Čína od boxerského povstání po občanskou válku

Autor: Lenka Hlavicová 🕔︎︎ 👁︎ 54.664

Čína ve 20. století

V posledních desetiletích 19. století ztrácela Čína čím dál tím více svůj vliv v okolních oblastech, a to jak doma, tak i za hranicemi. Čína se stávala závislou na cizích mocnostech právě vlivem pronikání těchto mocností do Číny. Země byla v této době pod nadvládou císařovny - vdovy Cch´-si (1835 - 1908), která byla konzervativní a málo informovaná o světovém dění. Z tohoto důvodu nebyla schopna uskutečnit jakékoli reformy, které by mohly zabránit úpadku Číny. Byla velmi energickou dámou a císaře odsunula do domácího vězení. Začíná se měnit struktura čínské společnosti. V povodňových oblastech Žluté řeky s vysokou hustotou obyvatelstva byli lidé velmi zbídačení a docházelo k banditismu, který se zde stal nejčastějším povoláním. Banditismus následně vyvolával odvetné boje mezi vesnicemi a čchingská vláda zde ztrácela kontrolu. V přístavních městech a centrech se objevil první průmysl a průmyslový proletariát. Růst čínské buržoazie byl značně pomalý, ale přesto se zde našli její představitelé, kteří již koncem století měli zájem prosazovat alespoň minimální politické reformy.

Roku 1898, kdy přivedly katastrofální záplavy na Žluté řece a vytrvalé sucho vesničany do bezvýchodné situace, vyvrcholilo reformní úsilí obdobím označovaným jako „100 dní reforem". Téhož roku získalo Německo jako sféru svého vlivu Šantung.

Boxerské povstání

Reklama

Na přelomu 19. a 20. století vypuklo na severu Číny lidové rolnické povstání I-che-tchuan (= Oddíly spravedlnosti a míru), známé ve světě jako boxerské povstání, původně nasměrované proti mandžuské vládě (1644 - 1911) a vyjadřující odpor nejširších lidových vrstev proti životnímu stylu, který v Číně zaváděli Evropané. Ze začátku nemělo hnutí žádné protifeudální zaměření, vzniklo na poloostrově Šantung, který byl tradičním místem tajných sekt. Hlavním cílem bylo zničit cizince (především cizí misionáře) a vyhnat je ze země a tyto cíle vyjadřoval jednoduchý slogan: „Podpora Čchingům, smrt cizincům".
Cit: L‘. Obuchová: Číňané 21. století. AV ČR 1999

Po příslušných rituálech upadli Boxeři do transu s pěnou kolem úst, aby pak znovu přišli k sobě připraveni k boji, protože jim teď již nemohly ublížit meče ani kulky. Každý mohl být posedlý a stát se tak na okamžik vůdcem, nebylo třeba žádné hierarchizované organizace.
Cit: Dějiny Číny. Lidové noviny

Mandžuský dvůr se odhodlal vypovědět mocnostem válku, ale neodhodlal se vyhnat cizince z Pekingu násilím. Ti se opevnili ve svých rezidencích a vyčkávali příchodu intervenčních vojsk. Docházelo k zabíjení čínských křesťanů a zapalování kostelů, v řadách Boxerů se ocitli rolníci, dopravní dělníci, bývalí vojáci, ženy a dívky.


Boxerští povstalci
commons.wikimedia.org

Povstalci po zavraždění německého velvyslance oblehli diplomatickou čtvrť v Pekingu, kde byl proti nim podniknut výpad ze strany ozbrojené stráže cizinců. 13. a 14. června pronikli Boxeři do Pekingu a Tiencinu, zabíjeli křesťany a loupili. 10. června byla vyslána pomoc z Tiencinu o síle 2 100 cizích vojáků, kteří však došli jen na půl cesty. 17. června byla napadena cizinecká flotila pobřežní pevnosti u Tiencinu a 21. června vyhlásila císařovna - vdova formálně válku všem cizím mocnostem. „Čína je slabá," prohlásila. „Jediné, nač se můžeme spoléhat, je srdce lidu. Když je ztratíme, jak bychom si mohli zachovat svou zemi?"

Boxerské povstání uvízlo v diplomatické čtvrti v Pekingu na 8 týdnů (29.6.-14.8.) a uvěznilo mnoho diplomatů, misionářů, novinářů, asi 475 cizích civilistů, 450 vojáků z osmi zemí a zhruba 3 000 čínských křesťanů. Uvěznění byli zachráněni mezinárodní armádou, Čchingové museli pod tímto vnitřním i vnějším tlakem ustoupit a císařovna utekla do Si-anu, kde prohlásila Boxery za viníky války. V září roku 1901 byl podepsán nejvyšším mandžuským princem a Li-Chung-čangem a jedenácti cizími mocnostmi tzv. Závěrečný protokol, Čína se stala polokoloniální (značně nevýhodné a závislé postavení), musela zaplatit obrovskou válečnou náhradu, která činila asi 333 milionů dolarů, poskytnout vší možnou ochranu příslušníkům evropských zemí pobývajících v Číně, došlo k popravě deseti vysokých hodnostářů a sto dalších bylo potrestáno, ve 45 městech byly pozastaveny státní zkoušky, diplomatická čtvrť v Pekingu byla rozšířena, opevněna a vybavena stálou vojenskou posádkou - stejně jako železnice - a zhruba 25 čchingských pevností bylo zničeno.

Reklama


Společný útok aliančních vojsk na Peking (1900)
commons.wikimedia.org

Sinchajská revoluce

Po řadě čínských porážek ze strany cizích mocností demokraté dospěli k názoru, že je nezbytné čchingskou monarchii svrhnout a založit republiku. Nespokojenost nebyla umlčena, revoluční myšlenky, které přinášejí do Číny především čínští studenti ze svého pobytu v zahraničí, se stále více šíří, a to dokonce i v armádě. Roku 1905 byl předložen návrh významným čínským politikem Sunjatsenem (1866 - 1925) na vytvoření první moderní a jednotné strany - Čínské revoluční ligy, která byla předchůdkyní pozdějšího Kuomintangu. Předsedou se stal sám Sunjatsen ("Otec čínské revoluce"), který prosazoval „tři lidové principy":

(i) nacionalismus - společná příslušnost k určitému národu,
(ii) demokracie - měla proběhnout demokratická revoluce, která by odstranila mandžuskou vládu, absolutismus, a měla být vytvořena demokratická a ústavní vláda,
(iii) lidové blaho - snaha o pozvednutí hospodářsky zaostalé Číny, odstranění sociálních problémů.

Revoluční „kvas" vyvrcholil 10. října roku 1911, kdy se armádní povstalci zmocnili skladiště zbraní. Tím začala revoluce, která dostala název sinchajská a která získala postupně ohlas v celé zemi. Další setrvání mandžuské dynastie ve vládě bylo neudržitelné. Dynastie abdikovala a tím byl završen konec čínského impéria, které trvalo přes dvě tisíciletí (2 680 let).

11. října bylo ve Wuchangu schváleno usnesení, podle něhož byla Čína prohlášena republikou. 1. ledna 1912 byl v den, kdy byla slavnostně vyhlášena Čínská republika, zvolen prozatímním prezidentem Čínské republiky Sunjatsen. Sunjatsen byl však bez problémů ochoten postoupit svůj úřad někomu jinému, a proto byl 15. února 1912 zvolen prozatímním prezidentem Jüan Š´-kchaj, čímž začalo období tzv. Jüan Š´-kchajovy diktatury. Za hlavní město byl prohlášen Peking. Den vzniku povstání, 10. říjen, se dodnes na Taiwanu slaví jako státní svátek Čínské republiky, tzv. „svátek dvou desítek".


Nankingská ulice v Šanghaji po Šinchajském povstání, vyvěšená vlajkami pěti ras pod jedním svazem, které tehdy používali revolucionáři v Šanghaji a severní Číně.
commons.wikimedia.org

V březnu 1912 byla uveřejněna prozatímní ústava Čínské republiky a v srpnu pak vytvořena Národní strana (Kuomintang), jejímž programem bylo „uskutečnění demokratické politiky". V parlamentních volbách konaných v prosinci 1912 až únoru 1913 získala nová strana Kuomintang většinu v obou komorách Národního shromáždění. Čínská republika byla prvně uznána USA a dále pak Brazílií, Peru, Rakouskem a Portugalskem. V říjnu 1913 byl Jüan zvolen stálým prezidentem. V listopadu však došlo k rozpuštění Kuomintangu, v lednu 1914 pak k rozpuštění parlamentu a byla přijata nová, reakční ústava, kde bylo funkční období prezidenta prodlouženo na 10 let s neomezeným počtem nových znovuzvolení, výkonná a soudní moc byly také v rukou prezidenta.

Jüan nechvalně vstoupil do dějin jako zrádce císaře v roce 1898 a dál přijetím jednadvaceti požadavků, které mu předložilo Japonsko jako protihodnotu za slíbenou půjčku na modernizaci armády (požadavky: (i) požadavek ovládnutí poloostrova Šantungu, (ii) privilegia v jižním Mandžusku a ve vnitřním Mongolsku, (iii) kontrola těžkého, především hutního průmyslu). A tak se 9. květen 1915, kdy čínská vláda oficiálně přijala 21 požadavků, stal dnem národní hanby.

Rusko (červenec 1916), Velká Británie a Francie (únor 1917) uznaly japonské zábory v Číně.

11. prosince 1915 bylo schváleno zřízení konstituční monarchie, která pak byla 22. března 1916 zrušena a opět nahrazena republikou.

Reklama

Uprostřed plného rozmachu zemřel 6. června 1916 Jüan Š´-kchan. Viceprezident obnovil ústavu z roku 1912 a znovu svolal parlament.

Čína v letech 1. světové války

Období od roku 1916 do roku 1925 je považováno za vládu severních militaristů. 1. června 1917 bylo vyhlášeno obnovení moci dynastie Čching a vytvoření nové vlády.

Na počátku války v Evropě vyhlásila Čína neutralitu. Oficiálně vstoupila Čína do války až v srpnu 1917. Zúčastnila se jí nepřímo válečnými operacemi, ale i tím, že vyslala do Evropy dělníky, kteří především v Rusku a ve Francii nahradili chybějící pracovní síly ve zbrojním průmyslu, při opravách železnic, silnic...


Čínští dělníci za první světové války
commons.wikimedia.org

Čína na konferenci v Paříži

Mírové konference v Paříži, zahájené 18. ledna 1919, se Čína - stejně jako Československo - zúčastnila ve druhé skupině tzv. „válčících mocností s omezenými zájmy". Z agendy pařížské konference se Číny týkala zvláště otázka čínského území vynuceně pronajatého Německu, které v roce 1914 svévolně obsadilo Japonsko, především poloostrova Šantung. O Šantungu se začalo jednat 21. ledna 1919. Po krátkém jednání potvrdily velmoci právo na Šantung Japonsku jako „výraz vděčnosti za pomoc ve válce proti Německu". Čínská delegace se tomuto rozhodnutí přizpůsobila a jako jediná ze zúčastněných delegací svůj podpis pod mírovou smlouvu, uzavřenou ve Versailles 28. června 1919, nepřipojila.

Májové hnutí 1919

Májové hnutí" nebo také „Hnutí 4. května" je symbolický název pro události spojené s úsilím mladé čínské inteligence modernizovat společenský život Číny. Často se pro tento proces užívá termín „intelektuální revoluce" nebo také silně nadnesený termín „čínská renesance", lépe „hnutí za novou kulturu".


Náměstí Nebeského klidu 4. května 1919. Sešlo se zde asi 3 000 studentů ze 13 pekingských univerzit, aby se postavili proti článku 156 Versailleské smlouvy, který předával německé panství v Číně Japonsku (problém Šan-tungu). To oficiálně vyvolalo Hnutí čtvrtého května.
commons.wikimedia.org

Když dorazily zprávy o průběhu pařížské konference do Pekingu, sešli se studentští aktivisté na Pekingské univerzitě a rozhodli se (i) poslat do Paříže telegram žádající, aby čínská delegace rozhodnutí o Šantungu odmítla, a (ii) svolat masovou demonstraci.

1. července 1921 byla založena Komunistická strana Číny a prvního sjezdu se zúčastnilo mnoho delegátů, včetně Mao Ce-tunga.

12. listopadu 1921 se sešla konference ve Washingtonu a trvala do 6. února 1922. Kromě USA a Číny se jí zúčastnily: Velká Británie, Francie, Itálie, Japonsko, Belgie, Holandsko a Portugalsko. Čína žádala:
(i) záruku územní celistvosti a politické nezávislosti,
(ii) slib, že mocnosti nebudou mezi sebou uzavírat smlouvy na úkor Číny,
(iii) neutralitu v případné budoucí světové válce,
(iv) zrušení všech opatření omezujících její politickou, správní a soudní svrchovanost a
(v) odstranění konzulární jurisdikce a zrušení cizích koncesí.
Řešení těchto požadavků bylo však odsunuto na neurčito s tím, že bylo rozhodnuto sestavit komise, které je posoudí. Konkrétní výsledky se však do roku 1925 neprojevily.

12. března 1925 zemřel Sunjatsen a jeho místo v Kuomintangu zaujal Čankajšek.

V lednu 1924 na sjezdu Kuomintangu bylo zvoleno do výkonného výboru devět komunistů (Li Ta-čao, Čchü Čchiou-puo, Čang Kuo-tchao, Mao Ce-tung atd.).

Puč v Šanghaji

Na Čankajškův příkaz zahájilo šanghajské podsvětí 12. dubna 1927 fyzickou likvidaci odborových předáků a řádových účastníků dělnických manifestací. Používalo při tom těch nejbrutálnějších metod. Jedním ze způsobů poprav bylo na příklad házení živých lidí do kotle roztopených lokomotiv. 18. dubna 1927 Čankajšek sestavil novou vládu, do jejíhož čela nominoval sebe. Sídlem nové vlády určil město Nanking. Převratem v dubnu 1927 skončila první komunisticko-kuomintangská koalice. KS Číny zaznamenala těžké ztráty. Do konce roku 1927 byla zorganizována celá série povstání, všechna s tragickými konci. Nejznámějším z nich je tzv. kantonská komuna z prosince 1927. Cílem mělo být nastolení tzv. lidové vlády dělníků a rolníků a vypuzení KMT a jeho militaristických spojenců z Kantonu. Krátce po vyhlášení generální stávky, která měla být předehrou povstání, zahájili vojáci KMT a jižních militaristů nemilosrdnou likvidaci povstalců.


Komunisté zatčení při jedné z čistek.
commons.wikimedia.org

Po šanghajském puči z dubna 1927 přijalo vedení KS Číny program vytvoření vlastních ozbrojených sil. Prvním krokem na této cestě se stalo povstání v Nanchangu 1. srpna 1927. Přestože bylo poraženo, má toto povstání v dějinách čínské armády své čestné místo. Dodnes se tento den slaví jako den zrodu Čínské lidové osvobozenecké armády.

Čínsko-japonská válka

Světová krize let 1929 - 1933 zasáhla rovněž Čínu a zaktivizovala japonský imperialismus. 18. září 1931 si japonská armáda vzala za záminku nepodstatný, zjevně zinscenovaný incident na jihomandžuské železnici, během něhož byl ohrožen průjezd vlaku. Během několika dnů obsadila všechna důležitá centra při železnici a postupovala do vnitrozemí. Během několika následujících týdnů obsadili Japonci všechny tři mandžuské provincie a vytvořili na jejich území formálně nezávislý stát Mandžukuo. Jako mandžuský císař byl 1.3. 1934 dosazen Pu Yi. Mandžuské císařství přetrvalo až do roku 1945.


Územní expanze Japonského císařství
Bamse, CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org

V roce 1931 se v jižní Číně vyhranily oblasti, v nichž bylo možné konsolidovat stabilní „sovětské oblasti". Nacházely se v místech, kde se střetávaly zájmy jednotlivých soupeřících kuomintangských militaristických skupin. V listopadu 1931 se v hlavním městě ústřední revoluční základny Ruijinu konal 1. všečínský sjezd sovětů, na nějž Mao Ce-tung pozval i své rivaly - skupinu tzv. 28 bolševiků, tj. členů strany, kteří byli vychováni v Moskvě, a kteří krátce předtím zbavili Mao Ce-tunga funkce v politbyru. 7. listopadu tohoto roku zde byla vyhlášena Čínská republika sovětů v čele s Mao Ce-tungem. Čankajškova kuomintangská vláda zorganizovala proti revolučním základnám celkem pět tažení, z nichž čtyři byla úspěšně odražena. Teprve páté tažení bylo úspěšné. V říjnu 1934 oddíly Rudé armády zahájily tzv. Velký pochod na sever. Průlom byl úspěšně proveden 16. října 1934. Hlavní kádr Rudé armády se probil z kuomintangského obklíčení a zahájil přesun na severozápad. V celé zemi začal sílit odpor proti japonskému pronikání do Číny. V říjnu 1936 se Mao stal vůdcem čínského komunismu, ústředí KS Číny bylo přesunuto do Jen-anu. Čankajšek byl zatčen a země byla na pokraji nového výbuchu občanské války. V červenci 1937 byla zahájena nová japonská ofenzíva (tzv. incident u mostu Marka Pola u Pekingu), která vyvolala celonárodní válku proti japonskému imperialismu. Došlo k dočasnému vytvoření spojenectví mezi komunisty a Kuomintangem a byla vytvořena jednotná protijaponská fronta. Až do japonského útoku na Pearl Harbor v prosinci 1941 bojovala Čína sama proti Japoncům, morálně podporována západními mocnostmi. Od ledna 1942 se Čína stala součástí velké čínsko-barmsko-indické fronty.


Ve směru hodinových ručiček zleva nahoře:
Japonské císařské námořnictvo v plynových maskách v bitvě o Šanghaj
Japonští těžcí kulometčíci typu 92 během operace Iči-Go
Oběti nankingského masakru na břehu řeky Čchin-chuaj
Čínské kulometné hnízdo v bitvě o Wu-chan
Japonský bombardér Mitsubishi Ki-21 během bombardování Čchung-čchingu
Čínské expediční síly pochodující v Indii.

commons.wikimedia.org

Čína se stala členem „velké čtyřky", která měla rozhodovat o osudech světa po válce a 2. září 1945 Čína konečně po osmi letech zvítězila nad japonským agresorem.

Občanská válka

Nečekaně rychlá kapitulace Japonska, uspíšená dvěma atomovými šoky, zastihla Kuomintang nepřipraven na rozhodující boj o moc v Číně. Politická situace, která se v Číně vytvořila, rozdělila zemi na dva tábory: na oblasti podřízené oficiální kuomintangské vládě a tzv. komunistické osvobozenecké oblasti. Rozpory se však nepodařilo vyřešit mírovou cestou. Nástup kuomintangských vojsk proti osvobozeneckým oblastem v létě 1946 rozpoutal občanskou válku, která trvala do roku 1949. O výsledku občanské války rozhodly tři největší bitvy v letech 1948 - 1949 ((i) Šen-jang v Mandžusku, (ii) v severní Číně mezi Pekingem a Tiencinem, (iii) Šanghaj a Nanking). Občanská válka byla oficiálně ukončena Mao Ce-tungovým vyhlášením Čínské lidové republiky 1. října 1949 na pekingském náměstí. Čankajškův Kuomintang se stáhl na ostrov Tchaj-wan, který dnes existuje jako samostatná „entita" s odlišným společenským systémem.


Ve směru hodinových ručiček shora: Komunistické jednotky v bitvě u Sipingu; muslimští vojáci NRA; Mao Ce-tung ve 30. letech 20. století; Čankajšek při inspekci vojáků; generál ČKS Su Jü při inspekci vojáků krátce před tažením na Menglianggu.
commons.wikimedia.org

Seznam použité literatury :
A. Palát: Dějiny Číny. Ústav pro učitelské vzdělání na UK v Praze 1972
L´. Obuchová: Číňané 21. století. AV ČR 1999
I. P. Kamenarovič: Klasická Čína. LN Praha 2001
J.F. Fairbank: Dějiny Číny. LN Praha 1998
V. Čapek a spol.: Světové dějiny II. Fortuna Praha 1994
I. Bakešová: Čína ve XX. století, díl 1. UP Olomouc 2001

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více