Spáry amerického orla II

Autor: František Novotný 🕔︎︎ 👁︎ 25.042

František Novotný je autorem Mrožovin na Neviditelném psovi

Od mexické do občanské války

Domobranecký systém armády, jemuž po svém vzniku daly USA přednost, neumožňoval vytvořit jednotnou týlovou službu. Když v roce 1818 vypukla válka se Seminoly na Floridě, musely být ženijní jednotky odřazeny pro zásobování polních jednotek, neboť civilní dodavatelé neplnili smlouvy. To vedlo ministra války Calhouna k tlaku na Kongres, aby uvolnil prostředky na intendantní správu.

Reklama

Podle Calhouna bylo povolávání domobranců trápení pro ně a katastrofa pro státní pokladnu a usiloval o zřízení stálé armády. Kongres ale naopak v roce 1820 přišel z návrhem snížit stav federální armády na 6000 mužů. V armádě zůstal jediný generálmajor, generální štáb neexistoval a Calhounovi se podařilo jenom prosadit funkci velícího armádního generála - do té doby se vrchní velitel armády jmenoval až po vyhlášení války.

Calhoun byl také první ministr války, který věnoval soustavnou pozornost pobřežním opevněním a bateriím, především na východním pobřeží. Zasadil se také o vyslání majora Thayera do Evropy na stáž a o jeho jmenování velitelem kadetky ve West Pointu. Za šestnáctiletého působení pak Thayer s Calhounovou pomocí vojenskou akademii reformoval.

Americká veřejnost chápala armádu jako obranu před Indiány při postupu na Západ. Když se zjistilo, že Indiáni Velkých plání používají koně, byl v roce 1832 založen první prapor jízdních průzkumníků, který se o rok později rozrostl na jezdecký pluk. Je typické, že vznikal na „zelené louce“, když jezdecké jednotky z roku 1815 byly prostě rozpuštěny.

Ve skutečnou války vyústily boje s Indiány na Floridě, kde došlo k druhé seminolské válce. Seminolové ji vedli partyzánským způsobem, který přinutil Washington, aby zvýšil počet nasazených mužů na 12 500, jimž pomáhalo 30 000 dobrovolníků.

Dá se říci, že v těch letech „vojenskou doktrínu“ USA brali do vlastních rukou vystěhovalci, trappeři a další dobrodruzi, takže Washington jenom reagoval na situaci vytvořenou „zdola“. Platí to v prvé řadě pro mexickou válku. V letech 1825 - 30 se do mexického teritoria Texas vystěhovalo 15 000 Američanů s několika tisíci černých otroků a v květnu 1836 vyhlásili samostatnost. Proti povstalcům vyrazil generál Santa Anna a po legendárním 13denním obléhání dobyl pevnost Alamo.

Reklama

To již proudili přes hranice Texasu američtí dobrovolníci a rozpačitý Washington nařídil generálu Gatesovi, aby zaujal postavení na hranicích Luisiany, kde měl demonstrovat americkou neutralitu. Posléze dostal povolení vniknout do Texasu v hloubi 80 km, avšak rozhodující bitvu se Santa Annou u San Jacinta 21. dubna 1836 museli Texasané a dobrovolníci pod velením Sama Houstona vybojovat sami.

O připojení Texasu k Unii rozhodl Kongres až 1. března 1845. Americký prezident Polk doufal, že od Mexika ještě odkoupí horní Kalifornii, avšak mexická vláda přerušila s USA diplomatické styky a válka byla ve vzduchu. Generál Taylor zaujal postavení na řece Rio Grande, kde pak koncem dubna 1845 došlo k prvním bojům. Do války, která oficiálně začala 13. května, šly USA s armádou 15 540 mužů a prezident měl oprávnění povolat na 50 000 dobrovolníků.

Ve válce se jednoznačně projevila technická převaha USA, což se pak stalo charakteristické pro ozbrojené síly USA. Dne 2. března 1847 pak americká armáda provedla první obojživelnou operaci ve svých dějinách, když se generál Scott vylodil s 13 660 muži u Vera Cruz v Mexickém zálivu, aby táhl na Mexico City. V jeho štábu pak byla pozdější „esa“ občanské války Robert Lee, George Meade, Joseph Johnson a Pierre Beauregard. Scott se ukázal jako jeden z nejlepších amerických velitelů, neboť po sérii vítězných bitev 14. září 1847 před jeho muži Mexico City kapitulovalo.

Mírová smlouva byla podepsána 2. února 1848 v Guadelupe Hidalgo. Ačkoli USA drtivě zvítězily a mohly Mexiku diktovat, byla mírová smlouva vlastně smlouvou obchodní, neboť za uznání hranice Texasu na řece Rio Grande a za odstoupení Nového Mexika (včetně dnešních států Arizona, Nové Mexiko, Utah, Nevada a části Colorada) a horní Kalifornie (dnešní stát Kalifornie) zaplatil Washington 15 milionů dolarů a převzal na sebe veškeré závazky Američanů vůči mexickému státu. Komu to připadá málo, připomenu, že podle evropských zvyklostí by vítěz poraženému ještě uložil kontribuci a ne aby mu něco zaplatil.

Občanská válka

Při hodnocení činnosti americké armády se často zapomíná na její podíl na kartografických pracích, stavbě vodních cest a hlavně vytyčování železnic. Ty pak sehrály rozhodující roli za občanské války, jež je možno v tomto ohledu pokládat za první moderní válku dějin.

Není přehnané říci, že USA tvořily dvě velmi kulturně a hospodářsky odlišné oblasti - otrokářský Jih s aristokracií plantážníků a průmyslový Sever „plebejských“ podnikatelů a bankéřů, kteří otroctví vnímali jako brzdu kapitalistického rozvoje.

Protikladná hlediska, jak morální tak ekonomická, na charakter státu se projevovala ihned po vzniku USA a vedla k neustálým sporům, které doutnaly po celou první polovinu 19. století, hašeny umírněnějšími politiky obou táborů. Jestli se ale USA měly stát jednotným státem, musely jednou projít ohněm války.

V roce 1850 měla americká federální armáda 12 927 mužů v 15 plucích a když se v roce 1853 stal ministrem války Jefferson Davis (pozdější prezident jižanské Konfederace), začal se zasazovat o rozšíření armády na 27 818 mužů. V březnu 1855 Kongres schválil vytvoření čtyř nových pluků ke stávajícím patnácti. Davis také trval na tom, aby nové pluky byly vyzbrojeny předovkou Springfield .58 se zápalkovým zámkem a olověnou střelou typu Minnie, neboť zadovky vyžadovaly místo papírové drahou kovovou nábojnici. Tato munice se začala vyrábět ve velkém až po roce 1861.

Ačkoli se již vyráběla děla s drážkovanými hlavněmi, výroba byla natolik náročná, že ve výzbroji zůstávala děla s hladkým vývrtem hlavně a bylo dokonce vyvinuto nové lehké bronzové dělo tohoto typu, jež dostalo název Napoleon. Bylo nasazeno za občanské války spolu s dokonalejším drážkovaným dělem systému Parrot.

Skryté napětí mezi Severem a Jihem se uvolnilo volbou republikána Lincolna do prezidentského úřadu. Nezískal sice většinu hlasů, ale zvítězil většinou volitelů (188 hlasů z 303) nad Buchananem. Nemá cenu popisovat všechny nepředstavitelně krvavé bitvy kruté občanské války, která trvala neuvěřitelně dlouhých pět let od léta 1861 do jara 1865, je třeba si povšimnout generálních rysů, které se touto válkou vepsaly do tváře americké armády. Především je třeba vypíchnout, že Jih, z něhož pocházela většina profesionálních důstojníků pozemních jednotek a v jehož čele stanul bývalý federální ministr války, měl nespornou převahu v taktice a strategii. Naopak Lincoln byl typický „civilista“, jehož hlavním problémem po celou válku bylo najít profesionála, který by se vyznal ve vedení války. Našel ho až v osobě generála Granta. Sever naopak disponoval průmyslem a záhy nahrazoval taktické a strategické nedostatky technickou a kvantitativní převahou. Tento přístup nakonec přinesl vítězství nad protivníkem, který byl bezesporu lepší v operačním umění (generál Lee nepřestává být pokládán za mistra a jeho operace jsou stále součástí učebnic taktiky). Zde má kořeny pozdější technologický přístup Američanů k vedení války - důraz, který kladou na co nejdokonalejší zbraňové systémy, na palebnou převahu a individuální výbavu vojáka, přičemž operační umění zůstávalo dlouho chudým příbuzným.

Čeho je třeba si dále všimnout, je pacifismus, který občanská válka na americkém kontinentu zrodila, a to v předstihu před Evropou. Až do americké občanské války se boj pokládal za ušlechtilou činnost hodnou gentlemanů, bitva pak za jakýsi druh sportovního klání, na které se v kočárech sjížděli diváci jako na divadelní představení (viz „Vojna a mír“ Lva Tolstého nebo Stendhalův román „Lucien Leuwen). Válka se zužovala na pojem bitva či na jedno polní tažení, obvykle v létě. Avšak délka severoamerického střetu a zavilost, s jakou byl po nepředstavitelně dlouhou dobu pěti let nepřetržitě veden na několika válčištích, vedla k jinému, reálnějšímu vnímání války a k jejímu morálnímu odsudku. Do té doby jenom ojedinělí malíři jako třeba Francisco Goya dokázali zobrazit válku v její plné hrůze, většinu ale měly barvotisky se švarnými dragouny třímajícími prapor a ohánějícími se šavlí.

Uvědomme si, že kampaně napoleonských válek se vedly obvykle jenom v létě, i vpád do Ruska a následný ústup proběhl od léta do konce roku 1812. Prusko-rakouská válka v roce 1866 trvala též jedno léto a rozhodla ji jedna bitva, prusko-francouzská válka od července 1870 do ledna 1871, tedy o něco více než půl roku. Také američtí politici počítali s obdobným průběhem, především Jih byl přesvědčen, že za „pár týdnů“ bude po všem, když generál Lee obsadí Washington a Lincolnovi nezbude nic jiného než uznat nezávislost Konfederace.

I Sever zpočátku pojímal válku „operetně“, jak bylo tehdy všude zvykem. V červenci zaujal unionistický generál Mc Dowell krycí postavení 30 km od Washingtonu, aby čelil ofenzívě jižanského generála Beauregarda. Dne 21. července 1861 došlo k bitvě. Zatímco v jižanském Richmondu již kolovaly fámy o vítězství, washingtonské dámy nasedaly do kočárů, aby se za doprovodu kongresmanů, kteří chtěli „účast“ na bitevním poli politicky využít, pokochaly vítězstvím. Bitva u Bull Runu se ale zvrtla v krvavé peklo, Concoranův irský pluk na straně Seveřanů útočil na bodáky vysvlečený do půl těla a decimoval jižanské jednotky generála Beea, když na bojiště dorazil jižanský generál „Stonewall“ Jackson a přinutil Mc Dowella k ústupu. Přihlížející washingtonská honorace, která nepochybovala o vítězství, propadla panice a strhla k panickému úprku i vojáky Unie.

Reklama

V dalších letech občanské války již dámy na bojiště nejezdily, když se válka z rytířské dobrodružství proměnila v krvavou k smrti vyčerpávající dřinu týden za týdnem, rok za rokem, kde stejný strategický význam jako bojiště mělo i zázemí s produkcí potravin, zbraní a munice - a v neposlední řadě komunikace, které vše propojovaly.

Z výše uvedených důvodů se pak za americké občanské války stalo zázemí protivníka a zničení jeho hospodářského potenciálu poprvé cílem strategické operace. Provedl ji seveřanský generál Sherman tzv. „Pochodem k moři“ v létě 1864. Vyrazil z železničního uzlu Chatanooga směrem na Atlantu se 100 000 muži, aby toto druhé největší hospodářské centrum Konfederace zničil. Po pádu Atlanty se rozhodl pokračovat se 62 000 muži přes Georgii k atlantskému pobřeží. Postupoval na frontě široké 100 km a jeho jednotky systematicky vypalovaly a ničily vše, co nepotřebovaly, takže z pochodu se stalo něco jako trestná výprava, kterou dokončil 21. prosince 1864 obsazením přístavu Savannah. Zde si doplnil zásoby z lodí admirála Meigse a vyrazil podél pobřeží k severu, na hlavní bojiště, aby se spojil s Grantem. Historici pokládají jeho tažení za předobraz ekonomicky vedených konfliktů a strategického bombardování ve 20. století.

Ztráty, jdoucí v bitvách občanské války do desetitisíců, stejně jako pětileté ničení, jaké doposud svět nepoznal, položilo základy americkému izolacionismu. Celkem padlo na obou stranách a epidemiemi zemřelo více než půl milionu vojáků, tedy dvakrát více než za 2. světové války. Americká veřejnost, která s předstihem viděla na vlastní oči, co znamená moderní válka (Evropa to poznala až za 1. světové války), zaujala stanovisko „již nikdy více“ a představa, že by Američané měli bojovat v zámoří byla pak už vůbec nemyslitelná.

Lidé s představivostí navíc tušili, že budoucí války budou ještě ničivější, když technické novinky, které občanskou válku ovlivnily - železnice, telegraf, fotografie, parník, balon, pancéřování, zbraně s drážkovanou hlavní a opakovací, ponorka a torpédo - byly teprve na prahu svého vývoje.

Temné roky

Přestože se prezidentem Unie stal generál Grant, nezabránil redukci armády, která v roce 1876 čítala 27 422 vojáků, což se nezměnilo až do španělsko-americké války v roce 1898. Obdobně na tom bylo loďstvo. Úspěch „Monitoru“ způsobil, že americké námořnictvo se vyzbrojilo jenom těmito plnomořské plavby neschopnými loděmi a představovalo námořní sílu 5. řádu. Ačkoli ještě s válečnými dobrovolníky generál Sherman provedl demonstraci síly na mexických hranicích, aby vystrnadil Francouze, kteří v Mexiku ustavili loutkovou vládu císaře Maxmiliána (popraven na jaře 1867 prezidentem Benitem Juárezem), ve skutečnosti Monroeova doktrína mohla fungovat jenom díky světové nadvládě britského loďstva. Za hradbou britských lodí pak mohly USA pokračovat ve vnitřním rozvoji, osídlování Západu přistěhovalci, zprůmyslňování Východu a v neposlední řadě rekonstrukci Jihu.

Nepočetná armáda se dostala do společenské, ale i fyzické izolace, když většina důstojníků a mužstva sloužila v zapadlých pevnůstkách na Západě. Prestiž vojáka byl velmi nízký a názor na něho se obvykle pojil s představou alkoholika. To vše vede některé historiky k tomu, že toto období nazývají „temnými roky armády“. Naopak podle Huntingtona to byly pro americké ozbrojené síly roky nejplodnější a nejtvořivější, neboť, jak soudí, v té době se vytvořil profesionální přístup, z něhož americká armáda těžila v konfliktech 20. století. Ve prospěch Huntingtonova názoru pak hovoří i skutečnost, že na přelomu 60. a 70. let 19. století se konstituoval systém vojenského školství, avšak v roce 1893 platila federální vláda pouze 100 vojenských pedagogů, teprve od roku 1890 byla nutná pro povýšení do hodnosti majora kvalifikační zkouška a ještě o pár let později se začal vést na každého profesionálního důstojníka osobní spis.

Před prahem 20. století byly americké ozbrojené síly jak na pevnině tak na moři druhořadé. Americká veřejnost byla zahleděna sama do sebe, do výstavby vlastní obrovité země v rozloze kontinentu, do absorbování statisíců přistěhovalců a vnější svět ji nezajímal. Věděla, že bezpečnost jí zaručuje „Pax Britannica“ a o strategickém významu vlastní země a o jejích zájmech vůbec neuvažovala.

Americkou politiku stále strašila představa „politikařícího generála“, na každého profesionálního vojáka se dívala krajně nedůvěřivě a striktně se dbalo na oddělení „politiky“ od „války“. Na územních či imperiálních výbojích nikdo neměl zájem, na obchodním pronikání ale ano. V tom byl kámen úrazu, obchod byl soukromý, vláda ho neměla v rukou a tito soukromí obchodníci pak svými aktivitami bezděčně vytvářeli expanzní politiku USA, aniž by vláda, respektive armáda měla nějakou koncepci, takže bývala často zaskočena a postavena před hotovou věc. To platilo například jak pro Havajské ostrovy, Kubu a Filipíny. Avšak o tom až příště.

Psáno v Praze 5. 2. 2003.
Prameny:
Josef Opatrný, „Válka Severu proti Jihu“
Harperovy vojenské dějiny II
Maurice Matloff, „Dějiny americké armády“

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více