 1534 zavraždila uherská šlechta).

Zatímco Ferdinand se Sülejmanem uzavřeli příměří (r. 1533), v Uhrách probíhala občanská válka mezi Ferdinadem a Zápolským. Ani jeden z panovníků však nezískal výraznější převahu. Vojenská kampaň vedená Zápolským roku 1535 nesplnila očekávání (obsazení Slovenska) a jediným významným ziskem bylo obsazení Košic.

O dva roky později (1537) se do uherských záležitostí vložil sultán. Vyprovokoval jej k tomu Ferdinand I., když porušil příměří a vyslal žoldnéřskou armádou (o síle cca 24 000 mužů) pod velením Jana Katvianera proti osmanské pevnosti Esseg. K tomuto kroku jej pravděpodobně přiměl jeho bratr Karel V., který společně s Benátkami a Papežskou stolicí čelil osmanským nájezdům ve Středomoří. Ke smůle Rakušanů se však pevnost ubránila a při několika následných střetech Osmané Ferdinandovu armádu zcela zničili (cca 20 000 obětí na rakouské straně). Dalším Sülejmanovým krokem bylo obsazení vazalské Moldávie (1538), jejíž správce Petr Rariš s Ferdinandem konspiroval.

Mezitím se Jan Zápolský (stejně jako Ferdinand I) dostal do finančních potíží, a protože neměl mužského potomka, rozhodl se učinit radikální krok pro budoucnost celých Uher. Navázal s Vídní tajná jednání, která vyvrcholila 24. února 1538 uzavřením smlouvy ve Velkém Varadíně. Na základě této smlouvy Ferdinand uznal Zápolského králem a Uhry byly oficiálně rozděleny na dvě části. Po Zápolského smrti pak Sedmihradsko a další jím držená území měla přejít pod vládu Ferdinanda jako jediného uherského panovníka. Dlouholetá občanská válka skončila.

Roku 1540 zemřel Jan Zápolský a podle velkovaradínského míru se měl nyní vlády chopit Ferdinand, k tomu však nedošlo. Osud tomu chtěl, že se Zápolskému těsně před smrtí narodil syn Jan Zikmund. Jeho matka (dcera polského krále Zikmunda I.) za podpory varadínského biskupa Jiřího Martinuzziho odmítla uznat velkovaradínskou smlouvu a malého Jana nechala (se Sülejmanovým souhlasem) prohlásit uherským králem. Oklamaný Ferdinand reagoval vojenskou výpravou proti Budínu (sídelní město nového krále) v jejímž čele stanul L. Felsom. Vojsku se podařilo získat Stoličný Bělehrad, Pešť a několik dalších měst, ale vlastní Budín nikoliv.

Následujícího roku tedy Ferdinand vyslal novou armádu (cca 25 000 mužů pod velením Viléma Roggendorfa) se stejným cílem. Vojsko sice Budín obléhalo (květen až srpen), ale nakonec se stalo samo cílem útoku osmanských vojů, které k městu přitáhly na žádost Isabely (vdovy po Zápolském). Poté co Turci zahnaly královské, rozhodl se Sülejman jednou provždy vyřešit problematickou situaci v Uhrách. Dne 29. srpna 1541 obsadil Budín a připojil jej spolu se střední částí bývalého Uherského království k Osmanské říši. Sultán tak položil základ Budínskému pašalíku (území spravované pašou sídlícím v Budíně), který zde přetrval 145 let. Isabele a malému Janu Zikmundovi ponechal sultán Sedmihradsko a východní oblasti (byli však nuceni platit roční tribut), čímž bylo území Uher rozděleno na tři samostatné celky.

Roku 1542 podnikla královská armáda (pod velením Joachyma Brandenburského) nový pokus o dobytí Budína. Město však obléhání vydrželo a Ferdinandovo vojsko bylo nuceno se stáhnout (nepříznivý vliv na obléhání měla skutečnost, že k němu došlo až koncem září). Nicméně tato akce vedla k odvetné výpravě ze strany Sülejmana. Sultánova vojska zahájila postup podél Dunaje a obsadila několik významných opěrných bodů jako Stoličný Bělehrad, Pešť nebo Ostřihom (dobyta 10. srpna 1543). Z dlouhodobého hlediska byla pro královské zvlášť citelná ztráta Pešti a Ostřihomi, měst která ležela nedaleko Budína a mohla sloužit jako základna Ferdinandových vojsk při postupu na turecká území.

Ferdinand pod vlivem nepříznivého vývoje v letech (1543-44) zahájil se sultánem jednání o příměří, které Turkům přišlo více než vhod. Sultán se připravoval na další válku s Persií a potřeboval stabilizovat evropská válčiště. Roku 1545 tedy přistoupil na příměří a o dva roky později v Drinopolu (Adrianopol) na mír (ten byl však uzavřen pouze na dobu pěti let). Podmínkou míru byl pravidelný roční poplatek ve výši 30 000 uherských zlatých, který se Ferdinand zavázal platit.

Následující dva roky proběhly ve znamení menších pohraničních konfliktů, které však nezavdaly příčinu k otevřené válce. Situace se rapidně zhoršila roku 1549, kdy sedmihradský regent Jiří Martinuzzi zahájil tajná jednání s Ferdinandem. Jejich cílem bylo vydat tzv. východní království (Sedmihradsko a osm stolic v Zátisí a povodí řeky Temeš, která připadla Isabele a jejímu synu Janu Zikmundovi) výměnou za jiná území Habsburků. Královna Isabela o těchto jednáních věděla a jak zdá, tak je ani neschvalovala (měla o nich dokonce informovat Turky). Na podporu tohoto záměru vyslal Ferdinand roku 1551 do Sedmihradska žoldnéřské vojsko o síle 7 000 mužů (pod velením generála Castalda). Je až s podivem, že Ferdinand vyslal tak slabou armádu, přestože bylo více než pravděpodobné, že přivolaným tureckým oddílům nebude dělat větší problémy je odrazit. Snad doufal, že Turci vázaní válkou s Persií nebudou mít dostatek sil k ochraně území, která ostatně nejsou ani součástí Osmanské říše. V tomto bodě se však královští přepočítali, krátce poté, co oblehli sedmihradské hlavní město Lippu, byli Turky zahnáni. Aby toho nebylo dost, tak Jiří Martinuzzi, který se ujal role prostředníka a začal s Turky jednat, byl na rozkaz generála Castalda zavražděn.

Na nově vyprovokovanou válku reagovali Osmané rozsáhlým tažením (r. 1552) pod taktovkou budínského paši Hadima Aliho a velkovezírova zástupce Ahmed Paši. Při této kampani padly Turkům do rukou další významné opěrné body (např. Temešvár a Veszprém). Během tažení byla také neúspěšně obléhána pevnost Jager (Eger), jejíž posádce velel István Dobó. Obráncům (cca 2 000 mužů) se dařilo více než měsíc úspěšně odrážet útoky sedmdesátitisícové armády.

Vojenské operace místních osmanských velitelů pokračovaly i v následujících letech, kdy rozšířili svou moc na území dnešního Slovenska. Významným úspěchem bylo získání hradů Modrý Kameň a Fiľakova (1554), jejichž dobytím se otevřely cesty na střední a severovýchodní Slovensko. Do uzavření příměří r. 1562 utrpěli královští další citelné porážky (např. z jara 1562, když se pod velením Jána Balaše pokusili dobýt Sečany). Na základě příměří byl Ferdinand I. (od roku 1556 císař Svaté říše římské) opět nucen odvádět do sultánovy pokladny ročně 30 000 dukátů.

Obléhání Szigetváru

Roku 1564 se novým císařem Svaté říše římské stává Ferdinandův syn Maxmilián II., který obnovil snahy o připojení Sedmihradska. To se stalo jednou ze záminek k zahájení válečných aktivit ze strany Osmanů. Za druhou záminku sultánovi posloužila skutečnost, že císař „opomněl“ zaplatit roční poplatek za svou část Uher. Snad zde svou úlohu sehrál také nepříjemný pocit z neúspěšného obléhání Malty (1565), co vedlo Sülejmana k vyhlášení války (leden 1566).

V červenci 1566 zahájila turecká vojska postup. Oddíly velkovezírova zástupce Pertav Paši oblehly pevnost Gyula (kterou po několika týdnech dobyly). Současně pak hlavní armáda (cca 100 000 mužů) pod velením Sülejmana zamířila na Vídeň. Vlivem drobné provokace Mikuláše Zrinského (uherský velitel na chorvatských hranicích) se však sultán rozhodl změnit trasu a oblehnout Zrinského pevnost Szigetvár. Pevnost chráněná bažinatým terénem tvořila nejdůležitější opěrný bod v okolí řeky Almy a Drávy na západ od Pětikostelí (Pécs). Szigetvár byl tvořen třemi navzájem oddělenými částmi (staré město, nové město, citadela), které byly postupně propojeny mosty. Citadela pak byla opatřena bastionovým opevněním.

Turci zahájili obléhání 5. srpna 1566. Své dělostřelectvo umístili v novém městě (Zrinský je nechal zavčasu evakuovat) a započali s výstavbou náspů k překonání bažin. Postupně došlo k obsazení starého města (19. srpna) a poničení citadely. 8. září 1566 byla situace obránců již natolik zoufalá, že Zrinský podnikl se zbytkem posádky sebevražedný výpad, při kterém společně s ostatními zahynul. Před tím, než se k tomuto kroku odhodlal, nechal podminovat hlavní věž citadely, která explodovala ve chvíli, kdy Turci pronikli do pevnosti. Způsobil jim tak další citelné ztráty.

Szigetvár sice padl, ale ani Sülejman se z vítězství radovat nemohl. Zemřel totiž ve svých 72 letech v noci z 5. na 6. září 1566 (snad na infarkt nebo úplavici). Tato skutečnost byla před armádou pečlivě tajena, aby nepodlomila morálku. Dokonce i po obsazení pevnosti bylo vojsko udržováno v klamné představě, že je vládce upoután na lůžko v důsledku záchvatu dny. Nicméně po smrti sultána rozhodl velkovezír o ukončení tažení a návratu do Istanbulu. Pro úplnost dodávám, že v průběhu tureckého tažení se činily i oddíly císaře Maxmiliána, když dobyly Veszprém a několik hradů.

Závěrem

Smrtí Sülejmana II. přišla Osmanská říše o panovníka, za jehož vlády měly turecké zbraně výraznou převahu nad vojsky tehdejších evropských vládců. Sülejman zaznamenal vojenské úspěchy nejen v Evropě a Středomoří, ale také v Asii, kde např. dobyl Mezopotámii. Jeho smrt odstartovala sice pomalý, ale nezadržitelný úpadek osmanské moci. V následujících letech se do čela říše stavěli slabí a nerozhodní panovníci, kteří nedokázali dostatečně rychle reagovat jak na hospodářské potřeby země, tak na nutnost modernizace zastarávajících způsobů boje a s tím souvisejících změn v armádě.

Použitá literatura:
Dupuy, R. E. a Dupuy, T. N.: the HARPER ENCYKLOPEDIE - Vojenské dějiny 1.díl. Forma, Praha 1996
Hrych, E.: Velká kniha evropských panovníků. Regia/Knižní klub, Praha 1998
Hrych, E.: Velká kniha vojevůdcům bitev a zbraní, Regia. Praha 2000
Hynek, V. a Klučina, P.: Válečné lodě 1. - Lodě veslové a plachetní do roku 1860, Naše vojsko. Praha 1985
Kohn, G. C.: Velká encyklopedie válek - Průvodce válečnými konflikty od starověku až po dnešek. Jota, Brno 1997
Kontler, L.: Dějiny Maďarska. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2002
Mackenney, R.: Dějiny Evropy - Evropa šestnáctého století, Vyšehrad. Praha 2001
Matula, V. a kol.: Dejiny Slovenska II., VEDA vydavatel´stvo Slovenskej akadémie vied. Bratislava 1987
Perjes, G.:THE FALL OF THE MEDIEVAL KINGDOM OF HUNGARY: MOHACS 1526 - BUDA 1541. Columbia University Press 1989
Pernes, J. a kol.: Pod císařským praporem - Historie habsburské armády 1526-1918. Leonid Křížek-Agentura Elka Press, Praha 2003
Pražák, R. a kol.: Dějiny Maďarska, Masarykova universita v Brně, 1993
http://www.piratesahoy.net/content/view/305/34/1/0/
http://www.cindyvallar.com/BCcaptains.html
http://privateer.omena.org/dragut.htm
http://www.metaweb.com/wiki/wiki.phtml?title=Algiers
http://sun.menloschool.org/~sportman/westernstudies/first/old1718/dblock/ottoman/horowitz/backgroundhistory.html

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více