Zborov

Autor: Evžen Petřík / Oněgin 🕔︎︎ 👁︎ 20.137

Rudolf Medek - Zborov

I.
České a slovenské děti,
synové národa, omlazeného hrdinnou krví,
vy všichni, jimž dopřála nevlídná jinak sudba
nosit české a slovenské jméno,
vy nehynoucí i věčně žijící
haluze oživlého stromu, slyšte mou píseň!
Nezapomínejte!
I vy buďte živí na věky svatým ohněm
vroucných a hrdinských srdcí,
jež bila i chladla pro vás i pro vaše děti
v bezměrné lásce i oběti
u Zborova!

Reklama

II.
Od moře k moři stojí germánská vojska.
Od moře k moři hluboké podzemní valy,
příkopy, kde sídlí smrt!
Od moře k moři potoky drátěných přehrad,
otrocké rakouské čapky, prušácké helmice!
Za nimi daleko překrásná leží země!
Země, jež oplývá mlékem i strdím.
Tam žije v okovech zmučený lid,
schvácený tesknotou,
zpitý snem dávným a těžkým
o svobodě!

Tam žije děd i matka i děti,
mladá a smavá žena,
i bába - věštkyně,
jež kdysi nám před lety říkávala:
Já, děti, už toho nedožiji, však vy - vy budete bojovati
za světlý den,
jenž vzejde nad otčinou!

Od moře k moři stojí germánská vojska.
Za nimi temnota, otroctví, smrt!
Za nimi zakletá v dračích spárech
spí láska nás všech,
spí všechen náš život!
Domovino!
Nikdy tvé jméno nebylo sladší,
tak silné, tak živé
jak v tento den!

Těžký a ponurý hněv,
nesmiřitelný, zalehl naše duše!
Hrozná a němá nenávist
utkvěla v našich očích!
Ti, kteří kdysi pokorně chodili
za pluhem otrockým na rodné líše,
vděčni za skřivánčí písně,
za talíř polévky i skývu chleba,
ti, kteří mlčky na dusných fabrikách
drsné a pusté dny žili,
kdys bledí studenti, básníci, pěvci,
umělci - veselá chasa,
i ti, jimž nikdy nic nebylo svato,
bouřlivé pražské děti,
moravští jináci, šohaji od Tater - tři tisíce,
tři tisíce smělých sokolských srcí -
ti všichni cítili v tento den:
Smrt není strašná!
Krásný a svatý je boj!
Tiché kdys budou pláně u Zborova, mír, pokoj a klid
nad námi bude vládnout!
Ale věčný život
dán bude národu pokořenému.

III.
Jdou naše pluky,
jde rota za rotou,
praporce vesele vlají,
bodáky zlověstně svítí.
Jak dlouhý a nelítostný drak
údolím ztemnělým v podvečer
táhne vojsko do přední bitevní čáry!
Kraj hřmí podivným, válečným zpěvem!
V něm prahnou a chvějí se srdce,
sžehnutá milostným ohněm
hrdinné víry.

Jde rota za rotou:
naši se usmívají
z osmahlých tváří vesele planou zraky,
veliký klid i epickou tvrdost
prozrazují čela.
Z nich vane mládí a svěžest,
pružnost a síla!
Jdou rytmickým krokem,
jdou k tanci.
A náhle všichni,
jakoby kdosi tajemný řídil jejich duše,
zpívají jedním a mohutným hlasem:
"Neumrem na slámě..."

Jdou rota za rotou:
všichni se usmívají,
jakoby hezká a veselá děvčata
za každý úsměv a za každý pohled
tisíce polibků slibovala.
Všichni se usmívají!

Na předních liniích praskají dělové střely,
šedý i růžový šrapnel!
Veselý, vířivý, féerický hlase
junáckých bojů,
slávo i nebezpečí,
my vojáci slavné a staré brigády,
tě pozdravujeme!

Reklama

Duj, východní, daleký větře,
i rci tam našim za Karpatami,
že my jdeme do boje za zpěvu písní,
pod vlastními prapory,
s překypělou i oddanou duší!
Nic není strašno, nic není vzdáleno,
není obav, ni pochyb, ni úzkosti.
Všem paže ztuhly v kladiva.

IV.
Já vidím vás, bratři,
jak tehdy, tak zřetelně, živě!
Podmole, Strnade, Plšku,
staří vojáci, přátelé, orli!
V předvečer útoku seděli v podzemní díře
nad kotlíkem čaje,
šediví, drsní, s vojáckým veselým vtipem
a věčným úsměvem
v zčernalých, urputných tvářích.
Tak spolu jsme chodili na "rozvědky",
vždy smějící se, vtipkující!
Oj, sokoli, dravá chaso,
oj, junáci bez bázně a hany!

Já vidím vás, bratři,
jas klidný a plný síly plane
z vašich ohnivých, bujarých očí!
Tak jste vy spěchali z oddychu,
z dalekých ruských plání
sem, k svojim, dny byly vám dlouhé,
cesty nekonečné!
Tak jste vy spěchali k svojim,
všechno zanechavše.
Neb naši jdou v útok, naši jdou ku předu,
naši vítězí!

Předvečer útoku. Noc teplá se blíží,
teskně praskají řídké střely...
To naši bratři. To naše hlídky!
A zde sedí šprýmovná společnost,
celá stará a slavná četa,
vtip srší, sta přezdívek, písničky,
vzpomínky na noční toulky a srážky,
na zbabělé nepřátele,
na odvážné kousky, závratnou smělost
a na padlé bratry!

Venku je ticho. Noc teplá a vlahá.
Vlní se slibně zrající žatva,
pták tikne v křoví. A hvězdy planou
nad zemí nevlídnou, ztopenou v krvi...
Venku je ticho, je ticho před bouří...

V.
Toho dne tak svítilo slunce,
že bys chtěl vyskočit,
výsknout a vyhodit čapku,
s někým se bláznivě zatočit, zatančit...
Ach, od jitra hřmějí naše děla,
hvízdají, syknou, zabzučí střely,
nad hlavou, zdá se ti, obrovský roj
tam šumí vysoko, zdivočelý svět víří,
a před námi dým, kouř, rozryvy, mrak,
černá a zlověstná stěna,
ohnivé znamení, tajemné hvězdy,
rakety, plamenná vidění apokalyptická,
a opět veselý vír a ples,
kvas Baltazarův,
kdy tajemná ruka v temnotách píše:
Mene, tekel, fares...

Od moře k moři stojí germánská vojska...
Za nimi daleko překrásná leží země...

Reklama

A náhle - jak divoká vlna,
jak horská lavina v jarní vichřici,
v šíleném letu
smetajíce s krvavé dráhy
letí jak jestřábi na dávnou kořist
tři tisíce!

To nejsou ti, které jsi viděl včera,
hodné a přítulné hochy...

Proměněni, zraky hoří,
všichni v plameni!
Každý tvrdě svírá svoji ručnici,
bodáky barví se lidskou krví.
Meč ohnivý nad jejich hlavami...
A nyní již není ručnic,
ni štíhlých a lichotných štyků:
ale jsou nože, jsou bomby---

Nad nimi vznáší se v temném kouři
duch dávného hrdiny, slepého vůdce,
slavného bojovníka.
Těžce dopadá jeho palcát
na staré vrahy, na staré zbabělce od Tachova.
On neopustil svoje děti...
V jich žilách dnes proudí zbojnická krev
vzpurných a přísných dědů,
hlas dějin v jich ožívá hořící duši,
mythické věštby posvátná výzva
nesmírnou silou plní srdce,
vše, co bylo krásné a silné a volné,
vše nejlepší, co dalo naše plémě,
dnes ožívá v nich a mění paže
v kladiva.

Před nimi šíří se hrůza a smrt.
Germánská vojska
prchají v krvi
k Pomořanům.

Hřmí děla - a nevlídná lidská země
viděla zázrak. Boj ztichl.
Na poli, kde zlatavá žatva zraje,
ohnivé vlčí máky
kvetou do krvava.
Boj ztichl a naši zvítězili.
Zpívají. Spí. Sní o milenkách.

Večer se sklání. Ohně hoří,
nad ležením prapory vlají.
Na poli zlatá žatva zraje,
tam leží padlí, rány v hlavě,
tam leží Podmol, Strnad i Plšek...
Všichni se usmívají!

VI.
Na zborovských pláních,
na hoře nad Cecovou
jsou mohyly bratří.
Veliké lány zlatého žita
vůkol se vlní, vítr věje,
vzduch šumí hrdinskou písní,
slavnými vzpomínkami
ožívá každá pěšina, brázda.
Byť tam dnes cizí mluva zněla,
byť tudy přešly teutonské hordy,
to pole je naše!
Tam leží s úsměvem na zvadlých rtech
sto našich bratří!
Za temných nocí
na jejich mohyle tryznu slaví
staří slovanští bozi.
Planoucím létem
zde kvetou horké, rudé máky!
Odtud zní výzva, odtud zní příkaz
všem, kteří váhají, všem, kteří hynou
v potupném rabství!
Bratři, dnes otevřte věrná srdce!
Nezapomínejte!
I vy buďte živí
na věky svatým ohněm
vroucích a hrdinských srdcí,
jež bila i chladla
pro vás i pro vaše děti
v bezměrné lásce a oběti
u Zborova!

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více