Japonský militarismus v první polovině 20.století

Autor: Karl Schlange / Schlange 🕔︎︎ 👁︎ 49.693

Už při potlačování boxerského povstání byly japonské jednotky dávány za příklad díky své kázni a organizovanosti a jejich přístup k Číňanům byl ve srovnání s ostatními spojenci nejmírnější. Japonská sekce v obsazeném Pekingu byla první, do které se začali vracet místní obyvatelé, kteří si ve čtvrtích spravovaných ostatními vítěznými spojenci nemohli být jisti ničím kromě rizika ponížení a smrti.

Též rusko-japonská válka přispěla k pověsti japonské rytířskosti a o dobrém zacházení se zajatci a podmínkách v japonských zajateckých táborech dobře věděla i šeptanda mezi ruskými vojsky navzdory oficiální propagandě, která Japonci opovrhovala. Reportáže zahraničních žurnalistů ze zajateckých táborů na japonských ostrovech, kde zajatí důstojníci z Mandžuska, Port Arthuru a od Cušimy chodili do japonských měst za gejšami i s pobočnými zbraněmi, se postarali o to aby se o japonské rytířskosti dověděl i svět. Pravda k zajatým námořníkům z lodí Něbogatova, které se vzdaly bez boje, se chovali Japonci s menší úctou, ale celkově byly podmínky zajatců příkladné. Také chování japonských vojáků vůči civilistům bylo, hlavně ve srovnání s ruskou bezohledností, příkladné.

Reklama

Také k německým a rakousko-uherským zajatcům z čínských kolonií těchto států za první světové války se Japonci chovali příkladně, i když s menší vstřícností, protože jejich kapitulace bylo dosaženo podle japonského mínění příliš snadno, než aby si svým bojem zasloužili větší uctivost. A i k čínským civilistům se chovali vcelku korektně, i když většina z nich Číňany pohrdala. Němečtí zajatci dostávali i cigarety a německé noviny a důstojníci i mužstvo měli dovoleno vycházet z táborů, i když jenom v doprovodu eskorty. V zásadě však v táborech panovala tak uvolněná kázeň, že se několika důstojníkům podařilo uprchnout. Jeden z nich se dostal až do Německa a několik jich odplulo do Číny, přičemž se vydávali za holandské nebo norské obchodníky. Během pěti let, strávených v zajetí, zemřelo jen dvaaosmdesát ze 4592 zajatců, z toho téměř všichni na vražednou chřipkovou epidemii v letech 1918-1919. Na západě se japonská účast omezila na jednu eskadru torpédoborců ve Středozemním moři, na pomoc Britům proti ponorkám.

Při intervenci na Sibiři v letech 1918-1922, kam vstoupili na žádost USA, aby pomohli Čechům opustit Rusko. Ale protože si ostatní mocnosti nepřály, aby vtrhli Japonci na Sibiř samostatně, vyslaly své jednotky i Británie, Francie a USA ke společné expedici. Japonsko se velmi obávalo komunismu a snažilo se posílit bělogvardějce proti bolševikům co nejvíce. S japonskými vojsky přišli i obchodníci a usídlenci, kteří se tu začali usazovat. Bolševici nedokázali japonským jednotkám vzdorovat, ale svůj hněv dali velmi zřetelně najevo v Nikolajevsku, kde umučili všech 700 Japonců, žijících ve městě, a ženy před smrtí ještě znásilnili. Japonci na oplátku zabrali severní Sachalin a pomstili se na ruských civilistech a ještě více zvýšili svou podporu bělogvardějcům, kteří se svou brutalitou bolševikům přinejmenším vyrovnali. Vpád na Sibiř nakonec Japonsku nepřinesl skoro nic. Jenom nepřátelství Sovětů a zuřivý antibolševismus, který prostoupil japonskou armádu.

Japonsko za 1. sv. války jednalo především ve svém národním zájmu, ale jeho vojáci se nedopustili ničeho nečestného. Politické vedení otevřeně dalo najevo zájem o územní zisky v Číně, i když později se Japonci snažili tyto požadavky popřít. Japonsku též náleželo významné postavení na mírových jednáních v Paříži, zahájených v roce 1919. Jako jedna ze zemí tzn. Velké pětky předneslo stanovisko, že právě vytvořená Společnost národů k efektivnímu působení na světové scéně potřebuje dohodu všech zúčastněných států o zákazu rasové diskriminace. Kanada, Nový Zéland a Austrálie v obavě před přílivem čínských, japonských a indických přistěhovalců však o něčem podobném odmítly uvažovat. Jiné západní země včetně USA by se proti tomuto návrhu také postavily, ale nakonec se o něm ani nehlasovalo. Toto odmítnutí mělo mít dalekosáhlé důsledky. Je jistě možné, že Japonci s návrhem přišli především ve vlastním zájmu, protože právě oni by z jeho přijetí mohli nejvíce těžit. Ale poté, co jej Západ odmítl vůbec brát vážně, Japonci konstatovali svoji morální nadřazenost, což je myšlenka, jež má v japonské tradici hluboké kořeny a velmi se hodila pravicovému křídlu, toužícímu po územních ziscích. V japonských vojenských školách se začala zdůrazňovat představa o výjimečných národních kvalitách a ctnostech, jež z Japonců činí jedinečný národ, nadřazený všem ostatním.

Není pochyb o tom, že japonské snahy o teritoriální expanzi z velké části podmínila právě tato myšlenka božského předurčení a vrozené morální nadřazenosti, ale svoji úlohu sehrály i demografické tlaky. V roce 1936 počet japonského obyvatelstva vzrostl o milion za jediný rok. Japonští venkované žili v chudobě, jejich nepatrná políčka je sotva uživila. Právě venkované, zatížení nadměrnými daněmi, tvořili obrovskou většinu japonského obyvatelstva, a jejich utrpení se v průběhu prvních dekád dvacátého století nijak nezmenšilo. Od dob před izolací, zavedenou rodem Tokugawů, až do třicátých let dvacátého století vesničanům ztrpčoval život hlad, který nutil jejich syny vstupovat do armády a jejich dcery k práci v tkalcovnách nebo k prostituci. Od roku 1590 do roku 1867 v Japonsku došlo k 2800 selským bouřím, vyvolaným hladomorem. Mnoho rolníků se dopouštělo i kanibalismu, aby přežili. Poslední těžký hladomor zažilo Japonsko ještě v roce 1934. Dokonce i v lepších letech venkovany sužovalo chatrné zdraví a podvýživa. Většina rolnických rodin jen málokdy viděla plnou mísu bílé rýže a mnozí měli k obživě jen proso a plevelnou trávu. Sužovali je paraziti všeho druhu a nezřídka umírali na nejrůznější choroby. Když odešli rezervisté do války s Ruskem v roce 1904, jejich rodiny by zemřely hlady, nebýt pomoci jiných chudých rolníků, kteří je podporovali, zatímco jejich synové byli ve válce. V porovnání se Západem žilo v Japonsku příliš mnoho lidí a bylo tam příliš málo jídla. Západ trousil posměšky na adresu japonské vlády, jež podle nich měla propagovat kontrolu porodnosti. Avšak na vesnici se často prováděly potraty a zabíjely se i narozené děti, což zákon začal postihovat až před vypuknutím války v Tichomoří.

Když v roce 1931 japonská armáda obsadila Mandžusko, jeden armádní důstojník to vysvětloval takto:

Japonsko má jen tři možnosti, jak se vyrovnat s rostoucím přebytkem obyvatelstva. ... První cesta – emigrace – je pro nás uzavřena protijaponskými přistěhovaleckými opatřeními v jiných zemích. Druhou možnost, pronikání na světové trhy, blokují celní bariéry a rušení obchodních dohod. Co tedy má Japonsko dělat, zůstávají-li obě tyto cesty uzavřené? Přirozeně se musí uchýlit k poslední možnosti, kterou je teritoriální expanze.

Reklama

Podle slov jiného důstojníka chudoba rolnických rodin, které své syny posílaly do vojska, byla opravdu strašná a mladí vojáci si dělali velké starosti o osud svých příbuzných, přežívajících jen o shnilých bramborách, zatímco již tak nesmírně bohaté obchodní společnosti bohatly ještě více. Tvrdil, že okupace Mandžuska byla nezbytná již z humanitárních důvodů a mnoho dalších důstojníků s ním souhlasilo. A stojí za to připomenout, nejen jako historickou zajímavost, že z vděčnosti za úvěry, získané od židovských bankéřů v době rusko-japonské války, Japonci umožnili pěti tisícům Židů, prchajících před nacisty, usídlit se v Mandžusku – také z humanitárních důvodů.

Ze Západu se ozývaly námitky. Japonsku zcela zřejmě nemohlo být dovoleno, aby ve světě provádělo stejnou koloniální politiku, na niž si činily výhradní nárok západní státy. Británie, Francie a Německo si právě mezi sebou rozdělily na začátku století Afriku. Spolu s Ruskem prosazovaly své územní požadavky v Číně. Holanďané drželi Indonésii, bohatou na naftu a jiné nerosty, USA anektovaly Havaj, Filipíny nejprve vyrvali Španělům a později i Filipíncům, a začaly uplatňovat Monroevu doktrínu. Když Američané ovládli Jižní Ameriku, nikdo proti Monroově doktríně neprotestoval, ale jakmile Japonci začali uplatňovat svoji vlastní „Manifest Destiny“ s pohledem upřeným na Mandžusko – které v předchozích dvou válkách dobyli jednou na Číně a podruhé na Rusku – Západ o tom nechtěl ani slyšet a na jeho nátlak se musel své kořisti pokaždé vzdát.

Na počátku století rasistické postupy Američanů, uplatňované vůči Asijcům, bezmála vyprovokovaly Japonsko k vojenské odvetě, a odmítnutí japonského návrhu, aby se Společnost národů zřekla rasismu, také Japonce nepřesvědčilo o tom, že s nimi Západ někdy bude jednat jako se sobě rovnými. Když byl ve Spojených státech v roce 1924 přijat zákon zakazující další přistěhovalectví z Japonska, reakce byla bouřlivá. V Tokiu se shromáždily desetitisíce lidí a dožadovaly se vyhlášení války. Dav strhl vlajku před americkým velvyslanectvím a vyrojila se záplava publikací, vyzývajících k válce proti USA. Po celém Japonsku začaly vznikat zuřivě protizápadní nacionalistické skupiny.

Ve dvacátých letech hospodářská deprese a odpor veřejnosti vůči vysokým nákladům na zbrojení donutily vládu omezit další posilování armády. Jak sílila japonská demokracie, snažila se civilní vláda co nejvíce oslabit moc vojenských složek, dokonce snížila stav armády o dvacet procent. Jenže japonští venkované i nadále hladověli, zatímco mocné společnosti jako Micubiši, Sumitomo a Micui dosahovaly obrovských zisků. Bohatí obchodníci běžně na veřejnosti uráželi japonské důstojníky. Vedoucí představitelé ozbrojených sil s podrážděním sledovali šíření protivojenských nálad ve společnosti a popudilo je i rozhodnutí vlády akceptovat výsledky washingtonské konference, podle nichž Japonsko smělo vlastnit loďstvo o maximální tonáži ve výši šedesáti procent tonáže britského nebo amerického loďstva. Ke znovuzískání ztraceného výsadního postavení se rozhodli využít zbídačených rolnických vrstev a problémů s přelidněním.

Japonská armáda se rekrutovala především z mladších synů rolnických rodin. Tito muži trpce nenáviděli chudobu, jež sužovala jejich rodiny, zatímco podnikatelé byli stále bohatší a zkorumpovanější. V roce 1927 již 30 procent japonských důstojníků pocházelo z rodin malých vlastníků půdy nebo drobných obchodníků. Samurajové tvořili jen patnáct procent důstojnického sboru, jehož sympatie tak náležely nikoli velkopodnikatelům, jejichž zalíbení v západních zvyklostech pokládali za projev ochabujícího vlastenectví. Z těchto kruhů vzešlo silné „hnutí mladých důstojníků“ genkokudžu, jež zpochybnilo autoritu vlády i stávajícího vojenského velení a snažilo se Japonsko dotlačit k válce.

Když v roce 1923 zpustošilo Tokio zemětřesení, okamžitě se ozvaly hlasy, že jde o nadpřirozený trest, seslaný na Japonsko za koketování se Západem a jeho individualistickými sklony. Legální emigrace nebyla možná a mladí důstojníci opětovně začali volat po expanzi do zámoří. Tito militaristé, spojující feudální autokratické tradice s myšlenkami fašismu, dostali označení „supervlastenci“.

Podle japonské ústavy z roku 1889 byly ozbrojené síly nezávislé na civilní vládě. Nyní se mladí radikální důstojníci, odhodlaní ochraňovat tradiční japonské hodnoty před zkorumpovanými a zdegenerovanými civilními vůdci, rozhodli strhnout všechnu vládní moc na sebe. Po celé zemi vznikaly tajné ultranacionalistické společnosti. Například Společnost nebeského meče propagovala válku a územní expanzi, a terorizovala všechny, kdo měli co společného s demokratickým zřízením. S pomocí hrozeb a vražd získávaly ozbrojené složky stále větší kontrolu nad vládou a počátkem 30. let již Japonsku vládla militaristická diktatura. Jednalo se prakticky o puč, provedený především mladými důstojníky, i když ti někdy posloužili jenom jako nástroj v rukách generálů a admirálů, kteří hněvivé bojovnosti mladíků využívali k zastrašení všech, kdo by vzniku vojenské diktatury chtěli zabránit. Současně Japonsko vystupňovalo nenávistnou protizápadní propagandu, směřovanou zejména proti USA.

Následovala nevyhnutelná japonská okupace Mandžuska v roce 1931 a po ní vpád do Číny, za účelem zajištění vlády nad Mandžuskem. Na obzoru se již rýsovala druhá světová válka, ale přestože již vojáci měli obrovskou moc, většina Japonců se čistě vojenské vlády obávala. Ještě v roce 1937 – kdy došlo ke zvěrstvům v Nankingu – národ ve volbách vojenskou vládu odmítl a zbavil úřadu předsedu vlády generála Hajašiho. Hlasy opozice zaznívaly i z řad socialistů, komunistů a liberálních intelektuálů, nicméně moc v Japonsku již pevně spočívala v rukou představitelů ozbrojených sil. Generála Hajašiho císař Hirohito nahradil populárním civilistou, knížetem Konoem – vysokým, uhlazeným požitkářem, kterému se však vývoj směřující k válce nepodařilo zastavit.

Obsazením Mandžuska Japonci téměř bezděčně roznítili závažný konflikt s Čínou. Japonci tomu říkali „Čínský incident“ – a měli skoro pravdu. Prvořadým nepřítelem Japonska byl Sovětský svaz, nikoli Čína, ale obavy z případného rozšíření čínského komunismu do Mandžuska vedly Japonsko k řadě většinou nekoordinovaných snah, směřujících k ovládnutí Číny. Pro velkou část japonských militaristů však nebylo cílem jen zastavení postupu čínského komunismu, přáli si zahájit opravdové válečné tažení směrem na sever proti svým ruským nepřátelům, jejichž komunistickou ideologii považovali za smrtelnou hrozbu pro 800 000 japonských vystěhovalců v Mandžusku. Podél sporé hranice docházelo k početným ozbrojeným srážkám, které dvakrát přerostly ve střetnutí většího rozsahu a to roku 1938 u Chasanu a roku 1939 u Nomonchanu. Zejména ten druhý byl velmi krvavý a ztráty některých jednotek dosahovaly 79 procent, přesto však, s výjimkou incidentu, kdy sovětský tank přejel stan Červeného kříže a případu, kdy Japonec probodal bajonetem sovětské vojáky, kteří se chtěli vzdát, se obě bojující strany nedopouštěly přílišných ukrutností. Japonci zajali kolem 100 Sovětů a Sověti získali skoro 3000 japonských zajatců, téměř všechny při posledním tankovém útoku v obklíčení. Od roku 1908 zákon japonským vojákům zakazoval se vzdát, ale mnozí utrpěli tak těžká zranění, že se ani nebyli schopni zabít. Jiní se o to pokusili a někteří alespoň prosili své přemožitele, aby je zabili. Po pokusech s vymýváním mozků japonských zajatců Sověti vrátili ty, kdo utrpěli nejtěžší zranění. I když se tito muži nevrátili do původních jednotek, většinou se s nimi zacházelo s rozpačitou laskavostí a nikdo po nich nežádal, aby spáchali sebevraždu. Několik důstojníků, pro něž bylo ještě větší hanbou se vzdát než pro prosté vojáky, se po návratu zabilo. Mnoho japonských zajatců, zhruba 1000, se rozhodlo zůstat v Sovětském svazu.

Japonci považovali porážku za téměř nesnesitelnou pohanu, ale jejich chování během bojů, ani v péči o zajatce, nelze nic vytknout. Vítězní Sověti se občas chovali dosti arogantně, ale nakonec bylo o zajatce, než došlo k jejich výměně, dobře postaráno. Jen málo armád v dějinách utrpělo tak drtivou, pokořující a frustrující porážku od nenáviděného nepřítele, jakou zažili Japonci u Nomonchanu. Přesto by na jejich chování žádný soud pro válečné zločiny neshledal nic nepatřičného. Je vskutku pozoruhodné a udivující, jak „civilizovaně“ se Japonci dokázali chovat v tak těžkých podmínkách. Zvlášť proto, že v Koreji a na Formose někdy používali dosti brutálních metod a v Mandžusku i v Číně se dopouštěli vyloženě barbarských skutků. Zvláště boje, když se od bojů u Šanghaje z novinových článků, fotografií a filmových týdeníků celý svět dovídal o hrůzném bombardování civilistů a o střelbě do bezbranných Číňanů. Japoncům se podařilo dosáhnout v jistém smyslu vojenského vítězství a vnutit Číně mírové podmínky výhodné pro Japonsko, ale jejich mezinárodní pověst utrpěla nenapravitelné škody. Také to, že japonští vojáci bojovali v plynových maskách nezůstalo bez povšimnutí, zvlášť proto, že Číňané žádné otravné plyny neměli.

Po tomto incidentu Japonsko soustředilo pozornost na Mandžusko a na přípravy k válce se Sovětským svazem. Čína zatím přistoupila k důkladnému přezbrojení. Zatímco Čankajškova armáda rostla a také Mao Ce-tungovo komunistické vojsko na severu nabíralo síly, Japonci se vyhýbali větším srážkám s Číňany až do sedmého června 1937, kdy došlo ke střetnutí na mostě Marka Pola, patnáct mil od Pekingu. Z důvodů, jež dodnes zůstávají zahalené tajemstvím, tam mezi čínskou a japonskou hlídkou došlo k noční přestřelce. Přes všechno úsilí čínských i japonských velitelů, kteří se snažili celou věc ukončit, boj nabíral na intenzitě. Je pravděpodobné, že střelbu původně zahájila nějaká třetí strana – snad komunisté nebo radikální studenti, kteří chtěli vyprovokovat incident. Bylo-li to tak, tedy uspěli. Japonci se rozhodli Čínu rozdrtit jednou provždy a věřili, že jim k tomu postačí pouhých několik divizí. V létě roku 1937 měl Čankajšek třicet dobře vybavených, Němci vycvičených divizí, a Mao na severozápadě vybudoval silnou partyzánkou armádu. Čínské velení mělo však ubohou úroveň a Čankajšek odmítal své nejlepší jednotky a zbraně riskovat v boji, raději postoupil nepříteli část území, které předtím proměnil ve spálenou zemi. Šetřil síly hlavně pro nadcházející střetnutí s Maem.

V srpnu 1937 se v Šanghaji vylodily mohutné japonské síly a po deseti týdnech pouličních bojů se začaly prodírat směrem k Nankingu. Většina Japonců i nadále shlížela na čínské civilisty s největším pohrdáním, vojáků Čankajškovy nacionalistické armády či Maových komunistů si vážili často ještě méně, což často pramenilo z pocitu vědomí, že sami pochází z ještě chudobnějších poměrů a teď měli v rukou moc srazit čínské rolníky ještě níže. Japonští vojáci se bezohledně vyžívali v plenění a znásilňování, vypalovali vesnice a čínské rolníky vyhlazovali palbou, ohněm, bajonety i plynem. Japonci věřili, že se čínská obrana rychle zhroutí. Zjištění, že je obklopuje stále větší počet dobře vyzbrojených, odhodlaných čínských vojáků, v nich začalo vyvolávat pocity úzkosti a strachu, počet páchaných ukrutností se zvyšoval. Letadla bombardovala civilisty, znásilňování a drancování se stávalo běžnou věcí, zajatci byli často mučeni kvůli informacím a potom zabíjeni. Japonci začali do Číny dovážet obrovské množství opia v naději, že jim pomůže narušit vůli národa k boji. Západní tisk přinášel výpovědi očitých svědků a fotografie, dokumentující toto barbarství. Tyto skutky byly tak strašné a docházelo k nim tak běžně, že vyvolávaly znepokojení i v Japonsku – navzdory tamní přísné cenzuře. Nicméně Japonci v ukrutnostech pokračovali, a nejen to – ve srovnání s masakrem, k němuž v roce 1937 došlo v Nankingu, se všechny předchozí barbarské činy zdály být téměř bezvýznamné.

Reklama

V červenci 1937 japonská vojska dobyla Peking a zanedlouho poté vytáhla z Šanghaje směrem k Nankingu. Japonci dorazili k hradbám Nankingu po ztrátě 110 000 mužů. Vojáci byli unavení a hladoví a v důsledku těžkých ztrát prahli po pomstě. Před konečným útokem na Nanking se několik tisíc čínských vojáků chtělo vzdát, ale byli postříleni z kulometů. Jeden z důstojníků, který se snažil masakru zabránit, napsal: „Mnozí z mých vojáků přišli o přátele. Celá jednotka Číňany nenáviděla a všichni toužili pobít ty parchanty do jednoho.

Velící generál Maciu, upoutaný na lůžko sto mil od Nankingu, si zavolal podřízené velitele. Vydal rozkaz, že japonské jednotky musí při vstupu do Nankingu udržovat nejvyšší kázeň a slušně se chovat. Drancování či zakládání požárů mělo být přísně trestáno a na zajištění pořádku a zákonnosti měla dohlížet vojenská policie. A tak možná v důsledku Macuiho rozkazů se první japonské jednotky, jež vstoupili do Nankingu, chovaly velmi korektně, což potvrzuje i jeden ze svědků, Čankajškův vojenský poradce, německý generál von Falkenhausen. Později, během první noci, však všechny příznaky civilizovaného přístupu zmizely a po celém městě nastalo rabování a znásilňování. Všechny omezující dopady Macuiho rozkazů vzaly za své již následující den, kdy hlavní stan namísto nemocného generála pověřil přímým velením nad jednotkami v Nankingu generála Nakadžimu, kterého i japonští důstojníci považovali za sadistu, a císařova strýce, generála knížete Asaku.

Zvěrstva v Nankingu nabírala na intenzitě. Kníže Asaka nařídil popravu všech čínských zajatců – ať již měli v době zajetí na sobě uniformu, nebo ne. Jiní důstojníci vojáky nabádali k vyplenění všeho, co má nějakou cenu, aby tak pomohli snížit výdaje na toto vojenské tažení. Někteří vojáci úplně zdivočeli, bezhlavě vraždili a znásilňovali, aniž by je k tomu kdo musel nabádat, ale většina ukrutností se odehrávala na přímý rozkaz a pod dohledem důstojníků.

To vše se odehrávalo před zraky zděšených Zápaďanů v cizinecké čtvrti. Jednomu Američanovi se dokonce podařilo z Nankingu propašovat film se záznamem krutých scén – byla na něm čínská nemluvňata, vyhazovaná do vzduchu a chytaná na hroty bodáků. Když po šesti týdnech organizovaná jatka skončila, tak se počet zabitých pohyboval mezi 200 000 a půl milionem, postižených bylo daleko více. V době, kdy se generál Macui zotavil natolik, aby se mohl vydat do Nankingu, už nejhorší zvěrstva skončila. Dověděl se však, co se stalo, a odpovědné důstojníky ostře pokáral. Velitel jedné z divizí prohlásil, že na tom, co se stalo v Nankingu, nevidí nic nepatřičného. Po kapitulaci Japonska byl Macui obviněn z válečných zločinů. Aby ochránil císařskou rodinu a zmírnil svůj vlastní pocit viny za skutky, spáchané lidmi, kteří spadali pod jeho velení, se Macui z vlastní vůle stal obětním beránkem. Před smrtí na šibenici poskytl listu The New York Times rozhovor, v němž připustil, že k nezákonným činům opravdu došlo, a dal jasně najevo, že vina leží na vysokých důstojnících. Naříkaje nad zánikem ducha bušidó i lidskosti, jenž vedl k těmto ukrutnostem, Macui prohlásil, že „je připraven zemřít okamžitě a s radostí“.

Zatímco starý generál čekal na popravu, nepřestával velebit své dávné nadřízené, kteří ho naučili, co znamená bušidó. Zdůrazňoval, že tito lidé neměli nic společného s „hrdlořezy a lupiči“, kteří později, při vzestupu militarismu, uchvátili moc. S příchodem militarismu, tvrdil, se národ změnil. „Věřím, že právě ti mladí, zbrklí a neukáznění nakonec všechno přivedli k současnému stavu.

Kníže Asaka, jenž v Nankingu během masakru velel, nebyl ani povolán jako svědek, natož obžalován.

Avšak navzdory takovým přiznáním někteří Japonci i nadále popírají, že by se v Nankingu odehrála nějaká zvěrstva. Ještě v květnu roku 1994 ministr spravedlnosti Nagamo prohlásil, že zvěsti o znásilňování v Nankingu jsou pouhé fabulace. Ve skutečnosti však byla v Číně celá řada malých Nankingů. Drancování, žhářství, znásilňování a vraždění zajatců, obvykle bodákem, zprávy o takových věcech přicházely za války z celé Číny a řada japonských veteránů přiznává, že ta obvinění jsou pravdivá.

Válka se vlekla dál, v říjnu 1938 Japonci dobyli Kanton, ale jejich postup na západ uvízl v důsledku těžkých ztrát a problémů se zásobováním. Koncem roku 1938, kdy probíhaly nejtěžší boje, ztráty Číňanů překročily milion a na japonské straně dosáhly 700 000. Do zahájení války v Pacifiku zahynulo v Číně přes 400 000 Japonců. I nadále měli Japonci na čínských bojištích krvácet, po celou válku zde byl vázán milion vojáků. Na začátku roku 1941 však již všem zúčastněným začínalo být stále jasnější, že se válka brzy rozšíří. Současně měla sílit japonská statečnost i brutalita.

Japonské ukrutnosti, páchané v Číně, jakož i sílící vazby mezi Japonskem a mocnostmi Osy, vyvolávaly v Americe stále silnější nepřátelské reakce, což vedlo ke snížení vývozů do Japonska, k rozšíření smlouvy s Čínou o půjče a pronájmu a nakonec ke zmrazení všech japonských aktiv a k uvalení ropného embarga. I přesto však řada japonských armádních velitelů byla proti válce v Tichomoří a dokonce i velení námořnictva se stavělo proti konfliktu s Amerikou. V obou složkách ozbrojených sil se našli „liberální“ vyšší důstojníci, kteří se bojechtivost svých mladších kolegů snažili mírnit. Proti rozšíření válečného konfliktu byla i velká část japonských průmyslníků a také vláda se obyčejně snažila ze všech sil vyhnout se totální válce v Tichomoří. Premiér Hirota se mnohokrát pokoušel předejít rozšíření bojů z Číny na tichomořské válčiště, dokonce se snažil „čínský incident“ ukončit. Přesto ho po válce Spojenci pověsili. Todžo, jenž ho nahradil, byl sice generálem, ale i on usiloval o kompromisní řešení. A jeho nástupce, kníže Konoe, se ve snaze ukončit válku málem dopustil zrady. Císař Hirohito také vystupoval proti válce, ovšem dostalo se mu varování, aby proti ní nemluvil příliš otevřeně, jinak budou jeho poradci povražděni.

Holandsko, již okupované nacisty, nedisponovalo velkou vojenskou silou k ochraně svých bohatých zámořských území a francouzské jednotky v Indočíně v době války dokonce s Japonci spolupracovaly – i když nepříliš nadšeně. Británie, která se musela soustředit na boj na domácí půdě a v severní Africe, doufala, že se jí podaří konfliktu v Pacifiku se vyhnout, americké veřejné mínění bylo důrazně proti jakékoli účasti ve válce. Dokonce i Roosevelt, chápající, že pro Ameriku je nezbytně nutné podílet se na boji proti mocnostem Osy, byl varován, že ke střetnutí s Japonskem mohou mít USA potřebnou vojenskou sílu k dispozici nejdříve na jaře roku 1942. V Japonsku si řada vládních politiků i vojáků uvědomovala, že dobrodružství v Číně vyústilo v katastrofu. Snadná vítězství, slibovaná armádou, se nekonala. Válka nepřinesla žádný zisk, jen se smrtící pravidelností odčerpávala síly celé zemi, což mohlo ohrozit nadvládu Japonska v Mandžusku.

V průběhu roku 1941, zatímco vojáci připravovali tichomořské tažení včetně náletu na Pearl Harbor, spolu všechny tyto faktory soupeřily o postavení nejvyšší priority. V Japonsku i na Západě válka mnoha lidem připadala nevyhnutelná. Přesto si diplomaté i nadále vyměňovali nejrůznější návrhy ve snaze vyhnout se střetu mezi Japonskem a Spojenými státy. Japonsko poslalo do USA delegaci v čele s admirálem Nomurou Kičisaburoem. Japonci netušili, že američtí analytici rozluštili kód jejich diplomatických služeb i námořní kód JN-25 (který četli i Britové a Holanďané).

Ať už za to mohl úmysl válečných jestřábů, jak se domnívali někteří Japonci, nebo se to stalo prostě jen omylem, několik zásadně důležitých japonských návrhů po překladu do angličtiny vyznělo mnohem výhružněji než v původní japonské verzi. Tato skutečnost, ve spojení s důkazy, získanými z rozluštěných kódovaných depeší ohledně příprav japonského námořnictva na válku, vyvolala u ministra zahraničí Cordela Hulla vůči Japoncům nedůvěru. Nicméně, i když Hull odmítal uznat, že návrh mírového řešení, s nímž Japonci přišli koncem listopadu 1941, obsahuje ústupky, které by stály za další vyjednání, prezident Roosevelt dal druhé straně smířlivou odpověď, jež mohla vést k seriózním mírovým rozhovorům. Čankajšek si však začal stěžovat, že Američané chystají appeasement – což od časů Mnichova bylo neslušné slovo – a chtějí se s Japonci dohodnout na účet čínských nacionalistů. V tomto bodě ho mírně, leč účinně podpořil i Churchill.

Na základě těchto stížností a dalších zpravodajských informací o pohybech japonských vojsk směrem k francouzské Indočíně, Rooseveltovo řešení, tzv. návrh o modu vivendi, nebylo druhé straně předloženo. Po válce Todžo, kterého čekala smrt na šibenici za válečné zločiny, prohlásil, že v očekávání zmíněného modu vivendi již měl připraven protinávrh s novými kompromisy, jenž by byl válku možná odvrátil. Namísto modu vivendi Hull Japoncům předložil ultimátum, požadující jejich odchod z Číny. Hull sice „Čínou“ nemínil i Mandžusko, ale Japonci usoudili, že ano. Takový požadavek byl pro ně nepřijatelný – a to znamenalo válku.

Kdyby Američané uznali nároky Japonska v Mandžusku, jednání by velmi pravděpodobně mohla pokračovat a válce by se zabránilo. Nebo by alespoň nastal odklad, protože i krátká jednání by trvala do začátku zimy, která v severním Pacifiku nebývá nijak mírná a jež by útok na Pearl Harbor znemožnila až do příštího jara. Tou dobou by již Spojené státy byly na válku připravené mnohem lépe.

V klimatu té doby byla podobná diplomatická pochybení nejen možná, ale i pravděpodobná. Japonsku vadil západní rasizmus a hospodářská dominance. S ohledem na přelidněnost a nedostatek surovin byla expanze pro Japonsko životní nutností, jestliže chtělo i nadále patřit ke světovým mocnostem. Intenzivně působil i strach z komunismu v Číně. Západ měl také svá mámení a obavy. Nelíbil se mu vzestup Japonska jakožto vojenského a hospodářského konkurenta. Rasistické předsudky a obavy ze „žlutého nebezpečí“ byly velmi živé a navíc většinu jednání Zápaďanů s Japonskem ovlivňovala jejich utkvělá představa, že ti krátkozrací, malincí militaristé jsou směšně pitomí. Takové postoje, poté, co situace vyvrcholila útokem na Pearl Harbor, v mnohém přispěly k posílení vzájemné nenávisti, jejímž důsledkem byla brutalita bojů a mnoho ukrutností, spáchaných za války v Tichomoří.

Již dlouho před vypuknutím války hodně Japonců chápalo snahy spojeneckých zemí o ekonomickou izolaci Japonska jako přímé ohrožení jeho další existence. Mladí důstojníci naléhavě vykládali každému, kdo byl ochoten poslouchat – a takových nebylo málo – že se ti bílí ďáblové rozhodli Japonsko zničit vyhladověním. Domnělý požadavek Američanů, aby Japonci vyklidili Mandžusko, mnohé přesvědčil o tom, že mají právo sáhnout k válce. Má-li božská rasa přežít, musí vypuknout válka, a to válka vedená beze všeho milosrdenství. Nálet na Pearl Harbor ve skutečnosti znamenal jenom omezený vojenský úspěch, avšak v celém Japonsku nesmírně pozvedl morálku. Nicméně také způsobil, že si Japonci začali až příliš věřit. Ze všeho nejdůležitějším důsledkem však byl fakt, že tento „zákeřný“ útok, Japonce okamžitě učinil nejnenáviděnějšími nepřáteli v dějinách Spojených států. Skromné vítězství se pro Japonce stalo nesmírnou ztrátou v oblasti propagandy. I když přáním Jamamota i Todža bylo vyhlásit válku alespoň s třicetiminutovým předstihem, díky japonským úředníkům na velvyslanectví, kterým dešifrování trvalo příliš dlouho, se tak nestalo.

Není záměrem popisovat boje v Tichomoří, ale japonské zacházení se zajatými spojeneckými vojáky a civilisty je známo velmi dobře. Jediné, co se přidalo k předchozímu, bylo v ojedinělých případech rituální kanibalství zejména spojeneckých pilotů a v závěru války, poté co zkolabovalo zásobování odlehlých jednotek, se při hladovění stal kanibalismus častější, přičemž před vlastními mrtvými byla dána přednost mrtvým nepřátelům.

Na straně druhé bombardovací teror proti civilnímu obyvatelstvu s průběhem války stále pevněji přecházel do rukou spojenců a tonáž shozených pum překračovala japonské bombardování čínských měst mnohonásobně, až skončila v žáru atomových výbuchů. A japonské sebevražedné nasazení při obraně vyvolávalo ještě větší tvrdost postižených Spojenců.

Závěrem lze tedy říci, že mezi hlavní příčiny patřila sociální přeměna důstojnického sboru, kdy se důstojníci samurajského původu dostali do menšiny, což vedlo k úpadku principů bušida a jeho nahrazení vlasteneckými hesly o božském původu a protizápadní propaganda – což podporovalo rasistické pocity nadřazenosti jak vůči Zápaďanům tak i vůči ostatním Asijcům. Speciální místo zaujímalo antibolševické smýšlení, které bylo společné všem skupinám. Záplava propagandy ze všech médií v kombinaci s tvrdou indoktrinací po vstupu Japonců do ozbrojených složek dodávala ideologické zdůvodnění. Vlastní forma výcviku a zacházení s vlastními vojáky bylo velmi tvrdé a plné krutých tělesných trestů a není divu, že vojáci, kteří byli vystaveni takovému zacházení, se potom k nepříteli chovali ještě hůře, zvláště když si toto zacházení, dle vyznávané doktríny svým vzdáním do zajetí, zasloužili. Protivník který statečně bojoval a nepodařilo se mu zemřít si, dle Japonců, na důkaz své statečnosti zasloužil čestnou smrt setnutím mečem. Tento přístup sice chápali ostatní Asiaté, ale v myšlení Zápaďanů se rovnal válečnému zločinu. To vše se také projevilo při poválečném účtování při soudech s válečnými zločiny.

Pramen:
Válečníci vycházejícího slunce

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více