Kořeny vzniku japonského fanatismu

Autor: Fantan 🕔︎︎ 👁︎ 27.903

Fanatismus je charakterizován jako slepá zaujatost spojená s nesnášenlivostí ke všem odlišným názorům. To byl základ, na němž mohly vzniknout sebevražedné jednotky. Vyrůstal z pevných kořenů, z nichž se po dlouhá staletí formovala struktura japonského národa. (Je s podivem, že stačilo padesát let a většina těchto kořenů - aspoň zdánlivě - zetlela).

Byly to zejména silné národní tradice, rozsáhlý vliv náboženství, samurajský kodex Bušidó a systém japonského školství. Všechny byly spojovány naprostou oddaností a poslušností k císaři. Souhrnné působení těchto skutečností pak ve vhodné interpretaci vytvářela národ bohem vyvolený, který svou výjimečnost neztrácí ani po smrti, neboť i tou slouží božskému císaři, větší slávě jeho i své vlasti.

Národní tradice

Reklama

Tradice japonské feudální společnosti přetrvávala i v průmyslovém Japonsku, neboť původní společenská struktura se v podstatě nezměnila. Božský císař tennó zůstával i nadále nejvyšším pánem všech Japonců, ačkoli jej většina nikdy neviděla - bylo jim to zakázáno. Byl to přece potomek prvního císaře Džimmu, vnuka Amaterasu, samotné bohyně Slunce, která jej poslala do krajiny Jamato, aby založil její dynastii, která bude vládnout vyvolenému národu. Je to jen báje, ale i ta - vhodně interpretována - byla velice účinnou zbraní nacionálního šovinismu, prvním krokem k tzv. vyvolenosti a tím i beztrestnosti.


Jatagarasu, sluneční vrána, vede císaře Džimmu a jeho muže směrem k pláni Jamato
Ginko Adaši (aktivní 1874-1897) – Příběhy z Nihon Šoki (Kroniky Japonska), commons.wikimedia.org.

Dalším prvkem byla tradice vojenské vlády a skutečnost, že vojenské řemeslo požívalo v Japonsku velké úcty. Neustálé války mezi jednotlivými vládci - šóguny daly vzniknout vrstvě samurajů - původně jen členům ozbrojené družiny šóguna, později vojenským šlechticům se specifickým typem chování a morálních vlastností. Vláda šógunů trvala mnoho staletí - od r. 1192 až do 1867, kdy císař Mucuhito donutil abdikovat posledního šóguna Keiki.


Sakanoue Tamuramaroo (758-811) byl jedním z prvních šógunů raného období Heian
Kikuči Jósai, commons.wikimedia.org

O dva roky později se samurajové ve smyslu císařových reforem „Meidži išin“ stávají základem moderní japonské armády. Je logické, že své zásady a způsoby, v nichž po staletí žili, specifikované ve známém kodexu Bušidó, přenesli i do ní pod upravenými hesly o poslušnosti a nově i k pracovitosti „pro větší slávu a sílu rasy Jamato“. Armáda jako ochránce císaře zůstala nadřazenou složkou národa s mnoha privilegii, a proto bylo vojenské řemeslo nadále váženo a ctěno.

Náboženství

Reklama

Japonci mají velký smysl pro mystiku a proto uctívali mnoho božstev a kultů - vedle kultu přírody „kami“ také kult předků, který byl symbolem identity nejen rodu, ale i celého společenství (oba kulty v modifikované formě přetrvávají dodnes). Sloučením obou kultů vytvořilo nenásilně náboženství nové „šintó“ - cestu duchů.


Brána torii ve svatyni Icukušima
Jordy meow, commons.wikimedia.org

Šintóismus je raná forma japonského náboženství, založená na polytheismu a animismu, bez kánonů a dogmat, bez církevních staveb a formální církevní organizace s početnými bohy, mezi nimiž dominuje bohyně Slunce Amaterasu. Působení dalších filozofií, zejména budhismu, se šintóismus přizpůsobil a vytvořil obdobu monotheismu, kde tímto jediným bohem je potomek bohyně Amaterasu - japonský císař. Jen on směl vykonávat obřady k uctění bohyně Amaterasu. Jeho božský původ mu zaručuje nedotknutelnost a absolutní poslušnost jeho příkazů a přání. Tím se šintóismus stal státním náboženstvím a v důsledku božství císaře i jeho poddaní se stali národem božským - vyvoleným.

Šintóismus ovšem jako náboženství neformální - jde spíše o filosofii, šintóista může být křesťanem, budhistou (nejčastěji) či muslimem - potřeboval nějaký rámec, v němž by působil. Tímto rámcem se stal od 9. století budhismus. Dlouhé působení budhistických kněží mělo zákonitý vliv na stanovení základních principů a povinností každého Japonce. Byly to:

  • Věrnost císaři a uznání jeho zbožnění, neboť všichni jsou pod jeho ochranou, a proto část lásky bohyně Amaterasu, kterou zahrnuje svého potomka, dopadá zákonitě i na každého Japonce. Každý voják, který nějakým mimořádným způsobem položí život za slávu Japonska a císaře, se stává válečným bohem „gunšinem“. Ve svatyni Jakasuni, zasvěcené ozbrojeným složkám Japonska, je zavěšena tabulka s jeho jménem. Navíc je takový voják v místě svého bydliště uctíván s celou svou rodinou a stává se pýchou této vesnice či města. Ostatní vojáci, kteří za Japonsko padnou v běžném boji, jsou zapsáni na společnou tabulku a císař jednou ročně - v den svého nástupu na trůn - přijímá tyto mrtvé pod svou ochranu. Do zahájení 2. světové války jich byl skoro milion.
  • Uctívání předků, jejich vážnosti a poslušnosti císaři. Tím byla zaručena kontinuita poslušnosti syna vůči otci a dědovi jako mravní základ povinnosti každého Japonce.

Šintóismus využil filosofii konfuciánství a dovedl ji do polohy poslušnosti, věrnosti a spolupráce s jistým rysem stoicismu vůči smrti. Smrt v zájmu vlasti a císaře není smrtí v pravém slova smyslu. Je pouze aktem, vedoucím k určitému stupni zbožnění. Božství císaře se tak stává zbraní nesmírné účinnosti. Japonci se jím stali vyvoleným národem, který má právo odstranit z cesty každého, kdo by chtěl zabránit jeho „božskému poslání“ - vládnout všem národům.

Samurajské zásady - kodex BUŠIDÓ

Budování základů mocenského systému vojenské šlechty - samurajstva je spojeno především se šógunem Joritomo - pánem z Kamakury, vůdcem rodu Minamoto v polovině 12. století n.l. Aby k sobě natrvalo a pevně připoutal své nejspolehlivější spojence z řad samurajů, vytvořil z nich skupinu privilegovaných vazalů - gokeninů. Pro získání tohoto dědičného a písemně stvrzovaného vazalství byly stanoveny tyto základní podmínky a povinnosti:

  • vojenský stav a držba půdy;
  • naprostá poslušnost a podřízenost pánovi;
  • ochota kdykoli za svého pána bojovat;
  • plnění strážní služby v Kjótu, Kamakuře a na strategických komunikacích.


Joritomo Minamoto, zakladatel a první šógun Kamakurského šógunátu. Vládl v letech 1192-1199
Fudžiwara Takanobu, commons.wikimedia.org

Navíc museli samurajové podle svých majetkových prostředků přispívat na stavbu ochranných opevnění, chrámů, klášterů apod. Odměnou za tyto služby jim Jorimoto poskytoval záruku půdy, kterou měli v držení a přístup k dalším důchodům tím, že je jmenoval do funkcí ve vojenské správě. Dále byli odměňováni půdou, získanou v bojích s nepřátelskými rody. V roce 1180 bylo těchto Jorimotových vazalů asi 2000. Jejich vzájemné vztahy byly vzorem, aplikovaným do nejrůznějších úrovní japonské společnosti. Ochrana, poskytovaná pánem, původně jen ve formě garance práva na půdu, nabývá časem daleko širších forem. Na druhé straně se rozšiřují i povinnosti samuraje až po povinnost obětovat za svého pána i život.

Tato idea se stává základem morálních hodnot samurajstva a norem jeho chování. Normy byly postupně doplňovány v epoše Tokugawa konfucianismem, který se stal základní filosofií a ideologií samurajů. Princip nadřízenosti a podřízenosti s kategorickým požadavkem vazalské věrnosti nejlépe odpovídal skutečnému postavení samurajů a zajišťoval jim tak nadřazenost nad ostatními stavy.

V polovině 17. století je soubor těchto norem formulován do konečné podoby kodexu BUŠIDÓ, neboli „cesta vojáka“, zahrnující deset zásad etických norem chování samuraje. V zásadě jde o taoistické učení staročínského filosofa Lao-č, pro něž existuje japonský termín „“ - cesta. Bušidó je filosofie činnosti bojovníka, vojáka. Je to cesta, kterou má jít, protože jako voják ani nic jiného dělat nemůže. Musí jednat tak, jak mu to určuje charakter jeho profese. Jestliže z této cesty vybočí, skončí špatně a bude zavržen spolu se svým rodem.

Autorem tohoto kodexu je konfuciánský filosof a vojenský teoretik Sokó Jamaga (1622-1685). Určitý čas působil jako učitel samurajů v knížectví Akó, kde mezi jeho žáky byl i Jošio Oiši, pozdější vůdce 47 samurajů, jejichž čin se stal obecným příkladem vazalské věrnosti a cti samurajů.


Jamaga Sokó
commons.wikimedia.org

Reklama

V r. 1703 se pán Jošio Óiši, Nagano Asano kníže z Akó, dostal do sporu s hlavním ceremoniářem šógunátu Jošinakem Kirou. Za urážku, které se vůči němu dopustil, byl zbaven léna a vyzván, aby vykonal rituální slavnostní sebevraždu „seppuku“. Tím se ale zákonitě všichni jeho vazalové stali „roniny“, samuraji bez pána a tedy bez právní jistoty. Jošio se rozhodl svého pána pomstít. Spolu se svými druhy vtrhl do Jošinakova paláce, kde Jošinaku zabili a jeho hlavu položili na hrob svého knížete. Poté se zcela samozřejmě vzdali šógunovi. Svým činem sice podali důkaz naprosté vazalské věrnosti, ale zároveň se dopustili neposlušnosti vůči vládě šóguna. Toto dilema samurajské etiky bylo vyřešeno tak, že jím byl dán pokyn, aby provedli seppuku, ale zároveň byli vyzdviženi jako vzor samurajské věrnosti a oddanosti a stali se tak pravzorem všech samurajů. Příslušníci sebevražedných jednotek však uctívali spíše samuraje Kusinokiho Mašige, který v r. 1336 provedl obřadní seppuku, aby nemusel zradit císaře. Jeho znak - chrysantému - si pak malovali na své letadla a lodě.


Obraz Óiši Jošio páchajícího seppuku
Sbírka historického muzea prefektury Hjógo, commons.wikimedia.org

V době reforem Meidži (1841-1890) byl kodex bušidó aktualizován a jeho zásady - věrnost, poslušnost, sebekázeň, sebeobětování za svého pána - nyní už přímo císaře - se stávají základy nově budované armády. Smrt pro císaře se má stát vyvrcholením a cílem samurajova - nyní také vojákova - života.  Pohrdání životem a věrnost císaři vyjadřuje i preambule kodexu bušidó: „Neumřeme v míru a klidu. Zemřeme po boku vládce a tvůrce. Vyjedeme-li na moře, pohltí naše těla voda, půjdeme-li do hor, pokryje naše těla tráva, vzlétneme-li ke slunci, přijme naše těla naše pramáti Amaterasu. Náš život nikdy a nikde nekončí“. Tato slova se stala základem staré vojenské písně „Umi jukaba (Půjdeme vpřed)“, která Japonce provázela po celý život. Vhodně ideologicky využita se její slova stala strašnou zbraní, schopnou vyhladit i vlastní národ.

Výchova

Japonsko bylo vojenským státem nejméně tisíc let. Ve většině států světa bývá armáda služebníkem státu. V Japonsku byla armáda státem sama o sobě, neboť její představitelé stáli v jeho čele. Armáda a námořnictvo určovaly život Japonců a hlavně výchovu jejich dětí.

Povinná školní docházka do nižšího stupně střední školy končila v devatenácti letech. Už malé děti měly týdně 4 hodiny výuky japonské historie a v hodinách zpěvu zpívaly vlastenecké „písně věrnosti“ s texty jako: „Bok po boku se svým starším bratem mohu jít do školy díky tomu, že naše hrdinná armáda a námořnictvo chrání naši vlast před nepřítelem, proto mohu jít do školy“. Na konci každého školního roku škola zpracovávala komplexní hodnocení žáka, jehož podstatnou součástí bylo hodnocení tělesné zdatnosti a poměru žáka a jeho rodiny k ozbrojeným složkám. Po skončení studia tato hodnocení dostala k dispozici armáda.



Japonské školní děti absolvují vojenský výcvik v roce 1896, Kamakura, Japonsko
www.loc.gov

Po skončení tohoto stupně vzdělání měl absolvent tři možnosti: jít pracovat, absolvovat další, vyšší střední školu, nebo nastoupit do kadetní školy (později vojenského učiliště). Sem mohl nastoupit každý bez rozdílu výše majetku po složení přijímacích zkoušek, jejichž základem byla znalost japonské historie, u synů samurajských rodin pak znalost kodexu bušidó a zásad samurajského života, závěr tvořila zkouška tělesné zdatnosti.

Další možnost stát se důstojníkem měl mladý Japonec po skončení vyšší střední školy. Zkouška byla ale obsáhlejší a přísnější, neboť se předpokládala „vyšší zasaženost adepta civilním životem“. Proto také měli tito adepti menší šanci dosáhnout vyšších hodností. Poslední možnost stát se vojákem z povolání měl mladý Japonec ve 22 letech, po skončení vojenské základní služby. I zde byly zkoušky podstatně náročnější, a proto také se tito adepti často stávali jen poddůstojníky.

Odvodní věk byl pro Japonce 20 let. Každoročně bylo odvedeno asi 150 000 mladých Japonců. Odvody, a tím i celá předvojenská příprava, probíhaly podle plukovních odvodů, takže vojenskou službu japonští rekruti konali poblíž svého bydliště. Jejich nadřízení důstojníci tak mohli chodit do rodin, hovořit s rodiči o jejich synech a přesvědčovat je o výhodách vstupu do armády zejména s poukazem na váženost vojenského stavu. U samurajských rodin přesvědčování nebylo třeba, u prvorozeného syna bylo vojenské řemeslo povinností. Ale i u jiných rodin byli důstojníci často úspěšní - díky ekonomické situaci Japonska rodiče vstupem syna do armády zabezpečovali nejen jeho, ale i sebe.

Ihned po nástupu byl každý odvedenec podroben náročné fyzické zkoušce, podle výsledku byl zařazen do kategorie A - nejlepší, z nich byli vybíráni adepti na důstojníky, B - jádro ozbrojených složek tvořili ti, kteří měli výsledek jedné nebo více zkoušek slabší a nakonec C - odvedenci, kteří neuspěli ve všech zkouškách. Ti byli začleněni do pomocných jednotek jako kuchaři, zdravotníci, nosiči raněných a pod.

Během základní služby byl voják podroben intenzivnímu psychologickému zpracovávání všemi prostředky - studiem dějin, zpěvem vlasteneckých písní a studiem předepsaných materiálů. Z nich např. „Imperiální příkaz pro vojáky a námořníky“ (vojenská přísaha) císaře Mucuhita z r. 1822 je mnohastránkový dokument, který musel každý příslušník ozbrojených sil znát zpaměti. Deklaruje poslušnost císaři a víru v jeho božství. Aby si text vojáci dokonale osvojili, trávili vojáci mnoho času sborovým učením této přísahy za pomoci klacku v ruce velitele a jeho častým používáním. Bití bylo v japonské armádě něco tak obvyklého, jako chůze. Nejen to, byly vymýšleny hry, jejichž hlavním obsahem bylo bití, např. „Vydrž ránu“. Proti sobě se postavily dvě řady vojáků, kteří si na povel uštědřovali nemilosrdné rány. Kdo to nevydržel, dostalo se mu dodatečného treninku, kdy ho „odborně připravovali“ poddůstojníci, nebo důstojníci ve svém volném čase. Nejen proto byl adept zmlácen dokonale a odborně - ovšem výprask musel přežít, v opačném případě musel jeho „trenér“ spáchat seppuku. Císař přece své vojáky miloval! Slabší jedinci zemřeli vyčerpáním a byli ve svých domovech slaveni jako vzorní vojáci. Ti ostatní otupěli, ztratili zájem o život a průběžně krmeni ideologickými poučkami, stali se poslušnými nástroji.

Konečným výsledkem byl voják vycvičený v duchu „Jamato damašii“ - rasy Jamato, připravený k uskutečnění ideje japanismu „Spojení osmi koutů světa pod jednou střechou“ - tedy celého světa pod vládou jediného vůdce - japonského císaře, vůdce rasy Jamato, vzniklé z vůle bohů.

Váleční bozi - gunšinové

Váleční stratégové Japonska potřebovali vytvořit vzory vojáků nové doby, jejichž příklad by aktualizoval povinnosti, stanovené Imperiálním příkazem a tím připravoval japonský národ na válku a s ní spojené oběti na životech.

Prvním gunšinem se stal námořní poručík Takeo Hirose. Svůj hrdinský čin vykonal 20. března 1905 v přístavu Port Artur. Admirál Togo rozhodl zablokovat výjezd z přístavu, aby se vyhnul přepadení ruskou flotilou, která zde kotvila. Nechal naložit čtyři velké nákladní parníky výbušninami s tím, že tyto lodi vlastním zničením přehradí poměrně mělký vjezd do přístavu, tím jej zatarasí a ruskou flotilu uvězní uvnitř. K tomu účelu potřeboval dobrovolníky, kteří by s loděmi připluli na určené místo a tam je přivedli k výbuchu. Bylo jasné, že tyto posádky nemají naději na přežití.

Ke splnění tohoto úkolu se přihlásil poručík Hirose, následován svými námořníky (celkem bylo třeba 50 námořníků a 22 důstojníků, není mi jasné, proč nebyli gunšiny prohlášeni i ostatní - aspoň ti důstojníci). Obsadili ty 4 nákladní parníky a v doprovodu několika malých válečných plavidel ve 23.00 hod připluli k vjezdu do přístavu. Ačkoli pluli se zhasnutými světly a co nejtišeji, ruská hlídka je zjistila daleko před místem, kde měly být potopeny a vzápětí po osvětlení přístavními světlomety byly dělostřelbou přístavních baterií lodě zapáleny. Jejich zkázu dovršila ruská torpéda, která lodě poslala ke dnu daleko od vjezdu do vnitřního přístavu. Na hladině zůstaly jen trosky a pozůstatky těl japonských námořníků. Z poručíka Hirose japonské torpédovky údajně našly jen hlavu se zbytky ramen. Ostatky poručíka Hirose byly uloženy do ozdobné skřínky a odeslány s vylíčením jeho hrdinského činu do Tokia, kde byly za velké slávy umístěny před svatyni Jasukuni. Ještě téhož dne císař Hiroseho vyhlašuje prvním novodobým gunšinem. Tabulka na zdi svatyně popisuje jeho hrdinský čin.


Hrdinský čin gunšina Takeo Hirose
commons.wikimedia.org

Armáda těžce nesla, že námořnictvo už má svého gunšina, kdežto pozemní vojsko nikoli. Nemusela čekat dlouho. Prvním gunšinem armády se stal baron Maresuke Nogi, osobní přítel císaře Mucuhita, jemuž pomáhal už v boji proti poslednímu šógunovi. Nogi byl generál, velitel japonské armády, do níž vnesl mnoho zásad a praxe evropské válečné taktiky a strategie. Vedl japonskou armádu v bojích o přístav Port Artur a nakonec tento přístav dobyl, byť za velice vysokou cenu ztráty 100 000 vojáků, mezi nimi i svých dvou synů. Myšlenka na tyto ztráty jej neustále pronásledovala, proto císaře požádal o povolení provést seppuku, jíž by smyl svůj podíl viny na smrti tolika Japonců a na smutku v jejich rodinách. Císař mu to zakázal, povolil mu ale seppuku provést po své smrti, když řekl „budu ale rád, budeš-li mě provázet na mé další cestě“. Když v červenci 1912 byla oznámena císařova smrt, vydal se baron Noga k císařskému paláci a zde, za spolupráce svého dlouholetého příkazníka provedl obřadní seppuku. Příkazník samozřejmě zemřel s ním. Nogiho manželka Šizuku si ve stejné době doma vrazila do srdce vlastní dýku. Celé Japonsko se sklání v úctě nad tímto činem - národ si myslí, že jde o čin nepřekonatelné věrnosti samuraje svému pánovi, protože blízký vztah obou mužů byl obecně znám. Jen několik málo vyvolených znalo pravdu, ale její zveřejnění nic nezměnilo. Nogi zůstává „gunšinem gunšinů“ s přídomkem „nejvěrnějšího z věrných“. Tento titul je také vytesán na pomnících v jeho rodišti Čifu a u hrobu císaře Mucuhita.


Ilustrace gunšina Nogi zveřejněná v časopise "Niva".
commons.wikimedia.org

Na další novodobé gunšiny se muselo počkat do r. 1932. V bojích o Šanghaj se vojíni Sakue, Kitagawa a Ešita ze 103. pěšího pluku obalili granáty a výbušninami a jako „lidské pumy“ se vrhli na postavení čínských obránců. V ohromném výbuchu zahynuli nejen oni, ale i čtyřicettři Číňanů. Tak kdysi líčila průběh boje tabulka v Jasukuni. Při ověřování se však ukázalo, že velitel pluku hlášení upravil - ti tři vojíni padli při normálním bodákovém útoku, ale protože bylo nutno pozvednout bojovou morálku, byli z nich vytvořeni gunšinové. Komise, prověřující hrdinské skutky případ vyřešila šalamounsky: sňala tabulku s těmi třemi jmény a nahradila je tabulkou se jmény všech padlých příslušníků této pěší divize. Mezera na zdi nezůstala, bylo dodrženo bojiště a přitom byla dodržena pravda.


Tři lidské pumy (zleva: Ešita, Sakue, Kitagawa)
commons.wikimedia.org

Posledními předválečnými, resp. prvními válečnými gunšiny bylo devět námořníků, kteří svými miniponorkami měli 7. prosince 1941 zničit americké válečné loďstvo v přístavu Pearl Harbor. Ve skutečnosti jich vyplulo deset, ale těžce zraněný praporčík Kazuo Sakamaki byl zajat Američany. Tím porušil zásady bojové etiky. Za to byl vyloučen z řad ozbrojených sil Japonska a úředně zapomenut.


Sakamakiho HA-19 na mělčině
www.history.navy.mil, commons.wikimedia.org

(Nelze než vzpomenout trestních ustanovení jiných států - včetně ČR, které upadnutí do zajetí trestají, většinou smrtí).

Literatura:
Novotný,Josef: Causa kamikaze. Naše Vojsko, Praha 1991.
Fotogalerie OHKA (BAKA)

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více