Sűlejman

Autor: Pavel Hlávka / Comtur 🕔︎︎ 👁︎ 58.793

Úvodem

Dne 27. dubna 1495 se v Trabzonu narodil Selimovi I. syn Sűlejman. Tento hnědooký hoch s hrdým čelem byl již jako sedmiletý poslán do Konstantinopole, kde se na dvoře svého děda Bajezida II. intenzivně věnoval nejen studiu literatury, historie a teologie, ale i zásadám taktiky a bojové techniky. Po ukončení studií se vrací ke svému otci do Trabzonu, kde čeká do svých patnácti let, aby mohl získat své první zkušenosti s vládou (tehdy „pouze“ na postu guvernéra jedné z provincií). Zkušenosti bohatě zúročil po smrti  Selima I. (mimochodem, ten je dodnes považován za největšího vojevůdce ze všech sultánů), když roku 1520 nastoupil na uvolněný osmanský trůn jako Sűlejman II. (někdy je uváděn jako Sűlejman I. v závislosti na tom, zda je za sultána uznáván stejnojmenný syn Bajezida I. vládnoucí v letech 1402-1411).

V postavě Sűlejmana II. poznala Osmanská říše svého největšího panovníka, za jehož vlády dosáhla maximálního územního rozsahu a prosperity. Během panování modernizoval zastaralý právní systém (proto mu Osmané dali přízvisko „Zákonodárce), projevil se jako výborný diplomat, schopný vojevůdce, ale i znalec umění.

Reklama

Díky svým kvalitám byl většinou panovníků chován v náležité úctě a dostal přízvisko „Nádherný“. Není také divu, že jej někteří autoři považují  za vůbec nejmocnějšího panovníka 16. století.

Předehra

Sűlejman zdědil po svých předcích výbojného ducha. Na rozdíl od svého otce, který své úsilí o rozšíření Otomanské říše věnoval Asii, zaměřil svou pozornost i na Evropu. Své výbojné plány začal uskutečňovat roku 1521, poté co král uherský (a český) Ludvík Jagellonský odmítl placení poplatků Osmanské říši a údajně nechal zabít jeho vyslance. Jednalo se o dobrou záminku k získání stálé základny pro budoucí údery do nitra Uher. Při tažení, které následovalo byla dobyta pevnost Šabac a obležen Bělehrad. Město hájené slabou posádkou bylo nuceno se již v srpnu téhož roku vzdát (ale až poté, co byl dohodnut volný odchod obránců).

Po získání Bělehradu se Sűlejman rozhodl zabezpečit námořní trasy ve východním Středomoří obsazením ostrova Rhodu, který byl hlavní základnou jeho nesmiřitelných protivníků - johanitů. Sultánův záměr se vydařil až po téměř půlročním obléhání rhodské pevnosti v lednu 1523 (blíže viz. článek „Rhodos - bašta johanitů).

K dalším akcím proti Evropě během následujících tří let nedochází, sultán je totiž nucen věnovat se potlačování vzpoury v Egyptě. Nicméně i v této době se bojuje v pohraničních oblastech  rumunského Valašska a na poli diplomacie. Výsledkem diplomatických „bojů“ bylo uzavření smluv s Benátkami aPolskemo zachování neutrality, která přispěla k oslabení reformací zmítané Evropy.

Roku 1526 se Sűlejmanova pozornost obrací zpět ke „starému“ kontinentu. Sultán zahajuje tažení do Uher. Osmdesátitisícová armáda (vypravená z Konstantinopole) se v dubnu vydává na pochod k Bělehradu.

Mladý, tehdy pouze dvacetiletý Ludvík Jagellonský, se zatím snaží shromáždit dostatek vojska na obranu země. Král vyzval uherské magnáty, aby se (se svými oddíly) shromáždili v okolí města Tolny. Bohužel vysoká šlechta se k jeho výzvám staví celkem laxně a sleduje především své vlastní zájmy. Typickým příkladem může být nejmocnější uherský magnát Jan Zápolský, který sice vyslal téměř 15 000 mužů, ale jak se zdá, tak jejich postup úmyslně zdržoval, aby se konfliktu s Turky vyhnul (ukazuje na to i jeho pozdější vstřícný vztah vůči nim). Oslovené evropské dvory s žádnou pomocí také nepospíchají a král obdržel pouze finanční podporu z Vatikánu. Aby se situace ještě více zkomplikovala, tak pomocná armáda vypravená z Čech nestačí dorazit včas. A tak, když se blíží doba střetu, má Ludvík k dispozici pouhých 25 000 mužů (13 000 pěchoty, 12 000 jízdy), z nichž přibližně polovinu tvoří cizí žoldnéři (převážně Němci). 

Reklama

Jak se z dostupných zdrojů zdá, mladý Ludvík nebyl zpočátku vůbec přesvědčen o možnosti, že by tureckou armádu mohl porazit, zvláště poté co dostal značně nadsazené zprávy o její síle. Nicméně skupina prelátů, soustředěná kolem arcibiskupa Tomoriho (jeden z velitelů a zároveň hlavní taktik uherského vojska), jej nakonec přesvědčí, že vhodnou taktikou a odhodláním lze dosáhnout úspěchu. Místo aby mladý král raději ustoupil a vyčkal příchodu posil, postupuje vstříc nepříteli, který vyrazil z Bělehradu.

Bitva u Moháče

K očekávanému střetu dochází 29. 8. 1526 na jihozápadních pláních poblíž městečka Moháč, kde uherská armáda vyčkala příchodu nepřítele. Královští se rozmístili na frontě dlouhé okolo 4 km (což mělo zabránit jejich případnému obklíčení) z levé strany chráněné bažinami. Bohužel nyní se literatura rozchází jak v rozmístění jednotek, tak i v průběhu následné bitvy, pro přehlednost tedy uvádím dvě z možných variant jejího průběhu (osobně dávám přednost scénáři č. 2 – některé jeho části jsou doloženy více prameny):

Scénář  č. 1

Ludvík zformoval pěchotu do tří čtverců, mezi kterými umístil jízdu. Své dělostřelectvo (cca 20 kusů) umístil před prostřední čtverec. Zbývající jízdu ponechal v záloze ve druhé linii.

Oproti tomu turecké vojsko bylo organizováno do dvou linií timariotů*  a za nimi umístěné linie janičárů**  s dělostřelectvem (cca 150 kusů). Další skupiny jízdy byly rozmístěny na bocích. Sultán také vyčlenil jednotku cca 6 000 timariotů, jejichž úkolem bylo od západu obejít královské vojsko a během bitvy napadnout jeho nechráněné pravé křídlo.

Jako první se k útoku odhodlali Turci. Jejich bojová linie zahájila postup proti uherským falangám. Uhři vyčkávali, dokud nebyla útočící linie rozrušena dělostřelbou, a pak proti ní vrhli těžkou jízdu. Ta učinila své a první tureckou linii zahnala. Celé uherské vojsko se poté hnulo kupředu (bohužel až příliš rychle na to, aby mu stačilo pomalé dělostřelectvo).

Královská jízda pokračovala v útoku na druhou tureckou linii. V tuto chvíli se na scéně objevuje vyčleněná jednotka sultánových timariotů a napadá pravý bok uherské armády. Po počátečním zmatku je ale odražena.

Uherskému jezdectvu se poté daří rozprášit i druhou tureckou linii a pokračovat směrem k třetí a poslední. Při tomto manévru se ale jízda dostala do prudké palby nepřátelského dělostřelectva a byla smetena protiútokem janičárů a jízdy.

Zbytek královské armády se obrací na útěk.

* Příslušníci lehké jízdy, kteří za své služby dostávali přidělená léna. Netvořili stálou součást vojska, dostavovali se vždy až na výzvu svého velitele.

** Elitní pěchota vybavená palnými zbraněmi (popř. luky), tvořila jádro osmanské armády. Jejími příslušníky byly  převážně „převychované“ děti křesťanů z  balkánských zemí. Tvořily stálou část armády.

Scénář  č. 2

Král Ludvík rozmístil vojsko do dvou linií, jejichž předvoj tvořily skupiny lehkého jezdectva. První linie byla ve svém středu tvořena pěchotou a na křídlech lehkou jízdou. Prostor mezi jednotkami byl vyplněn dělostřelectvem (cca 50 kusů). Druhý sled byl tvořen menšími skupinami pěchoty, lehkou jízdou na křídlech a jízdou těžkou.

Reklama

Turci se na bojiště dostavili v odpoledních hodinách, když jejich předvoj  (rumelské vojsko vedené Ibrahimem pašou) sestoupil z vystouplé terasy (na ní se nacházel zbytek armády) na moháčskou pláň a začal se připravovat k utáboření. Napravo od tábořících zaujalo pozice dělostřelectvo a janičáři.V tuto chvíli se královští rozhodli zaútočit, chtěli využít momentu, kdy jsou turecká vojska od sebe oddělena a nemohou díky terase (vysoká něco mezi 30-40 metry) využít svou plnou sílu. Uherské dělostřelectvo tedy zahájilo palbu a pravé křídlo královské armády (pod Tomoriho vedením) zaútočilo na střed nepřátelského předvoje. Ten se nebyl schopný rychle vzchopit k účinné obraně a byl obrácen na útěk.

Po rozprášení překvapeného protivníka pokračovala jízda s pěchotou (střední část královských pod Ludvíkovým velením) v útoku na jednotky (pod sultánovým velením), které mezitím sestoupily z terasy. Jakmile se ale začaly přibližovat k terase, byly zasypány dělostřeleckou palbou a masivní střelbou janičárů, kteří tvořili jádro sultánovy armády. Když král viděl, že střed jeho vojska je ohrožen, nařídil pravému křídlu armády boční útok na pěchotu. Bohužel jízda vystavená prudké palbě neměla dostatek prostoru pro manévrování, a tak se jí útok nezdařil. Jako další příčina jejího neúspěchu se uvádí, že vojáci, rozjařeni rozprášením první turecké linie, místo aby útočili, začali shromažďovat kořist a tím se jejich počty zredukovaly. Takže, zatímco Ludvíkovy jednotky ve středu pokračují vpřed, pravé křídlo začíná ustupovat. Levé křídlo (pod velením Perenyi), které se za hlavním útokem zpozdilo, útočí na anatolskou armádu, která z terasy následovala sultánovy voje. Bohužel nepřátelská palba byla tak silná, že jí jízda nedokázala dlouho vzdorovat, a poté co byla vystavena i protiútoku tureckého jezdectva, obrátila se na útěk. Osamocená pěchota byla zničena.

Aby bylo líčení bitvy úplné je třeba poznamenat, že i v této variantě došlo na počátku bitvy k útoku detašované jednotky cca 5 000 mužů jezdectva na bok uherské armády (útok byl pravděpodobně odražen druhou linií královských).

Pro zajímavost uvádím, že ke zničení uherské armády prý také přispěly jakési „rampy“, které nechal Sűlejman navršit z terasy dolů na pláň, aby tak umožnil jízdě napadnout křídla královské armády (i když, není příliš pravděpodobné, že by se tureckým sapérům během 2 či 3 hodin podařilo navršit několik cca 30 metrových ramp).

Při sčítání ztrát na uherské straně bylo napočítáno na 10 000 pěšáků a 4 000 jezdců. Mimoto zahynul samotný král Ludvík (na útěku) a s ním i množství významných magnátů  (mezi nimi i Tomori, jehož hlava byla vystavena před sultánovým stanem).  K těmto ztrátám je dále nutno připočíst na 2 000 zajatců, které nechal sultán popravit.

Cesta do nitra uherského království byla volná.

Sultánova armáda je rychle reorganizována a pokračuje ve svém tažení na sever. Po dvanácti dnech (od bitvy u Moháče) vstupuje bez boje do Budína. Dvůr poraženého krále mezitím město opustil a přesunul se do Prešpurku (dnešní Bratislava).

Zatímco evropské tažení se pro Osmany vyvíjelo slibně, jejich državy ve východní Anatolii se začínají bouřit. Sultán je tedy nucen přerušit svůj postup a vrátit se do Konstantinopole. Turci se z Uher stahují (poté co zemi náležitě zplundrovali). Nicméně sultán si byl dobře vědom, že Uhry pro něj představují nebezpečí pouze v případě, že se konsolidují pod vládou silného panovníka a proto mu také přicházejí vhod vnitropolitické rozmíšky kolem královského nástupnictví.

Nástupnické boje v Uhrách

Po smrti Ludvíka Jagellonského se objevují dva vážní zájemci o královský post. Prvním je Jan Zápolský vévoda sedmihradský, druhým pak Ferdinand  Habsburský v té době arcivévoda rakouský (1526 zvolen i králem českým).  Ferdinand si dělal na Uhry nárok z titulu dědičného práva (byl švagrem Ludvíka Jagellonského) zatímco Zápolský sázel na přímou volbu „národního krále“ ze strany uherské šlechty.

Oba kandidáti měli mezi uherskými magnáty své skupiny příznivců, což vedlo k tomu, že za uherského krále byli nakonec zvoleni oba. Jan Zápolský byl králem zvolen 11. listopadu 1526 ve Stoličném Bělehradě (většinou uherské šlechty) a Ferdinand Habsburský 17. prosince 1526 v Prešpurku (za podpory vdovy po Jagellonském). Větší část Uher se ocitla v rukou Zápolského, zatímco Ferdinandovi zůstalo pouze území dnešního Slovenska a většina Chorvatska.

S tímto stavem se Ferdinand odmítá smířit a proto, když se z italských válek krále Karla V. (jeho bratr) roku 1527 vrátila část habsburských vojsk, zahájil boje se Zápolským. Za pomoci německého kontingentu Ferdinand v následujících dvou letech zaznamenává významné územní zisky a obsazuje Budín. Zápolský je nucen vyklidit pozice ve středních Uhrách a stáhnout se do Sedmihradska. Roku 1528 po prohrané bitvě u Košic je Zápolský nucen hledat podporu v Polsku.

Poláci však poraženému panovníkovi nepomohli, a tak se obrátil na Sűlejmana II. Sultán jako správný diplomat s ním uzavírá smlouvu o obraně proti Habsburkům (1528). Zápolský měl být podle ní uznán jediným vládcem Uher (poté co je turecká vojska dobudou) a měla mu být poskytnuta všemožná podpora. Na oplátku se stal sultánovým vazalem. Smlouva tak umožnila Osmanům vpadnout následujícího roku na uherská území.

Sultán však nenechává nic náhodě a ještě uzavírá i tajné spojenectví s dalším velkým nepřítelem Habsburků, francouzským králem Františkem I.

Obléhání Vídně r. 1529

10.května 1529 Sűlejman v čele armády (80 000 mužů - některé zdroje uvádí i více než 120 000) opustil Alexandropoli a zamířil na sever. U města Esseku se k němu připojil Zápolský se svým sedmihradským sborem (cca 6 000 mužů). Společně táhnou na Budín, který během několik dnů kapituluje (3.-9. září). Budínská posádka (asi 20 000 obránců) je i přes daný slib volného odchodu zmasakrována.

Postup osmanské armády se stáčí podél Dunaje na západ. Jejím cílem se stává Vídeň, kterou chce sultán využít k přezimování vojska. Cestu podél řeky zvolili Turci z důvodu zásobování. Během tažení je totiž doprovází početná říční flotila (cca 800 lodí). Během postupu je území Rakouska systematicky plundrováno osmanskou lehkou jízdou a množství obyvatelstva (řádově desítky tisíc) je odvlečeno do otroctví.

Ferdinand Habsburský zatím zoufale shromažďuje vojsko. Bohužel většina habsburských sil je vázána válkou jeho bratra krále Říše římské Karla V. s francouzským králem Františkem I. Jedinou pomoc, kterou mu proto bratr poskytl, byla jednotka 700 španělských arkebuzníků pod velením Luise de Avalos. Do Vídně ale směřují pomocné jednotky z Čech (šlechta vyslala přes 2 000 žoldnéřů) a Německa (falcký kurfiřt se s nimi však do města již nestačil dostat). Celkově se ve Vídni shromáždilo na 16 000 pěšáků a 600 jezdců. Množství, které sice na svedení vítězné bitvy nestačí, ale na obranu opevněného města ano.

Je třeba zmínit, že Vídeň v této době měla opevnění již velmi zastaralé, její hradby dosahovaly síly kolem dvou metrů a fortifikace aktivně využívající dělostřelectvo měla minimální. Nicméně díky tomu, že osmanské tažení trvalo už od května, stačila posádka vybudovat provizorní druhou linii obrany tvořenou hliněným valem. Val byl navršen za hradbami uvnitř města pro případ, že by se jimi Turkům podařilo prorazit (jednalo se o jižní a západní část města odkud se předpokládalo, že bude útok veden), plnil tak funkci generálního retranchementu. Síla hradeb byla na severu a východě kompenzována tokem Dunaje a Vídeňského potoka, které ztěžovaly přístup k vlastnímu městu. Jako preventivní opatření je vyčištěno předpolí a na budovách jsou strženy doškové střechy. Královští byli také nuceni zlikvidovat svou říční bojovou flotilu (nepodařilo se pro ni sehnat dostatek mužstva). Obranou města je pověřen maršál Vilém z Rogendorfu a téměř jednasedmdesátiletý hrabě Mikuláš ze Salmu.

Dne 23. září 1529 dosáhlo turecké vojsko Vídně. Turci během tří dnů obkličují město a ničí dřevěné mosty přes Dunaj.Většina z jejich 300 děl je zaměřena (jak obránci předpokládali) na jižní část města. Nejvíce ohroženy jsou úseky v okolí Korutanské brány (hájené dolnorakouskými oddíly pod velením Eck von Reischacha) a Augustiniánského kláštera (hájené štýrskými oddíly pod velením Abel von Hollenegga). Zároveň s rozmísťováním baterií jsou zahájeny práce na přibližovacích zákopech (sapách). K systematickému ostřelování města však dochází až 1.(3.?) října, poté co byl obránci podniknut úspěšný výpad. Zároveň s ostřelováním Osmané usilovně pracují na podkopech, čemuž se královští snaží čelit tvorbou vlastních protipodkopů.

Dne 6. (7.?) října došlo před Korutanskou bránou k bitvě, do které se při výpadu zapojilo na 8 000 obránců. Výpad byl údajně zpočátku úspěšný, ale při návratu, kdy se vojsku nepodařilo dostatečně rychle dostat za hradby, bylo množství královských pobito.

10. října byla činností minérů stržena část hradby u kostela sv. Kláry. Následný pokus o průnik byl však odražen. K sesuvu hradeb (v důsledku jejich podminování) dochází i v průběhu následujících dnů. Při útocích, které je provázely, jsou ale Osmané vždy odraženi.

Ke smůle útočníků se začíná ochlazovat a v noci přichází první mrazíky. Osmané uvyklí na teplejší podnebí začínají trpět. Zimou trpí nejen lidé, ale i zásobovací velbloudi, kterých s armádou přitáhlo na 20 000. Z tohoto důvodu dává Sűlejman (po dalším nezdařeném útoku 14. října) pokyn k ústupu.

Turecké vojsko se vrací po stejné ose, kterou použilo již při cestě k Vídni. Ta je také přivedla před hlavně děl prešpurské pevnosti, kde sultánova flotila utrpěla vážné škody. Mimo to bylo ustupující vojsko často napadáno rakouskou jízdou.

Většina Turky získaného území je opět v rukou Jana Zápolského, který přesídlil do Budína. Zápolský je nyní sultánovým vazalem a proto v zemi zůstávají i osmanské jednotky. Nicméně jeho spolupráce s Turky vyvolala pobouření ve Vatikánu, které vedlo až k jeho exkomunikaci z církve.

Tažení r. 1532

Roku 1532 se sultán pokouší o vylepšení své reputace novou výpravou proti Vídni. Zprvu úspěšné tažení, ale uvázlo na obléhání zadunajské pevnosti Guns (Kőszeg). Pevnost pod velením chorvatského šlechtice Mikuláše Jurišiče (hájená pouhými 700 obránci) dokázala nepřátelskému vojsku vzdorovat téměř tři týdny (duben 1532). Nakonec proběhla jakási podivná kapitulace, při níž posádka pevnost neopustila, ale její klíče symbolicky předala Turkům. Zatímco byla pevnost obléhána podnikaly osmanské jednotky nájezdy do Dolních Rakous.

Díky zdržení, které obléhání Gunsu způsobilo, je sultán nucen od dalšího tažení na Vídeň upustit. Kolem Vídně se totiž mezitím soustředila armáda Karla V. (od roku 1530 císař Svaté říše římské), které se Sűlejman chtěl raději vyhnout. Před návratem na vlastní území provedly ještě turecké oddíly nájezd na Štýrsko.

Závěrem

V roce 1532 armády Karla V. dočasně obsadily větší část Uher. Když bylo ale jisté, že k žádnému útoku (ze strany Turků) na území Svaté říše římské nedojde, císař svá vojska stáhl. Tento tah se později ukázal jako velká chyba neboť Ferdinand Habsburský neměl dostatek sil na obsazení zbylých uherských území. Nicméně sultán, který situaci v Evropě bedlivě sledoval, se stal přístupný diplomatickým jednáním.

Z jara následujícího roku zasedli za jednací stolec zástupci obou stran (rakouské i turecké). Výsledkem byl dočasný mír (z 22. června 1533), který dal Ferdinandovi jistotu, že se v nejbližší době žádné turecké vpády do střední Evropy neuskuteční. Samotný Ferdinand si ponechal území Slovenska a Chorvatska, ale byl nucen každoročně platit Osmanům částku 30 000 dukátů. Sultán si smlouvou „rozvázal“ ruce pro bojové aktivity na jiných frontách. Císař Karel V., který s Osmany vedl válku ve Středomoří se přirozeně k této smlouvě nepřipojil.

Použitá literatura:
Dupuy, R. E. a Dupuy, T. N.: the HARPER ENCYKOPEDIE - Vojenské dějiny 1.díl. Forma, Praha 1996
Hrych, E.: Velká kniha evropských panovníků. Regia/Knižní klub, Praha 1998.
Klučina, P. a kol.: Vojenské dějiny Českoslevenska, 1.díl. Naše vojsko, Praha 1985
Kohn, G. C.: Velká encyklopedie válek - Průvodce válečnými konflikty od starověku až po dnešek. Jota, Brno 1997
Kontler, L.: Dějiny Maďarska. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2002
Mackenney, R.: Dějiny Evropy - Evropa šestnáctého století, Vyšehrad. Praha 2001
Perjes, G.:THE FALL OF THE MEDIEVAL KINGDOM OF HUNGARY:  MOHACS 1526 - BUDA 1541. Columbia University Press 1989
Pernes, J. a kol.: Pod císařským praporem - Historie habsburské armády 1526-1918. Leonid Křížek-Agentura Elka Press, Praha 2003
Pražák, R. a kol.: Dějiny Maďarska, Masarykova universita v Brně, 1993
Regan, G.: Rozhodující bitvy - Padesát dvě bitvy, které změnily svět od Salaminy k válce v Perském zálivu. Naše vojsko, Praha 1994
Veber, V. a kol.: Dějiny Rakouska. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2002
Weithmann, M. W.: Balkán - 2000 let mezi východem a západem. Vyšehrad, Praha 1996
http://users.tyenet.com/kozlich/mohaco.htm
http://www.osmanli700.gen.tr/english/sultans/10index.html

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více