Suchoj Su-24 Fencer a jeho verze

Autor: Tomáš Berka / Snake 🕔︎︎ 👁︎ 65.052

Suchoj Su-24 v kódu NATO označovaný Fencer (šermíř, dobrý překážkový kůň) je velice výkonný moderní letoun určený k útokům na pozemní cíle. Není tak známý jako jeho srovnatelní současníci - tedy britsko-německo-italská Panavia Tornado IDS či americký General Dynamics F-111 - ale to nic neubírá na jeho kvalitách. Stále patří mezi nejlepší letouny své kategorie.

Reklama

Svého času byl považován za nejnebezpečnější letoun v sovětském arzenálu. Je protějškem amerického F-111, ale je lehčí, menší a zejména výkonnéjší než F-111. Je schopen letu nadzvukovou rychlostí v blízkosti země a vybaven radarem pro sledování terénu nezbytným pro takový let. Kromě toho disponuje laserovým ozařovačem pro označování cílů naváděných protizemních a protilodních střel. Díky schopnosti letu nízko nad zemí je schopen přiblížit se k svému cíli kryt terénem před radary protivzdušné obrany a přesně naváděnými střelami cíl zničit. V současnosti jsou Fencery z ruského letectva vyřazovány, jejich úkoly převezmou nejmodernější Suchoje Su-34.

Posádku tvoří pilot a zbraňový operátor, kteří jsou usazeni na katapultovacích sedadlech vedle sebe, což je velmi výhodné uspořádání pro komunikaci v boji.

Je to hornoplošník s měnitelnou geometrií křídel, který vstoupil do služby již roku 1974. V SSSR nakonec sloužilo kolem 800 kusů těchto strojů. Celkem bylo i s pozdějšími verzemi vyrobeno asi 1200 kusů letounu.

Letoun je určen, podobně jako Tornado nebo F-111, k průnikům obranou nepřítele velkou rychlostí v malé výšce za každého počasí (Fencer dosahuje v malých výškách rychlosti M = 1,2) a následnému útoku na centra protivzdušné obrany a důležité cíle - velitelství, letiště - pomocí přesně naváděných zbraní. Je též schopen nést i jaderné pumy. Vznikla celá řada verzí, některé jsou specializované též k průzkumu či elektronickému boji.

Letoun je vybaven křídly s měnitelnou geometrií. Úhel šípu je možno regulovat v rozmezí 16 až 69 stupňů, tedy o 53 stupňů. Jsou k dispozici čtyři polohy křídel - 16, 35, 45 a 69 stupňů. Centroplán pohyblivý není. Zajímavým prvkem jsou plovoucí vodorovné ocasní plochy, které lze vychylovat buď symetricky (souhlasně) nebo protisměrně (nesouhlasně, diferenciálně), což zvyšuje manévrovací schopnosti letounu, stejně jako pohyblivá křídla. Letoun je schopen operovat i z nezpevněných letišť.

Nyní se ale vrátíme na začátek dlouhého vývoje úspěšného letounu. Program začal v roce 1964 řízen šéfkonstruktérem Jevgenijem S. Felsnerem, nástupcem Pavla Osipoviče Suchoje, vývoj měla na starosti v Moskvě sídlící konstrukční kancelář Suchoj (Gosudarstvennoye unitarnoye predpriyatie aviatsionnyi voyenno-promyshlennyi kompleks/AK Sukhoi - State Unitary Enterprise, Aviation Military-Industrial Complex/Concern Sukhoi).

Reklama

Měl nahradit útočné typy Iljušin Il-28 a Jakovlev Jak-28. Původní název projektu S-60 (prototyp tudíž T-60) byl změněn na S-6 (a prototyp tedy T-6). Před tím ovšem bylo zpracováno několik výzkumných projektů (T-58, T-60 a S-60). Nejdříve vzletěl v roce 1962 prototyp T-58 (později vyvinutý do sériového letounu Suchoj Su-15 Flagon). Poté již následoval vývoj T-60 (T-6), jenž se stal prototypem budoucího Suchoje Su-24.

Původně měl být letoun schopen působit z letišť velmi omezené délky a tak první prototyp T-6-1 měl nepohyblivé delta křídlo a oddělené letové a zdvihové motory. Čtyři proudové zdvihové motory Kolesov RD-36-35 byly umístěné v zadní části trupu svisle ve dvojicích, směřujících mírně k sobě.

Tento stroj vzletěl poprvé v červnu 1967, nyní je umístěn v Moninu. Tato koncepce se stupňovitou a šípovou náběžnou hranou nepohyblivých křídel odvozených z T-58VD ovšem mělo velice špatné vlastnosti, dané zejména přítomností rozměrných a těžkých zdvihových motorů, které při vlastním letu představovaly pouze "mrtvou" zátěž.

Proto byly zdvihové motory vyjmuty, konce křídla skloněny dolů, navíc byla křídla vybavena štěrbinovými klapkami, a pod zadní část trupu přibyly kýlové plochy. Ale velké křídlo stále ještě působilo problémy při letu v malých výškách, kde se stroj měl zejména pohybovat při útočných akcích. To bylo samozřejmě neúnosné a tak se Suchoj inspiroval řešením použitým už u Suchoje Su-17 či Mikojana-Gureviče 23-11 - křídlem s měnitelnou geometrií. Nové křídlo bylo navíc vybaveno sloty po celé délce náběžné hrany a dvouštěrbinovými klapkami.

Křídlo již mělo čtyři polohy úhlu šípu - 16, 35, 45 a 69 stupňů, přičemž pro přistání se používal minimální šíp (křídla maximálně kolmo k trupu) 16 stupňů. Takto vybaven byl druhý prototyp označený T-6-2IG. Tento prototyp poprvé vzletěl 17. ledna 1970 s dvěma motory Ljulka AL-7F-1. Byl označen pro zmatení západních analytiků Su-15M. Ti si označení ovšem zmateně ještě změnili na Su-19 (takový letoun ale nikdy neexistoval).

Poté již následovaly sériové stroje první verze Su-24 (podle NATO Fencer-A). Ten používal motory nové verze Ljulka AL-7F-3. Vstupy vzduchu k motorům byly pohyblivé a letoun tudíž mohl dosahovat ve výšce až rychlosti M=2,18, u země též dosahoval nadzvukové rychlosti. Později ovšem byl systém ovládání vstupů vzduchu odstraněn (kvůli ušetření hmotnosti) a tak maximální rychlost ve výšce klesla na "pouhých" M = 1,35. Vzhledem k tomu, že letoun měl působit prakticky výhradně v malých výškách, tak tato změna jeho schopnosti v boji nijak neomezovala (naopak zlepšila, díky ušetření hmotnosti).

Podobné řešení bylo použito u amerického Boeing (Rockwell) B-1B. Původní prototyp verze B-1A měl také pohyblivé vstupy vzduchu a nadzvukovou rychlost, současná (a jediná) produkční verze B-1B má vstupy vzduchu pevné a maximální rychlost poklesla z M=2,22 na M=1,25. U tohoto strategického bombardéru ale byla změna motivována zejména zmenšením radarového obrazu letounu a zlepšením vlastností stealth.

Ale zpět k Su-24 Lancer - jeho velkým trumfem v boji byl první sovětský integrovaný navigační a útočný systém řízený počítačem PNS-24 Puma. Tento systém kombinoval avioniku s pumovým zaměřovačem se systémem ovládání zbraní a navigace. Stroje Su-24 také jako první dostaly katapultovací sedadla typu K-36D schopné zachránit posádku z nulové výšky a nulové rychlosti. Katapultáž mohl provést kdokoli z členů osádky.

Reklama

Kolem roku 1981 pak bylo dodáváno 60-70 letounů ročně, nyní je výroba ukončena. Fencery-A, B a C byly stavěny v závodu GAZ 153 v Novosibirsku (NAPO - Gosudarstvennoye unitarnoye predpriyatie novosibirskoye aviatsionnoye-proizvodst-vennoye obedinenie imeni V. P. Čkalova - State Unitary Enterprise Novosibirsk Aircraft Production Association named for V. P. Chkalov). Tento závod má slavnou historii, neboť postavil během své existence kolem 36 000 letounů, včetně I-16, Jak-7, Jak-9, MiG-15, MiG-17, MiG-19, Jak-28, Su-9, Su-15 a Su-24. V současnosti produkuje Antonov An-38, Suchoj Su-27IB a nabízí modernizované varianty Su-24. Je pojmenována po slavném testovacím a předváděcím pilotovi V. P. Čkalovovi. Su-24M (Fencer-D) pak byl nejdříve stavěn na stejném místě (asi 380 kusů), poté v továrně GAZ 416 v Komsomolsku na Amuru (přes 290 kusů). Celkem bylo postaveno asi 1 200 kusů všech verzí Suchoje Su-24.

V roce 2002 mělo ruské letectvo a námořnictvo 330 strojů v útočných verzích, 50 výcvikových a 120 průzkumných a pro elektronický boj uzpůsobených letounů. Z dalších uživatelů nejvýznamnější Ukrajina používala 200-245 strojů, z toho 8 verze Su-24MP (z dvanácti vyrobených). Kromě toho jsou Su-24 ve výzbroji Azerbajdžánu (5x Su-24MR + několik dalších), Běloruska (24-42), Kazachstánu (37-42), Uzbekistánu (23), Afghánistánu (1 stroj snad zakoupený pro (protitalibanskou) Severní Alianci, ale v současnosti již pravděpodobně žádný tento letoun v Afghánistánu není), Alžír (10x Su-24MK a renovované stroje - 4x Su-24MR a 12 dalších renovovaných Su-24M - podle jiných zdrojů 22), Angola (jeden letoun určitě dodán, objednány snad i další), Irák (24-25, některé letouny před válkou v Perském zálivu 1991 přelétly do Iránu, zbylé zničeny) Irán (14 + 18 původně iráckých strojů), Libye (15), Sýrie (20).

Su-24 byl ve službě letectva od roku 1974, v roce 1979 byl jeden pluk převelen do tehdejší NDR. V roce 1984 pak Su-24 zasáhl do operací ve válce v Afghánistánu.

Ale mezitím již v roce 1975 byly zahájeny práce na modernizaci typu. Do služby pak vstoupily modernizované Su-24M (Fencer-D) v roce 1986. Měly zatahovací nástavec pro tankování za letu (vpravo před čelním štítkem kabiny) a dokonce byly schopné fungovat jako vzdušný tanker, pokud nesly pod trupem speciální tankovací podvěs UPAZ-A. Kromě toho byla rozsáhle vylepšena avionika a komplexní systém PNS Puma. Stroj byl také vybaven novým radarem v jinak tvarovaném příďovém radomu, na kterém již byla pouze jediná Pitotova trubice (předchozí verze jich měly více). Byl vybaven laserem Kaira. Byl instalován aktivní systém ECM (Electronic Counter Measures) a přibyly výmetnice klamných cílů (světlice, dipólové odrážeče). Některé letouny Su-24M postrádají obvyklé velké aerodynamické plůtky umístěné nad křídelními závěsníky, tyto stroje vznikly konverzí z Fenceru-C (viz podrobný popis verzí).

Pro Su-24 nebyla vyvinuta cvičná verze, neboť lze snadno umístit řídící páku i před sedadlo druhého člena posádky (zbraňového operátora), čímž dojde ke konverzi na cvičný stroj, který má ovšem stejné bojové schopnosti.

Jako náhrada za letoun pro elektronický boj a průzkum Jak-28 Brewer byl vyvinut Su-24MR (Fencer-E). Ten byl vybaven rozsáhlým elektronickým a průzkumným vybavením, částečně vestavěným v trupu a částečně umístěným v podvěsných kontejnerech, které mu umožňovalo plnit role taktického leteckého pozemního i námořního průzkumu, stejně jako vést elektronický boj. Su-24 byl k tomuto úkolu přímo předurčen skvělými letovými schopnostmi, velkým doletem a velkou nosností využitelnou pro komplikované, rozměrné a těžké vybavení. Byl schopen předávat získaná data na pozemní základny v reálném čase. Je charakteristický objemným chladičem zajišťujícím chlazení množství elektroniky. Také tyto letouny nemají vždy nad závěsníky umístěny nápadné aerodynamické plůtky.

Kromě vojenského použití se Fencer používal i v civilních službách - zejména při ekologických, zemědělských a lesnických úkolech - zejména mapování terénu.

Verze letounu

Su-24 (Fencer-A) byl první verzí, jejím prototypem byl sedmý T-6-7, jenž poprvé vzletěl v prosinci 1971. Od čtvrté série byly vstupy vzduchů nepohyblivé. Do služby přijat v roce 1973, u útvarů 1975. Maximální rychlost M = 1,35, maximální vzletová hmotnost limitována na 36 200 kg kvůli problémům s pevností podvozku. Všechny letouny Fencer (kromě prvních strojů) mají vstupy vzduchu k různým systémům uvnitř stroje, jeden umístěný u kořene náběžné hrany svislé ocasní plochy a další poněkud výše, též na náběžné hraně svislé ocasní plochy.

Su-24 (Fencer-B) byla další produkční verze stavěná od série 12. Poněkud přepracovaná ocasní plocha, nad trupem vstup vzduchu k výměníku tepla. Přepracovaná příďová sonda se třemi kryty antén a dvěma anténami Filin pod přední částí trupu. Od série 15 (letoun číslo 1515301) má letoun zlepšenou aerodynamiku zadní části trupu více přiléhající k motorům. Je též dodán kryt na dva křížové brzdící padáky a vstup vzduchu umístěný u kořene kýlové plochy (svislé ocasní plochy).

Su-24 (Fencer-C) je produkční verze od série 24. Má antény systému RWR (Radar Warning Receiver) na stranách vstupu vzduchu k motorům a na vrcholu náběžné hrany kýlovky. Přepracovaná sonda na přídi a antény Filin. Antény pro elektronický průzkum ELINT (Electronic Intelligence) a SIGINT (průzkum radiových a dalších signálů - Signal Intelligence) se liší u jednotlivých strojů svými rozměry a tudíž nastavením na různé frekvence. Útočný a navigační systém Puma zahrnoval funkce výstrahy při ozáření radarem (RWR) a elektronického průzkumu ELINT. Na trupu jsou umístěny výmetnice klamných cílů (světlice, dipólové odrážeče) se zásobou 24 cílů. Prázdná hmotnost dosáhla 21 150 kg. Produkce ukončena po sérii 27.

Su-24M (Fencer-D) je druhá generace letounu s výrazně zlepšenými schopnostmi, zejména zlepšenou avionikou a elektronickou výbavou. Je schopná automatického sledování terénu (předchzí verze byly schopné spíše zabránit srážce se zemí než plnohodnotného sledování profilu terénu). Je vybaven novým zlepšeným integrovaným útočným a navigačním systémem PNS-24M Puma spojeným s autopilotem a radarem pro sledování terénu a též televizním a laserovým systémem Kaira pro zaměření, označování cílů a navádění zbraňových systémů na cíl. Tento systém (shodný se systémem použitým v MiGu-27) je umístěn v krytu za podvozkovou šachtou příďového kola. Jsou zlepšeny a přidány i další systémy. Sondy umístěné na přídi jsou nahrazeny jedinou. Letoun má vyšší povolenou maximální vzletovou hmotnost a o 85 litrů nižší vnitřní zásobu paliva. Je mírně prodloužená příď, která ukrývá tankovací hlavici, je odstraněn infračervený senzor Čajka. Prototypem této varianty byl osmý prototyp T6-M8, který poprvé vzletěl 29. června 1977 (ten měl ovšem stále původní příďové sondy a senzor Kaira-24). Další prototypy sloužily při zkouškách avioniky a dalších systémů, zejména stroje T6M-21, T6M-22, T6M-23, T6M-24, T6M-27 a T6M-29.

Su-24M (Fencer-D Mod) měl kombinované podkřídelní závěsníky s rozměrnými aerodynamickými plůtky na horní straně křídla (přímo nad závěsníkem). Někdy též obsahovaly výmetnice klamných cílů (světlice, dipólové odrážeče) se zásobou 27 cílů (celkem na devět použití, 2 x 27, tedy 54 klamných cílů, používané letouny Iránu). Může nést tankovací podvěs UPAZ-A pod prostředním závěsníkem, který mu umožňuje fungovat jako vzdušný tanker.

Su-24MM byla nakonec nestavěná varianta s motory Ljulka AL-31 a dále zvýšenou startovací hmotností.

Su-24MK (Fencer D) je exportní verze Su-24M s omezenou a horší avionikou. Některé slouží i v ruském letectvu (v Kubince) s nestandartní exportní kamufláží a rudými hvězdami.

Modernizované verze Su-24 jsou nabízeny ruskému letectvu (VVS) kanceláří Suchoj. V současnosti je nabízeno šest hlavních modernizačních programů v kooperaci s továrnou GAZ 153 v Novosibirsku (Čkalovova továrna) a Gefest & T Closed Joint Stock Company (což je opravárenská organizace VVS). Programy se liší rozsahem změn a zlepšní od malých změn výzbroje přes instalaci přijímače GPS (Global Positioning System), přilbového zaměřovače, schopnosti použít protiletadlové střely R-73 (AA-11 Archer) s infračerveným naváděním, až po vybavení strojů elektronikou a dalšími systémy z moderního Su-27IB. V říjnu 2000 bylo odjednáno prvních 10 zdokonalených letounů.

Su-24 Bis je modernizovaná verze představená na výstavě ILA 2000 v Berlíně. Je charakteristický aerodynamicky tvarovanými přídavnými nádržemi na vstupech vzduchu k motorům. Významnější jsou změny v avionice. Letoun je vybaven novým palubním počítačem SV-24, dále CRT monitorem pro zobrazení informací z radaru, multifunkčními LCD displeji (LCD MFD display), novými algoritmy zaměřovacích a naváděcích zbraňových systémů, digitální pohyblivou mapou, displejem HUD (Head-Up Display) ILS-31 zobrazujícím informace v zorném poli posádky, přijímačem GPS A737, novým systémem pro plánování misí, novým systémem pro navigaci s pomocí znalosti terénu a konečně sběrnicí a portem umožňujícím připojení přenosné cartridge s plánem mise, koordináty cílů, navigačními informacemi apod. Modernizované a zlepšené stroje jsou samozřejmě zároveň prohlédnuty a je-li to nutné, tak opraveny, takže strojům je prodloužena životnost o 2 400 letových hodin a 30 let. Letoun může používat také řadu nových pum či raket - protilodní Ch-31A (Kh-31A), Ch-31P (Kh-31P) a Ch-159MK (Kh-159MK) a dále UAB-500, KAB-500 a KAB-1500 televizně naváděné pumy. Letouny jsou vybaveny přílbovými zaměřovači Ščel a schopností odpalovat infračerveně naváděnou protiletadlovou střelu R-73 (AA-11 Archer).

Su-24MR (Fencer-E) je průzkumná varianta vyvinutá z verze Su-24M používaná pro taktický a námořní průzkum. Laserový systém Kaira a kanón jsou vyjmuty, letoun má systém BKR-1 zahrnující do stran mířící multifunkční radar Štik, infračervený průzkumný systém Zima pod střední částí trupu, televizní průzkumný systém Aist-M, panoramatickou kameru AFA AP-402M s průměrem čočky 90,5 mm v přídi, kameru AFA A-100 se 100mm čočkou ve spodní části levého vstupu vzduchu. Letoun může být vybaven systémem Kadr, který umožňuje odhoz nahraných kazet na padáku (v tom případě je ale menší záznamová kapacita). Podvěsný kontejner s laserem Špil-2M může být nesen pod středem trupu, na pravé straně je možno nést kontejner pro elektronický průzkum (ELINT) Tangaž nebo kontejner s detektory radiových vln (SIGINT) Efir-1M a dvě střely R-60 (AA-8 Aphid) pod levým křídlem. Nasbírané údaje mohou být přenášeny na základnu či na jiný stroj pomocí datového spoje. Letoun je vybaven počítačem SBU Orbita IO-058R. Letoun má kratší radom, plůtky na křídlech má většina strojů. Na příďovém radomu jsou postranní dielektrické panely. Ve středu trupu je klenutý vstup vzduchu k výměníku tepla. Pod křídly mohou nést přídavné nádrže po 3 000 litrech (celkem dvě). Může tankovat ve vzduchu, stejně jako dřívější verze.

Nicméně instalace řady klasických i elektronických průzkumných systémů si vybrala svou daň - letoun ztratil schopnost nést komplikované zbraňové systémy a útočit na pozemní cíle (nezbytná elektronika byla nahrazena průzkumnými systémy). Prototypy této verze byly stroje T6MR-26 a T6MR-34, které poprvé vzlétly již v září 1980. V polovině roku 1985 pak začaly dodávky strojů baltské flotile, kde nahradily zastarávající Tupolevy Tu-16. S plným externím vybavením průzkumnými kontejnery letouny dosahují rychlosti (ve výšce 200 m nad hladinou moře) 1 200 km/h.

Su-24MP (Fencer-F) je zajímavá verze pro elektronický boj (obdoba amerických letounů typu Mc Donnell F-4G Wild Weasel - Divoká lasička). Jejím úkolem je elektronický boj, rušení, matení elektronických prostředků nepřítele a konečně průzkum elektronického vyzařování a zařízení nepřítele (SIGINT). Tyto letouny nahradily dosluhující Jakovlevy Jak-28PP Brewer-E. V prosinci 1979 vzlétly první prototypy - T-6MP-25 a T-6MP-35. Jak vidět, tak navzdory různým prohlášením některých západních "expertů", přece jenom sovětské letectvo bylo již dlouho vybaveno letouny pro elektronický boj a nebylo tedy nijak zoufale zastaralé. Příď letounu je znovu vybavena dielektrickými panely, kryjícími různé antény, ketré se ale poněkud lišily od panelů na Su-24MR. Pod přídí je charakteristický podlouhlý úzký kryt antény, narozdíl od jiných verzí. Pod vstupy vzduchů jsou také kryty na antény ve tvaru podobném hokejovým holím. V horní části trupu je menší chladič, používaný již ve verzich Fencer-C/D. Pod středem trupu letouny nosí podvěsný kontejner pro elektronický boj SPS-5 Fasol. Displej na pravé straně kokpitu je nahrazen klávesnicí ovládající zařízení pro elektronický boj a průzkum. Letoun je pro vlastní obranu vybaven kanónem GŠ-6-23M a až čtyřmi protiletadlovými střelami R-60 (AA-8 Aphid). Bylo postaveno 12 letounů (některé zdroje deklarují též celkem 20 strojů - 13 v Rusku a 7 na Ukrajině). Některé stroje mají za kokpitem hřbetní kryt na elektronické vybavení. Letouny pravděpodobně, obdobně jako průzkumná varianta Su-24MR, nejsou schopny vést účinné útoky na pozemní cíle pomocí přesných zbraní.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více