Samara 1918

Autor: Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔︎︎ 👁︎ 35.548

Po drtivém vítězství u Lipjag nad přesilou sovětských jednotek, 4. 6. 1918, stála čs. legionářům tzv. Penzenské skupiny poručíka Čečka,  v cestě na východ dále Samara. Ta byla centrem sovětského Povolžského okruhu  se silnou sovětskou posádkou a štábem (sovětský komisař Dolgušin).

Sovětský štáb v Samaře se pokoušel s Čechoslováky, po zničení hlavních sovětských sil ze Samary u Lipjag, vyjednávat. Bylo jasné, že zničení hlavních samarských bolševických sil u Lipjag, je Samara československému postupu vydána na pospas. Samarský Sovět tedy nabízel ve své zoufalé situaci dokonce i volný průjezd Samarou, což před Lipjagami Čechoslovákům odmítal a usiloval o jejich zničení. Poručík Čeček však nabídku odmítl, Samaru již měl prakticky na dosah, a navíc nevěřil, že by Sovět nabídku dodržel.

Reklama

V Samaře samotné sovětský tisk zatím štval proti Čechoslovákům a šířil propagandistické dezinformace, zlehčoval vítězství Čechoslováků u Lipjag, klamal obyvatelstvo zprávami o rozpadu a demoralizaci československých jednotek a prohlašoval jejich postavení za neudržitelné. Nic z toho samozřejmě nebylo pravdou, právě naopak.

Po úspěchu u Lipjag úspěšně dobyla kombinovaná rota III. praporu (podporučík Veselý) 4. čs. pluku „Prokopa Velikého“ ještě stanici Krjaž ve směru na Samaru. Nemohla ji však již zajistit, protože musela čelit čerstvým bolševickým posilám, vyslaných ze Samary do Lipjag. Rota musela z Krjaže ustoupit a zaujmout postavení za stanicí, zadržujíce svou přítomností stále nepřítele, který pro překážky na železnici a zprávě o porážce bolševických sil u Lipjag, dále nepokračoval. Brzy rotě přišel na pomoc II. prapor 4. čs. pluku. Společně se jim podařilo Krjaž znovu obsadit a držet. Následně tento posílený prapor postoupil, po příjezdu obrněného vlaku Orlík, až k železničnímu mostu přes řeku Samarku, který byl v rukách nepřítele. Ráno dorazil k vystřídání I. prapor 1. čs. pluku. Přestřelka s nepřítelem přes most pokračovala.

Velitel Penzenské skupiny, poručík Čeček, si uvědomoval nutnost rychlého úderu na Samaru, čímž by předešel snahám nepřítele o zformování sil, přísun posil a protiútok na postavení u Lipjag, které nyní bylo v československých rukách. Šance na úspěšné dobytí Samary také zvyšovalo zajištění plánů obrany města u německého nadporučíka Schmidta, jednoho z padlých bolševických vůdců, v dobytých pozicích u Lipjag. Dle těchto dokumentů zjistil Čeček, že bolševici čekají hlavní útok Čechoslováků především přes železniční most. Ten byl dlouhý skoro 300 metrů a během boje jej bylo nutné překonat. Čečkův plán tedy spočíval v koordinovaném rychlém nočním postupu části jeho jednotek na Samaru přes tento železniční most, vedoucí přes řeku Samarku, a zároveň současném obchvatu západně od mostu v úseku Samarské Slobodky přeplavením obchvatné skupiny přes Samarku, širokou zde 215 metrů. Obchvat u Samarské Slobodky měly provést dva prapory 4. střeleckého pluku, které tím na sebe měly poutat pozornost a palbu nepřítele. Část z jednotek těchto praporů měla obsadit samarské přístavy a část potom měla postupovat po druhém břehu k mostu, kde měla podpořit útok I. praporu 1. střeleckého pluku, který měl útočit přes most. Poté měl následovat hlavní boj o Samaru. Zahájení této operace k dobytí Samary naplánoval na 8. 6. 1918.

Ze spolehlivých zpráv od zvědů (vybraných příslušníků 4. stř. pluku, pod vedením důstojnického zástupce Duška, převlečených za civilisty), které poručík Čeček v Samaře měl, zjistil, že Samaru brání asi 1500 bolševiků, vesměs oddaným zcela sovětské moci, avšak víceméně druhořadé bojové kvality, protože elitní sovětské oddíly samarského sovětu byly předtím zničeny v porážce u Lipjag. Zjistil však, že mají silnou palebnou podporu - 40 kulometů a 6 děl. Jednalo se především o spolehlivé sovětské oddíly ze Simbirska a Ufy. Bolševici podle zpráv vybudovali před Samarou u severního břehu řeky Samarky obranná postavení. Část uvedených sil nepřítele držela toto postavení u Samarky a zbytek připravoval obranné pozice ve městě. Čerstvá porážka u Lipjag bolševiky v Samaře silně demoralizovala. Jejich nedávné nadšení a sebedůvěra ve zničení Československého sboru se rozplynuly. Své postavení u Lipjag, které 4. 6. 1918 Čechoslováci dobyli, považoval Samarský Sovět za nedobytné. Proto se v Samaře bolševici cítili v bezpečí. Náhle před nimi stála černá vidina obrany samotné Samary. Ti z bolševiků, kteří přežili porážku u Lipjag a podařilo se jim uniknout, vyvolávali při návratu do Samaru u samarských bolševických jednotek strach z Čechoslováků. Odmítali dále proti Čechoslovákům bojovat, padala i slova: „Lučše s čertami čem s Čechami vojevať! – Raději s čerty, než s Čechy se bít!“. Ze zpráv zvědů se poručík Čeček též dozvěděl, že část jednotek nepřítele tehdy následkem toho odmítla proti Čechoslovákům bojovat a odjela. Část z nich po železnici v 8 vlacích k Ufě, část po řece loděmi na Stavropol. Poručík Čeček vydal zvědům rozkaz šířit následně v Samaře dezinformace o směrech postupu a síle Čechoslováků, které poté vyvolávaly v řadách bolševiků paniku.

Reklama

Proti zmíněné síle nepřítele (1.500 mužů, 40 kulometů, 6 děl) měl poručík Čeček k dispozici, jak již uváděno, 4. čs. střelecký pluk „Prokopa Velikého“ (bez jízdního průzkumu a telefonického oddílu – účastnily se tehdy zrovna operace u Bezenčuku, po smrtelném zranění poručíka Gayera u Lipjag velel pluku podporučík Vobrátílek) a I. a III.  prapor 1. čs. střeleckého pluku „M.J. Husi“ (velitel poručík Švec). K palebné podpoře měl poručík Čeček 3 lehká děla, 2 dalekonosná děla a obrněný vlak Orlík.

Před útokem byli ještě večer 6. 6. vysláni parlamentáři přes železniční most do bolševických pozic, aby vyzvali sovětskou posádku města k bezpodmínečné kapitulaci. Byli odmítnuti a vrátili se zpět. Bylo jasné, že jedinou cestou jak získat Samaru je boj. Mezi parlamentáři byl však i specialista z technické roty, jenž pohledem při cestě zpět do československých pozic se ujistil, že most není, jak se Čechoslováci původně obávali, podminován. To byla dobrá zpráva.

Večer  6. 6. byly vyslány dvě průzkumné hlídky, které měly potvrdit zprávy zvědů o rozložení nepřítele a přesně určit sílu jeho pozic. Obě hlídky splnily svůj úkol. Jedné z nich, čítající 25 mužů s kulometem (z I. praporu 4. střeleckého pluku) se podařilo v noci na 7. 6. obsadit vesnici Samarskou Slobodku. Brzy nato zde odrazila malou průzkumnou jednotku nepřítele, která se pokoušela přeplavit z protějšího nepřátelského břehu na loďkách do S. Slobodky. Tím však byla přítomnost Čechoslováků v S. Slobodce prozrazena. Bylo však nutné pokračovat dle původního plánu, neboť jinde než u S. Slobodky k přeplavení řeky nebyly vhodné podmínky. Velitel hlídky po likvidaci bolševické jednotky poslal s hlášením poručíku Čečkovi i náčrt úseku. Ten následně průzkumné hlídce do S. Slobodky poslal k posílení 11. rotu 4. střeleckého pluku (praporčík Smejkal), četu technické roty a jednu zákopnickou četu 4. stř. pluku.

Večer 7. 6. vyrazily na pochod z Krjaže, kam byly z Lipjag dopraveny vlakem, II. a III. prapor 4. střeleckého pluku do Samarské Slobodky. Dorazily tam po usilovném pochodu po půlnoci. I. prapor 4. stř. pluku z vozovou rotou a částí dělostřelců zůstal jako záloha poručíka Čečka ve stanici Krjaž. I. prapor 1. stř. pluku spolu s obrněným vlakem „Orlík“ byl v pozicích před mostem před Samarkou. Jedno lehké dělo (praporčík Šára) bylo připraveno k podpoře obchvatu jižně od S. Slobodky a ostatní děla byla zatím ve stanici Krjaž k podpoře čelního útoku přes most. Zde si také pro nadcházející akci určil poručík Čeček, jako hlavní velitel celé vojenské skupiny, velitelství.

Přestože předtím, než oba prapory 4. stř. pluku dorazily do S. Slobodky zde technická a zákopnická četa usilovně pracovaly na výrobě prámů a zajišťovaly pramice k přepravě praporů na druhý břeh přes Samarku, bylo plavidel stále málo. Když podporučík Vobrátílek se svými dvěma prapory do S. Slobodky dorazil, nařídil i přes nedostatek plavidel okamžitě zahájit přepravu na druhý břeh. Bylo nutné neztrácet čas.

Ihned po příchodu obou praporů 4. stř. pluku byla tedy zahájena noční přeprava loďkami přes Samarku na druhý břeh. První se přepravovala část 12. roty (podporučík Tajbr). Jelikož nebyla vesla, museli legionáři improvizovaně pádlovat polními lopatkami. Počítali s nebezpečím, že nepřítel je ve tmě zpozoruje a zahájí palbu. Zpočátku pokračovali po hladině celkem bez problémů, kryti vlečnými čluny, avšak když byli již asi ve třetině řeky, ozvaly se nepřátelské kulomety. Bolševické jednotky, které po zničení jejich průzkumu u Samarské Slobodky při pokusu o přeplavení řeky věděly o tom, že S. Slobodka je v rukách Čechoslováků, čekaly, že se na tomto místě Čechoslováci pokusí přeplavit. Zuřivá a silná palba bolševických kulometů bila do Čechoslováků na loďkách, v nichž se nemohli před palbou nikam ukrýt. Husté prameny vody vystřikovaly z hladiny kolem loděk po dopadech nepřátelských kulek. Všude bylo slyšet klení a svištění kulek. Takřka okamžitě měli Čechoslováci ztráty. Pokračovat dále ve zhoubné palbě nepřítele se jevilo jako sebevražda. Přesto první část 12. roty pokračovala v plavbě a v hustém dešti kulek nakonec dosáhla druhého břehu, kde okamžitě loďky opustila a rozvinula se. Po 12. rotě zahájila v neutuchající nepřátelské palbě přepravu 10. rota pluku. Ta utrpěla následně ztráty ještě větší.  Nepřátelská palba sílila. Zejména z výhodných pozic v budově sýpky a vysokého mlýna na druhém břehu stříleli bolševici nejvíce. Do situace zasáhly i dvě říční lodě nepřítele, které zahájily na přepravující se Čechoslováky palbu z boku.  Situace byla kritická, loďky byly provrtávané nepřátelskými kulkami a nebylo kam se před palbou schovat, jedna z loděk byla nepřítelem zcela rozstřílena. Ztráty těchto dvou rot 4. stř. pluku byly citelné, za několik minut - 11 padlých a přes 30 zraněných. Přeprava musela být zastavena, pokračovat dále by bylo zbytečné plýtvání životy. Přesto se podařilo předtím během přepravy dostat na druhý břeh 50 mužů 4. stř. pluku, pod vedením podporučíka Tajbra. V jejich nelehké situaci je okamžitě podpořil přesnou palbou svého děla, které přemístil před S. Slobodku až na břeh řeky, praporčík Šára. Jeho dělu se podařilo několika výstřely zapálit mlýn, po zásahu nádrže s naftou, jenž byl jedním z opěrných bodů pozic nepřítele v tomto úseku u řeky. Za této situace odříznutá skupina podporučíka Tajbra odvážně zaútočila na nepřátelská kulometná postavení, bráněná většinou maďarskými internacionalisty, a prorazila je v cípu soutoku řek, přičemž ukořistila několik kulometů, které ihned obrátila proti nepříteli. Týl jí z druhého břehu před nebezpečím útoku bolševického parníku, který se po řece pohyboval, kryla soustředěnou střelbou 9. rota pluku. Následně mohla pokračovat přeprava III. praporu 4. stř. pluku.

Mezitím vyrazil do útoku za podpory obrněného vlaku „Orlík“ přes most i I. prapor 1. stř. pluku. 50 granátníků praporu, kteří vyrazili v čele s desátníkem V. Vašátkem první proti kulometné palbě nepřítele bránícího most, zasypalo přední nepřátelské pozice u  mostu puškovými granáty. Následně zaútočil s hromovým „hurrá!“ celý I. prapor 1. stř. pluku. Budovu sovětu a další nepřátelské opěrné body obrany nepřítele ve městě, které podporovaly bolševiky u mostu, likvidoval přesnou palbou „Orlík“ a zbylá čtyři děla skupiny. Rychlým útokem byl most I. praporem 1. stř. pluku, po překonání jeho 300 metrové délky v palbě nepřítele, dobyt a zajištěn. Bolševici, bránící most, v panice utíkali do tmy noci. Zbytek jich padl nebo byl zajat.  I I. prapor 1. stř. pluku utrpěl při dobývání mostu ztráty. Poručík Čeček následně praporu poslal k mostu posilu – I. a II. prapor 4. stř. pluku. Velitel 1. stř. pluku, poručík Švec, nečekal a zaútočil okamžitě dle plánu, s I. praporem i III. praporem svého pluku a podporou „Orlíku“, po dobytí mostu na samotnou Samaru. Oba prapory 4. stř. pluku, které mu dal k posílení poručík Čeček, se okamžitě po příchodu k mostu do útoku zapojily též.

III. prapor 4. stř. pluku mezitím pokračoval za boje v přepravě přes Samarku v úseku Samarské Slobodky na druhý břeh.

V časném ránu se tak v Samaře rozpoutal boj. Trval do ranních 6.00 h, přičemž Čechoslováci postupovali bleskově. Bolševici v šílené panice většinou prchali, sotva na ně Čechoslováci zaútočili, jen místy se stavěli na odhodlanější odpor. Při útěku zahazovali zbraně a výstroj a snažili se zachránit. 1. a 9. rota 1. stř. pluku odrazila bolševický vlak, který zrovna dorazil z Kinělu s posilou na pomoc samarskému sovětu. Následně po přesné prudké střelbě Čechoslováků tento vlak rychle ujel i s bolševickou posilou zpět ke Kinělu. Tvrdší boje probíhaly již jen o budovu samarského sovětu a o budovu „Klubu komunistů“, bráněného mnoha kulomety. Zde se nepřítel bránil odhodlaně zuřivou střelbou po všem, co se hnulo, do doby, než útočící Čechoslováky podpořilo přesnou palbou dělo ruského praporčíka Choljavina z „Orlíku“. Podařilo se mu přesnou ranou zlikvidovat nebezpečný nepřátelský kulomet na balkoně „Klubu komunistů“, který ostřeloval celou ulici. Následně muži 1. a 4. stř. pluku zaútočili znovu do budovu a rychle ji dobyli, likvidujíce poslední odpor nepřítele. Vozová rota 4. stř. pluku s částí I. praporu 1. stř. pluku se pokoušela pronásledovat část bolševiků, kteří unikali po řece na lodích. Během prudkého boje obsadili Čechoslováci i bolševický zajatecký tábor, v němž bolševici drželi asi 8.000 zajatců.  V 6.00 bylo již město dobyto a zajištěno.

V boji utrpěla sovětská strana ztráty 200 padlých a mnoho desítek zraněných. Zajato bylo asi 450 bolševiků. Čechoslováci ukořistili několik cenných skladišť se zbraněmi a výstrojí, několik desítek kulometů a sklady pušek a munice, dále plné sklady potravin, několik děl, několik nákladních a osobních automobilů, osobní a nákladní lodě v přístavu, mnoho vagónů a lokomotiv. Ukořistili dokonce i několik letadel.

Reklama

Tento úspěch Čechoslováci zaplatili 19 padlými (8 padlých 1. stř. pluk a 11 padlých 4. stř. pluk) a více než 60 zraněnými.

Kolem 8.00 dorazil na železniční stanici již zajištěné Samary i III. prapor 4. stř. pluku poté, co se přepravil přes Samarku u S. Slobodky a vázal bojem část nepřítele na svém směru během bojů ve městě. Odpoledne do Samary dorazily vlaky celé Penzenské skupiny i velitelství skupiny.

Místní samarské obyvatelstvo vítalo nadšeně Čechoslováky, vcházející do města, jako své osvoboditele od sovětského útlaku (již v období před dobytím Samary Čechoslováky se zde místní obyvatelstvo bouřilo proti sovětské vládě, 6. 6. dokonce zaútočilo na místní věznici, aby osvobodilo vězněné politické vězně). Ulice města byly plné spontánně jásajících lidí, zpívajících písně a zasypávajících Čechoslováky květy. Jejich radost byla upřímná, nadšeně zdravili městem postupující Čechoslováky a vyjadřovali jim svůj dík a sympatie. Uspořádali potom na počest Čechoslováků slavnosti, na nichž je samarští vděčně hostili.

Z místních mužů se okamžitě začala formovat dobrovolná samarská armáda, připravená bojovat proti bolševikům po boku Čechoslováků za demokratické Rusko.

Dne 11. 6. 1918 se potom v Samaře konal za účasti Čechoslováků a masové účasti truchlícího místního obyvatelstva pohřeb 16 Čechoslováků, padlých při dobytí Samary. Celý akt řídil místní biskup Michail. Pohřeb byl dojemný a smutní samarští občané vyjádřili svůj dík padlým Čechoslovákům alespoň obrovskou záplavou květin, jimiž zahrnuli jejich rakve. Za zvuků národních hymen byli padlí pohřbeni. Spolu s nimi byl pohřben i poručík Jan Gayer, který předtím zemřel na následky svého zranění z boje u Lipjag.


Pamětní pomník v Přerově na ulici Pivovarská

Dobytím Samary upevnila Penzenská skupina Čechoslováků svou těžkou situaci. Získala tak první větší opěrný bod pro svůj další postup a pomohla ke zhroucení sovětské moci v oblasti. Samara byla klíčem k další možnosti postupu směrem k Uralu. Velkým úspěchem skupiny bylo také získání cenné válečné kořisti ve velkých bolševických vojenských skladech města, což citelně zvýšilo vojenskou sílu skupiny, a sklady potravin, které Čechoslováci také uvítali.

Následně před Penzenskou skupinou stála potřeba zajištění oblasti kolem Samary, zejména ze směrů od Syzraně a Stavropolu a Simbirska, kde byly soustředěny silné síly nepřítele.

Hlavní použité prameny:
M. Pleský: Dějiny 4. střeleckého pluku Prokopa Velikého 1917-1920, Turnov 1927
O. Vaněk, V. Holeček, R. Medek: Za svobodu – III. díl, Praha 1926
J. Vrba: Východní front, https://www.valka.cz/topic/view/12545)
P. J. Kuthan: Samarská operace – studie
archiv autora
Československý denník, ročník 1918

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více