Sgt. Petr Uruba

Autor: Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔︎︎ 👁︎ 25.471

V noci ze 6. na 7. února 1941 odstartovalo z East Wrethamu šest Wellingtonů 311. (československé) bombardovací perutě RAF k útoku na francouzský přístav Boulogne. Letoun s označením KX-T "Tamara" se z náletu nevrátil. Druhým pilotem tohoto stroje byl Sgt. Petr Uruba, v současné době již plk. v. v. Petr Uruba, bývalý co-pilot zmíněného Wellingtonu 311. (československé) bombardovací perutě RAF, je jedním z veteránů RAF, se kterými se pravidelně scházíme na schůzích v Legii a dalších akcích. Měli jsme s panem plukovníkem domluvené na jeden letní večer neformální osobní setkání u něj doma. Jako takové malé překvapení, vezli jsme s sebou tentokráte tři fotografie velikosti přibližně 40x50 cm, krom toho samozřejmě obligátních několik knížek, foťák, diktafon a podobné náčiní. Jeden nikdy neví, kdy se to může hodit...

 

Reklama

Osobě plk. Uruby jako takové, budu se věnovat podrobněji někdy v blízké budoucnosti. Tento příspěvek berte pouze jako takovou vzpomínku na krátké přátelské popovídání...

Z počátku se naše večerní "výprava" nesla ve znamení lehkého zmatku a chaosu. Nechal jsem doma dopis od pana plukovníka, kde byla napsaná adresa. Posléze jsem si na ní sice vzpomněl a pro jistotu se ještě utvrdil přes Honzu Lehovce, ale pro změnu jsem nikde doma u rodičů nemohl najít atlas Prahy. Uklidnění nepřišlo ani po srazu s Kakancem, neb jsme se dobrali zjištění, že v jeho červeném Audi se tento taktéž nenalézá. V zoufalství největším vyběhl jsem napříč Jičínskou ulicí na Floru do metra, chťouce využít kouzla služebního průkazu a požádat o pomoc kolegu ve službě. Bohužel, kolega zřejmě nepochopil, čeho že po něm žádám, a informoval mě, kterak se na místo dostanu hromadnou (hromadící se?...) dopravou. Nakonec jsem musel využít nástěnné mapy a byli jsme zachráněni. Za pár minut jsme již parkovali ve stínu stromoví vedle malého bytového domku v Krči...

Celí nervózní zazvonili jsme na domovní zvonek. Za chvilku byl pan plukovník dole a omlouval se, že nás nemůže pozvat domů, ze zištných důvodů, paní Urubová se koupe, chystá se do hajan a tak. Samozřejmě jsme s nijakou návštěvou ani nepočítali, mysleli jsme, že necháme podepsat těch pár věcí, co máme s sebou a pomažeme. Nakonec se na zahrádce před domem rozjel více než půl hodiny trvající příjemný a velmi zajímavý rozhovor...

Nemohli jsme náš rozhovor začít snad ani jinak, než dotazem na poslední let "Tamary" onoho osudného večera v únoru 1941. Pro informaci, Wellington KX-T při návratu do Anglie z neznámých příčin přistál na letišti v okupované Francii a celá osádka padla do zajetí. Posádku bombardéru tvořili P/O František Cigoš - pilot, Sgt. Petr Uruba - druhý pilot, P/O Emil Bušina - navigátor, P/O Arnošt Valenta - radiooperátor, P/O Karel Křížek, Sgt. Gustav Kopal - střelci (Mimochodem, Arnošt Valenta byl jedním z 50 příslušníků RAF, kteří byli zavražděni gestapem po slavném Velkém útěku ze zajateckého tábora v Saganu...).

Existují dvě verze této nešťastné události. Podle první z nich posádka zabloudila vlivem nezkušenosti navigátora Bušiny a na letišti ve Francii přistála omylem. Druhá verze hovoří o tom, že posádka padla do léčky německé radiostanice a obdržela od ní záměrně špatný kurs. Navíc v nejkritičtější chvíli vysadila (náhodou?) vysílačka. V historii 311. perutě se jedná o nejzáhadnější ze všech operačních ztrát. Kde je pravda?...

Je pravda, že navigátor Bušina, v 38 letech již věkem přesahující povolené normy, účastnil se operačního letu poprvé. Po náletu na přístav se nervově zhroutil a začínal upadat do bezvědomí. Nemohl proto provádět korekce kursu a tak druhý pilot, Sgt. Uruba, který seděl za řízením na zpáteční cestě do Anglie letěl podle kursu, který posádka obdržela těsně po náletu. Silný vítr snesl navíc letoun daleko z dané trasy. Po přeletu pobřeží (bohužel již anglického...) se nedařilo identifikovat signály vysílané radiomajáky, vysílačka nefungovala...

Reklama

S ubývajícím palivem a s chybným odhadem přibližné polohy obrátil Sgt. Uruba stroj jihovýchodním směrem. Bohužel se tak v podstatě vydal zpět přes Kanál do okupované Francie. S ukazateli množství paliva téměř na nule se pak rozhodl přistát na nejbližším letišti. Počasí se začínalo zhoršovat, proto si všichni oddechli, když se před letounem objevilo polní letiště. Po rozsvícení polohových světel a signalizaci lampou v přídi letounu, rozsvítila se na zemi řada "husích krků" označující přistávací dráhu.

Jaké bylo pro posádku překvapení, když přibíhající vojáci neměli na hlavách britské ale německé přilby. Petr Uruba, stále ještě za berany letounu, okamžitě znovu spustil motory, naskočily okamžitě a bez nejmenších problémů, nestačily totiž zatím vychladnout, otočil a pokusil se odstartovat. To se mu však bohužel již nepodařilo. Dráha byla příliš krátká, terén rozměklý a přiběhnuvší němečtí vojáci se navěsili na záď pojíždějícího stroje. Nezbylo než vystoupit s rukama nad hlavou...

Co kdyby se ale povedlo odstartovat? "Tamara" byla přeci skoro bez paliva, museli byste sedat na vodu...

Byli jsme odhodláni odstartovat a letět za každou cenu. Stejně bychom museli někde přistát. Ale chtěli jsme odletět...

Přišel pak ten německý Feldwebel a dobrou angličtinou nám řekl, že jsme vlastně šťastní, že se máme radovat. „War is over for you“, válka pro Vás skončila,... uměl jsem dobře německy, tak jsem ho poslal,... do pekla a tak...

Jak se k Vám v zajetí chovali? Dodržovali Ženevskou dohodu o válečných zajatcích? Věděli, že jste z Československa, takže vlastně občané Říše...

No, chovali se docela dobře. Ale jak kde. Museli dodržovat Ženevskou dohodu, podle které se musí s vězni zacházet slušně, musí třeba dostávat stejnou stravu jako jejich strážci. My jsme měli od anglických velitelů nařízeno, v případě zajetí, nadále sabotovat německé úsilí, škodit, nedodržovat nařízení. Takže třeba každý den ráno, když byl nástup a počítání vězňů, všichni už stáli nastoupení a já teprve vyšel z ubikace. Ten německý velitel vždycky nadával a říkal: „Á, Uruba, immer der letzte,... jako že vždycky poslední. Také jsme se zúčastnili kopání tunelů. Bylo to velmi nebezpečné, málem nás to i zasypalo. Nebyla tam výdřeva... To byl takový můj pokus o jakousi pasivní rezistenci...

Měli o nás vynikající informace. Získali je vlastně po obsazení republiky. O nás letcích bylo na štábech hodně záznamů. Třeba já u ž jsem lítal od roku 1935. Takže nás znali dobře. Jména, bydliště a tak. Uměl jsem dobře francouzsky a anglicky, tak jsem se vydával za Kanaďana. Učil jsem se ty jazyky na škole a pak i v privátu. Dost mi to šlo. Ale věděli všechno...

Také se píše, že toho hodně věděli od zrádců. Napadá mě zrovna Přeučil, který dezertoval a přelétl s Hurricanem k Němcům...

Reklama

No jo,... Přeučil..., také pak svému osudu neušel. A je dobře, že ho nezastřelili, ale dostal oprátku. Smrt zastřelením je čestnější. Dobře, že visel,... sakra!

Tenkrát Vás vlastně zachránila anglická uniforma. Angličané přeci tenkrát vyhrožovali sankcemi na německých zajatcích. Ale na gestapu si Vás stejně podali...

Dostali jsme se na gestapo, sem na "Petchkárnu". Setkal jsem se tam s Vildou Bufkou. Povídám mu: „Bille, co Ty tady?“ A ten Němec hned na nás začal řvát, ať jsme zticha...

Jako příslušníci RAF jsme měli tu výhodu, že Angličané o nás řekli, že máme britské občanství. Takže se s námi muselo zacházet jako s každým jiným příslušníkem britské armády, letectva a tak. Němci se s tím museli smířit a nakonec to uzavřeli s tím, že si to s námi vyřídí po vítězném ukončení války. Jenže,... na gestapo jsme se dostali někdy v roce 1944 a to už v podstatě každý Němec musel vědět, že mají tu válku prohranou. Koneckonců, vždyť i Němci byli jedni z prvních, kdo tu Ženevskou dohodu podepsali...

V Anglii bylo Němců hodně, v zajateckých táborech. Potom se jich Angličané zbavili, aby je nemuseli živit, poslali je do Kanady. A tam se měli ti zajatci velmi dobře...

Setkáváte se v současnosti při různých akcích i s německými letci. Jak si s nimi rozumíte? Bývali jste přeci kdysi nepřátelé na život a na smrt...

Setkáváme se s nimi poměrně často, na různých akcích v zahraničí i doma. Například v září bude takové setkání v Krušných horách v Kovářské, v muzeu letecké bitvy nad Krušnohořím, nedávno bylo něco podobného v jižních Čechách v Českém Krumlově, před pár dny jsme byli ve Francii. Je to už dobré, panují mezi námi dobré vztahy. Konečně, jsou to taky jenom lidé...

Měl jsem na jednom z těch setkání takový proslov. V němčině. Zakončil jsem ho slovy: „Krieg ist der große scheiße“. Měl jsem za to velký potlesk a dobře jsme se zasmáli...

K tomu Krumlovu, bylo o tom i ve zprávách. Myslím tu aféru s Benešovou bustou na hotelu pana plukovníka Jana Horala...

Také jsem to viděl. No,... má to být výraz úcty k našemu prezidentovi. Navštěvoval nás za války u perutí na letištích, byl to vynikající člověk, výrazná osobnost našich dějin. A oni ho nemají rádi. Jak si to mohou dovolit? Vždyť vlastně sami začali válku...
A co vztahy mezi Vámi a civilním obyvatelstvem?...

Civilisté se k nám chovali vždycky skvěle. A nejen v Anglii, Francouzi se nám omlouvali za Mnichov. Jako cizinci jsme měli takové privilegium, že si každého z nás mohla pozvat nějaká rodina k nim, když jsme vlastně díky odchodu do ciziny ztratili domovy. K jedněm jsem chodil, měli krásnou dceru. Marion se jmenovala...

Když jsem se pak dostal do Anglie, jdu po přístavu a vidím tam zezadu děvče. Přiběhnu k ní a volám: „Marion, co tu děláš?“ No,... nebyla to Marion... Ale děvčat jsme si užili hodně. Tak, to víte, byli jsme mladí, byla válka, modrá uniforma letectva jim imponovala. Každý týden bývaly taneční zábavy a tak nebyla o děvčata nikdy nouze. Pamatuji si také na jednu,... tam kousek od nás bylo golfové hřiště, měli tam pěkný trávník a takové ty dolíčky,... tak jsme ty dolíčky zkoumali a ...

... a dál už je to jasné. Při tom vzpomínání na děvčata mě ihned napadl (musel mě napadnout, jinak to prostě nešlo...) film Tmavomodrý svět a Kája Vojtíšek. Hele, Seno, ta angličtina, ta bude nutná.... Takže jsme se na závěr i dobře pobavili a byla legrace. Přiznávám, že nás to překvapilo, známe pana Urubu jako klidného a tichého dědouška...

No, nechtěli jsme zdržovat příliš, už tak jsme o dost přetáhli oproti původním předpokladům. Bylo to ale naprosto úžasné setkání. Popřáli jsme si na závěr, co jiného, než to zdraví, a slíbili se setkání zase někdy, nejspíš v září v Legii, protože na žádnou dřívější akci se nedostaneme. Předali jsme panu plukovníkovi jeden z plakátů, kytici růží, které jsme měli připravené pro jeho paní, rozloučili se a vyrazili k domovům. Už po cestě jsme ale spřádali další zajímavé plány. Kakanec neustále přemýšlí o osobním setkání s gen. Peřinou, což prý nebude problém a on to s ním domluví. Já se zase chystám ten svůj plakát s plk. Urubou a jeho autogramem zarámovat a darovat na veteránskou výstavu do hotelu Duo. Rád bych totiž při té příležitosti navštívil plk. Jana Horala. Ale to se vše ještě uvidí...

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více