Žukovovo jaderné cvičení

Autor: Pacifistka / pacifistka 🕔︎︎ 👁︎ 77.637

Prolog

Průzkum místa a další přípravné práce byly zahájeny už v zimě a plného tempa nabyly na jaře a v létě. Velkou roli v tom sehrál maršál SSSR G.K. Žukov. Když se po Stalinově smrti vrátil do Moskvy, zaujímal tehdy funkci prvního náměstka ministra obrany SSSR“ (KZ 29.září 1989)

Maršál tankových vojsk Oleg Losik, Hrdina SSSR, o něm řekl: „On ve skutečnosti realizoval převrat v operační a bojové přípravě. Pod jeho vedením byly v září 1954 na Tocké střelnici poprvé provedena vojsková výzkumná cvičení s praktickým použitím jaderných zbraní“ (KZ 28.prosince 1996).

Reklama

Jak cvičení probíhalo: Bombardéry shodily bombu z výšky 13 kilometrů. Tritolový ekvivalent byl 40 kilotun, tj. síla výbuchu v Hirošimě a v Nagasaki dohromady. K výbuchu došlo ve vzduchu, ve výšce 350 metrů.

Ideový základ

Idea byla taková: První světová válka byla poziční, žádná armáda světa nemohla prolomit obranu nepřítele. Existovala výjimka z pravidla – Brusilovský průlom. Ve druhé světové válce se vojska naučila strategický front nepřítele prolomit. Zůstávalo to však pro každého velitele tím nejsložitějším úkolem. Za průlom se muselo platit obrovskou spotřebou střeliva, ztrátami bojové techniky a krve vojáků. A ne každý průlom skončil úspěšně. Např. marné a nesmyslné Žukovovy pokusy prolomit frontu u Syčevky od ledna do prosince roku 1942.

Po druhé světové válce se do rukou sovětských maršálů dostaly jaderné zbraně. I rozhodli se, že když bude třeba, prolomí frontu jaderným útokem, do prostoru zavedou svá vojska a budou si užívat v nepřátelském týlu. Jen je třeba ideu vyzkoušet na cvičišti.

Ten kdo se chystá k obranné válce, taková cvičení vůbec nepotřebuje. Kdyby bylo sovětské vedení znepokojeno hrozbou nepřátelského vpádu, mělo oznámit: jsme moc slabí a bojácní, a proto udeříme jen jednou, ale po hlavě. Ukázat Paříži, Londýnu, Bonnu, New Yorku, Washingtonu. Při takové strategické koncepci není třeba organizovat cvičení. Stačí nechat na pustém místě vybuchnout bombu a ukázat, co by se stalo, kdyby byla shozena na mrakodrap. Ale Sověti je plánovali obsazovat, a k tomu bylo nezbytné prolomit nepřátelskou obranu. A tedy provádět odpovídající cvičení.

Přípravy

Tak tedy v Tockém vojenském cvičebním prostoru byla vybudována obrana fiktivního nepřítele a obrana sovětských vojsk. Krasnaja zvezda (31.května 1996) uvádí: „Bomba byla svržena nad oblastí, kde se v obranných stavbách nacházela zvířata. Co se týče účasti osob, jak bránící se, tak útočící strany, byla podniknuta všechna v té době známá bezpečnostní opatření. Cvičení poskytlo velmi bohatý vědecký materiál. Jeho výsledky byly pečlivě zanalyzovány a zobecněny. Na jejich základě byla rozpracována teorie nových způsobů bojových operací – útoku a obrany v podmínkách použití jaderných zdraní, byly upřesněny existující a vytvořeny nové učební a informativní texty.

Reklama

Teď to nejdůležitější: kromě pokusných zvířat byli v cvičebním prostoru také lidé. Bylo tam vojsko. Jedny divize se bránily v podmínkách reálného použití jaderné zbraně, druhé útočily. Celkový počet účastníků byl 45 tisíc osob. 45 tisíc mladých zdravých mužů. Existují však svědectví, že jenom útočících bylo 45 tisíc a bránících se dalších 15 tisíc. Ze zprávami, že účastníků manévrů bylo celkem 60 tisíc, se lze setkat vícekrát – např. v listu Čas dne 27.ledna 2001. Ale dokud to nebude oficiálně potvrzeno nezbývá než se spokojit s nižším číslem, které bylo oficiálně přiznané.

Obranná vojska měla v zákopech, okopech a bunkrech přečkat jaderný výbuch v jeho bezprostřední blízkosti. Kromě toho „být v pohotovosti k uzavření mezery v obraně modrých, která se měla vytvořit po jaderném výbuchu, jímž zaútočili rudí“ (KZ 9.července 1992). A útočníci měli projít přes epicentrum výbuchu obranou fiktivního nepřítele jako po silnici.

Cvičení

Průběh cvičení je popsán takto: „Ticho všude kolem bylo ohromující. Svítilo slunce, listí keřů se mírně pohybovalo. A kdesi vysoko v nebi už letěl letoun – nosič atomové bomby… Každý měl své vlastní pocity, ale dají se shrnout dvěma slovy: země se otřásla… A konečně přišel signál k útoku. První, co vojáci uviděli po opuštění úkrytů pod zemí, byl obrovitý, polovinu nebe zakrývající mrak, který jako by zespodu měnil barvu, stával se malinový, méně jasný a valil se, zvedal se vzhůru a táhl za sebou ze země vysátý sloup prachu a všeho, co tam ještě zbylo. Překvapivá byla ještě další věc: k nepoznání se změnil celý okolní prostor… Země byla rovná, posypaná kamínky, jako zorané pole. Někde byla spečená. Místy stoupal dým. Nikde žádná rostlina ani nic jiného… A co bylo překvapivé – rentgenometr nereagoval, jako by tu žádné záření nebylo. Velitel tankové čety s obavami hlásí rádiem: přístroj nefunguje. Totéž se opakuje s ostatními měřícími přístroji.. Cestou blíže k epicentru výbuchu spatřili několik tanků, mezi nimi i těžkých. Některé z nich byly roztavené a jako by se sesedly do země, jiné byly odhozeny do vzdálenosti desítek metrů a ležely pásy vzhůru. Sem tam vystupovaly pahorky. Potom uviděli zuhelnatělou ovci, kterou vyvlekli zpod země ženisté.“ (KZ 29.září 1989)

Všichni, kdo zanechali vzpomínky, vyprávěli přibližně totéž: „Znenadání jsem pocítil na pruhu krku, který nebyl přikryt maskou, lehký závan tepla: asi takový pocit člověk zakouší na pláži, když se sluníčko na chvilku ukryje za mrakem a potom vysvitne. Pochopil jsem, že došlo k výbuchu. Za pár okamžiků následoval jeho zvukový doprovod… Vzduchová vlna minula a já jsem s výkřikem: „Obsluha děla, k tankům!“ vyskočil ze zákopu. Vysoko nad hlavou se pozicemi obrany „nepřítele“ převaloval, přeléval, rozvinoval z obrovité kypící koule, v níž ještě zuřily plameny, zvedal k nebesům kolosální fantastický mrak. Hřib se podobal tomu z obrázků, ale kolik vyzařoval ničivé síly! Jakou hrůzu vzbuzovat ve vědomí očitého svědka… Cvičení se účastnili ministři obrany států lidových demokracií a museli dobře slyšet symfonii bojů v hloubi obrany „nepřítele“. Zátěž na každou hlaveň přesahovala přípustnou mez, vystřílené nábojnice se přivařovaly k zadním částem hlavní, vytahovače nepracovaly. Ke konci cvičení se musely nábojnice vytloukat sochorem, a znova sbírat po každém výstřelů doslova rozsypané závorníky. Samozřejmě po takovém použití byla děla připravená k odpisu… Cestou k epicentru bylo možné sledovat následky výbuchu, zpočátku les začínal uvadlými a svraštělými listy, ulámanými větvemi a korunami. Dál byl polom, kde každý strom ležel po směru vzduchové vlny. Blíže k epicentru byl celý les proměněn v třísky a drobné úlomky. A nakonec přišlo pusté pole udusané jako mlat, se spečeným povrchem, s maličkými otvory od zpopelněných nebo uragánem odnesených stromů… Na roztavené půdě se povalovaly urvané tankové věže postavené na výšku jako krabičky od sirek, kusy bojových vozů, zprohýbané dělové lafety, dělové hlavně zavázané do uzlů, korby obrněných vozů a nákladních aut zmačkané jako špinavé kapesníky. Návštěva 1200 metrů od epicentra speciálně vybaveného rotního opěrného bodu s rozvinutým systémem spojů, solidním násypem a úkryty pro děla i pro vojáky přinesla následující pohled: uchoval se sice, ale vzduchová vlna smetla přepážky, vnikla do všech jeho částí a místnosti zasypala pískem. Kryty děl byly strženy, dělostřelecká optika osvícena a z páru koní, kteří byli přivázáni u vchodu do bunkru, zůstaly jen uzdy.

Viděl jsem zbytky těch uzd a vryly se mi do paměti na celý život.“ (Gennadij Ambrazevič, Nězavisimosť 23.dubna 1997)

V momentě výbuchu jako by se země zvedla, zmizela pod nohama, ozval se hromový rachot, třesk a do nebi vzlétl oslnivě jasný ohnivý hřib.“ (KZ 9.července 1997)

Bylo bolestné dívat se na otřesená, slepá a zuhelnatělá domácí zvířata, hrůza vzpomenout na stromy vyvrácené s kořeny, na zmizelý nádherný dubový les, na několik vesnic spálených na popel, na ubohé pozůstatky vojenské techniky.“ (Litěraturnaja gazeta 15.září 1999)

Občas se v zákopech nebo jednoduše na otevřených místech potkávaly krávy, kozy, ovce a další domácí zvířata, odsouzená k atomové popravě. Některá ještě stála a přežvykovala travičku, druhým vytekly oči a doutnala jim srst. Třetí (obzvláště koně) už leželi s odhalovali strašlivé rány.“ (Nězavisimosť 23.dubna 1997)

Jak se později ukázalo, vojáci, kteří se zúčastnili tajné akce a s nimi také místní obyvatelstvo, dostali nemalou dávku radiačního ozáření.“ (KZ 19.července 1996)

Nebo třeba svědek z Lotyšska Michail Arensburg. Byl desátníkem v inženýrsko-ženijním praporu Tocké střelnice. Popisuje úkryt pro velitele. „Bunkr byl mimochodem velmi pěkný – jako stanice metra. Stavěli ho naši chlapci.“ (Čas 27.ledna 2001) Je tu také fotografie autora, mladičkého vojáčka. I fotografie roty – poručík a jeho vojíni a desátníci. Z 22 usměvavých chlapců na fotce zůstal naživu jeden. A prosí novináře: Prosím vás, nefotografujte mě, vypadám příšerně.“ Poslechněme si jeho dojmy: „Přestože výbuch proběhl nad zemí a my jsme byli tak daleko, stejně jsme ucítili, jak se na nějakou chvíli země pod námi rozhýbala jako vlny na moři…. Naše přístroje to strhlo, přestaly fungovat… K místu výbuchu se hnaly tanky a vojáci samozřejmě s křikem Huráá!… Věž z tanků to po výbuchu odneslo nějakých 150 metrů. A dubový les s věkovitými stromy se položil na zem jako tráva v podzimním větru…. Vysocí hodnostáři odjeli okamžitě po uskutečnění akce doslova za pár minut. Žádné obědy a slavností řeči o míru na celém světě. A na střelnici zůstaly ležet nejenom mrtvoly skotu s urvanými údy a zuhelnatělými boky. Ale také mrtvoly lidí. Akce byla natolik špatně zorganizovaná, že tanky často při inscenovaném útoku najížděly na stany v křovinách, v nichž byli vojáci. Přirozeně o těchto ztrátách se mlčelo. Mně se zdá, že především chtěli udělat zkoušku s lidmi a se zvířaty.. Já jsem možná teprve dnes pochopil, že my všichni jsme tam byli v roli pokusných králíků“ (Čas 27.ledna 2001)

Důstojníkům ukázali tento prostor před výbuchem i po něm. Z dubového lesního masívu zůstalo jen černé požářiště. Bojová technika – naše i našich pravděpodobných nepřátel – byla roztavená a pokroucená. Zákopy a úkryty zmizely – horní vrstva půdy jak by se přemístila. Všechno se srovnalo do roviny. Byl to hrozný pohled.“ (KZ 9. července 1992)

Následky

Takže pokusy úspěšně skončily a co bude dál? Následovat bude Žukovovo povýšení. Na něho radiace nepůsobila. On se ukrýval daleko od epicentra. V betonovém bunkru. V prostoru výbuchu po skončení cvičení nebyl.

Reklama

A co se stalo s těmi 45 tisíci mladých mužů? Ti se bránili a útočili v prostoru, v němž úroveň radiace byla tak vysoká, že ji přístroje už nedokázaly zachytit… Přestaly reagovat. A jak reagovali lidé? O nich se Žukov nezmínil NIKDY. Krasnaja zvezda si na ně vzpomínal po 38 letech – 9.července 1992: „Velitel cvičení G.K.Žukov poděkoval všem účastníkům za mistrovství, vytrvalost a statečnost… Taková elementární bezpečností opatření jako je deaktivace techniky, zbraní a oděvů se nedělala. Cvičení se účastnilo ohromné množství lidí. Žádné speciální lékařské sledování jejich zdravotního stavu nebylo nařízeno. Zapomenutí a v utajení žili vojáci, jak to šlo, bez sebemenší pozornosti ze strany státu.. Každý z vojáků podepsal a zavázal se přísahou, že bude o cvičení mlčet po dobu 25 let.

Mlčet 25 let? Proč? Co mohl účastník manévrů vyprávět? Že se konaly? To věděli všichni. Za tři dny po výbuchu 17. září 1954 přinesl TASS zprávu. Co ještě mohli účastníci vyprávět? Že má bomba obludnou ničivou sílu? Copak to každý neví?

Mezitím hned po skončení cvičení začali vojáky a důstojníky, kteří se cvičení zúčastnili, ve spěchu vyřazovat. Prvním jejich trápením byl krvavý průjem. Povědět lékaři o příčině se nesmělo. Bylo to státní tajemství. Lékař nemocné prohlíží a diví se: to není dyzentérie ani cholera… Člověk se ztrácí před očima a není mu pomoci. V armádě už nemá co pohledávat. Takové lidi posílají domů: ať si s ním poradí civilní doktoři. Jenže ani civilnímu doktorovi se nesmí nic říct.

Další trápení je impotence. Vzpomeňme si na vyprávění účastníků: Sotva se mrak jaderného prachu začal zvedat k nebesům, ozvaly se rozkazy: „K dělům!“ „Na auta!“ „Do útoku – vpřed!“ Při jaderném výbuchu dosahuje teplota milionů stupňů. V okamžiku výbuchu shoří obrovské množství kyslíku, kromě toho vzduchová vlna rozežene do všech stran kolosální množství vzduchu. Proto se v centru výbuchu vytvoří vzduchoprázdno. A ta prázdnota jako vysavač vtahuje do sebe půdu a prach, které potom usedají a sypou se po okolí. Desítky tisíc vojáků a důstojníků zamířily do útoku přes epicentrum výbuchu a shora se na ně sypal radioaktivní hnus…

Krasnaja zvezda termín impotence nepoužívá. O účastnících pokusu se vyjadřuje jednodušeji: tamtomu se rozpadla rodina, tomuhle zase utekla žena.. Anebo třeba: „V rodině vznikly neshody. Žena mu začala předhazovat a vyčítat domnělou nevěru. Alexej brzy dospěl k závěru, že ona zkrátka chytračí a maskuje tak vlastní nespokojenost a možná i nevěru.“ (KZ 9. července 1992) Je to vyprávění o nadporučíkovi A. Rožkovovi. Při cvičení byl v tanku 15 kilometrů od výbuchu… „V okamžiku exploze se tankisté nacházeli ve svých čtyřiatřicítkách zakopaných do hloubky přibližně tří metrů. Žádné ochranné prostředky kromě plynové masky neměli.

Byl v tanku tři metry pod zemí a 15 kilometrů daleko. A co teprve pěchota, která nebyla pod pancířem ani v třímetrové hloubce, ale ležela v zákopech 8 kilometrů od výbuchu?

Za impotenci se z armády nevyhání. Ale byly nemoci mnohem závažnější. A v masovém rozšíření. Pro lepší utajení byly všem účastníkům cvičení do dokladů zaznamenány falešné údaje, a sice, že v září 1954 sloužili na Dálném východě, za polárním kruhem anebo ve Střední Asii. Jaké to mělo důsledky: takový vyřazený vojáček přichází do své rodné vesnice. Chudáka trápí neznámá nemoc. Jak mu může vesnický lékař pomoct, když má vojáček zakázáno vůbec naznačit původ své nemoci? A i kdyby to naznačil, nikdo mu neuvěří, protože v dokladech stojí něco úplně jiného a je to opatřeno odpovídajícími podpisy, potvrzeno razítky. A kdo by mu věřil, když dokument vydaný rodnou sovětskou mocí svědčí o něčem jiném. Proto účastníci cvičení vymírali tiše, mlčky a rychle.

Mocní se od důsledků svého zločinu ohradili dvojitou zdí: zavázali účastníky mlčením a opatřili je falešnými doklady.

Jestliže černobylští likvidátoři nezajistili informace kvůli spěchu, špatné kontrole a lajdáctví, pak účastníky likvidace poslední havárie na Majaku v roce 1957, účastníky pokusů s jadernými zbraněmi na Tocké a Novozemelské střelnici a oběti radiačního ozáření v dalších havarijních situacích prostě zavázali mlčením ze strachu před pohnáním k zodpovědnosti, což mimochodem každý z nich podepsal. A když bylo dovoleno o všem mluvit, pak od těch neštastníků vyžadovali informace. Ale kde je mají vzít, když dokonce ani v podolském a v dalších archivech se potřebné dokumenty nenajdou. Buď jsou zničeny, anebo vůbec nebyly sepsány. Kolik lidí předčasně odešlo na onen svět jen proto, že dokonce ani lékaři se člověk nesměl svěřit, kde se u něho ve skutečnosti ta nemoc vzala… Někdy mi přichází do hlavy myšlenky: Není to vlastně státní politika?“ (KZ 27.srpna 1998)

V Rusku se nikdo nezabývá vyhledáváním obětí těchto experimentů. Ale Sovětský svaz se rozpadl a v některých z osamostatněných států se o své lidi vláda stará. Například lotyšský list Čas začal s vyhledáváním vojáků, kteří zůstali naživu. Vyprávění by bylo na samostatnou knihu. Svědectví o tom, jak třetí den začala hromadná onemocnění, není pro slabé nervy. O tom, jak ve stepi v oblasti Čkalova bylo postavena stanová městečka obehnaná mnoha řadami ostnatých drátů a za nimi tisíce účastníků dožívaly své dny. O tom, jak začala vzpoury a jak byla potlačena.

Abych se přiznal, přemýšlel jsem, zda člověk, který nezemřel do týdne, ani do roka a nezamřel ani za deset let, byl tehdy daleko od výbuchu, anebo není na záření citlivý. V obojím jsem se mýlil. Přede mnou seděli starci, ti, kdo jak se zdá, měli štěstí, kdo po Žukovových pokusech prožili ještě skoro půl století. Ale ukázalo se, že štěstí přálo jedinému Žukovovi, který tehdy dřepěl daleko a hluboko. Nikoho z ostatních následky ozáření neminuly. Lidem na první pohled úplně zdravým se najednou rodily děti s neznámými chorobami. Následky tockých kratochvílí se najednou se strašlivou silou objevovaly ve druhém a v dalších pokoleních. Najednou se rodí děli s obrovskými hlavami, s měkkými kostmi.

Na starců zoufalý vzlykot nezapomenu. Proč nás neupozornili, že nesmíme mít děti? Proč nám to neřekli?

Ve zprávě TASSu se píše: “Cílem pokusů bylo zkoumání účinků atomového výbuchu. Při pokusech byly získány cenné poznatky, které pomohou sovětským vědcům a inženýrům úspěšně řešit úkoly ochrany před atomovým útokem.“

Ti, na nichž Žukov založil svůj experiment, mají na věc jiný názor: „Život ukázal, že tak drahá zkušenost ztratila svůj smysl. Lidé, kteří byli v zóně jaderného působení, dokonce i kdyby zůstali na živu, ztratili bojeschopnost pro ozbrojený konflikt, byť by měli jakkoliv vysoké morální i fyzické kvality.

Naše účast na originálním atomovém experimentu po dlouhá léta zůstávala vojenským a státním tajemstvím, nikdo nás po cvičení neprohlédl a nemocné nikdo neléčil… 20. listopadu 1954 mi byl při preventivní prohlídce objeven v levé plíci infiltrát velikosti vlašského ořechu.“ (Gennadij Ambrazevič, Nězavisimosť 23.dubna 1997)

Dále – tuberkulóza, devět měsíců v nemocnici, potom pisatele těchto řádků vyhodili z ozbrojených sil s penzí. Později mu penzi odebrali. Ale i toto je vyprávění důstojníka, který byl v tanku.

Obyvatelům okolních osad a vesnic soudruh Žukov své poděkování nevyjádřil, ale svoji dávku ozáření dostali také. Byl tu ovšem rozdíl: Účastníci cvičení si odbojovali své a pak byli odvezeni pryč. Místní obyvatelé tu zůstali, jako lidé v oblasti Černobylu. Na dobu cvičení byli evakuování, potom se vrátili… Nemá smysl tu uvádět statistiku onkologických onemocnění v prostoru Tockého vojenského prostoru.

Závěr

Zhodnoťme si teď získanou zkušenost. Tisíce účastníků cvičení bylo uvolněno z armády a už nikdy se do ní nevrátili. K čemu je jim zkušenost s průnikem přes epicentrum, když už v armádě nebudou nikdy sloužit? S nikým se o své zkušenosti nemohou podělit, nemohou vypovědět, co viděli. Jak užitek je z takové zkušenosti? Kdyby byl Žukov desetitisíce osob nakazil nemocí z ozáření, leukémií a dalšími hrůzami a potom by poručil, aby je léčili, byla by to zkušenosti pro lékaře. Jenže tím se nikdo nezabýval. Kdyby lidi po výbuchu nechali projít lékařskou, radiační a chemickou kontrolou, byla by to zkušenost pro vojenské lékaře a pro specialisty radiační a chemické obrany. Ale to se nestalo. Kdyby se byla po výbuchu prováděla deaktivace techniky a zbraní, byla by to zkušenost pro různé další odborníky. Ale deaktivace se neprováděla. Kdo vlastně získal nějakou zkušenost z pokusů? Podivuhodná logika: Desetitisíce lidí se naučily jednat v podmínkách reálného použití atomové zbraně, ale všichni vymřeli. Jaký mělo smysl je to učit?

Existují dva typy vylíčení zločinů na Tockém cvičišti.

První typ: Jaderný výbuch je vynikající úspěch našich vojenských myslitelů. Jedině pod vedením strategického génia soudruha Žukova jsme mohli tento hrdinský čin uskutečnit.

Vzorem takového přístupu může být: „Cvičení tak rozsáhlé, tak vzdálené a vojsky zatím neosvojené bojové činnosti se obešlo beze ztrát. Ani jeden mrtvý, ani jeden raněný či otřesený, ani jeden zničený stroj. Taková byla úroveň organizace, skrz naskrz proniklá osobní účastí a vlivem G.K. Žukova.“ (KZ 25. prosince 1998)

Druhý přístup: Jde o zločin. Jak líčí stejné události Litěraturnaja gazeta 15. září 1999. Titulek: JADERNÝ ÚTOK NA RUSKO. A podtitulek jako pokračování titulu: PROVEDLA SOVĚTSKÁ ARMÁDA PŘED 45 LETY.

V článku se píše: „Výběr místa pro pokus byl chybný – byl to zločin. Bylo obtížné na prostoru jedné šestiny zemské souše najít hustěji osídlený region, než je oblast mezi Volhou a Uralem. Stejně tak těžké bylo pro zamoření vybrat úrodnější půdu nebo kouzelnější řeku, než je Samara, která je dlouhá 600 kilometrů a která se v samém městě Samara s více než milionem obyvatel vlévá do nejlepší dopravní tepny Evropy, do Volhy, řeky, v níž se s chutí koupali „vůdcové“ země, kteří přijeli na cvičení. Po výbuchu už nikomu z nich nepřišlo na mysl, aby se v ní osvěžil.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více