Velkolepá odvaha

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 51.628


Naším nejlepším letcem byl pravděpodobně Werner Voss, muž na čtvrtém místě. Měl vynikající oči, byl výborným pilotem a často létal sám.
Joseph Jacobs (48 sestřelů, PlM)

Nedělní podvečer 23. září 1917. Zatímco na zemi se kousek na východ od Yprů právě pokoušejí Britové prorazit německé pozice a zabíjejí se s Němci v zuřivých zákopových bojích, vysoko nad nimi mezi roztrhanými cáry mraků a kouře z hořící krajiny pluje vzduchem trojplošný Fokker.

Reklama

Letoun se pohupoval ve vzdušných poryvech a jeho motor sem tam zaprskal. Pilot levou rukou přehmátl dopředu na páku benzinregleru, jejímž posunutím upravil optimální nastavení směsi paliva a vzduchu. Přesto však po celou dobu neodtrhl oči od toho, co jej zaujalo dole pod ním. Už pěknou chvíli totiž sledoval formaci letounů, které identifikoval jako SE 5a. Zdálo se, že Britové o něm dosud nevědí.

Pilot palcem pravé ruky svírající řídící páku poťukával na tlačítko schnirsknopfu a stále tak vypínal a zapínal zapalování motoru. Udržoval tím nižší rychlost, protože formaci pod sebou, ploužící se cestovní rychlostí, nechtěl předlétnout. V jednom okamžiku bezděčně bříškem palce letmo pohladil spouště kulometů, dvě ploché poniklované páčky. Protože měl koženou rukavici, necítil na nich vyražená velká písmena L a R. Links-rechts, levý-pravý, stejně to bylo jedno, přepínací páku na kniplu měl stejně nastavenou tak, aby kulomety střílely současně i kdyby stiskl jen jednu ze spouští. Zdálo se mu to výhodnější, kdyby se třeba dostal do prudkého boje a ruka mu začala na páce klouzat, možná by nedokázal správně stisknout obě spouště současně.

K prudkému boji se také zřejmě schyluje, anglická formace je skutečně silná. Engländeři o něm ale stále nevědí! Jsou tak klidní, větší formaci by nepřehlédli a normální jednotlivec by si netroufl na ně zaútočit. Jenže ve Fokkeru nesedí obyčejný pilot, nýbrž muž nebezpečný jako zabijácký lev-samotář.

Dnes dopoledne sestřelil tu novou britskou DH 4; musí uznat, že spojenecká letadla jsou od léta skutečně vynikající. SE 5a, nic netuše letící pod ním, taky patří ke špičce. Přesto je nehodlá jen tak nechat. Ten dnešní bombardér byl jeho 48. vítězství, v tomto okamžiku je druhým nejúspěšnějším německým pilotem, pouhá dvě vítězství jej dělí od magické padesátky. Navíc jeho nejlepší přítel a současně největší rival Manfred von Richthofen má před ním náskok 13 sestřelů a před dvěma týdny nastoupil dovolenou. Teď má jedinečnou šanci ho dostihnout!

Pilot se vyklonil přes pravý okraj kabiny a čtvrtkruhovým výřezem v křídle u trupu sledoval dvouplošníky pod sebou. Už se rozhodl! Potlačil řídící páku a začal se spouštět za kořistí…

Reklama

Byl nejúspěšnějším německým stíhačem židovského původu, čtvrtým nejúspěšnějším německým stíhačem celkově a třináctým mezi všemi stíhači první světové války. Jmenoval se Werner Voss.

Werner Voss se narodil 13. dubna 1897 v Krefeldu v severozápadním Německu jako nejmladší syn Maxe Vosse, výrobce barev. Od mládí jej fascinovala technika, vyrůstal v průmyslové oblasti a jeho láskou se brzy staly nejrůznější stroječky a později též motory a motocykly.

V dubnu 1914 narukoval k 11. regimentu vestfálských hulánů, kde zahájil v hodnosti vojína svou vojenskou kariéru. Po vypuknutí I. svět. války byl útvar odeslán na východní frontu. Zde byl Voss 27. ledna 1915 povýšen na svobodníka (gefreiter) a současně vyznamenán Železným křížem II. třídy. 18. května téhož roku byl pak povýšen na četaře (unteroffizier). Jakékoliv podrobnosti jeho kavaleristické kariéry nejsou bohužel známy.

K letectvu byl přeložen na vlastní žádost, a to 1. srpna 1915. V září byl odeslán do pilotní školy, kde při výcviku projevil značný talent. Proto byl odtud odeslán jako pilotní instruktor k výcvikové jednotce FEA 7 do Berlína. Zde zůstal dlouhých šest měsíců, než byl 12. února 1916 přeložen ke Kasta 20 operující u Verdunu.

Zde zpočátku létal jako pozorovatel na dvoumístných letounech Albatros C.III, později se kvalifikoval jako pilot těchto pozorovacích letadel. To jej však příliš neuspokojovalo, protože toužil po stíhačce. Podle některých informací létal od 28. 3. 1916 u Kasta 20 jako Fokkerpilot (v té době ještě v německém letectvu neexistovaly samostatné stíhací jednotky. Stíhací letouny Fokker E byly přidělovány po jednom nebo po dvou k normálním pozorovacím nebo bombardovacím letkám. Z kádru této jednotky pak byli vyčleněni piloti, kteří se stíhačkou létali a doprovázeli své kolegy na dvoumístných letadlech při jejich misích). Druhého března byl povýšen do hodnosti rotného (Vizefeldwebel). V květnu získal pilotní certifikát a 28. 5. 1916 byl dekorován pruským pilotním odznakem.

Navzdory obvyklému přesvědčení, pilotní odznak nebyl udělován bezprostředně po ukončení pilotního výcviku. Pilot ho obdržel až po získání zkušeností ve vzdušném boji. Voss ukončil pilotní výcvik a byl ihned zařazen na funkci pilotního instruktora. Zůstal v této funkci po dobu šesti měsíců a proto byl nezpůsobilý pro udělení pilotního odznaku. V únoru byl Voss přidělen k bojové jednotce a ačkoli byl hodnocen jako vynikající pilot, létal zpočátku jistý čas jako pozorovatel. To bylo u polních jednotek poměrně běžné. Noví piloti létali jako pozorovatelé, aby se aklimatizovali, naučili se znát krajinu a získali zkušenosti při bojových letech nad frontou. Jakmile získali potřebné sebevědomí a důvěru svých kolegů, začali létat jako piloti. To vysvětluje, proč Voss odešel do pilotní školy v září 1915, ale pilotní odznak získal o devět měsíců později.

V průběhu dalších čtyř měsíců, konkrétně 9. 9. 1916, byl povýšen na poručíka a 21. listopadu pak odeslán k Boelckeho Jasta 2, kde se seznámil s Manfredem von Richthofen, jenž měl tehdy na kontě již deset sestřelů. Brzy se z nich stali dobří přátelé, protože Manfred rozhodně nikdy netrpěl rasovými předsudky. Voss měl ostatně příjemnou povahu a kolegové ho měli rádi. Přátelé však od sebe byli brzy odděleni, protože Richthofenovi bylo brzy svěřeno velení vlastní letky Jasta 11.

Není přesně známo na jakých letounech Voss u Jasta 2 létal, zda na Albatrosech D.I nebo D.II. Nejsou známa ani sériová čísla těchto strojů. Nicméně Albatrosy obou typů překonávaly téměř všechny stroje stojící proti nim, takže první úspěchy na sebe nedaly dlouho čekat.

Svá první dvě vítězství (hned dvě najednou!) získal 27. 11. 1916. Jeho první obětí se stal Nieuport XVII a druhou dvoumístná FE 2b. Za své první sestřely byl 2. 12. 1916 vyznamenán Železným křížem I. třídy.

Další vítězství přidal o necelé tři týdny později. Pak si na další úspěchy musel počkat až do února 1917, ale na druhou stranu byl pro něj tento měsíc velmi úspěšný.

Mezitím také začaly v lednu 1917 na frontu přicházet nové Albatrosy D.III. Do konce měsíce jich sice sloužilo jen 13 kusů, ale v březnu už se tento počet zdesateronásobil. Voss zřejmě na modernější Albatros přesedlal během února. Vítězství z počátku měsíce tedy nejspíš dosáhl ještě v kokpitu starších verzí.

Reklama

Hned 1. 2. sestřelil DH 2 a o tři dny později, totiž 4. února, se stal stíhacím esem, když poslal k zemi svůj pátý letoun, tentokrát to byla dvoumístná pozorovací BE 2d.

Její osádka v tomto případě zahynula, většinou se však Voss k posádkám těchto pozorovacích letadel snažil chovat co možná nejmilosrdněji. Když opouštěl svoji původní jednotku dvousedadlovek, byl posledním žijícím příslušníkem jejího základního kádru. Protože tu viděl tolik svých kamarádů řítit se v plamenech k zemi, cítil takový soucit s posádkami nepřátelských dvoumístných letounů, že obvykle střílel na motor, aby jim nechal aspoň nějakou šanci na přežití.


Werner Voss dokončuje své osobní označení na boku Albatrosu D.III u Jasta 2. Ač Žid, používal též svastiku, která ovšem nemá nic společného s nacismem. Než se svastiky zmocnili nacisté, byla chápána jako staroindický amulet pro štěstí

O sestřelení jedné BE 2, jejíž osádka také zahynula, později napsal: „Vím, jak se cítili. Létal jsem na takovém typu. Museli být zničeni, protože odhalovali naše tajemství, ale rozhodl jsem se dát přednost sestřelování stíhačů.

Krátce po svém pátém vítězství skóroval pošesté, ale pak přišel konec února a pozoruhodný výkon. 25. 2. Voss sundal dvě DH 2, o den později BE 2c, a 27. 2. další dva letouny téhož typu. Únor tedy ukončil s 11 sestřely a v březnu jeho pozoruhodná „šňůra“ pokračovala.

Počátkem tohoto měsíce zvýšil své skóre o další dva sestřely a potom opět přišla jeho dvojitá vítězství, 11.3. zničil FE 2b a Nieuport XVII, 17. 3. pak FE 2b a DH 2, o den později dvě BE 2. Do konce března poslal k zemi ještě tři letouny (z toho 24. 3. opět dva v jednom dni) a počet jeho vítězství tak dosáhl čísla 22. Rázem se tak vyšvihl na druhé místo mezi všemi německými stíhači a současně se stal nejúspěšnějším stíhačem Jasta Boelcke.

Jeho schopnosti byly skutečně pozoruhodné. Byl skvělým pilotem i střelcem a navíc to byl osobitý teoretik, který neustále studoval bojová hlášení a učil se z vlastních chyb i chyb svých kamarádů a nepřátel. Měl také vynikající zrak a co to u stíhače přesně znamená, objasňuje opět Joseph Jacobs: „Dobré oči byly nejlepším osobním přínosem. Nejenže soupeře viděl, ale mnohem víc – měl přehled o celkové situaci a dokázal ji korektně a rychle vyhodnotit… Dobré oči, schopnost rychle zhodnotit situaci, zachovat klid, to vše měli nejlepší stíhači.

Voss byl zajímavý ještě jedním, v německém stíhacím letectvu velmi neobvyklým rysem. Byl totiž výrazným individualistou a často vyrážel na lov úplně sám. Drtivá většina jeho kolegů dávala přednost skupinovému boji v dokonale sehraných formacích.

S úspěchy přišlo také ocenění. 27. 3. byl vyznamenán Rytířským křížem Řádu dynastie Hohenzollern s Meči. U stíhačů býval obvykle udělen mezi 12. a 15. vítězstvím i když tato zásada samozřejmě neplatila vždy. Voss dosáhl 15. sestřelu 11.3. 1917 a vyznamenán Hohenzollernským řádem byl 27. 3. V té době už však měl na kontě 22 sestřelů a splňoval tak limit pro udělení Pour le Mérite. Někdy se tvrdí, že šlo o záměr vyšších důstojníků kvůli třídním rozdílům nebo Wernerově židovskému původu, ale ve skutečnosti spíš Voss prostě sestřeloval nepřítele rychleji, než štábní důstojníci stíhali vyplňovat návrhy na vyznamenání.

Jedno ze zmíněných Wernerových vítězství z konce března (bohužel bez přesné datace) zmiňuje ve svých pamětech i Manfred von Richthofen a ukazuje tak, jakou Voss disponoval odvahou a chladnokrevností: „Při jednom stíhacím letu Jagdstaffel Boelcke sestřelil poručík Voss Angličana. Ten byl svým pronásledovatelem tlačen k zemi až přistál na území, které by se dalo označit za neutrální. My jsme je už opustili, protivník je však zatím neobsadil. V tomto neobsazeném pásmu se zdržovaly jen německé a anglické hlídky. Anglické letadlo se tudíž ocitlo mezi oběma liniemi. Milý Angličan se domníval, ostatně zcela oprávněně, že tohoto území se už zmocnili jeho lidé. Voss byl ale jiného názoru. Rychle se rozhodl, přistál vedle své oběti, bleskově odmontoval nepřátelské kulomety a ostatní součásti stroje, které mohly být ještě upotřebeny, naložil je a nepřátelský letoun zapálil. O minutu později už mával ze svého vzdušného oře zvyklého na vítězství Angličanům, sbíhajícím se ze všech stran.

První dubnový den přinesl další vítězství. Také o tomto Vossově úspěchu podává svědectví Manfred von Richthofen, který o den později brzy ráno sestřelil 32. soupeře: „Připravovali jsme se na další boje… …když mne přišel navštívit dobrý přítel, poručík Voss z Boelckovy letky. Bavíme se, Voss právě včera vyřídil dvacátého třetího. Byl tedy za mnou nejblíže a v té době představoval mého největšího konkurenta.

6. dubna přidal Werner další sestřel a 8. 4. 1917 byl vyznamenán Pour le Mérite (to se udělovalo v té době za dvacet sestřelů, ale Voss ho ve skutečnosti obdržel až když už měl na kontě 24 vítězství, důvody byly zřejmě tytéž jako v případě Hohenzollernského řádu). Následovala měsíční dovolená náležející k udělení Pour le Mérite.

V jejím průběhu byl Voss odvolán do Schwerinu, k testování nového Fokkerova dítka, prototypu pozdějšího Fokkeru Dr.I, který byl německou nadějí na udržení technické převahy. Voss byl letounem nadšen a neustále se v něm „vrtal“ spolu s pozemním personálem.

Zatímco byl Voss na dovolené, u Arrasu zuřila bitva. Britská ofenzíva byla mohutně podporována leteckými operacemi RFC. Nebe bylo od svítání do soumraku plné britských pozorovacích letadel a jejich doprovodu. Albatrosy D.III byly až na výjimky lepší než jejich protějšky a plně toho využívaly. Například Manfred von Richthofen během dubna sestřelil 21 nepřátelských strojů a zvýšil své skóre na 52 vítězství.

Voss tak nemohl zvyšovat své skóre v době, kdy většina německých stíhačů docilovala svých největších úspěchů. Na frontu se vrátil počátkem května, ale to už britská ofenzíva, jak pozemní, tak vzdušná, končila. RFC utrpěl obrovské ztráty a jeho aktivita poklesla. Werner tudíž neměl tolik příležitostí k úspěchům. Od konce dubna navíc začala v arraském úseku fronty operovat britská elitní 56. squadrona vyzbrojená novými stíhačkami SE 5, které byly lepší než německé Albatrosy.

Přesto hned první májové vítězství Voss vybojoval 7. 5. 1917 právě nad SE 5 od 56. squadrony. O dva dny později dosáhl svého dalšího osobního rekordu, neboť sestřelil tři protivníky v jednom dni.

Po tomto 28. vítězství 9. 5. 1917 se stává velitelem vlastní jednotky, Jasta 5. Funkce se ujal pravděpodobně 21. 5. 1917 a mezi 23. květnem a 6. červnem zde sestřelil dalších 6 protivníků. Onen poslední sestřel z 6. 6. je zajímavý tím, že Vossovým protivníkem bylo také stíhací eso. Za řízením Nieuportu XVII od 6. squadrony RNAS seděl Flight Commander Christopher Draper, který se sám toho dne přesně v poledne stal esem, když sestřelil dva Albatrosy D.V (jeho 5. a 6. vítězství). O sedmdesát minut později byl sám sestřelen Wernerem Vossem, nicméně tento nemilý zážitek přestál bez úhony a nakonec přežil i válku, na jejímž konci měl hodnost majora a 9 sestřelů na kontě.

Tímto vítězstvím Voss své skóre zvýšil na 34 sestřelů a byl znovu převelen, nyní byl jmenován velitelem Jasta 29, ve funkci však zůstal asi jen pět dní a obdržel rozkaz k převzetí velení Jasta 14. Ani zde však dlouho nepobyl, protože byl pověřen velením Jasta 10, vyzbrojené Pfalzy D. III, kam přišel na přání Manfreda von Richthofena. Jasta 10 byla totiž součástí nově zformované Jagdgeschwader I, složené z Jagdstaffeln 4, 6, 10, 11, které Richthofen velel. Oba přátelé tak nyní mohli sloužit spolu. Voss převzal velení nové jednotky 30. 7. 1917.

Mezitím se však v průběhu léta 1917 situace ve vzdušné válce radikálně změnila. Britové měli dostatečné zálohy, aby si dokázali udržet iniciativu ve vzduchu i za cenu velkých ztrát a navíc začali ve větší míře zavádět do výzbroje nové typy stíhaček. K britským SE 5 přibyla ještě výkonnější verze SE 5a a Sopwith Camel. Francouzi zvýšili počty svých Spadů VII a objevily se první Spady XIII. Jestliže až dosud čelili němečtí stíhači kvantitativní převaze, přičemž kvalita výzbroje byla na jejich straně, nyní přišli i o tuto výhodu.

Voss, který celý červenec strávil předáváním a přebíráním velitelských funkcí různých letek, se opět zapojil do bojů počátkem srpna. 10. 8. 1917 sestřelil zbrusu nový francouzský Spad XIII. Opačným extrémem byl 36. sestřel z 15. srpna, kdy mu za oběť padla obstarožní FE 2b. Zato hned následujícího dne dobyl Werner cenné vítězství, když se po dávce z jeho kulometů zřítil Sopwith Camel, v jehož troskách zahynul Capt. Noel W.W. Webb, MC, eso 70. squadrony RFC se 14 sestřely na kontě.

21. 8. obdržela JG 1 novou výzbroj. Jednalo se o dva trojplošníky Fokker F.I. Tyto stroje se staly předsériovými exempláři pozdějších proslavených Fokkerů Dr.I. Tyto první dva Dreideckery (trojplošníky) výr. č. F.I 102/17 a F.I 103/17 byly svěřeny dvěma v té době nejlepším německým pilotům - Manfredu von Richthofenovi a Werneru Vossovi.

Trojplošník přímo u JG I nejdřív předvedl osobně Anthony Fokker. Voss na něm podnikl první zkušební let 29. srpna, mezitím ještě 23.8. dosáhl svého 38. sestřelu na Pfalzu (nebo Albatrosu D.V, tyto stroje přicházely k JG I od května 1917).

30. srpna Werner podnikl s novým Dreideckerem první bojový let a 3. září na něm získal první vítězství (39. celkově), když sestřelil Sopwith Camel. Měl ostatně s trojplošným Fokkerem mnoho zkušeností z dob, kdy se podílel na jeho vývoji a zkouškách.

O dva dny později zaokrouhlil počet svých vítězství na rovných 40 a i tentokrát byl jeho soupeřem zajímavý muž. Podporučík (Second Lieutenant) Charles W. Odell1) právě včera získal své první vítězství a dnes musel po souboji s Wernerem Vossem sám se svým Sopwith Pupem klesat k nouzovému přistání. To se mu nicméně zdařilo (dokonce na správné straně fronty), takže mohl pokračovat v dalších bojích. V pořádku se dočkal konce války, během níž dosáhl hodnosti kapitána a sedmi sestřelů.

Toho dne odpoledne Voss skóroval podruhé a druhý den, tedy 6. 9., dosáhl sestřelu číslo 42. Následujícího dne napadl formaci tří Camelů, v rozmezí pěti minut dva z nich sestřelil a v podvečer zničil ještě francouzský Spad. 11. 9. zase dosáhl dvojitého vítězství, přičemž druhý sestřelený protivník opět nebyl ledaskdo, neboť v kokpitu Camelu, jenž se v 16.35 zřítil poblíž St. Julien, zahynul poručík Oscar L. McMaking2), eso se šesti sestřely na kontě. Vossovo konto tak nyní činilo 47 ověřených sestřelů.


Voss před svým Fokkerem F.I 103/17. Všimněte si „upíří“ tváře na masce motoru

A pak přišlo 23. září 1917. Den nezačal špatně, Werner v půl desáté dopoledne sestřelil bombardovací DH 4. V podvečer téhož dne vzlétl se svým trojplošníkem k bojovému letu znovu.

Byl den podzimní rovnodennosti. Silná oblačnost omezovala efektivní operační výšku na asi 3500 metrů. V prostoru nad Poelcapelle se pohybovalo několik leteckých jednotek. Skupina letounů SE 5a 60. squadrony RFC prováděla průzkum, letka „B56. squadrony, vedená J. McCuddenem, patrolovala nad frontou při ofenzivní hlídce. S podobným úkolem se tu potulovala formace francouzských Spadů a také šest Albatrosů D.V od Jasta 3. A samozřejmě nechyběl osamocený trojplošník na volném lovu.

Jeho pilot pátral ve slábnoucích paprscích zvolna zapadajícího slunce po vhodné oběti a nakonec narazil na formaci SE 5a doprovázejících průzkumný letoun.  Počkal, až se dvě z nich poněkud oddělily od ostatních a zaútočil na ně. Neseděli v nich žádní nováčci. Tyto dvěSE 5a pilotovali R. L. Chidlaw-Roberts (v tomto okamžiku 5 vítězství) a H. A. Hamersley (v tuto chvíli 2 sestřely) od 60. squadrony RFC. 

Vzniklou situaci popsal J. McCudden: „Právě jsme se chystali zaútočit na šest stíhacích Albatrosů napravo do nás, když jsme spatřili vpředu před námi, přímo nad Poelcapelle, S.E. točící dolů v půlvývrtce těsně následovaná stříbrnomodrým trojplošníkem v těsném závěsu. S.E. samozřejmě vypadala velmi nešťastně, takže jsme změnili naše myšlenky ohledně útoku… a šli jsme zachránit nešťastnou S.E.

Voss mezitím obě SE zasypal střelami ze svých zbraní. V příštím okamžiku se však na něj s rachotícími kulomety náhle vrhlo dalších sedm SE 5a, o nichž až dosud neměl nejmenší tušení.

Okamžitě se jim postavil, ačkoli početní převaha byla hrozivá a to ještě nevěděl, že proti němu stojí flight B proslulé 56. squadrony, vedený J. McCuddenem. Šest ze sedmi britských pilotů této formace už v tomto okamžiku bylo esy. Letku vedl Flight Commander J. McCudden (nyní 12 sestřelů), dále následovali A. Rhys-Davids ( nyní 18 s.), G. Bowman (nyní 16 s.), R. Mayberry (nyní 13 s.), K. Muspratt3) (nyní 6. s), R. Hoidge (nyní 23 s.) a V. P. Cronyn (2nd Lieutenant, celkem dva sestřely, jakékoli další informace se mi nepodařilo získat).

McCudden byl výtečný taktik a útok byl proveden precizně. McCudden s Rhys-Davidsem vzali německý trojplošník do kleští ze stran, Muspratt a Hoidge útočili zespodu a shora, Cronyn, Mayberry a Bowman zůstali nahoře v záloze, připraveni zasáhnout, kdyby se přeci jen Hunovi povedlo nějak uniknout. Voss zřejmě usoudil, že jakýkoli pokus o únik by byl vyloženou sebevraždou a boj přijal. Věděl, že SE 5a jsou rychlejší (obzvláště v letu střemhlav, kvůli jejich větší hmotnosti a pevnosti konstrukce. Proto nemohl zmizet dolů, což by udělala – a chybně - většina pilotů v jeho situaci), jeho Dreidecker byl zase obratnější, snažil se proto Britům vnutit boj v utažených zatáčkách na co nejmenším prostoru.

Otáčel se dokola neuvěřitelným způsobem“, jak později napsal Cronyn a dokázal se tak vyhnout prvním dávkám britských stíhaček. Sám se naopak během divokého víření dostával do střeleckých příležitostí a pálil, kdykoli se mu nepřátelský letoun mihl v zorném poli. Nejprve se na okamžik ocitl za Hoidgem a prostřílel jeho stroj skrz na skrz. Vzápětí proděravěl křídlo McCuddenovi, který ostře uhnul, ale ihned se vrátil do boje.

Boj tedy zatím vůbec neprobíhal podle představ pilotů 56. squadrony, nicméně jejich včasný zásah zachránil život oběma letcům od 60. squadrony. Hamersley a Chidlaw-Roberts se s těžce pochroumanými letouny odpoutali z boje a zamířili domů. Chidlaw-Roberts se dokázal vrátit na letiště, ačkoli jeho SE 5a byla značně prostřílená. Zato Hamersley musel sednout s těžce poškozeným strojem na letišti 29. squadrony. Jeho stroj měl poškozen spodek levé části lůžka motoru, nosníky, žebra, pravou stranu motoru, chladič, vrtuli, synchronizátor, generátor, palivové čerpadlo a „četné průstřely v potahu“.

Zuřivá vzdušná bitva zatím pokračovala. Voss kličkoval, točil utažené bojové zatáčky, prováděl přemety a překruty, stoupal ve svíčce a zase se vrhal střemhlav dolů a vůbec manévroval tak razantně, že nikdo z britských pilotů jej nedokázal zasáhnout. McCudden poznamenal: „zdálo se, že pilot pálil na nás všechny současně a ačkoli jsem se dostal za něj, dokázal jsem se zde udržet sotva sekundu. Jeho pohyb byl tak rychlý a nepředvídatelný, že nikdo z nás ho nedokázal udržet v zaměřovači potřebnou dobu“.

Šest Albatrosů D.V od Jasta 3 letělo nad místem střetnutí, otočily se zpět, aby Vossovi pomohly, cestu jim však přehradila formace francouzských Spadů. K Vossovi se podařilo prorazit jen jednomu, který měl podle svědectví britských pilotů červenou příď. Řídící páku tohoto Albatrosu svíral Karl Menckhoff, budoucí eso Jasta 3 a Staffelführer Jasta 72. Po několik zoufalých minut se pokoušel chránit Vossovu záď, během divokého boje byl ale zakrátko sestřelen Rhys-Davidsem.

Tak zůstal Voss osamocen v našem středu,“ poznamenal k tomu později Bowman, „v žádném případě se tím však nezdál být zastrašen.“ Voss stále napadal každou SE 5a, která se mu objevila v zorném poli a vůbec se nepokusil z boje odpoutat o uletět do bezpečí, ačkoli podle svědectví britských stíhačů tak v houstnoucím šeru mohl snadno učinit. Podařilo se mu poškodit všech sedm britských strojů a některé i velmi těžce.

Boj už trval dlouhých deset minut, devatenáctiletý Arthur Rhys-Davids vyměnil zásobník kulometu Lewis a konečně se dostal do solidní palebné pozice: „Nakonec jsem se dostal na východ od trojplošníku a nepatrně nad něj a zmáčkl jsem to, vpálil jsem do něj téměř celý buben Lewise a odpovídající počet ran z Vickerse. Neudělal žádný pokus o obrat, přibližoval jsem se k němu, až jsem si myslel, že se srazíme. Minul o palec mé pravé křídlo a šel dolů.

Rhys-Davidsovy kulomety Lewis a Vickers tedy na Vossův letoun vychrlily téměř 200 střel. Trojplošník něco takového nemohl vydržet. McCudden pozoroval jeho pád: „Všiml jsem si, že pohyb toho trojplošníku byl velmi nepravidelný, pak jsem ho spatřil jít do zcela příkrého letu střemhlav a tak jsem ho nepřestával sledovat. Viděl jsem trojplošník narazit do země a rozplynout se v tisíc úlomků, zdálo se mi, že doslova zmizel v prachu.

Dnes je těžké určit, proč se Voss neodpoutal z boje, i když podle svědectví svých soupeřů tak mohl během boje několikrát učinit. Zrovna tak není jasné, co nakonec způsobilo jeho osudovou chybu. Přecenil své síly nebo možnosti svého stroje? Mohl již být vyčerpán razantní akrobacií, při prudkých manévrech s velkým přetížením mohlo selhat řízení nebo přísun paliva do motoru a také mu mohl dojít benzín. Vossův Fokker se zřítil v 19.35 severně od Frezenbergu, jediný údaj o čase jeho startu, na který jsem narazil, tvrdí, že se odlepil od země v 18.05. Fokker F.I měl zásobu paliva na 90 minut letu…

Vossův letoun dopadl na britské území asi 800 m za frontovými liniemi. Britští vojáci se snažili z vraku zachránit co nejvíce částí k pozdějšímu prozkoumání, ale mnoho z něj nezůstalo. Tělo mrtvého pilota bylo vyproštěno, zběžně ohledáno a pohřbeno bez rakve a vojenských poct do hromadného hrobu, jako mnoho jiných padlých vojáků uprostřed zuřící bitvy. Vraku Fokkeru F.I 103/17 bylo přiděleno britské evidenční číslo G.72 a trosky byly odeslány k prozkoumání.

Vyčerpaní britští piloti zatím zamířili domů. Každý z nich si vezl ve svém letounu památku na tento boj v podobě děr po střelách ráže 7, 92 mm. Někteří byli skutečně rádi, že se vůbec vrátili. Muspratt musel přistát na letišti 1. squadrony s kulkou v chladiči, Mayberry měl poškozený pravý horní podélník a celý letoun prostřílený tak, že musel být odeslán do týlu k opravě a Cronyn napsal později otci: „Po té šlamastyce jsem se zašel podívat do hangáru na svůj letoun. Byl to šrot, bez pochyb. Pravý spodní podélník měl díru po kulce skrz, zatímco levý spodní byl málem rozštípnutý na dva kusy, buď od „Archieho“ (přezdívka protiletadlového dělostřelectva, pozn. aut.) nebo od střel, ale v jednom místě tu zbývalo jen asi čtvrt palce tloušťky, zatímco asi o 18 palců dál pokračovaly tři střely úplně skrz. Hlavní nosník byl prostřelen a jedno z žeber výškovky zlomené, jednu střelu jsem skoro dostal do zad. Kromě toho tu bylo také několik dalších děr po střelách v křídlech a trupu. Až na pár těchto detailů byla mašina úplně OK! Byl to zázrak, že mě nezasáhl do motoru. On jediný mě z téhle bryndy opravdu vytáhl. Šel jsem do postele, hned jak jsem pořádně prohlédl mašinu, ale stěží jsem zamhouřil oko. Jak jsem ležel v posteli, potil jsem se, ačkoli noc byla celkem studená.

Druhý den ráno dorazil na letitě 56. squadrony telegram z nadřízeného velitelství, který jim oznamoval, že u mrtvého nepřátelského pilota byl nalezen Blue Max a jeho jméno bylo Werner Voss. Důkladně byly též prozkoumány trosky nepřátelské stíhačky, které měly jednou provždy učinit konec dohadům ohledně německých trojplošníků. Zpočátku totiž docházelo mezi spojeneckými letci k nedorozuměním, neboť se bez obav přibližovali k nepřátelským trojplošným letounům v domnění, že jde o britské Sopwith Triplane. Vyskytly se též domněnky, že Němci používají v boji kořistní techniku. Nyní tedy bylo potvrzeno, že se jedná o jiný letoun, detailně bylo popsáno zbarvení, potah (přičemž bylo konstatováno, že potahové plátno je dobré kvality) a motor. K všeobecnému překvapení se ukázalo, že Fokker byl poháněn francouzským motorem Le Rhone No.T6247J, ukořistěného Němci z Nieuportu XVII britské 60. squadrony RFC, sestřeleného 5. 4. 1917.

Směrovku Vossova Fokkeru si vzal na památku Arthur Rhys-Davids, později po jeho smrti zůstala mezi trofejemi 56. squadrony. V červnu 1918 ji velící důstojník squadrony věnoval Rhys-Davidsově matce. Ta ji v roce 1920 darovala britskému Imperial War Museu. V 70. letech byla bílá směrovka s černým křížem vrácena rodině. Bylo v ní devět děr po kulkách, z toho tři bez záplat, zřejmě z posledního souboje…

Dvacetiletý Werner Voss byl v okamžiku své smrti druhým nejúspěšnějším německým stíhačem. Ačkoliv I. světová válka bude trvat ještě dlouhých čtrnáct měsíců, dokáží jej předstihnout jen dva jiní němečtí stíhači. Pro Luftstreitkräfte byla jeho smrt těžkou ztrátou.

Vítězové neměli z úspěchu pražádnou radost. McCudden později napsal: „Nikdy nezapomenu na můj obdiv k tomu německému pilotovi, který osamocen bojoval deset minut proti sedmi a také umístil několik střel do všech našich strojů. Jeho létání bylo úžasné, jeho odvaha velkolepá a podle mého mínění to byl nejstatečnější německý letec, kterého jsem měl tu čest vidět v boji.

Když se dověděl, koho to vlastně sestřelil, otočil se Arthur Rhys-Davids k Jamesi McCuddenovi a posteskl si:

„Kéž bych ho dokázal dostat dolů živého…“


Voss jako válečný hrdina, pod levou kapsou pruský pilotní odznak, na kapse Železný kříž I. třídy, uprostřed hrudi Řád dynastie Hohenzollern, u krku Pour le Mérite

Poznámky:


1) Charles Walter Odell

Narozen 25. listopadu 1898. Kapitán RFC a později RAF, britské stíhací eso se 7 sestřely. Celou svoji kariéru sloužil u stejné jednotky – u 46. squadrony, kde létal nejprve na Sopwithu Pup, později na Sopwithu Camel. Na Pupu skóroval dvakrát, 4. a 24. září, poprvé nad Albatrosem C, podruhé nad DFW C. Na další vítězství si musel počkat takřka přesně rok. Třetího a čtvrtého sestřelu, nad letounem kategorie C a pozorovacím balónem, dosáhl 14. září 1918. O tři dny později zničil dva Fokkery D.VII a letoun téhož typu sestřelil ještě 29. září 1918, čímž svůj bojový účet uzavřel.

Jakékoliv jeho další osudy mi nejsou známy.


2) Oscar Lennox McMaking

Poručík RFC a britské stíhací eso se 6 sestřely. Narozen v Portsmouthu, datum narození neznámé. Vírem I. svět. války byl pohlcen roku 1915, když připlul do Francie s jezdeckým plukem (Queen's Own Yorkshire Dragoons později převelen k Lincolnshire Yeomanry). U pozemního vojska dosáhl v únoru 1916 hodnosti podporučíka (Second Lieutenant), krátce nato se však nechal přeložit k RFC. Byl odeslán k 45. squadroně, operující s letouny Sopwith 1 ½ Strutter. 12. července 1917 na této dvousedadlovce sestřelil dva Albatrosy D.III a otevřel tak své bojové skóre. To následně rozšířil 10. a 11. srpna, když zničil další dva stroje téhož typu. Poslední dvě vítězství, opět nad Albatrosy D.III, přidal už na Sopwithu Camel 3. září 1917. O osm dní později sám zahynul, když jeho Camel zachytil do zaměřovače Werner Voss…


3) Keith Knox Muspratt

Narozen 22. prosince 1897 v Bournemouthu v Anglii. Létal u 56. squadrony, 24. května 1917 sestřelil Albatros D.III a získal tak první vítězství. Stíhacím esem se stal 18. srpna 1917, když zničil pozorovací letoun kategorie C. Posledního osmého vítězství dosáhl 31. října 1917. Zahynul v Anglii při leteckém neštěstí dne 16. března 1918. Dosáhl hodnosti kapitána (Captain) a byl vyznamenán Military Cross. Je pohřben v rodném Bournemouthu.

Zdroje:
Duely na obloze – E. H. Sims. nakl Mustang, Plzeň 1993
Rudý letec – Manfred von Richthofen, nakl. Revi, Ostrava 1997
První letecká válka – Eric a jane Lawsonovi, nakl. Jota, Brno 1997
Vojenská letadla 1 – Václav Němeček, Naše vojsko, Praha 1977
Avion 1 (multimediální encyklopedie letectví)
Dlouhý den Valhaly – František Novotný, nakl. Altar, Praha 1994
Periodika:
HPM
Revi
L+K
Internet:
www.theaerodrome.com
www.firstworldwar.com
www.wwiaviation.com
www.blindkat.hegewisch.net
www.fiddlersgreen.net
http://en.wikipedia.org
www.hellfire-corner.demon.co.uk

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více