Lubomír Úlehla IV. - Třistajedenáctka

Autor: Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔︎︎ 👁︎ 26.639

Přistáli jsme na jednom letišti poblíž Londýna, teď si již nevzpomínám, jestli to byl Croydon a nebo Hendon. Na letišti nás překvapila úplně jiná atmosféra. Žádný nepořádek a zmatek jako ve Francii, všude byl klid, pořádek, organizace, všechno připravené. Po přistání jsme prošli kordónem policistů, byli to ti typičtí velicí Bobbyové ve svých vysokých přilbách, jak jsme je znali z filmů a knížek. Prošli jsme uličkou Bobbyů až do hangáru, kde na nás již za stolkem čekal pravý nefalšovaný komisař ze Scotland Yardu, z protišpionážního oddělení, který nás každého nejprve vyslýchal. V souvislosti s naší situací ve Francii, měl jsem u sebe takový malý bubínkový revolver ráže 9mm, takzvaný bulldog, se sklápěcí spouští, na krátkou vzdálenost to byla velmi účinná zbraň. Měl jsem ho pro případ, že by mi hrozilo zajetí. Buď bych se prostřílel nebo se zastřelil sám, tehdy jsme již věděli, co gestapo dokáže. Po krátkém výslechu nám komisař řekl, že máme odevzdat osobní zbraně. No prosím, řekl osobní zbraň, tak jsem vytáhl ten bulldog a dal jsem mu ho. On ho vzal mezi prsty, prohlídnul si ho, podíval se na ostatní a najednou se všichni začli smát. Já jsem tomu nerozuměl, dostal jsem příkaz odevzdat osobní zbraň, tak jsme ji odevzdal. Klidně mi bulldog vrátil a povídá, že toto oni za zbraň ani nepovažují. Pochopil jsem to až později. Dostal jsem osobní zbraň, měřila skoro pětadvacet, třicet centimetrů a ráži to mělo .45, to znamená skoro 12mm. Tehdy jsem pochopil, že pro ně je zbraň až takovýhle kanón ...

Asi tři dny jsme čekali v Londýně a pak nás poslali do Liverpoolu, kde byli soustřeďováni letci co přijeli lodí. Po čase jsme byli dirigováni do Cosfordu, kde bylo tehdy velitelství letectva a kde se tvořily jednotlivé perutě. Bylo to jakési doplňovací centrum. F
Myslím, že by bylo zbytečné uvádět, které perutě to byly. Že první z nich byla 310. peruť, která asi po měsíci pohotově zasáhla do bojů proti německým bombardérům útočícím na Liverpool. Jako druhá vznikla 311. bombardovací peruť, do které jsem byl bohužel zařazen i já. Proč bohužel? No, měl jsem z poloviny pilotní výcvik a mohl se tak stát stíhacím pilotem. Ve Francii jsem měl vynikající výsledky ve střelbě, za což jsem dostal od francouzského ministra války medaili. Její kopii mám ještě. Bylo však potřeba dát narychlo dohromady „Třistajedenáctku“ a byli potřeba lidé, kteří už měli ve své profesi nějaký výcvik a výsledky. Tudíž jsem byl zařazen jako střelec k 311. peruti do posádky kapitána, později štábního kapitána Ocelky...

Reklama

18. srpna 1940 bylo ustaveno prvních šest operačních posádek. Mezi nimi byla i ta naše, Ocelkova, a taky Kordova, pak tam byl Trojáček a dál už si ta jména nepamatuji, to bych se musel podívat. Tři z nás, jak to Korda vykládal, byli pak určeni na první bojový let 10. září 1940. Cílem bylo seřaďovací nádraží v Bruselu.

Tento let měl zřejmě dvojí účel. Jednak Angličané potřebovali, z čistě vojenských důvodů, abychom tam toho co nejvíce zničili, protože to nádraží v Bruselu bylo totiž přecpané soupravami plnými zbraní, munice, pohonných hmot a všeho, co Němci připravovali pro invazi do Anglie. Angličané měli samozřejmě evidentní zájem, abychom toho co nejvíc rozbili a přípravy na německou invazi do Anglie tak ztížili.

Byli jsme velice hrdí na to, že se můžeme zúčastnit tohoto prvního bojového letu. Mimochodem, jak jsem si to ověřoval, jsem jeho posledním žijícím účastníkem, z těch osmnácti lidí, z těch tří posádek, není už nikdo naživu, jenom já. Při briefingu nám bylo řečeno, že mraky jsou až do 5000 metrů. Takže jsme měli letět nad nimi a píchat mraky v patřičné vzdálenosti před Bruselem, abychom z nich vypadli v rovných 1500 metrech a odbombardovali. V případě, že bychom nemohli bombardovat nádraží, byl určen náhradní cíl - letiště.

Jak to na tom prvním letu vypadalo? Podle rozkazu jsme letěli nad mraky. Nad pobřežím nás napadl německý flak, protiletadlová obrana, ovšem přes tu silnou vrstvu mraků byla střelba nepřesná. Byl to ale náš první let, takže jsme se choulili strachy a čekali každou chvíli zásah. Prostě jsme ta protiletadlová děla trochu přecenili. Později, když jsme útočili na cíle v hloubi Německa nebo na přístavy v Kanálu, byla ta střelba opravdu účinná, a také na to několik našich letadel doplatilo...

Mezi Bruselem a pobřežím je ještě město Gent, kde byla silná protiletadlová palba a balónová baráž. Museli jsme skrz ty mraky opatrně, abychom nevlétli do balónové baráže. Skončili bychom s největší pravděpodobností jako jeden náš letoun, který při návratu z náletu, tuším, že na Brémy, ztratil orientaci, dostal se nad Londýn, narazil křídlem do balónové baráže, zřítil se a všichni tam zahynuli. Kromě zadního střelce Franty Truhláře, který vyvázl s velmi těžkými popáleninami. K tomu Frantovi Truhlářovi se ještě vrátím později, protože jeho osud bych rád trochu osvětlil, nyní se vrátím k tomu prvnímu náletu...

Reklama

Byli jsme asi v 1500 metrech a měli jsme mraky stále kolem sebe. Tak jsme klesli na 1200 metrů, stále mraky. Udělali jsme dvě „rundy“ a dohadujeme se, co teď? Kapitán letounu Ocelka jednoznačně rozhodl - jdeme až pod mraky! Tak jsme pokračovali v klesání, šli jsme dolů, stále níž, až jsme vypadli v necelých 300 metrech. Jenže Brusel už byl daleko za námi. No, věděli jsme, že jsme dodržovali kurs. Otočili jsme se proto o 180° a vraceli se zpět. Ovšem když jsme se dostali nad cíl a bombardovali, tak jsme letěli v necelých 200 metrech. Když bomba opustí pumovnici, tak má ještě jistou dopřednou rychlost. Takže jsme nestačili odletět dost daleko a nám to vybuchovalo pod letadlem. Exploze vlastní pumy nám nadhodila letadlo a my jsme měli strach, abychom nebyli poškozeni jejími střepinami. Po shozu jsme samozřejmě ihned zamířili do mraků a mazali zpátky.

No, jak to dopadlo později s Kordou, o tom už se zde hovořilo. Šel až do 1000 metrů a když tam byly mraky, tak letoun otočil a letěl zpátky.

Za to ovšem dostal od posádky vynadáno. Posádka tím neúspěchem byla zákonitě zklamaná. Každý si říkal, já budu účastníkem prvního letu a tak dál. Na letišti byla po našem návratu velká sláva. No a Korda přistál s bombami v pumovnici. Od Angličanů ale dostal pochvalu za přesné splnění rozkazu...

Nejhorší zážitek z toho prvního letu měla však dozajista posádka štábního kapitána Schejbala. Vyprávěl mi o tom jejich navigátor. Říkal: „Člověče,... já, když jsme pak naletěli v té výšce asi 150 metrů na to nádraží, tak jsme museli udělat ještě jednu rundu,...Já jsem úplně,... mě stály vlasy hrůzou, jak po nás v týhle tmě přesně stříleli.“ Samozřejmě těžká děla po nich v té malé výšce střílet nemohla, letěli příliš nízko na to, aby mohli být těžkými děly zaměřeni. Střílely však po nich protiletadlové kulomety a lehké zbraně. A střílely poměrně přesně. Říkal: „Až teprv když jsme nalítli podruhý a když jsem pak ležel nad tím zaměřovačem,... navigátor byl totiž současně bombometčík, který si při příletu nad cíl lehl pod pilota k zaměřovači a dirigoval ho, dokud neodhodil pumy, ...když jsem potom viděl, jak ty pumy odpadávaly od letadla, tak mě úplně polil studený pot, protože jsem viděl, že ty pumy odpadávají z vrchu osvětlený!“ Tehdy si při tom pohledu uvědomil, že zbrojíři, když tam ty pumy zavěšovali, museli nejprve otevřít pumovnici a rozsvítit si pět žárovek, které v ní byly nainstalované. Ovšem pak pumovnici zavřeli, aniž by těch pět žárovek zhasli. Čili ty dva okruhy nad Bruselem, byl letoun těmito žárovkami osvětlen! A to byl onen důvod, proč po nich Němci stříleli tak přesně. Naštěstí nezasáhli ani posádku, ani nějakou důležitou součást stroje, takže to vše dobře dopadlo.

Když jsme potom po návratu podávali hlášení o letu zpravodajskému důstojníkovi, tak ten nám dal... Jediný Vašek Korda, který se vrátil, protože mraky byly nízko, dostal pochvalu za přesné splnění rozkazu. Přesto byl pro nás ten náš první nálet velkou poklonou.

Jak jsem slíbil, vracím se nyní k osudu Franty Truhláře, jehož letadlo narazilo do lana balónové baráže a zřítilo se na tenisové kurty na předměstí Londýna. Jak jsem již řekl, všichni z posádky zahynuli, jenom ze zadní věže vytáhli strašně těžce popáleného Frantu Truhláře. Franta Truhlář strávil rok v nemocnici, prodělal pětadvacet plastických operací. Asi víte, jaké to je se spálit. Ale takhle těžké popálení a ty plastické operace, nedovedete si představit, jak musel strašně zkusit. Když se pak z toho dostal, samozřejmě nemusel dál létat. Mohl být prostě někde v kanceláři nebo na inspektorátu letectva. Vymohl si však návrat k operačnímu létání, udělal si pilotní výcvik a létal jako stíhač.

Při jednom letu byl sestřelen. Znovu skákal z hořící mašiny, než se z ní dostal, znovu ohořel v obličeji a na rukou. Čili znovu strašlivě trpěl. Léčení opět trvalo řadu měsíců. Vůbec si to nedovedu představit, když se člověk spálí, trošičku, třeba prst, jak to bolí. A když se ten člověk spálí na velké části těla, to už je utrpení, opravdu si to nedovedu představit.

A představte si, že po tom všem, i po tom druhém popálení, ten Franta Truhlářů šel znovu létat. Přestože dobře věděl, že se mu to může stát znovu, stejně jako předtím. A stejně šel zase létat a zase jako stíhač. Zahynul až po válce při letecké havárii. Nevím, co je na tom pravdy, znal jsem ho dobře. V počátcích „Třistajedenáctý“ jsme leželi vedle sebe na světnici, byli jsme velcí kamarádi. Nevěřím, že to byla havárie, myslím si, že Franta Truhlář už to nervově nevydržel a havaroval úmyslně. Jel vlakem ke svým rodičům, a tam v kupé s ním seděla nějaká mladá paní s dítětem. To děcko začalo brečet a ona mu snad řekla, že s takovým ksichtem nemá chodit mezi lidi a strašit malé děti. No, Franta už pak nikam nejel, vrátil se zpátky a týden nato to „napasoval“ s letadlem nedaleko svého rodného domu. Já jsem pevně přesvědčený, že to Franta nervově nevydržel, holka se s ním rozešla, a prostě to sám ukončil. I když se stále hovoří o havárii...

Proč o tomto vykládám? Podobný osud měl Josef Koukal. To byl stíhač, který byl sestřelen, těžce ohořel, také měl spoustu plastických operací, uzdravil se, znovu šel do mašiny a létal, znovu byl sestřelen a znovu ohořel. Vyprávěl mi o tom jeho syn, má hospodu tam v takovém menším městečku u Chrudimi. Náměstí tam bylo pojmenováno „Plukovníka Koukala“. Podle jeho vyprávění zbylo po tom druhém sestřelu z Koukala doslova jen zkrvavené torzo. Museli jej vložit do solné lázně, aby zabránili infekci. Nedovedete si představit, co to muselo být za strašné bolesti!

A ten člověk po uzdravení šel znovu do mašiny a znovu lítal jako stíhač.

Ať mi někdo řekne, jaký mohli tito lidé mít důvod? Ani peníze, ani kariéru, ani slávu, nic. Jedině snad to vědomí povinnosti bojovat až do osvobození rodné země. Nevidím prostě jiný důvod, který mohl tyto dva lidi vést k tomu, že po takovéto strašné bolesti do toho šli znovu, s vědomím, že je to může znovu potkat. To samé mi ještě řekl třeba Ladislav Kadlec, zadní střelec z Wellingtonu. Jeho letoun byl při návratu z letu napaden nočním stíhačem. Byl to zkušený letec, který zaútočil zezadu ze tmy, vylétl do svíčky, střílel a zasáhl Wellington po celé jeho délce. Kadlec byl těžce raněn a už nemohl odpovídat, střelecká věž byla poškozena. A ten německý stíhač, si při pohledu na zdemolovanou zadní střeleckou věž myslel, že už mu nehrozí žádné nebezpečí. Pomalu
se vynořil za zádí, s úmyslem poškozený bombardér dorazit. Ale jak se přibližoval, Kadlec se ještě trochu vzpamatoval, zahájil palbu a Němce sestřelil. Než doletěli domu, musel dostat dvakrát injekci morfia, poněvadž měl strašné bolesti. V nemocnici mu museli amputovat jednu nohu pod kolenem.

Reklama

Co mu bránilo, aby po té řadě nebezpečných letů a po tom všem, z čeho vyvázl, všeho nechal? Jako invalida mohl klidně žít. Uzdravený Kadlec však trval na tom, že musí znovu být u své posádky, byl znovu zařazený k 311. peruti, v době, kdy už byla přezbrojena na Liberatory a létala u Pobřežního velitelství. Bylo tuším 13. března 1944, když se jeho Liberator z neznámých důvodů nevrátil z operačního letu z Biskajského zálivu...

Toto byl jeden z rozdílů mezi bojovými lety s Wellingtony u Bombardovacího velitelství a lety u Pobřežního velitelství, později na čtyřmotorových Liberatorech. Když byl někdo sestřelen při bombardovacím náletu nad územím nepřítele, mohl vyskočit a zachránit se na padáku, nebo nouzově přistát. Padli do zajetí a přečkal válku. Řada posádek, které se z náletu nevrátily, se takto zachránila. Šlo ovšem o lety, které trvaly pět, šest, maximálně sedm hodin. Nejdelší tuším absolvoval pozdější generál Alois Šiška, jeho bombardovací nálet na Turín trval tuším přes deset hodin. Při těchto letech byla slušná šance na záchranu života...

Ovšem při letech nad Biskajský záliv nebo hluboko do Atlantiku stačila malá porucha motoru nebo napadení stíhači. Odtud nebylo návratu. Víte, tragédie je, že existuje řada posádek, o jejichž konci dodnes nevíme.

U dvou se ví, že jejich poslední zpráva byla: „Jsme napadeni stíhačem!“

U ostatních nebyly zachyceny vůbec žádné zprávy, neví se, kde skončily, co se s nimi stalo, nemají ani svůj hrob. Když jste se zřítili při letu nad Německem a zahynuli, byli jste alespoň pohřbeni a příbuzní mohli navštívit Vaše hroby. Ovšem tam nad oceánem...

Napadá mě, jak v tom dokumentu jmenoval Vašek Korda Vildu Jakše, jedna taková historka. Angličané si vymysleli, že uspořádají zápas boxerů. Kromě naší 311. perutě totiž v Honningtonu sídlila ještě jedna britská peruť, která ve svém stavu měla šampióna RAF v boxu, nevím, jestli to bylo v těžké váze nebo tak. Ale Angličané ho postavili jako protivníka a jestli prý se někdo odváží s ním bojovat. No, tak samozřejmě šel Vilda Jakš. Milý šampión, když zjistil, o koho se jedná, tak z ringu utekl! Vrátil se teprve tehdy, když mu Vilda Jakš slíbil, že ho nebude mlátit...

Vilda Jakš byl totiž světový šampión, to byl někdo ... Jednou jsem o něm viděl takový článeček, bylo to v časopisu Svazu bojovníků za svobodu, někdo v něm v roce 2003 psal o Vildovi Jakšovi, že se snad bál létat, že říkal: „No to já musím přemoct,“ a přitom odlétal dva tři bojové lety. To není pravda! Vždyť Vilda Jakš letěl už na ten první let na Brusel s Vaškem Kordou. Bohužel však i on neunikl svému osudu. Koncem roku 1944 se nevrátil z Biskajského zálivu. Takto skončil náš slavný boxer...

Znám spoustu příhod z doby působení u „Třistajedenáctky, zábavných i smutných. Řeknu Vám jednu takovou, která mě dosti vystrašila. Když jsme se octli v Liverpoolu, po tom příletu do Anglie, samozřejmě jsme se každý snažili nějak pochytit tu angličtinu a něco se naučit. Francouzsky jsem uměl, to nebyl problém, ale z angličtiny jsem věděl tak dvě tři slova, tak jsem se snažil samozřejmě co nejrychleji něco pochytit. Nejlepšími učiteli byla děvčata, která jaksi,... no,... prostě nás zaučovala. Učili jsme se, jak se říká, rukama nohama. Já se seznámil s jednou Angličankou, která byla ochotná mě učit. Když jsem pak byl odeslán do Cosfordu a zařazen k 311. peruti, musel jsem samozřejmě náš vztah přerušit.

Po čase jsem dostal do Cosfordu dopis, který mě skutečně „uzemnil“. Řeknu Vám to v angličtině, jistě budete rozumět. „Dear Lubo, I will have a baby and You are the father.“ Byl jsem z toho tenkrát na větvi. Vzal jsem si dovolenou, odjel ihned do Liverpoolu a počkal jsem si, až půjde z práce. Napřed se trošku lekla a pak byla ráda, že jsem přijel. Začal jsem normálně, přátelsky jsme o tom pohovořili. Vysvětlil jsem jí, že to nemá smysl. Že jsem u 311. perutě a že tam budou vysoké ztráty, že prostě nemá smysl ten náš vztah dále udržovat. Rozbrečela se a přiznala, že si to vymyslela, aby mě připoutala. Anglická děvčata měla k našim chlapcům skutečně vstřícný vztah. Řada z našich se v Anglii také oženila. A byli šťastně ženatí a měli rodinu. Po válce to vše ovšem bohužel narušil ten nešťastný osmačtyřicátý rok, kdy Angličanky, které přijely se svými českými muži do Československa, zase prchaly zpátky. Naši chlapci, jejich manželé, se pak zase všemožně snažili dostat se za nimi...

Víte, ještě jsem se o tom nezmínil, ale byla to veliká křivda. Za ty velké oběti, které jsme podstoupili, se nám ten režim odvděčil tím, že řada mých kamarádů skončila ve vězení a v dolech... Já tomu ušel díky úrazu levého ucha, který jsem utrpěl při prudkém letu střemhlav a prudká změna výšky, těsně před koncem války. Mám vpáčený bubínek a uzavřenou Eustachovu trubici. Nesměl jsem dál létat, hrozilo nebezpečí, že by při prudké změně tlaku ten bubínek praskl. Pro mě coby pilota ve stíhačce, to znamenalo konec. Ale to předbíhám...

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více