SdKfz. 251

Polopásová vozidla, v Čechách tradičně nazývaná hakl,se v německé armádě objevila počátkem roku 1935.

Jako nejvhodnější se ukázal podvozek polopásového tahače firmy Hansa-Lloyd SdKfz. 11 (sondenkraftfarzeugh-zvláštní vozidlo). Podle specifikace generála Guderiana měly hakly dopravit jednotky vojáků na místo boje, odkud měly pokračovat po svých. Skutečnost však byla jiná - vojáci byli nuceni bojovat přímo z vozidla, jelikož museli postupovat spolu s tanky.

Korba byla navržena pro 8 vojáků plus řidič a velitel, čelní pancíř byl tlustý 12 a boční 8 milimetrů. Hlavní výrobce,firma Hanomag označila nové vozidlo Hkl 6P (proto se mu u nás říká hakl) a armáda SdKfz. 251. Výroba podvozku byla svěřena již zmíněné firmě Hanomag a pancéřová korba firmě Bussing-Nag. Na jaře 1939 putovaly první stroje k bojovým jednotkám a poprvé si zaválčily v Polsku. Aby bylo možno pokrýt masové armádní zakázky, byla výroba svěřena i firmám Adlerwerke, Škoda, Tatra, Bohemia, Auto Union, MNH a Borgwar.

Přední řiditelná náprava byla zavěšena na příčném listovém peru a dvou suvných tyčích, prokládaná pojezdová kola byla odpružena torzními tyčemi a pásy byly zhotoveny z legované oceli z gumovými patkami zajišťujícími hladký chod a šetrnost k vozovce, jednotlivé články byly spojeny spolehlivými jehlovými čepy vyžadujícími však pečlivou údržbu. Korba byla zhotovena ze dvou částí, spojená za prostorem řidiče, s otevřeným stropem a s dvoukřídlými dveřmi v zadní části.

Pohon zajišťoval vodou chlazený, benzínový šestiválec Maybach HL 42 TURRM o objemu 4,2 litru o výkonu 100HP při 2800 ot/min. Do roku 1942 existovaly verze Ausf. A, B a C lišící se od sebe pouze v detailech. Ausf. A měla po stranách korby tři průzory na každé straně, zatím co B a C měly pouze jeden. Ausf. C se lišila od dvou předchozích bednami na nářadí umístěnými v zadní části blatníků a spodním čelem korby z jednoho dílu na rozdíl od starších svařených ze dvou. V roce 1943 se objevila poslední varianta - Ausf. D, tvary korby byly celkově zjednodušeny, zadní část korby už neměla tvar do V, ale byla rovná a spodní části boků byly svislé, vyplněné bednami na nářadí.

Sdkfz 251 mělo hodně vedlejších typů a toto je jejich seznam:

Sdkfz 251/1 - obrněný transportér
Sdkfz 251/2 - vybaven 81 mm minometem
Sdkfz 251/3 - radiovůz
Sdkfz 251/4 - tažný vůz pro LeFH 18/40 některá sedadla byla nahrazena zásobníky pro munici
Sdkfz 251/5 - ženijní vůz s mostními dílci a demoličním kanónem
Sdkfz 251/6 - velitelský vůz
Sdkfz 251/7 - ženijní vůz pouze s mostními dílci
Sdkfz 251/8 - sanitní vůz
Sdkfz 251/9 - vůz vybavený kanónem Kwk 37
Sdkfz 251/10 - vybaven PaK 36
Sdkfz 251/11 - spojařský vůz
Sdkfz 251/12 - kartografický vůz
Sdkfz 251/13 - vůz vybavený odposlechem nepřátelské komunikace
Sdkfz 251/14 - propagandistický vůz vybavený tlampači
Sdkfz 251/15 - nasvětlovací vůz pro protiletadlové dělostřelectvo
Sdkfz 251/16 - vůz vybavený dvěma plamenomety
Sdkfz 251/17 - nosič 2cm FlaK
Sdkfz 251/18 - zaměřovací a vyhodnocovací vozidlo dělostřelectva
Sdkfz 251/19 - nosič cívek telefonního kabelu
Sdkfz 251/20 - nosič infračerveného zařízení
Sdkfz 251/21 - 15 nebo 20 mm protiletadlový,rychlopalný trojkanon
Sdkfz 251/22 - vybaven PaK 40

Některá vozidla verze 251/1 byla na konci války vybavena 280 mm šestiraketovým raketometem a dostala přezdívku Stuka zu fuss (pěší štuka).

Na základě SdKfz. 251 po válce byly pro ČSLA firmami Tatra a Škoda vyráběny až do padesátých let kopie s rozdílem pancéřovaného stropu a pásů se suchými čepy.

Při psaní tohoto článku jsem částečně čerpal z knihy New Vanguard SdKfz. 251 Halftrack 1939-45 od Osprey Publishing - vřele doporučuji.

sdkfz 251/17

sdkfz 251/9

sdkfz 251/stuka zu fuss

sdkfz 251 ausf B /1

sdkfz 251 ausf C/3

sdkfz 251/7

sdkfz 251/8 interier

sdkfz 251/16

sdkfz 251/17

sdkfz 251/21

sdkfz 251 ausf D/22

sdkfz 251/20 UHU

sdkfz 11-dárce podvozku

zničený ausf C/1