Armády od Waterloo

Autor: Miroslav Velík / mirella 🕔︎︎ 👁︎ 72.356

Francouzská armáda

Francouzská armáda roku 1815 byla pravděpodobně nejfrancouzštější napoleonskou armádou od dob prvních tažení Republiky. Zatímco v předchozích taženích tvořily nezanedbatelnou součást Grande Armée různé pomocné oddíly a kontingenty spojenců a podrobených zemí, tentokrát byla Napoleonova armáda ryze francouzská. Nebyly tu kontingenty spojeneckých zemí jako Bavorska, Württemberska, Vestfálska a dalších, které v taženích 1809, 1812 a 1813 bojovaly pod francouzskými prapory. Většina těchto „spojenců“ Napoleona opustila při jeho posledních taženích a připojila se k protinapoleonské koalici. Početně to francouzskou armádu oslabilo, ale na druhou stranu to francouzské vojáky morálně ozdravilo. Osudová situace země vybičovala jejich národní cítění na maximum a mnozí si jistě vzpomněli na první roky Revoluce, kdy Francie také vzdorovala celé Evropě a vyšla z těchto bojů jako vítěz. Podobný nacionální duch mezi vojáky vládl, ale Napoleon si v žádném případě nepřál návrat revolučních let, kdy by se musel podrobit vůli lidu. Byl už monarcha, stejně jako jeho nepřátelé, rakouský císař, pruský král nebo ruský car. Proto také spoléhal na lidi, které sám stvořil, kterým dal tituly a moc. Ozbrojit lid se mu příčilo, a proto spoléhal jen na armádu, které jediné mohl věřit.

Francouzská armáda roku patnáct

Reklama

Jak vlastně vypadala francouzská armáda před svým posledním tažením. V jejích řadách byli především již ostřílení vojáci. Veteráni z předchozích tažení, vězni, kteří se vrátili ze spojeneckého zajetí, nováčci, kteří prošli prvním ohněm v Německu před dvěma lety a v neposlední řadě čerství rekruti, kteří se prali s Prusy, Rakušany, Rusy a zimou v zatím posledním francouzském tažení v roce 1814. Nad nimi pak sbor zkušených důstojníků a poddůstojníků. Bezpochyby chyběla nezbytná sehranost všech složek, která trpěla pod neustálými reorganizacemi a vynucenou mírovou přestávkou. V rámci nově utvořených divizí, brigád a pluků se velitelé a vojáci teprve seznamovali. Navíc po svržení vlády Bourbonů proběhla čistka i v nejvyšších postech vojenských sil. Royjaliští velitelé odcházeli a na jejich místo přicházeli bonapartisté, do té doby v nemilosti. Někde bývalí královští důstojníci zůstali, což vyvolalo na mnoha místech skutečnou protišpionážní mánii, kdy vyšší důstojníci byli podle mínění vojáků zrádci a protibonapartistické úklady byly spřádány na každém rohu. Císař musel zahmouřit oko. Do bitvy by musel nakonec vojáky vést sám, protože drtivá část maršálů se po jeho abdikaci přihlásila ke králi a stejně tak část důstojnického sboru. Musel být shovívavý a vzít zpátky i ty, kteří ho předtím zradili.

Obecně se dá říct, že po morální stránce byly vojáci plni odhodlání a přesvědčení o vítězství. Jejich obrovský zápal, kterým se nechávali snadno unášet, je však někdy zbavoval chladného úsudku a jasného přehledu o situaci. Přesto fakt, že jsou vedeni svým bohem, vítězem v tolika bitvách, je opravňoval k pocitu sebedůvěry a jistého vítězství. Bylo by třeba hodně hrubých chyb vyššího velení, aby tato armáda byla poražena.

Francouzská armáda se skládala z pěchoty, jezdectva a dělostřelectva. Pěchota byla řadová a lehká. Jízda se dělila na těžkou (kyrysníci, karabiníci), střední (dragouni, kopiníci) a lehkou (jízdní myslivci, husaři). Zvláštní složkou byla císařská garda, která měla vlastní pěchotu, jízdu i dělostřelectvo.

Pěchota

Řadová pěchota byla určena k boji v sevřených formacích, zatímco lehká pěchota byla schopna i rozptýleného způsobu boje. V praxi čistili lehcí pěšáci prostor před postupující řadovou pěchotou a chránili tak do poslední chvíle před vlastním útokem celistvost řadových útvarů. Základní organizační a taktickou jednotku pěchoty tvořil prapor, který se dělil na roty. Počet rot v praporu byl proměnlivý během tažení, od jedné přes tři až k osmi či devíti. Zpravidla měla rota od 80 do 120 mužů. Dva až tři prapory tvořily pluk, dva pluky brigádu a dvě brigády divizi. V tažení 1815 měly pluky většinou jen po dvou praporech, protože se nepodařilo naplnit plné stavy. Divize se seskupovaly do sborů. Sbor byl prakticky samostatnou jednotkou, která obsahovala pěchotu, jízdu i dělostřelectvo a mohl operovat nezávisle. Tento francouzský systém během let okopírovaly i spojenecké armády. Přesto tento mechanismus v belgickém tažení, kromě Francouzů, uplatnila jen pruská armáda, která měla sbory tvořené všemi třemi složkami zatímco anglo-batávská armáda měla tři sbory pěší a jeden samostatný jízdní.

Francouzští pěšáci si do boje nesli čtyřkilovou křesadlovou mušketu (puška s hladkou hlavní) z roku 1777, ráže 17,5mm s trojhranným bodákem. Účinně nesla na 200 m (rozptyl činil 1 m na 100 m). Nabíjel se náboj zabalený v papíře s odměřenou dávkou prachu. Náboj se musel nejdříve roztrhnout zuby. Pak se nasypalo trochu prachu na pánvičku, kterou pak voják zavřel a zbytek vsypal do hlavně. Vložil kuli a utěsnil ji nabijákem. Celá operace trvala asi minutu. Při výběru rekrutů se dbalo mimo jiné na to, aby měli odvedenci zdravý chrup a mohli zvládat úvodní část celé nabíjecí operace. Proto také ti, kteří se chtěli vojně vyhnout nechodili pravidelně k zubaři a jedli hodně sladkého.

Charakteristická barva sukna francouzské armády byla modrá. V roce 1815 se zpravidla už oblékal modrý krátký frak do pasu s dvěma řadami knoflíků. Na bílých bandalírech, zkřížených na prsou, nosili pěšáci patrontašku a bodák, případně pěchotní šavli. Na hlavě nosili čáko s mosaznou plaketou se symbolem druhu zbraně nebo číslem pluku. Taková byla praxe. Ve skutečnosti se nedostávalo výstrojních součástek a vojáci oblékli co měli. Staré uniformy, přes které navlékli hnědé či šedé polní pláště, které sahaly až ke kolenům. Namísto bandalírů provazy a čáky vyměnili za staré dvourohé klobouky nebo polní čapky. Vysoké medvědice, tak charakteristické pro císařskou gardu, měli v posledním tažení pravděpodobně jen vojáci 1. a 2. pluku granátníků gardy. Na první pohled byla francouzská pěchota oblečena směsicí výstrojních součástek a oproti barevným reprezentacím uniforem z té doby, šli francouzští pěšáci do boje oblečeni v hnědých a šedých polních pláštích přepásaných provazy a řemeny. Taková byla situace u pěchoty. Jezdectvo na tom nebylo o mnoho lépe.

Jezdectvo

Základní taktickou jednotkou jezdectva byla eskadrona ( tři až čtyři tvořily pluk). Počet mužů v eskadroně se pohyboval okolo sta. Úkolem těžkých jezdců bylo rozrážet a rozbíjet živou masu nepřítele, lehké jezdectvo sloužilo ke krytí přesunů, průzkumu nebo pronásledování. Chladnou zbraní těžkých jezdců byla jednostranně nebo dvoustranně broušená palaš s rovnou čepelí. U lehké jízdy se používala lehká šavle nebo kopí. Palná zbraň byla jen druhotnou zbraní, která se uplatnila při pěším nasazení.


Kyrysník 5. pluku

Barevné rozlišení bylo u jízdy pestřejší než u pěchoty. Kyrysníci byli už zdálky rozeznatelní podle dvojdílného kyrysu z bílého železa, který se navlékal přes tmavomodrý frak. Na hlavě nosili železnou přilbu s měděným hřebenem, z nějž vlál černý žíněný ohon. Karabiníci nosili od roku 1810 dvojdílný, mosazí potažený železný kyrys, pod který oblékali bílý frak. Hlavu kryla mohutná mosazná přilba s hřebenem a červenou housenkou. Do výzbroje kyrysníků a karabiníků patřily kromě palaše pár pistolí a pro karabiníky navíc krátká mušketa. Hlavně u těžké jízdy se dbalo na výběr mohutných koní, které zajišťoval mimo jiných i francouzský normandský chov.

Barva uniformy dragounů byla tmavozelená s výložkami, stejně jako u ostatních druhů jezdectva, v barvě pluku. Měděnou přilbu s hřebenem obtáčel turban z ovčí kůže a z hřebenu splývaly koňské žíně. Dragouni byli vyzbrojeni palaší, párem pistolí a musketonem. Původně měli být využíváni jako jízdní pěchota, ale příliš se v tomto způsobu boje neosvědčili. V tažení roku patnáct už bojovaly dragounské pluky jen jako jízdní. Kopiníci byli v napoleonské armádě až od roku 1811. Uniformu tvořil tmavozelený frak, který se příliš nelišil od dragounského. Přilba byla také podobná, ale s černou housenkou namísto koňských žíní. Kopí dlouhé 2,75 m tvořilo hlavní zbraň doplněné šavlí, pistolí a nakonec i musketonem.


Francouzští dragouni

Oči armády, tedy lehké jezdectvo, tvořili jízdní myslivci a husaři. Chasseurs á cheval, jízdní myslivci, oblékali zelené fraky s výložkami v barvě pluku. Na hlavě nosili černé kožené čáko s pomponem a stínítkem vpředu. Zelené uniformy myslivců je předurčovaly k plnění odpovídajících úkolů. Prováděli náhlé přepady nepřítele, průzkum, pronásledování (chasseur znamená myslivce i lovce). Ve výzbroji měli šavli, pistoli a musketon s bodákem. Jejich pestřeji odění kolegové, husaři, zůstávali věrni své pověsti fanfarónů pohrdajících nebezpečím a smrtí. Stejnokroj uherského střihu tvořil dolman s mnoha řadami pletených šňůrek a knoflíků, s kožíškem upevněným přes levé rameno. Od pasu do půli lýtek visela šavlová taška se šavlí. Na hlavě nosili podobné čáko jako myslivci. Pestrosti uniforem a výstrojních součástek se u husarů nekladly meze.

Reklama


Husar 5. pluku

Dělostřelectvo

Dělostřelci platili již od vynálezu střelného prachu za nejerudovanější příslušníky všech armád. Jejich řemeslo vyžadovalo odpovídající úroveň matematických a technických znalostí. Páteří francouzského dělostřelectva bylo dělo typu Gribeauval vyvinuté už roku 1776. Děla střílela obvykle dvě rány za minutu. Dostřel byl proměnlivý podle ráže ( teoreticky u osmiliberek do 1200 metrů, 1800 metrů u dvanáctiliberek, šestipalcové houfnice střílely do 3000 metrů). U děl se ráže určovala podle váhy kulí, u houfnic podle průměru hlavně. Šesti a osmiliberní děla se přidělovala k divizním zálohám, zatímco těžší děla tvořila zálohu sboru. Rota pěšího dělostřelectva měla zpravidla šest děl (šestiliberky) a dvě houfnice, rota jízdního dělostřelectva čtyři děla a dvě houfnice.

Munice byla trojího typu. Na sevřené masy pěchoty na větší vzdálenost se nabíjely litinové kule. Na kratší vzdálenost se používaly kartáčové náboje, válce naplněné kuličkami nebo šrotem. Houfnice, které střílely horním obloukem upřednostňovaly sférické střely naplněné prachem a opatřené časovačem.

Uniforma byla podobná jako u pěchoty, modrý frak s červeným lemováním revérů, šosů, na hlavě pak černé čáko s pomponem.

Důstojnický sbor

Relativně mladý důstojnický sbor platil dlouhou dobu za nejlepší v celé Evropě. Drtivé většině maršálů jmenovaných v roce 1804 bylo mezi třiceti a čtyřiceti lety. V rakouské nebo pruské armádě byli vrchní velitelé, kteří už oslavili šedesát i více let. Zkušené královské velitele doplňovali muži z lidu oplývající samostatným uvažováním, pružností a osobní statečností. Tak to alespoň platilo v revolučních dobách, kdy do armády vstupovali mladí vojáci toužící po dobrodružství a slávě. Tak to platilo i v prvních taženích. Skvělé italské tažení, bleskový úder proti Rakousku a zářivé vítězství u Slavkova, let Pruskem a porážky Rusů vedoucí k míru v Tylži. Napoleonova skvělá vítězství by se nemohla udát bez neúnavné práce jeho nejbližších spolupracovníků. Štábní práce, jak ji ve francouzské armádě zavedl maršál Berthier1, byla na tehdejší dobu naprosto revoluční. Vznikaly topografické služby, plánovací oddělení, kurýrní mechanismus. Díky tomu požívala napoleonská armáda důležitých strategických výhod nad svými soupeři. Nadto sbor zkušených sborových velitelů, divizionářů i důstojníků a poddůstojníků ostřílený v mnoha střetnutích, zvyklých jednat samostatně a rozhodně. Přitom část velitelů se vypracovala od píky a vojenskému řemeslu se učila na cestě. Vzhledem k tomu, že za Revoluce nehrál původ roli při vstupu do armády a neomezoval služební postup, jako tomu bylo u ostatních evropských armád, získala francouzská armáda řadu skvělých velitelů, kteří by se za jiných okolností asi neprosadili. Gaskoňec Lannes2, který byl synem obchodníka a vypracoval se na jednoho z nejschopnějších maršálů. Ney3, syn bednáře, nejstatečnější ze statečných. Ohnivý jezdec Murat4, potomek krčmáře, který se stal neapolským králem. Davout5, pocházející z drobné šlechtické rodiny, asi nejlepší Napoleonův velitel a řada dalších. Fakt, že se vyšším velitelem mohl stát kdokoli, podporovalo zdravou soutěživost a udržovalo vysokou morálku mezi mužstvem. Postupem času však císař v opojení vlastní neomylnosti přestal naslouchat svému okolí a věřil, že pouze jeho rozkazy a plány jsou nejlepší. Většina maršálů podlehla a svěřila se do rukou jeho génia. Tatam byla jejich iniciativa a vlastní myšlenky. Další a další bitvy kosily jejich řady a otupovaly jejich mysl. Někteří padli, jiní byli těžce raněni. Důstojníci a poddůstojníci, páteř každé armády, umírali u Slavkova, Jeny, Jílového, nevydrželi plahočení v polském bahně, zmizeli na ruských pláních nebo pod horkým španělským sluncem. Další byli vyřazeni z boje nebo trpěli ve spojeneckých zajateckých táborech. Postupem času převládlo mezi vyššími veliteli znechucení vůči osobě samotného císaře. K první abdikaci také donutili Napoleona maršálové, unavení léty válčení.

Co vlastně měl císař v roce 1815 ze svého důstojnického sboru, který v předchozích letech kolem sebe vytvořil. Armáda se k němu připojila bez problémů a bez námitek. To, co postrádal, byli vyšší velitelé, šlechta, kterou sám vytvořil, maršálové. Napoleon tonul v představě, že vyšší velení může dát jen maršálovi, a těch se mu teď zoufale nedostávalo. Jeho dlouholetý spolupracovník Berthier zemřel za nevyjasněných okolností v Německu v červnu 1815. Někteří následovali krále do exilu, jiní zachovávali neutralitu. Z dvaceti žijících maršálů se k němu přidala polovina a jen sedm bylo použitelných v poli. Suchetovi6, Jourdanovi7 a Brunemu8 svěřil velení menších pohraničních armád. Davout měl být ministrem války a Soult9 namísto Berthiera náčelníkem generálního štábu. Pro maršála Mortiera10 měl Napoleon velení gardy a pouze Ney neměl zatím žádnou funkci. Obsazení některých funkcí nebylo příliš šťastné a Napoleon doplatil na svou obsesi tituly a hodnostmi. Mezi nižšími veliteli byla přitom řada schopných velitelů, kteří by jistě zvládli nové povinnosti. Z nich vybral císař pouze jednoho a jmenoval ho posledním maršálem. Jeho jméno je Emmanuel Grouchy11, jeden z údajných strůjců napoleonské katastrofy.

Poznámky

1. Louis Alexandre Berthier (1753-1815), vévoda z Valengina, kníže z Neuchatel a Wagramu, vicekonetábl a maršál císařství. Skvělý náčelník generálního štábu bez schopnosti samostatně velet. Syn velitele královských inženýrů-topografů. Provázel Napoleona na všech jeho taženích. V roce 1814 přešel k Bourbonům. Za nevyjasněných okolností zemřel v bavorském Bamberku. Při belgickém tažení chyběla Napoleonovi jeho organizační schopnost při řízení štábu. Zastupoval ho maršál Soult, který z touto funkcí neměl valné zkušenosti.

2. Jean Lannes (1769-1809), vévoda z Montebella, maršál císařství. Skvělý velitel a Napoleonův přítel. Jako jeden z mála s ním mohl mluvit otevřeně. Syn drobného obchodníka z Gaskoňska. Částečně trpěl tím, že neměl úplné vzdělání. Patřil k nejbližšímu okruhu generála Bonaparta. Jmenován mezi prvními maršály. Bojoval v Itálii, u Slavkova, Jeny, Friedlantu. Zúčastnil se bojů ve Španělsku, kde vedl heroický boj o Zaragozu. Po návratu ze Španělska stanul znovu proti Rakušanům. V bitvě u Aspern (1809) ho těžce zranila rakouská kule. Operaci, při které mu byla amputována noha, nepřežil. Napoleon jeho smrti velice litoval.

3. Michel Ney (1769-1815), vévoda z Elchingen, kníže z Moskvy, maršál císařství. Nejstatečnější ze statečných. Proslulý svou odvahu. Syn bednáře z Alsaska. Původně husar. Jmenován mezi prvními maršály. Zúčastnil se tažení ke Slavkovu během kterého se proslavil u Elchingen, za což dostal vévodský titul. U Slavkova nebyl. Bojoval v Prusku, u Jeny, Jílového, Friedlantu. Vyznamenal se v tažení do Ruska (1812), skvěle bojoval u Borodina. Při ústupu kryl zadní voj celé armády. Bil se v Německu (1813), ale byl několikrát poražen. Po návratu do Francie žádal Napoleona s ostatními maršály, aby abdikoval. Připojil se k Bourbonům. Při Napoleonovu návratu z Elby se k němu připojil a definitivně mu tak otevřel cestu k trůnu. V posledním tažení velel u Waterloo. Po návratu Bourbonů byl exemplárně popraven.

4. Joachim Murat (1776-1815), velkovévoda z Bergu a Kleve, neapolský král, maršál císařství. Skvělý jezdec. Proslulý svou odvahou, fanfarónstvím a pestrými oděvy. Velitel Napoleonova jezdectva. Spřízněn s Napoleonovou rodinou (vzal si jeho sestru Karolínu). Syn krčmáře z Gaskoňska. Postupně se vypracoval na hlavního velitele jezdectva. Bil se v Egyptě. Zapsán mezi prvními maršály. Zúčastnil se války proti Rakousku a Rusku (1805). Bojoval u Slavkova. V dalších taženích velitel celého jezdectva. Bojoval v Prusku, Španělsku, Rusku. Neapolský král (1808). Po ruském tažení se od císaře odvrátil. Stihl však ještě vést francouzské jezdectvo v největší jezdecké srážce napoleonských válek u Lipska (1813). V roce 1815 po Napoleonově pádu zastřelen svými vlastními poddanými.

5. Louis-Nicolas Davout (1770-1823), vévoda z Auerstadtu, kníže z Eckmuhlu, velkovévoda z Lowicz, maršál císařství. Vynikající stratég a bezpochyby nejlepší mezi Napoleonovými veliteli. Pocházel z drobné šlechtické rodiny D Avoutů z Burgundska. Bojoval za revoluci u Nerwindenu, kde velel dobrovolníkům svého kraje. Jmenován mezi prvními maršály. Skvěle bojoval u Slavkova. Sám vybojoval bitvu proti hlavní pruské armádě u Auerstadtu v roce 1806. V pravou chvíli přišel na bojiště u Jílového následujícího roku. Proti Rakušanům v roce 1809 si vydobyl titul knížete z Eckmuhlu, znovu za samostatnou bitvu. Byl u Wagramu, na ruském tažení a během bojů v Německu v roce 1813 úspěšně bránil Hamburk. Po Napoleonově abdikaci se stáhnul do ústraní. Během Sta dní zastával funkci ministra války a po porážce u Waterloo skvěle bránil Paříž. Je otázkou, jak by se poslední tažení vyvíjelo, kdyby byl v některé velitelské funkci Davout.

Reklama

6. Louis Gabriel Suchet (1770-1826), vévoda z Albufery, maršál císařství. Syn obchodníka. U Slavkova velel divizi, stejně tak v tažení proti Prusku. Bojoval ve Španělsku, kde si vysloužil maršálskou hůl za dobytí Aragonska a Tarragonu. Ve Španělsku se naplno projevily jeho administrativní a organizační schopnosti při správě svěřených území. Po Napoleonově abdikaci pairem. Během Sta dní velitel Alpské armády.

7. Jean-Baptiste Jourdan (1762-1833), maršál císařství. Syn chirurga a bradýře. V roce 1794 jako velitel Severní armády porazil koaliční armády u Fleurusu. V roce 1799 opouští armádu a zastává jen nevýznamné funkce. V letech 1808-1809 se účastní bojů ve Španělsku. Poražen u Viktoria v roce 1813. Během Sta dní velel Rýnské armádě.

8. Guillaume-Marie-Anne Brune (1763-1815), maršál císařství. Jeho otec byl advokát a královský prokurátor. Jmenován mezi prvními maršály v roce 1804. V pruském tažení se bez jediného výstřelu zmocnil Stralsundu. Po roce 1807 v Císařově nemilosti. Během Sta dní velel armádě v kraji Var při italské hranici. Po návratu Bourbonů byl v Avignonu zabit zfanatizovaným davem.

9. Nicolas-Jean de Dieu Soult (1769-1851), vévoda dalmatský, maršál císařství. Syn notáře. Byl mezi prvními maršály. Velitel sboru během slavkovského tažení. Vyznamenal se v bitvě Tří Císařů, kde velel rozhodnému útoku na rusko-rakouské pozice. Bil se u Jeny i Jílového. V roce 1808 bojuje ve Španělsku. Měří síly s Wellingtonem u Oporta, kde je poražen. Vítěz od Ocana v roce 1809. Pro neshody s Josefem Bonapartem opouští v roce 1813 Španělsko. Bojuje v Německu, ale vzápětí se vrací na poloostrov, aby zbrzdil Wellingtonův postup. Po Napoleonově abdikaci se spojuje s Bourbony a je ministrem války. Během Sta dní zastává funkci náčelníka štábu. Po návratu Bourbonů je několikrát ministrem války a dokonce i ministr zahraničí. Jmenován vrchním maršálem Francie (titul jenž měli pouze Turenne, Villars a Mořic Saský).

10. Adolphe-Edouard-Casimir-Joseph Mortier (1768-1835), vévoda z Trevisa, maršál císařství. Narodil se v rodině zámožného obchodníka. Jmenován mezi prvními maršály. Účastnil se všech napoleonských tažení s výjimkou wagramského v roce 1809. Po Napoleonově návratu z Elby měl velet gardě, ale pro nemoc ji do boje nevedl. Po Napoleonově pádu byl v letech 1834-35 ministrem války. V roce 1835 zahynul při atentátu na krále Ludvíka-Filipa.

11. Emmanuel de Grouchy (1766-1847), francouzský maršál. Pocházel ze staré normandské šlechty. Sloužil v pluku, ve kterém později vojákoval i Bonaparte. Před revolucí byl členem královské gardy. Schopný jezdecký velitel. Bojoval u Jeny, Jílového i ve Španělsku. U Wagramu velel divizi, během ruského tažení sboru. Při ústupu z Ruska velel escadron sacré, jednotce tvořené důstojníky bez jednotek, určené k ochraně císaře. V roce 1815 jmenován maršálem. Při posledním tažení velel pravému křídlu Severní armády. Po porážce u Waterloo, o které neměl tušení, provedl mistrný ústup se zbytkem svých sil do Francie.

Literatura
Blond, Georges: La Grande Armée. Arms and Armours Press. London 1997
Kovařík, Jiří: Maršálové Napoleonových orlů. Akcent, Třebíč 2000
Týž: Orlové Napoleonovy armády. Akcent, Třebíč 1999
Týž: Rok 1809. Orel proti orlu. Hart, Praha 2002
Týž: Napoleonova tažení I., II. Akcent, Třebíč 2003
Týž: Sto dní. Z Elby k Waterloo. Elka Press, Praha 1999
Wootten, Geoffrey: Waterloo 1815, The birth of modern Europe. Campaign Series 15, Osprey Military, London 2002
Internet
www.histofig.com
www.napoleonica.org
www.geocities.com
www.napoleon.org
www.uniform-evolution.napoleonicwars.com
www.napoleonguide.com
www.net4war.com

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více