Muž s pilotním průkazem č. 64

Autor: František Novotný 🕔︎︎ 👁︎ 21.054

František Novotný je autorem Mrožovin na Neviditelném psovi

Igor Sikorski se narodil 25. května 1889 v Kyjevě. Oba rodiče byli lékaři, ale matka praxi nikdy nevykonávala. Měla umělecké zájmy a patřila k velkým obdivovatelkám Leonarda da Vinciho. V bytě se všude povalovaly knihy s ilustracemi tohoto renesančního giganta a tak se není co divit, že dvanáctiletý Igor si postavil model vrtulníku poháněný gumovým svazkem. Ještě nevěděl, že právě našel celoživotní náplň.

Reklama


Igor Sikorski

V roce 1903 vstoupil do námořní akademie v Petrohradě, ale o tři roky později resignoval na kariéru námořního důstojníka a odjel na studia do Paříže, která žila automobilovým a leteckým sportem. Po návratu se mladý Sikorskij, jak se tehdy psal, zapsal na kyjevskou polytechniku, ale teorie ho nebavila. Pořídil si vlastní laboratoř a v letech 1908 a 1909 si zopakoval studijní pobyty v Paříži.

Ruské období

Dětský sen o letadle s rotujícími nosnými plochami ho neopouštěl. Roku 1910 vyzkoušel již druhou konstrukci vrtulníku, avšak utrpěl neúspěch. Později napsal, že to nebylo ani tak vinou nedostatku peněz, ale spíše vinou těžkých nevýkonných motorů a všeobecně nízké úrovně tehdejší technologie.

Rozumně se obrátil ke konstruování letadel s pevnými nosnými plochami. Záhy se prosadil a v roce 1912 vyhrál soutěž na vojenské letadlo. Jeho model Sikorskij S-6B se začal sériově vyrábět v Rusko-baltickém vagónovém závodě (RBVZ) a konstruktér získal cenu 30 000 rublů.

A pak přišla bomba

Za vydělané peníze a s pomocí kontaktů, jež získal v RBVZ, postavil přes zimu 1912/13 na tehdejší dobu obrovský čtyřmotorový letoun o nevídaném rozpětí horního křídla 27 metrů (pro srovnání, bombardér Liberator měl 30 m). Ačkoli bez jakéhokoli posilovače byla pilotáž tohoto obra prací pro horníka, letoun „Grand“ skutečně létal a 2. srpna 1913 s ním Sikorskij vytvořil světový rekord - se sedmi lidmi na palubě vydržel „Grand“ ve vzduchu 1 hodinu 57 minut. Byl zničen 11. září 1913, kdy se jinému zkoušenému letounu za letu utrhl rotační motor Gnôme a jako puma dopadl na levé křídlo „Grandu“.

Zkušeností s konstrukcí „Grandu“ využil Sikorskij v dalším projektu velkoletadla. Po neúspěšném experimentu s tandemovými křídly se vrátil ke klasické koncepci a letoun S-22 se stal známým jako „Ilja Muromec“. Dne 12. února 1914 uskutečnil let se 16 osobami a psem ve výši 300 m a po dobu 18 minut. Po vypuknutí války objednala carská armáda desetikusovou sérii, pro jejíž poněkud zmenšené stroje se ujalo označení IM-B. Skutečnými bojovými stroji byly až S-24 neboli IM-V, jichž bylo objednáno 32 a z nichž byla sestavena tzv. „Eskadra vzdušných korábů“ pod velením generálmajora Šidlovského. Eskadra nejčastěji bombardovala německé železniční uzly v hlubokém zápolí (Willenberg, Neidenburg, Soldau, Plock, Miava) pumovým nákladem kolem 250 kg. Celková produkce prvních čtyřmotorových „strategických“ bombardérů světa se v říjnu 1917 zastavila u počtu 80 kusů. Pak Rusko vystoupilo z války a pořídilo si vlastní občanskou. U toho Sikorskij být nechtěl.

Reklama


Sikorskij S-24 Ilja Muromec typ G-1

Americké období

V březnu 1919 vystoupil v New Yorku z parníku muž s útlou hlavou, jejíž obličej zdobil knírek. Zpočátku se Sikorski, jak se začal psát, živil jako učitel, ale v polovině 20. let založil s několika ruskými důstojníky - emigranty vlastní společnost na výrobu letadel pod názvem „Sikorski Aero Engineering Corporation“. Společnost si najala objekty staré farmy na Long Islandu poblíž letiště Roosevelt Field. Roku 1924 se stihl konstruktér oženit (z 5 dětí byli 4 synové a 1 dcera) a hlavně v roce 1928 získal americké občanství. O rok později se jeho společnost stala divizí firmy „United Aircraft Corporation“, jež si vybudovala moderní továrnu v Bridgeportu, Conn. Sikorskému narostla křídla, jak pomyslná, tak skutečná. Firma produkovala sériově jeho obojživelný letoun S-28 a v roku 1931 dala do výroby slavné Sikorského letadlo - American clipper S-40. Jednalo se o hornoplošný létací člun se 4 motory Pratt & Whitney Hornet o výkonu 575 HP. V té době to bylo největší letadlo v USA a letecká společnost Pan American Airways se třemi kusy obsluhovala luxusní linky do Karibiku a Jižní Ameriky.


Sikorsky S-40

Avšak na transoceánské lety S-40 nestačil a tak se PanAm obrátila na Sikorského a Martina, aby zkonstruovali letoun, který by byl schopen uletět 4000 km nonstop s 12 pasažéry na palubě. Konstruktéři odpověděli typem S-42, respektive M-130, který Sikorski poprvé zvedl do vzduchu 29. března 1934. Stroj získal 10 světových rekordů v letu se zátěží a v 10 kusech byl dodán PanAm, která je od dubna 1935 nasadila na linkách San Francisco - Havaj, New York - Bermudy, Miami - Jižní Amerika a Manila - Hongkong.

Otec vrtulníku

Po tomto úspěchu Sikorski usoudil, že se již dlouho zdržoval u konstrukcí letadel s pevnou nosnou plochou a že je nejvyšší čas, aby si splnil sen z dětství. Konečně měl k dispozici nutné aerodynamické teorie, vyspělé motory a příslušné technologie. V roce 1939 postavil pokusný vrtulník VS-300 s jedním hlavním nosným rotorem a zpočátku se třemi malými řídícími ocasními vrtulkami. K pohonu sloužil motor Lycoming o výkonu 130 HP, jenž otáčel třílistým rotorem o průměru 8,5 m 225 otáčkami za minutu. Cyklická změna úhlu náběhu rotorových listů se ovládala ruční pákou. Jednomístná pilotní kabina byla otevřená a celokovovou konstrukci krylo plátno.

Sikorskému přineslo úspěch skloubení dvou principů - kloubové uchycení rotorových listů, jež poprvé použil Španěl Juan de la Cierva v roce 1922, a periodické (cyklické) řízení změny úhlů nastavení rotorových listů, jež teoreticky zpracoval B. N. Jurjev. Sikorski uplatnil i převedení rotoru do autorotace při selhání motoru (Bréguet) a odstranění točivého momentu vyrovnávacím rotorem (Jurjev). Jeho prvenství spočívalo v tom, že všechny tyto principy uplatnil u jednoho stroje.

Po dvou letech zkoušek vymazala zlepšená verze V-300 z tabulek mezinárodních rekordů všechny výkony německého vrtulníku Fw-61 a od Sikorského typu V-300 vede přímá cesta k dnešním jednorotorovým vrtulníkům. Z mnoha typů je nutno jmenovat alespoň epochální S-55 z roku 1949, kde konstruktér nápaditým přestěhováním motoru do šikmé polohy v přídi uvolnil prostor pod rotorem pro objemnou kabinu. Neodolali ani v jeho bývalé vlasti, kde toto uspořádání okopíroval konstruktér Mil v poněkud těžší verzi Mi-4 z roku 1952.


Sikorsky S-55

Třicet let pracoval Igor Sikorski jako vrtulníkový konstruktér. Až v roce 1957 odstoupil z vedení firmy, avšak zůstal jejím konzultantem až do své smrti 26. října 1972. Pohřben je v Eastonu, Conn., USA. Věřil, že vrtulník se stane mírovým nástrojem, vzdušným jeřábem a prostředkem záchrany lidského života. Proto ho těšilo, že typ stroje, který přivedl na svět, zachránil během 30 let na 50 tisíc lidských životů. Igor Sikorski byl nositelem mnoha čestných akademických titulů a vyznamenání - od Kříže sv. Vladimíra až po Guggenheimovu medaili.

Psáno v Praze 22. 10. 2002, údaje z archivu autora

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více