Francouzské námořní vzpoury (1919)

Autor: Karl Schlange / Schlange 🕔︎︎ 👁︎ 18.840

V důsledku toho přešla propaganda na novou orientaci. Šlo o to, aby se podařilo přesvědčit francouzské námořníky, kteří přece byli dědici tradic roku 1789, aby si Rusové tentokrát sami vyzkoušeli svou revoluci.

Texty některých letáků jsou obzvláště výmluvné:

Reklama

Doufáme, soudruzi, že se nestanete policajty a v klidu se vrátíte domů do Francie, která čeká na své syny. Nedejte se ovlivnit svým velitelem. Neprolévejte krev svých bratří, dělníků a ruských vojáků. Nastal čas skoncovat s touto válkou, která byla vyprovokována buržoazií všech zemi. Odejděte, drazí soudruzi, domů k rodinám a umožněte nám, abychom si uspořádali svůj život.

Vliv této propagandy zřejmě nebyl příliš silný, přesto však posílil všeobecný pocit skleslosti a neochoty podílet se na bratrovražedném boji proti národu, který se pokouší vymanit z područí. Naproti tomu propaganda přicházející z Francie byla mnohem účinnější a zřejmě sehrála rozhodující roli při roznícení výbuchu, který nastal v dubnu roku 1919. od března, kdy bylo obnoveno doručování pošty, začala tato propaganda uplatňovat bezprostřední vliv. Námořníci byli informováni o útocích několika poslanců na odbory a expedici vyslanou do Černého moře, k nimž došlo obzvláště v průběhu debat ve dnech 24., 26. a 29. března v Poslanecké sněmovně.

S nejdůraznějším prohlášením vystoupil jeden z pozdějších vedoucích představitelů komunistické strany Marcel Cachin:

V této době se francouzská vláda octla ve válečném stavu s ruskou revolucí. Avšak nevyhlásila jej. Někdy se neporadila s parlamentem a národem o válečném stavu, jejž vyprovokovala. Vyslali jsme naše vojáky do Ruska a dodáváme vojáky, zbraně a peníze ruským kontrarevolucionářům. Tak jsme se octli ve válce s vládou, jež de facto stojí v čele Ruska. Vláda však nikdy nepožádala Národní shromáždění, aby vyhlásilo válku revoluci. To představuje porušení naší ústavy.

Cachinovo prohlášení, jež bylo známo z novinových výstřižků a hlavně z výňatků přetiskovaných ve věstníku Journal Officiel, jenž byl zasílán na lodě odborovými svazy a politickými organizacemi působícími ve francouzské metropoli, značně ovlivnilo smýšlení námořníků. Důstojníci si povšimli zásadní změny v mentalitě mužstva, k níž došlo bezprostředně poté, co bylo obnoveno poštovní spojení s Francií.

Nakonec nezbývá, než abychom souhlasili se závěrem, k němuž dospěla vyšetřovací komise, totiž že „příčinou všech potíží byla revoluční propaganda, avšak která dlouhou dobu působila téměř bez překážek na unavené, nervozní, nešťastné, špatně řízené a nedostatečně zajištěné posádky, které kromě toho špatně vedlo nedostatečně materiálně zajištěné a zorganizované velení“.

Zbývá už pouze, abychom si položili poslední otázku, totiž zda byl výbuch, k němuž došlo 19. dubna, spontánní nebo šlo o předem promyšlený krok nějakého hnutí. A priori nám první možnost připadá pravděpodobnější. Vyhlídky na nakládání uhlí o Velikonočním pondělí zřejmě podnítily události na palubě bitevní lodi France a agitace se poté rozšířila na bitevní loď Jean Bart a další lodě eskadry. Podrobný rozbor zmíněných událostí nás však přivádí k jinému výkladu, jenž nevylučuje možnost, že vše bylo promyšleno předem.

Reklama

Ve večerních hodinách 19. dubna vypukly dokonale sladěné protesty na obou uvedených bitevních lodích. Následujícího rána vztyčili vzbouřenci, opět s impozantním sladěním, na jejich stěžních rudé vlajky. Předpoklad, že šlo o předem promyšlenou záležitost, dále posiluje příchod delegátů na jednotlivé lodě, dokonce i na ty, na nichž do té doby nedošlo k ničemu mimořádnému. Postoj delegátů byl všude stejný a zřejmě se řídil podrobně připraveným plánem. Na vlastních lodích delegáti předstírali, že informují velitele o smýšlení mužstva a pomáhají obnovit pořádek, na jiných plavidlech však okamžitě pronášeli revoluční projevy na pozoruhodně totožná témata.

Přitom narážíme na další zajímavý jev. Dalo by se předpokládat, že závažnost krize na té které lodi bude odpovídat délce jejího nasazení v Černém moři. Tak tomu však vůbec není. Bitevní lodě France a Jean Bart, na nichž byla nejzávažnějším způsobem porušena kázeň, operovaly v oblasti pouhých 43 a 44 dnů a mezitím měly dlouhou přestávku v Istanbulu, což bylo méně než v případě bitevní lodi Vergniaud (52 dnů) na níž došlou pouze k nepatrným incidentům, a podstatně méně než u bitevní lodi Justice (131 dnů) nebo Mirabeau, na nichž agitace nikdy nepřešla v otevřenou vzpouru.

Je rovněž zajímavé si povšimnout, že se skuteční vzbouřenci, to znamená vůdcové vzpoury, v rozporu s očekáváním nerekrutovali z řad námořníků, kteří sloužili od samého začátku války. Tito muži byli veskrze prosáklí rozkladným ovzduším převládajícím v přístavech východního Středomoří a mohli se, pokud šlo o dovolené, a dokonce i o demobilizaci, oprávněně považovat za oběti perzekuce. Jenže i tentokrát je všechno jinak. Staří námořníci se drželi stranou od hnutí a nikdy nepřestali tvrdit, že je třeba obnovit pořádek.

V čele hnutí se octli spíš mladí námořníci. Většinou šlo o dobrovolníky a brance, kteří nastoupili do služby na jednotlivých lodích v letech 1917 až 1918. Tito mladí muži, prostoupení zároveň cynismem a naivitou, pocházeli z vnitrozemských oblastí Francie, neznali Union Sacrée (Posvátnou jednotu) z roku 1914 a neskrývali se s tím, že se dali odvést k námořnictvu, protože to bylo méně nebezpečné než služba u pěchoty. Z jejich korespondence rovněž vyplývá, že udržovali styky s bojovně naladěnými odboráři ve Francii a s krajně levicovými živly, které zaujímaly nepřátelský postoj vůči pokračování ve válce a ještě více proti intervenci v Rusku.

Tito lidé byli dokonale informováni o stávkách a protestech v průmyslu. Moderní bitevní loď, jež byla od druhé poloviny devatenáctého století proměněna prakticky v jakousi továrnu vedenou odborníky, byla obzvláště vystavena akcím tohoto druhu. V průběhu krize si velitelé lodí připadali podobně jako majitelé továrny, kteří musejí čelit stávce. Vzpoury v Černém moři ve skutečnosti pozoruhodným způsobem připomínaly rozsáhlou stávku, nedošlo však k žádným sabotážím. Eskadra byla pečlivě zachována v původním stavu a delegáti dohlíželi na běžnou každodenní údržbu lodí.

Požadavky vůdců vzpoury pečlivě zdůrazňovaly politicko-ekonomické záležitosti, jež byly nejpřitažlivější pro většinu námořníků. Konec spojenecké intervence v Rusku byl bezprostředně spojován s přáním, aby se zlepšily podmínky každodenního života, uvolnila se přísná kázeň a byly pravidelněji povolovány vycházky do přístavu. Jak tomu bývá u každé správné stávky, hnutí se rozplynulo před očima, jakmile byl přijat jeho hlavní požadavek, to znamená návrat do Francie.

Ze vzájemného propojení těchto požadavků vyplývá, že někteří extremisté doufali v možnost následování příkladu ruských a německých námořníků. Radikální živly na palubě bitevní lodi France chtěla odplout spolu s bitevní lodí Jean Bart do Marseille nebo do Toulonu, kde se hodlaly vykázat rudou vlajkou a pak měly v úmyslu rozpoutat ve Francii s podporou armády a dělnické třídy autentické revoluční hnutí. Tento šílený plán názorně ilustruje jeden ze zásadních vnitřních rozporů celého hnutí. Extremisté, kteří se stali obětí vlastního úspěchu, byli rychle izolováni od mužstva a poddůstojníků. Většina námořníků se stavěla proti politickým dobrodružstvím. Z jejich dopisů vyplývá, že většina prostých námořníků ve skutečnosti vůbec neměla žádné revoluční aspirace.

Na podobnou rozhodující roli, jakou sehráli mladí odvedenci spolupracující s různými skupinami působícími ve Francii, narážíme rovněž v případě vzpoury, k níž došlo v Oděse ve dnech 26.-29. dubna 1919 na vlajkové lodí admirála Caubeta – na bitevním křižníku Waldeck-Rousseau. Tato loď připlula přímo z Francie s novou posádkou složenou výhradně z mladých námořníků, na něž vůbec nedoléhaly problémy s dovolenou nebo s demobilizací. Loď vůbec nezavítala do nějakého ruského přístavu. Ze základny na ostrově Tendra byla nasazována na běžný námořní dozor. Loď však přesto tři dny zažívala násilné výlevy, které fakticky ochromily jejího velitele. V předložených požadavcích se odráží obvyklé spojení dvou různých záležitostí – zlepšení životních podmínek s ukončením intervence a s návratem do Francie. Z následujícího vyšetřování vyplynulo, že existoval výbor námořníků nazývaný „Lucullus“ jenž doufal, že se mu v bezprostřední spolupráci s organizacemi působícími v Paříži podaří rozvrátit intervenci a dosáhnout toho, aby lodě byly odvolány zpět na domácí základny. Admirál Caubet sice byl s to obnovit pořádek a pokračoval v plnění úkolu, jímž byl pověřen, avšak v důsledku vzpoury byl zbaven velení a posléze dán do výslužby.

Reklama

Role, již sehráli mladí námořníci, a jejich spojení s francouzským politickým vývojem se znovu projevily ve druhé vlně hromadného vypovězení poslušnosti, jež zachvátila francouzské námořnictvo v létě a na podzim roku 1919. Tyto vzpoury se však už neomezily pouze na eskadru vyslanou do oblasti Černého moře. Rozšířily se na další lodě, obzvláště ty, které byly rozmístěny na bojových stanovištích ve francouzských středomořských přístavech a v tuniské Bizertě. Vzpoura nakonec zachvátila celé francouzské námořnictvo.

K nejzávažnějším mimořádným událostem došlo v červnu téhož roku, den před podepsáním mírové smlouvy s Německem ve Versailles. Odehrály se na lodích v Charbourgu, Brestu, Lorientu,Toulonu (tam se vzbouřila vlajková loď admirála de Bona Provence) a Bizertě, v níž byla podobně postižena bitevní loď Voltaire. V Patraském zálivu sehrál vedoucí roli ve vzpouře, jež postihla bitevní křižník Guichen, budoucí přední představitel komunistické strany Charles Tillon. K dalším podobným událostem došlo v oblasti východního Středomoří a Černého moře na bitevní lodi Diderot a na dělovém člunu Touareg. Ušetřeny nezůstaly ani lehké lodi eskadry, jež byla vyslána do Baltského moře.

Na první pohled se zdá, že uvedené události tkvěly kořeny v ryze námořních záležitostech – v podmínkách na palubě lodí, nerovnosti v systému udělování dovolené, diskriminačních demobilizačních plánech a zatrpklosti nejmladších odvedenců, kteří vzhledem k ukončení války požadovali zrušení dlouhodobých smluv, jež předtím podepsali. Jedna věc však vyžaduje bedlivou pozornost. Protesty dosáhly násilí takového stupně, jaké se při vzpourách v Černém moři neprojevilo a jež bylo zcela nepřiměřené povaze požadavků. V přístavech docházelo k brutálním potyčkám mezi námořníky a jezdeckými eskadronami či jednotkami pořádkové policie. Některé skupiny se dokonce pokoušely o násilné vyražení vězeňských vrat a zaútočily na sídlo velitele přístavu.

Nejvážnější situace nastala v Toulonu. Námořníci tam postupovali roku v ruce s vojáky a se stávkujícími dělníky z loděnice Seyne. Náčelník námořního štábu, proslulý admirál Ronarc´h, se dostavil osobně namísto, aby zhodnotil vážnost situace. Na bitevní lodi Provence se vzbouřenci zmocnili několika desítek děl, vztyčili rudou vlajku a několikrát po sobě neuposlechli rozkazu k nástupu. Námořníci provázeli nadřízené hlasitými projevy nevole, a některé důstojníky dokonce udeřili do tváře. Na bitevním křižníku Guichen byl obnoven pořádek pouze díky tomu, že byl nasazen jeden prapor senegalských střelců, kteří vstoupili na paluby a poté ovládli celou loď. I v tomto případě opět zjišťujeme, že povstání vedli mladí, aktivní námořníci, kteří nezažili válečnou deziluzi, únavu z nasazení v oblasti Černého moře, potíže s demobilizací ani vliv ruské bolševické propagandy. Z následujícího vyšetřování vyplynulo, že rovněž udržovali styky s revolučními organizacemi působícími v Paříži.

Cíle vzbouřenců opět nebyly jednoznačně stanoveny. Chtěli zabránit odeslání těžkých lodí, jako byly bitevní lodě Provence nebo Voltaire, do oblasti východního Středomoří nebo Černého moře. Tato vlna vzpour se evidentně časově shodovala s jedním k kritických okamžiků občanské války v Rusku. Poté, co jim Britové dodali zbraně a proviant, zahájili bělogvradějští generálové Krasnov a Děnikin ofenzivu. Zatlačili Rudou armádu zpět a v létě dosahovali jednoho úžasného úspěchu za druhým. Obsadili celé jižní Rusko a přímo ohrožovali Moskvu. Jejich konečná porážka začala teprve na podzim.

V průběhu kritické fáze vývoje událostí se operace francouzského námořnictva v oblasti Černého moře, jemuž v té době zbývalo už jen několik málo lodí, omezovaly na pouhou námořní blokádu, která měla poskytovat cordon sanitaire. Tyto akce, jež byly prováděny v přísně omezeném rozsahu, nebylo možné vydávat za novou přímou intervenci spojenců. Mnohá francouzská politická seskupení a mladí námořníci však dávali přednost právě takovému výkladu.

Jak však bylo patrné z nepřetržitých výkřiků, které bylo možno slyšet na palubě bitevní lodi Provence, obzvláště „vive la révolution, vive la révolution sociale“, chtěli vzbouřenci zajít dál. V Bizertě chtěli námořníci z bitevní lodi Voltaire nejen zabránit jejímu odplutí do východního Středomoří, ale i převzít ji do vlastních rukou a vrátit se ke kamarádům do Toulonu. V ulicích tohoto velkého přístavního města se námořníci, vojáci a dělníci společně zúčastňovali velmi zpolitizovaných demonstrací. Všechny tyto kroky však nakonec selhaly.

Druhá vlna vzpour byla poznamenána ovzduším revolučního napětí, jež v té době převládalo v e Francii a jež bylo poznamenáno řadou stávek, vášnivým zájmem mas o bolševické hnutí a krizí v socialistické straně ovládané „ultralevicovými“ živly. Tito „ultralevičáci“, vedení Pericatovou komunistickou stranou a členy Comité pour l´adhésion a la III Internationale (Výboru pro přistoupení ke III. internacionále), byli přesvědčeni, že požadavky odborových svazů neodpovídají době, a chtěli ve Francii vyvolat bolševickou revoluci se vším všudy.

Za takových okolností nepostrádaly kroky podnikané mladými vzbouřenci ambicióznost. V Toulonu jejich úmysly zdaleka překročily úzký rámec ryze námořních záležitostí nebo i intervence v Rusku. Vzpoura celé eskadry měla vést k ochromení činnosti velitele, což by mu zabránilo vydávat rozkazy. A hlavně k vyvolání skutečné revoluce. Potom měly vzbouřené lodě vyslat na zem výsadky, které by se společně se stávkujícími a se vzbouřenými vojáky zmocnily Toulonu.

Toto hnutí ovšem skončilo z důvodu srovnatelných s vývojem situace při vzpourách na lodích operujících v Černém moři neúspěchem. Na poslední chvíli opět vyvstal zásadní rozpor mezi masami a nepočetnou menšinou odhodlaných vzbouřenců, kteří se náhle octli v naprosté izolaci. Velitelům se pomocí průtahů, při nichž hráli o čas, vyhýbání se přímým konfrontacím a uspokojení většiny námořníků, naopak podařilo posílit izolaci vůdců vzpoury.

Confederation Génerale du Travail (odborová ústředna známá pod zkratkou CGT) i socialistická strana následovaly příkladu politických dobrodružství a místo toho se vyzývaly k umírněnosti. Na celostátní úrovni byly spokojeny s dosaženými materiálními ústupky, například o osmihodinovou pracovní dobou, a nevadilo jim, že se jim nepodařily další zásahy. Taková umírněnost rovněž vycházela ze strategického rozboru situace a z postřehu, že lidové masy ve své většině smýšlejí konzervativně. Vzniklá situace byla rovněž výsledkem rozhodnutí vlády, že bude z vnitropolitických důvodů zacházet se socialistickou stranou v rukavičkách. V průběhu parlamentní rozpravy poukázali představitelé vlády na různá faux pas jejího vedení, aniž u nich ovšem zbytečně prodlévali, a zároveň zdůrazňovali vyčerpanost posádek a vliv bolševické propagandy. Viceadmirál Amet si při audienci u ministra válečného námořnictva Georgese Leyguese bezprostředně po návratu do Paříže povšiml této snahy šetřit politickou levici:

Jakmile jsem vstoupil, ministr se ke mně vrhl s pozitivním výrazem v obličeji, napřáhl ke mně ruku a zeptal se: „Viďte, admirále, že tyto vzpoury lze přičíst výhradně na vrub místní bolševické propagandě, že je to pravda?“ Odpověděl jsem mu: „Musím uvést vaše slova na pravou míru, monsieur le Ministre, nepopírám, že k protestům mých posádek přispěla místní propaganda, avšak fakta přesto dokazují, že hlavní příčinu musíme hledat v bolševismu doma ve Francii.“ Pana Leyguese se mi přesto přese všechno nepodařilo přesvědčit, zaujal totiž už předem pevné stanovisko. Pochopil jsem, že je v příští debatě o událostech, k nimž došlo v oblasti Černého moře, neochvějně rozhodnut zprostit levice jakékoli viny.

Táž umírněnost se rovněž projevila v nevyrovnaných trestech, které byly uloženy za účast na různých vzpourách. Obžalováni byli pouze námořníci z některých lodí, například z bitevních lodí France, Voltaire a Provence a z bitevního křižníku Waldeck-Rousseau. Zcela bez trestu prošlo chování těm námořníkům, kteří se podíleli na výtržnostech v přístavech, při nichž se octli bok po boku se stávkujícími a s bojovně naladěnými odbojáři. Tak rozdílný přístup v zacházení je pozoruhodný. Z námořníků bitevní lodi France bylo odsouzeno celkem 26, kdežto z posádky bitevní lodi Jean Bart, jež nepřetržitě růstávala v čele prohlubování krize, pouze 3 muži.

Celkem bylo vyneseno asi sto rozsudků odnětí svobody v trvání od několika měsíců až po patnáct let. Ty pak zůstaly v platnosti až do roku 1922, kdy v důsledku dohody uzavřené mezi prezidentem Poincarém a levicovými stranami došlo k vyhlášení amnestie. V té době se už kolem vzpour začala vytvářet legenda. Na základě vzájemné shody zůstala krize omezena pouze na oblast Černého moře a události, které se odehrály v Toulonu, Bizertě, východním Středomoří, a dokonce i v Baltském moři, upadly v zapomenutí.

Z hlediska francouzské vlády byly zmíněné události prostě jen důsledkem toho, že námořníci toho po všech letech války „měli dost“. V levicových kruzích byla vzpoura v Sevastopolu ztotožněna s mladou Komunistickou stranou Francie, jež se zrodila v roce 1920 na sjezdu v Tours a ztotožnila se s impozantním projevem solidarity, kterou projevili francouzští námořníci bolševikům. Na základě všeobecné shody byly jak domácí původ vzpour, tak dokonce i revoluční krize, k níž došlo na jaře roku 1919, dokonale ututlán. A nakonec se vzpoury z jara roku 1919, jež byly v souladu s přáním vlády i levicových stran v oficiálním výkladu omezeny pouze na události, které se odehrály v oblasti Černého moře, rychle staly záležitostí francouzské vnitřní politiky.

Pramen:
Námořní vzpoury ve dvacátém století (mezinárodní souvislosti)

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více