Regia Aeronautica při vypuknutí 2.světové války

Autor: Melkor 🕔︎︎ 👁︎ 28.616

Období 15 let před válkou bylo pro italské letectví dobou úspěchů a rekordů. Zdálo se, že jediným cílem letectva bylo překonávání rekordů.

Tento postoj přinesl Itálii první místo v množství dosažených rekordů. V tomto období byla Regia Aeronautica zahraničními pozorovateli za nejefektivnější a nejsilnější leteckou síla na světě, ale tragédií bylo, že ti samí italští plánovači, ačkoliv si stejně neuvědomili, že jsou výsledky přiměřené vysoce kvalitním pilotům spíš než důkladnému průmyslovému výzkumnému programu, tato skupina schopných a nadšených pilotů, ale neměla nic společného s opravdovou vojenskou organizací.

Reklama

Itálie dospěla k válce po 42 měsících válečných operací, od tažení v Etiopii až k válce ve Španělsku. Ačkoliv neměla Regia Areonautica ze spotřebování svých zdrojů žádný prospěch, mohla se z těchto válek hodně naučit, pokud by je správně analyzovala, ale tím, že své výsledky nadhodnocovala (obzvlášť ve Španělsku) vše selhalo, bylo oznámeno, že důvodem úspěchů je nízká kvalita nepřátelských letadel a omezený výcvik jejich pilotů.

10.června 1940 byla první generace italských stíhacích letadel složena hlavně z modelů Fiat CR. 42, Fiat G. 50 a Macchi MC. 200. Všechny tyto letadla byla poháněna hvězdicovými motory s malým výkonem a velkým aerodynamickým odporem, což jim zabraňovalo dosáhnout vyšších rychlostí. První italské stíhací jednoplošníky měly nejvyšší rychlost o 30 až 130km nižší, než srovnatelné Hawker Hurricane, Supermarine Spitfire, Messerschmitt Bf 109 a Dewotine D.520.

Hlavním důvodem používání vzduchem chlazených motorů byla jejich vyšší spolehlivost a odolnost proti poškození ve srovnání s motory, které ke chlazení používaly kapalinu, ale tím Italové opustili vývoj řadových motorů, oblast, ve které státní průmysl dosahoval skvělých výsledků. Po začátku války, když byla chyba jasná, byl návrat k řadovým motorům podniknut díky licenci na stavbu německých motorů Daimler-Benz.

Nedostatečná výkonnost letadel byla způsobena řadou závěrů, které vycházely z potřeby udržení nízké váhy: žádné pancéřové desky chránící pilota, žádné rádio a jako výzbroj pouze dva spolehlivé kulomety Breda SAFAT ráže 12.7mm. První verze Spitfirů a Hurricanů měly jako výzbroj také pouze kulomety, ale to bylo kompenzováno tím, že jich každé letadlo mělo osm, pozdější verze z let 1940 a 1941 měly již dva kanóny ráže 20mm. Ty byly u italských stíhacích letadel zavedeny až v roce 1943.

První verze letadel G. 50 a MC. 200 měly uzavřenou kabinu, ale v dalších verzích bylo od tohoto řešení upuštěno, kvůli technickým a aerodynamickým potížím, ale i záliba italských pilotů v otevřeném kokpitu měla svou váhu při tomto rozhodnutí. Uzavřený kokpit se objevil v malých počtech na konci roku 1941 na letadlech Macchi MC. 200.

Reklama

Letadla pro útoky na pozemní cíle byly na začátku války dokonce v ještě horší situaci, byly zde dva typy: Breda Ba 65 a Breda Ba 88. První byl obtížně ovladatelný a dost nebezpečný, druhý měl slabý motor a verze poslaná do severní Afriky vybavená pískovými filtry často nedokázala odstartovat.

Situace u bombardovacích jednotek se zdála lepší. Regia Aeronautica používala pět odlišných typů: Savoia Marchetti SM 81 a SM. 79, Fiat BR. 20, Cant Z. 506b a Cant Z. 1007. První čtyři byly použity ve španělské občanské válce a SM 81 byla použita i během tažení v Etiopii. Brzy po vstupu do války byl hydroplán Cant Z. 506b odebrán jednotkám námořních bombardérů a sloužil u námořnictva jako průzkumné a záchranné letadlo.

Itálie byla jediná z hlavních válčících zemí, která použila pro své bombardéry vzor-tři motory, jediná vyjímka byl dvoumotorový Fiat. Tato volba byla použita kvůli malému výkonu dostupných motorů a bezpečnostním důvodům: bylo snadnější vrátit se s bombardérem domů, když byl jeden motor mimo provoz. ¨Tato volba také sama o sobě vylepšila čelní obranu bombardéru, ale přinutila bombometčíka používat špatně umístěnou spodní pozici, která bylo obvykle daleko od pilota, díky tomu mu nebylo možné předávat pokyny hlasem. To byl případ SM. 79, to učinilo dvou-třímotorové bombardéry vhodné pro službu.

Nicméně SM. 79 byl rychlé, spolehlivé a ovladatelné letadlo, ačkoliv kvůli jeho úzkému trupu, pocházejícího z civilního původu bylo nutné umísťovat bomby svisle spolu s pozdějšími problémy s nedostatkem přesnosti při bombardování, SM. 79 si svoji slávu vysloužil jako torpédový bombardér.

Fiat BR. 20 byl spolu s SM. 79 jádrem bombardovacích jednotek. Bylo to rychlé a stabilní letadlo, ale motory byly věčně důvodem znepokojování.

Cant Z. 1007 byl zařazen do služby po začátku války, měl velmi dobré letové vlastnosti, ačkoliv jeho dřevěná konstrukce zabraňovala jeho použití v extrémním prostředí.

Savoia Marchetti SM. 82 bylo postaveno hlavně jako transportní letadlo, ale bylo používáno i jako bombardér, hlavně kvůli svému vynikajícímu doletu, které mu umožňovalo zasáhnout cíle mimo dosah ostatních bombardovacích letadel. Tuto svojí druhou roli odvedlo docela dobře.

Jak je vidět, Itálie se zaměřila na střední bombardéry. Původním záměrem však bylo rychlé letadlo, ale to omezovalo dolet, nosnost bomb a obrannou výzbroj. Ta bylo později obzvlášť vzácná, protože žádný italský bombardér neměl zadní věž. SM. 79 a BR. 20, které byly často rychlejší než stíhací letadla použité ve Španělské občanské válce, ve 2.světové válce ztratily tuto výhodu a neměly dostatek obranné výzbroje na svojí ochranu.

Možnosti strategického použití leteckých sil nebyly studovány příliš důkladně, ale Itálie nebyla jediná: ve skutečnosti i Německo vstupovalo do války vyzbrojené podobným bombardérem: Heinkel He 111. příliš pozdě si uvědomili, že udělali chybu, ale náhradní řešení (Heinkel He 177) nebylo úspěšné.

Jednotky vzdušných pozorovatelů byly vyzbrojeny pomalými dvouplošníky I.M.A.M Ro.37 a Ro.37bis a dvoumotorovými Caproni Ca. 309, Ca. 310 a Ca.311, byla to jen průměrná a spíše nebezpečná letadla. Jednotky námořního průzkumu byly na začátku války vybaveny hydroplány Cant Z. 501, které přes svojí zastaralou koncepci byly během války pouze zčásti nahrazeny lepšími Cant Z. 506b a jenom omezeně mnohem zlepšenými Fiat RS.14. Letadlo používané na lodích italského námořnictva byl jednoduchý dvouplošník I.M.A.M. Ro.43, který startoval pomocí katapultu.

Charakter italských průzkumných letadel jasně ukázal, že si Italové ze začátku neuvědomili důležitost průzkumu, to byla častá chyba válčících stran. První, kteří si to uvědomili byli Britové, kteří vyvinuli speciální verzi Spitfiru. Italové upravili jako první Macchi MC. 200 a poté některé Reggiane Re. 2001, ale jediná speciální verze byla MC 205 a plně operační jednotku měli Italové až v roce 1943.

Reklama

Na začátku války měla Regia Aeronautica pouze 30 střemhlavých bombardérů, byly to Savoia Marchetti SM. 85, jejichž letecké výkony byly tak mizerné, že byly nechány na zemi a brzo dány do šrotu: Itálie požádala o pomoc Němce (nebylo to naposledy…) a koupila Junkers Ju 87 Stuka.

Seznam chyb a nedostatků by mohl pokračovat: od nedostatečné velikosti používaných bomb k nevhodnému rádiovému vybavení, od nepřesných zaměřovačů pro bombardéry k primitivním přístrojům pro let v noci a za snížené viditelnosti spolu s potřebou radaru a žádným druhem nočního stíhání.

Takový seznam by byl velmi vážný pro jakékoliv letectvo, bylo to vážné i pro Regiu Aeronauticu, která postrádala podporu průmyslu, schopného vyřešit problémy v krátkém období. Itálie snila o nepřemožitelném letectvu a podcenila úspěchy dosažené v zahraničí: Tak, i přes nesporné schopnosti několika vedoucích osobností průmyslu, bylo procitnutí tragické…

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více