Krátká zpráva o nasazení dobrovolníků z řad AZD v Tatrách

O možnosti zúčastnit se prací na odstraňování škod jsem se dozvěděl večer v úterý 23.11., kdy mi volal Franta Trávníček, zástupce velitele brněnské strážní roty AZD, jestli bych se nechtěl zúčastnit, případně sehnat další kluky z naší strážní roty. Samozřejmě jsem souhlasil a po několika desítkách telefonátů se mi během večera (kluci měli minimum času na rozmyšlení) podařilo sehnat dalších 9 šílenců ze zlínského KVV.

Odjezd byl naplánován na 18. hodinu v pátek. Na slovenské hranice hranice jsme dorazili před 21. hod. Celníci si s námi nevěděli rady, protože jsme přijeli autobusem s vojenským číslem, ale tvrdili jsme, že jsme dobrovolníci a že s armádou vpodstatě nemáme nic společného. Zaštítila nás totiž Asociace záložních brigád, která poskytla autobus a hradila cestu, museli jsme tedy být členy AZD a zároveň jsme jeli jako dobrovolníci, tudíž jsme se k žádné vojenské organizaci neměli hlásit - prostě Kocourkov, kdo četl Hlavu XXII, ví, o čem píši. Po půlhodinovém čekání jsme nakonec s občankami a pasy defilovali před celníkem, který nadatlil údaje do počítače - ať žije Evropská unie a Evropa bez hranic! Do Nového Smokovce jsme dorazili o půl druhé. Budíček v sedm a před osmou hurá na to. Byli jsme rozděleni na dvě skupiny, jedna zůstala v okolí hotelu, druhá vyrazila na hřbitov. V noci nebylo nic vidět, za to ráno jsme spatřili tu hrůzu - všude se válely smrky, krajina připomínala výbuch meteoritu na Sibiři. Celý den jsme čistli okolí hotelu a jak se zdálo, byli jsme snad jediní, kteří se snažili s tou hrůzou něco udělat. Větve jsme házeli na velké hromady, které připomínaly vatry v okolí Troch dubov za druhé vojny :) Kouře bylo tolik, že jsem přejmenoval Smokovec na Smogovec. Lidé na nás hleděli jak na zjevení, sem tam někdo poděkoval, na druhou stranu se pár lidem nelíbil kouř a měli i poznámky k tomu, proč kácíme ty či ony stromy. Mnozí nás považovali za slovenskou armádu, z omylu je vyvedla naše čeština a vlaječka na rukávu. Makali jsme jak šroubci a práci skončili před setměním. Okolí hotelu, kde jsme bydleli, bylo celkem slušně vyčištěno, to samé se však nedalo říct o "cintorínu". Večení pobyt v relax centru umožnil aspoň trochu zregenerovat síly.

Druhý den jsme se všichni vrhli na hřbitov, tedy spíše na to, o čem místní tvrdili, že to je hřbitov. Sobotní práce byla sice poznat, přesto mnohé hroby nebyly vůbec vidět. Kromě naší jednotky zde pracovali ještě dobrovolní hasiči z Ústí nad Orlicí a z Černovíru + asi 6 polských lesáků. Opět zapláli vatry a po tomto dnu nezůstal nikdo bez nějaké propálené oděvní součástky či popálené části těla (sám musím udělat něco s ohořelými vousy a obočím, parker vypadá jak po průstřelu). Rozptýlením byla doprava hasičskou liazkou na oběd, kdy se cisterna proměnila na autobus (však je to Karosa, tvrdili někteří). Po obědě se konalo malé oficiální setkání s primátorem Vysokých Tater. Když jsme kolem půlčtvrté s prací přestali, byl hřbitov z větší části vyklizen, bez speciální techniky jsme již stejně nemohli nic dělat. Mj. během mše se lidé modlili, aby ve městě nikdo neumřel, protože by neměl být kde pochován.

Cesta domů už proběhla bez zdržení, stačil dopis s poděkováním. Druhé kolo bude druhý týden v prosinci; jak napadne sníh, půl roku se nebude moci nic dělat. Tak ať to počasí ještě chvilku vydrží. Jen nevím, kde seženeme další motorové pily, neboť všech šest je zralých na generálku, některé nefungují vůbec.

Situace v Novém Smokovci

Součástí práce bylo odstraňování větví, aneb des. Mlčúch v akci

Příjezdová cesta na hřbitov

Pohled na smuteční síň, v pozadí Slavkovský štít

Pohled přes hřbitov na Starý Smokovec

Pomalu nahoru a uvázat lano

Tam dole je Poprad

Hasičská cisterna se mění na autobus

Skupina pracující na hřbitově, vlevo primátor Tater

Před odchodem