Lubomír Úlehla III. - S příchutí šampaňského a zmatků

Autor: Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔︎︎ 👁︎ 21.098

My letci jsme byli odesláni rychlíkem do Paříže, důstojníci byli rozmístěni na ostatních základnách kolem Paříže. Hlavně to bylo Chartress, kde bylo středisko stíhačů, bylo to i Istres, Tolouse a další. Byli jsme napřed ubytováni v takové staré fabrice na cigarety a chodili do zaměstnání přes řeku na Place Ballard, kde bylo Ministerstvo vojenského letectví. Tam jsme byli v evidenci, tam jsme byli také stravovaní. Samozřejmě jsme byli všichni v civilu. Dostali jsme takové kartičky, na kterých stálo „LAISSER PASSER“, přeloženo to znamená něco jako „nechte projít“, „nechte jít“. Vynalézavost česká nezná mezí. Na tuto průkazku, která sloužila jako průkaz totožnosti, jsme často jezdili metrem a dva z našich kluků se na ni dokonce dostali na Eiffelovku.

Ovšem pro nás to bylo opět velmi kruté období, dostávali jsme jako žold 50 centimů denně. No, představte si, co to bylo, když krabička cigaret, stála frank padesát, čili na krabičku cigaret padl třídenní žold. Není divu, že jsme pak venku na ulici sbírali špačky, sušili tabák a balili si z toho cigarety. Protože, kdo z vás kouří, tak ten ví, že kuřák se bez cigarety neobejde. Já bych vám to přiblížil asi takto. Tehdy jsem byl silný kuřák. Navíc jsem vášnivý houbař. A když jsem šel do lesa na houby a tam zjistil, že jsem zapomněl sirky, tak jsem nehledal houby, ale někoho, kdo by mi připálil cigaretu.

Reklama

Samozřejmě jsme se snažili poznat Paříž po všech stránkách. Už před válkou jsme slyšeli samou chválu na pařížský život, a tak jsme chtěli poznat Paříž i po této stránce. Právě v okolí Place Opera byla spousta takových těch podniků, kde byly,... no prostě, byly to nevěstince.

Když tam člověk přišel, tak viděl ta děvčata, maximálně na sobě měla takový šátek jenom kolem pasu a střevíčky na nohách. Abychom se tam nějak dostali, vždycky jsme přišli, nakoukli a rozhlíželi se. Přišla madam a říká: „Prosím, pánové?“ My jsme řekli: „Ne, ne,... (já jsem uměl docela obstojně francouzsky) ...ne, ne, my čekáme ještě na další.“ A tak jsme prošli vždy čtyři nebo pět podniků. Abychom se v jednom alespoň na chvilku zdrželi, utratili jsme tam pár franků za to malé pivo...

Velkou pomocí nám byli usedlíci z řad našich občanů žijících v Paříži. Pro mě a pro kamaráda (Evžen Halamásek, později v Anglii byl sestřelen jako stíhač) to byl František Valenta, zaměstnanec firmy Thonet-Mundus. To byla taková známá továrna na výrobu ohýbaného nábytku v Bystřici pod Hostýnem. On tam byl jako usedlík, zručný truhlář a lakýrník, dělal repase poškozených zásilek, co do Francie přicházely. Nám velice pomohl, podporoval nás nejenom morálně, ale i hmotně. Uvědomte si, že už jsme byli několik měsíců běženci. Všechno se na nás už rozpadávalo, ponožky, prádlo, košile a ostatní, neměli jsme pastu
na zuby, kartáčky, věci na holení a podobně, nevěděli jsme, za co si to koupit, čili pomoc našich krajanů byla pro nás velmi a velmi cenná.

Ovšem, co bylo pro nás velikým zklamáním, poměry tam ve Francii. Ta strašlivá nechuť bojovat, přesto, že nebezpečí pro Francii se zvětšovalo a zvětšovalo. Oni nechtěli bojovat, hledali v konfliktu mezi Německem a Polskem takový nějaký nový polský Mnichov, nebo nějaké jiné řešení. Přesto ale všude visely halasné plakáty „Zvítězíme, protože jsme silnější“. Přitom jejich armáda, to byla bída a utrpení. Když potom vypukla válka a byla mobilizace, Francouzi nám velmi vytýkali, že jsme se radovali. Marně jsme jim vysvětlovali, že jsme odešli proto, abychom se podíleli na osvobozování naší země, což je možné jedině ve válečném konfliktu. Prostě tohle nemohli pochopit. Když nastupovali branci, loučili se, brečeli tam a tak dál, ale největší bída byla, když jsme zahlédli vojáka, který měl flintu místo na řemeni jen na špagátě. My jsme čekali dlouho a vkládali do Francie tolik naděje. Od první světové války až po tu druhou byla pro nás velkým příkladem bratrské armády, bratrského státu. Vždyť po první světové válce bylo vlastně budování naší nové armády svěřeno francouzskému velení a francouzským maršálům. A teď tady vidíme tu nechuť. Navíc myšlení francouzského velení bylo naprosto zastaralé, byli to samí senilní maršálové z první světové války, kteří viděli jako královnu zbraní pěchotu, jedinou strategií, kterou uznávali, byla zákopová válka, Verdun a tak dál. Zkrátka neměli ani ponětí o moderním způsobu války. Přestože už ve Španělsku mohli vidět, jak Němci předvedli moderní způsob vedení války.

V osmatřicátém roce ještě byl velitelem francouzského letectva generál Villemin. Byl pozván generálem Milchem do Německa, jeho pozvání mu poté i oplatil, navzájem si ukázali výzbroj a výcvik a tak dál. Když Villemin viděl to moderní německé letadlo, tehdy už Němci měli ty Messerschmitty „stodevítky“, mohl už přeci vidět, že Německo je mnohem lépe připraveno. Francouzi kromě několika málo typů měli zastaralé i letectvo. Snad jediná stíhačka, která by obstála, byla Dewoitina 520. Ovšem ta měla poměrně slabý motor, já mám dojem, že jenom asi 1100 koní, což na stíhačku tehdy bylo málo. Jinak ale byla velmi obratná, zalétal jsem si s ní později v severní Africe, takže jsem si mohl její kvality ověřit. Byla to vynikající mašina, ovšem na druhé straně, vše bylo prolezlé pátou kolonou, docházelo k sabotážím. Působila tam tajná fašistická organizace, tzv.„kaguláři“, chodili s kuklama, skoro jako Ku-klux-klan.Vzpomínám, jak během války byly poslány k jedné letce Dewoitiny 520, ovšem s namontovanými špatnými zbraněmi, bez náhradních dílů, vhodného střeliva a na řadu dalších sabotáží...

Nebo uvedu jiný případ. Na začátku války byla naše skupina připravena na základně v Touru. Byla to skupina československých pilotů, pozorovatelů, střelců, radiotelegrafistů, dokonce i pozemního personálu. Zpočátku u nás sloužil jeden kapitán, byl to Alsasan, který nás doslova nenáviděl, což dával všemožně najevo. Asi za měsíc, měsíc a půl, si pro něj přijeli dva pánové z protišpionážního oddělení a už jsme ho nikdy neviděli. Jen jsme se pak oficiálně dozvěděli, že to byl agent Canarisova Abwehru. Problém byl totiž v tom, že obyvatelé francouzského pohraničí, Alsaska a Lotrinska, byli vlastně Němci. Sloužili ve všech složkách armády včetně letectva...

Reklama

Po vypuknutí války byli naši stíhači soustředěni do výcvikového střediska Chartress a počátkem prosince byla první skupina poslána do severní Francie na frontu. Mezi nimi byl také František Peřina, Alois Vašátko a další. Trochu to zkrátím, jistě víte, jak si naši letci ve Francii vedli, že tam, alespoň podle podkladů, které jsem měl k dispozici, se bojů zúčastnilo 123 stíhačů, kteří sestřelili tuším 156 nebo 158 nepřátelských letounů a ještě další sestřely byly hlášeny jako pravděpodobné. Mezi nejlepšími se umístili kapitán Vašátko a Franta Peřina.

Franta Peřina mi vykládal, že má ještě dva sestřely, oboje byly střemhlavé bombardéry Ju-87, známé „Štuky“, které mu však zalétly za hranice Francie, takže nemohly být ověřeny. Narážím tím na další z věcí, která pro nás letce ve Francii byla velkým problémem. Francouzští letci nesměli překročit hranice neutrálního státu, což zejména naši, co sloužili ve francouzském letectvu, přísně dodržovali. To byl přesně ten případ, jak říkal Peřina, že mu napadené letouny uletěly a zřítily se za hranice. Něco podobného mi vyprávěl také Vašek Cukr, když jsem se s ním po válce setkal tady ve Kbelích. Říkal: „U belgických hranic jsem třikrát napadl německého stíhače a vždycky mi utekl přes hranice. Já jsem to respektoval, já jsem za ním nemohl. A když mi to udělal potřetí, tak jsem se namíchl a šel za ním a nad Belgií ho sundal.“ Ovšem sám prý taky něco schytal a musel tam nouzově přistát, načež ho Belgičané museli internovat, ještě jako neutrální stát, bylo to totiž ještě před desátým květnem.

Ale desátý květen záhy přišel, Němci napadli Belgii, Holandsko, Dánsko a s ním dorazily krutosti války. Znáte možná ten případ, kdy Němci barbarsky napadli letadly Rotterdam a zahynulo asi 60 000 lidí. Vše se událo bez vyhlášení války, šlo o jasné porušení mezinárodních předpisů. Přes Belgii se Němci vrhli do Francie. Francie byla absolutně překvapená. Francouzi se stále cítili v bezpečí za svojí Maginotovou linií, na druhé straně stála Siegfriedova linie, docházelo jen k nevýznamným potyčkám, byla to ta podivná válka.

A stejně tak tomu bylo i ve vzduchu. Do května aktivita ve vzduchu nebyla nijak velká. Když jsme byli ještě v Touru, létával tam ve velké výšce německý výzvědný letoun, vždy udělal nějaké snímky a než proti němu stačil odstartovat stíhač, byl už zase zpátky za hranicemi. Já prodělal výcvik leteckého střelce, přestože jsem měl pilotní školu (neukončenou), a po jeho ukončení v prosinci 1939 jsem od konce ledna létal jako střelec s jedním francouzským kapitánem na těžké stíhačce Potez 63. Létali jsme jako obrana měst proti bombardování. Nebylo nám to ovšem započteno jako bojová činnost, protože jsme nebyli u bojové jednotky. Brali nás jen jako samostatný letoun.

Někdy jsme měli také službu na kontrolní věži. Jednou v noci jsme při poplachu viděli v dálce tři světla, která ukazovala přímo směr na letiště. Vzhledem k hrozícímu nebezpečí, že by mohl někdo letiště napadnout, vypálili jsme tam několik dávek s protiletadlového kulometu, světla zhasla a byl klid.

Také jsme byli napadeni a to bylo poprvé, co jsem zažil bombardování. Byl vyhlášen poplach. Po hodině, když už to vypadalo, že bude konec, vydali jsme se z letiště do Touru, kde jsme bydleli v privátu. Najednou jsme zaslechli rachot motorů. Koukám směrem k hangárům a vidím dva nepřátelské letouny. Vtom se zakouřilo a hangár je pryč. A já si ještě tak nějak naivně říkám: „Jé, bomby!“ Docela blbě, bych řekl, pak jsem ovšem sebou praštil do kopřiv, protože střelci z těch německých mašin začali ostřelovat silnici. Doběhl nás kamarád, který říkal: „Člověče, mě to chytlo akorát, když jsem šel z kasáren, tak jsem sebou tam praštil na poli, úplně jsem šílel, když jsem slyšel, jak se to třáslo, jak se ty výbuchy blížily, pak najednou něco žuchlo.“ Když jsme na druhý den šli do kasáren, viděli jsme na poli stát senegalského střelce (vykonávali tenkrát na letišti strážní službu). Ptali jsme se ho, co tam dělá. On říkal: „Hlídám.“ Já říkám: „Co hlídáš?“ „No bombu.“ Byla tam díra, on stál nad ní a přitom nevěděl, jestli je to časovaná bomba. Mohla každou chvíli vybouchnout. Ale dostal rozkaz hlídat, a tak hlídal časovanou bombu. No a ten kamarád povídá: „Ježíšmarjá, vždyť já jsem tady ležel!“ Tak to bylo to žuchnutí! Vlastně se podruhé narodil....

Nebudu vyprávět, jak probíhala bitva o Francii, jen bych pro úplnost dodal, že kromě našich stíhačů do bojů zasáhly tuším i tři nebo čtyř posádky od bombardérů s Blochy „dvoustovkami“. To byly ty slavné bombardéry, co byly před válkou zakoupeny pro naše letectvo. Když začala skutečná válka, projevily se pak kvality našich letců naplno. Kdyby měl někdo zájem, mám tady seznam z francouzských pramenů, ve kterém je vždy uvedeno jméno, jednotka, ve které letec sloužil a kolik nepřátel sestřelil...
Nyní bych Vám rád řekl něco, co jsem navrhoval napsat do úvahy, o působení našich letců ve Francii. Zaráží mě, že po tom všem, co generál Villemin viděl na své návštěvě v Německu, moderní letadla, moderní výcvik a všechno, a když to porovnal se zastaralými typy ve výzbroji Francouzů, které se nemohly s německými měřit, ani Bloch 152 ani Morane 406 nedosahovaly totiž parametrů německých strojů, Francouzi měli ještě čas od toho roku 1938 se přezbrojit, vždyť to byla druhá nejbohatší koloniální říše na světě, takže měli peněz dost na to, aby si mohli nakoupit stroje na úrovni, když už nebyli schopni vlastním výzkumem zajistit vlastní prototypy mašin. Jak víte, tak nakoupili z Ameriky stíhačky Curtiss P-36, ve Francii označené H-75. Později v severní Africe jsem si na nich také zalétal, mám tady dokonce snímek jak jsem v kabině za letu. Čili měli možnost se připravit. Proč to neudělali? Proč, když si stroje nemohli vyrobit sami, proč je nekoupili, jako to udělali potom s těmi Curtissy? O důvodu jsem se již zmínil dříve. Vše bylo prolezlé pátou kolonou, která sabotovala i na těch nejvyšších místech. Byli zde lidé, kteří by spíš připustili porážku Francie než porážku Hitlera. Další příčinou katastrofické a zdrcující porážky, která Francii postihla, byly obrovský nepořádek ve všem.

Reklama

Něco podobného, co se stalo osudným Pěničkovi v Polsku, zažil ve Francii Mirek Jiroudek, můj kamarád. V době, kdy už vzplála bitva o Francii, byl sestřelen s a musel se svým Moranem 406 přistát na poli několik kilometrů od letiště. Podařilo se mu přistát a poté se vydal pěšky na to svoje letiště. V tomto prostoru však byla před několika dny vysazena německá záškodnická skupina převlečená do uniforem francouzských letců. Celá vesnice už byla samozřejmě na nohou a honila záškodníky. No a chytli v poli vojáka, který byl oblečen jako seržant francouzského letectva a francouzsky skoro nemluvil, jenom tak brebentil. Tak si řekli, že to je jeden z diverzantů, zastavili ho, zavlekli do stodoly, hodily provaz přes trám a chtěli ho oběsit. Naštěstí se mu podařilo přesvědčit někoho rozumného, aby zavolal na jeho letiště a ověřil si jeho totožnost. A tím si zachránil život, nakonec ho objímali, chtěli ho líbat a tak dál...

Takových přehmatů bylo hodně. Podívejte, já dosud nevěřím, že třeba nadporučík Král zemřel, když musel vyskočit z letadla a neotevřel se mu padák. Já jsem tehdy slyšel, že to není pravda, že se mu padák otevřel, ale že ho to odneslo stranou. Tam bylo postavení francouzských kulometů a ty ho rozstřílely...

Později jsem měl problém s okem, tak mě poslali do Bordeaux. Tou dobou se tam také přesunula letecká skupina z Agde, letci, kteří po vypuknutí války prchali přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Turecko do Sýrie. Byla tam i skupina letců, vedená štábním kapitánem Schejbalem. Vzpomínám si na další z mnoha incidentů, který jsem s ním měl a který potom vyústil v konečné střetnutí v Anglii. Na vánoce roku 1939 jsem měl dva dny dovolené. Nechtěl jsem jet do Paříže, už jsem ji znal, tak jsem si řekl, že zajedu do Agdu podívat se na kamarády, kteří tam přijíždějí ze Středního Východu. Byl jsem v uniformě francouzského seržanta letectva. Shodou okolností, první koho jsem potkal, byl štábní kapitán Schejbal. Zapomněl jsem již na náš spor, postavil jsem se
do pozoru a přesně jak nás to Francouzi učili, zasalutoval s otevřenou dlaní a hlásil jsem se. „No jo, frajer Úlehla, ani zdravit to neumí!“ To jsem nebyl Úlehla, to jsem byl „to“,... „ani zdravit to neumí!“ Mě to zamrzelo, tak jsem se postavil, podíval se mu do očí a říkám: „Pane štábní kapitáne, já jsem ve francouzské uniformě, já musím zdravit podle francouzských předpisů, ať se Vám to líbí nebo ne. Maucta!“ Odsalutoval jsem a odešel z tábora...

Letecká skupina z Agdu pak přesídlila na letiště Merignac u Bordeaux. A zrovna v té době se Francie vzdala a požádala o příměří. To byla pro nás samozřejmě katastrofa. V případě zajetí nás totiž čekal vojenský soud, jako občané Protektorátu jsme podle Němců současně byli i občané Velkoněmecké říše. Tím, že jsme bojovali proti Němcům, jsme se dopustili vlastizrady a tak dále, těch zločinů tam byla fůra. A nám z toho důvodu hrozilo, že v případě zajetí, kdybychom se dostali do německých rukou, tak bychom mohli skončit s rozsudkem trestu smrti. Nebyl to žádný výmysl, v dalším průběhu války byli naši zajatí vojáci skutečně souzeni. Příkladem je generál Šiška, ten byl skutečně odsouzen a dostal trest smrti, ovšem s dovětkem, že rozsudek bude vykonán až po vítězném zakončení války. Naštěstí. To víte, Němci nevyhráli a rozsudek smrti se nekonal. Ale to jsme tehdy nevěděli. Prostě, nám hrozilo ještě to, že v případě zajetí jsme mohli být popraveni...

V době, kdy přišla zpráva, že je příměří a že se Němci valí na Bordeaux, přiletěla akorát dvě anglická letadla. Všechny naše letouny byly zavřené, bez benzínu. Angličané vyložili a letěli zase zpátky do Anglie. Přemlouvali jsme je, aby nás vzali s sebou, vysvětlovali jsme jim, že Němci se sem blíží a že by nás čekaly výše zmíněné sankce. Tenkrát řekli, že jim k tomu musí dát souhlas Londýn i prezident republiky Beneš. Proběhla rádiová korespondence mezi Angličany a naší vojenskou špičkou v Londýně. Mezitím jeden z nich už nechtěl čekat a odletěl prázdný. Ten druhý naštěstí počkal, než přišel souhlas. Jedenáct z nás mohlo odletět. Vzpomínám si, že štábní kapitán Schejbal odpočítal těch jedenáct z nás, asi si ani nevšiml, že tam stojím taky. Říkal jsem si, že přeci nepoletím do Anglie s jedním kapesníkem a ponožkami. Měl jsem pro tento případ připravený takový malý kufřík s osobními věcmi a záložním prádlem, asi padesát metrů od místa, kde jsme stáli. Tak jsem si pro něj odskočil. No a když jsem se vrátil, to byl povyk. Schejbal na mě začal strašně, přímo hystericky ječet: „To je nezodpovědnost! Němci už tady budou každou chvíli a pobijou nás, povraždí a Vy si jdete pro to... Jak jsem se již zmínil, jsem prostě huba nevymáchaná, tak jsem mu odsekl: „Tak se neposeru...

A letěli jsme do Anglie. Až potom jsme si uvědomili, co to bylo za riziko. Přes celou Bretaň a Normandii, skoro polovinu cesty, bylo oblačno, takže jsme letěli v takových 500-600 metrech. S anglickými kokardami! Prostě anglické označené letadlo, vůbec žádný obranný kulomet,... jak říkám, každý cvičný letoun s kulometem by nás sundal jako hrušku. No, naštěstí jsme se s nikým takovým nepotkali, zřejmě si řekli, že je to jen jeden osamocený letoun a ještě civilní, což jim nestojí za to. Tak jsme se dostali až do Anglie...

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více