Erhard Raus

Autor: Karl Schlange / Schlange 🕔︎︎ 👁︎ 34.305

Eduard Franz-Josef Raus se narodil 8. ledna 1889 ve Wolframitzu (Olbramovice u Znojma). Rok studoval na gymnáziu v Mikulově a poté na měšťance v Moravkém Krumlově, odkud přešel na reálku do Brna. Po vystudování důstojnické školy v Brně (kadetka v Králově Poli) v letech 1905-1909. Jako poddůstojník sloužil u Infanterie Regiment Nr. 1 v Opavě, r. 1911 je přeložen k 20. praporu myslivců do Slovinska. 1. května 1912 byl jmenován poručíkem rakousko-uherské armády. Za první světové války sloužil na ruské a italské frontě a velel horským jednotkám. Po válce až do roku 1937 zastával různé úkoly ve Vídni, zejména jako instruktor ve vojenském školním systému. 1. prosince 1936 byl povýšen do hodnosti plukovníka. V roce 1938 sloužil jako rakouský vojenský atašé v Římě.

Reklama

Po anexi Rakouska v roce 1938 byla rakouská armáda začleněna přímo do armády německé a Raus, spolu se zbytkem rakouského důstojnického sboru, prostě vyměnil jednu uniformu za druhou. Očividně se těšil vysokému renomé, protože byl jmenován velitelem vojenské zóny XVII, kam spadala Vídeň, a zde sloužil v letech 1938-39. V letech 1938 a 1939 sloužil také jako náčelník štábu XVII sboru.

Od roku 1939 se datují dlouhodobé a významné styky s divizí, u níž měl sloužit během některých nejdramatičtějších momentů války, tehdy obdržel velení 4. motorizovaného pěšího pluku (Schützenregiment 4)  patřícího pod 1. lehkou divizi (Leichte Division 1), později přejmenovanou na 6. tankovou divizi. V roce 1940 tomuto pluku velel během tažení na Západ, kdy 6. tankovou divizi řídil generálmajor Werner Kempf. Tato divize byla tehdy poprvé podřízena XLI. tankovému sboru pod velením generálplukovníka Georga Hanse Reinhardta, jakožto součást tankové skupiny von Kleist, jež tvořila předvoj skupiny armád A. Rausův pluk byl součástí velké masy tankových divizí, které od jihu obklíčily britské ohnisko u Dunkerque. Vítězná 6. tanková divize byla po porážce Francie povolána k posádkové službě ve Východním Prusku a podřízena 18. Armee. V roce 1941 Raus obdržel velitelský post u 6. motorizované brigády (Schützenbrigade 6), kam spadal i jeho starý pluk (4. motorizovaný pěší), nově připojený 114. motorizovaný pěší pluk a 6. motocyklový prapor (Kradschutz Abteilung 6).

Invaze do Sovětského svazu v rámci operace „Barbarossa“ v den 22. června 1941 pro 6. tankovou divizi a plukovníka Rause proběhla bez kontaktu s nepřítelem. Až ráno následujícího dne se to změnilo. Bojová skupina vedená Rausem si razila cestu kupředu a navzdory nástrahám a zdržovacím akcím sovětských jednotek a obsadila most na řece Dubysa. Sověti podnikli protiútok s tanky KV-1 a KV-2, o jejichž existenci Němci neměli ani tušení a jejich 50mm protitanková děla jim byla k ničemu a pěchotu neměl kdo chránit. Raus nasadil kombinaci více zbraní. Napsal o tom: „Byly nasazeny všechny druhy zbraní, aby se zapojily do obrany proti tankům. Zvěsti o neporanitelnosti supertěžkých tanků byly vyvráceny.

Při tažení na Leningrad byla bojová skupina Raus o krok napřed před nepřítelem. 6. července to byla první německá jednotka, která prolomila hluboký pás opevnění Stalinovy linie hned za řekou Dvinou. 11. července velitel XLI. sboru nařídil Rausovi, aby dobyl dva mosty přes řeku Lugu, Raus za tři dny poté mosty obsadil nedotčené a po celý další týden držel obě předmostí proti mohutným protiútokům sovětských sil, které se všemožně snažily rozdrtit německý opěrný bod v takové blízkosti Leningradu. Jeho bojová skupina s 1500 muži se střetla se dvěma sovětskými divizemi, avšak díky obratné mobilní obraně a osobnímu velení se mu podařilo zmařit každý sovětský pokus prorazit.

Reklama

Rausovy schopnosti byly 1. září oceněny povýšením na generálmajora. Jeho schopnosti byly prověřeny hned vzápětí při útoku na Leningradskou linii. Tato obrana měla deset kilometrů do hloubky a sestávala z důmyslného systému protitankových příkopů, hliněných a betonových bunkrů, bašt s obrněnými kupolemi apod. Oblast u Krasnogvardějska, kousek na jih od Leningradské linie, byla přeměněna na předsunutý opevněný komplex a již úspěšně zadržela několik německých pěších sborů. 6. tanková divize podnikla útok ze západu, pronikla Leningradskou linií a dostala se Krasnogvardějsku do týla, čímž odstartovala masové stahování sovětských vojsk, kterým hrozilo obklíčení. 6. tanková divize se poté zmocnila pevnosti Krasnogvardějsk po těžkých bojích, kdy dobyla více než 300 opevněných bunkrů. Krátce po vítězství u Krasnogvardějska Hitler převelel XLI. tankový sbor na jih, aby asistoval skupině armád Střed při nájezdu na Moskvu. V rámci operace „Tajfun“ dne 10. října pak 6. tanková divize uskutečnila počáteční hluboký průlom do nitra ruských linií, jenž vedl k obklíčení šesti set tisíc sovětských vojáků u Vjazmy. 25. listopadu se Raus ujal velení 6.

tankové divize, právě když nájezd na Moskvu zanesl divizi na 40 km od předměstí hlavního města. Poté přišel sovětský protiútok a Raus stál před úkolem zachránit svou divizi. 10. prosince přišel o svůj poslední tank. Raus svou divizi zachránil a právě tady přišel se svému přídomku, který se mezi jeho vojáky tradoval – jelikož byl zvláště dobrý ve vyprošťování vojáků ze zoufalých situací, obdržel přezdívku „Raus zieht heraus“ (Raus vás z toho vytáhne). Počátkem února podnikl protiútok, „hlemýždí ofenzivu“ – řadu postupných akcí v podání menších jednotek s cílem vypudit Rusy z jedné vesnice za druhou, až je zatlačil o 15–30 km nazpět a zabral jejich zimní ubytovny pro své muže. Poté v březnu následovala další operace „Skorpion“.

V dubnu 1942 byla 6. tanková divize stažena do Francie a přezbrojena a její stavy doplněny. Po šesti měsících tvrdého výcviku byla v listopadu přeložena na východ a zapojila se do bojů, které měly prolomit stalingradské obklíčení. Rausův tvrdý výcvik se okamžitě zúročil. Když jeho čelní pluk v Kotelnikovu nedaleko fronty vykládal z vlaku, byl náhle napaden sovětskou kavalerií. Němci přešli instinktivně do protiútoku a rozdrtili 81. jízdní divizi která útok provedla. Byl to první ze série úderů, které Raus uštědřil sovětské 51. armádě, která tvořila vnější prstenec obklíčení Stalingradu. V dalších dnech Raus mařil snahy 4. jízdního sboru zmocnit se Kotelnikova, až ruskou jízdu u Pochlebenu na hlavu porazil. Kilometr za kilometrem odrážel 51. armádu zpět zanechávaje ve svých stopách vraky sovětských tanků. Situace Sovětů byla už tak zoufalá, že se angažoval sám Stalin a poslal svou nejlepší zálohu – 2. gardovou armádu. Ale ani 2. gardová armáda nestačila. V závěrečné bitvě dne 20. prosince ji Raus rozdrtil. Když gardistům došly tanky, uchýlili se k masovým pěším útokům. Od Stalingradu nyní Rause dělilo sotva 35 km, ale jeho posádka se ke vstřícnému úderu neodhodlala. Sověti přešli do útoku a situace byla kritická. Rausova divize byla stažena z frontového výběžku a převelena na sever, aby zde hasila další požár. 6. tanková divize zastavila útok 1. tankové armády a dobyla zpět město Tacinskaja, které Rusové při svém výpadu na Rostov dobyly.

1. ledna 1943 byl Raus povýšen do hodnosti generálporučíka. 6. února 1943 byl pověřen velením tzv. „prozatímního sboru Raus“ – tří pěších divizí, divize pancéřových granátníků Grossdeutschland a Leibstandarte. Jeho posláním bylo zastavit útok 3. tankové armády směřující k ohbí řeky Dněpr a zaštítit příjezd obrněné záložní jednotky. Jakmile záloha dorazila, Rausův sbor se zformoval na levém křídle 1. tankového sboru SS, jenž podnikl útok proti městu Charkov a rozdrtil nebo zahnal na ústup všechny sovětské jednotky, které mu zkřížily cestu. Po znovudobytí Charkova byl „prozatímní sbor Raus“ přeznačen na XI. sbor, čítající čtyři pěší divize a Raus byl 1. května povýšen do hodnosti generála tankových vojsk.

Po výcviku a přípravě na operaci „Citadela“ byl XI. sbor posílen 7. protiletadlovou divizí Luftwaffe, jež měla za úkol chránit křídlo hlavní úderné síly skupina armád Kempf, tj. III. tankový sbor. Během německého útoku dne 5. července pěchota z Rausova sboru pronikla takřka beze ztrát přes minová pole a vnikla několik kilometrů do hloubi sovětské obrany. Raus obratně improvizoval taktické kroky pro protiletadlovou divizi, aby podpořila útok jeho pěchoty, která se probíjela přes hustě rozmístěná nepřátelská polní opevnění jen za pomoci ručních granátů a bajonetů při bojích zblízka. Současně protiletadlovou divizi pohotově zorganizoval tak, aby rozdrtila nebezpečné protiútoky ruských tanků, jež pronikly obranou jeho pěchoty a úplně zničily dvě tankové brigády.

Když Němci po bitvě u Kurska ustoupili, úkol svádět tuhé boje na zadním voji při zdržovacích akcích připadl na Rause a jeho XI. sbor. Zvláště se vyznamenal v bojích v okolí Belgorodu.

Krátce po Belgorodu se Raus ocitl v žáru další zoufalé defenzivní operace, když se stahoval k řece Doněc severně od Charkova před velkolepou bitvou, jež vešla ve známost jako „čtvrtá bitva o Charkov“. XI. sbor, původně s pěti divizemi rozmístěnými v oblouku okolo města, se stal terčem útoku pěti sovětských armád, včetně 5. gardové tankové armády, ještě opojené svými triumfy u Kurska. Osm dní Raus pomalu ustupoval směrem k vnější obraně Charkova. Zatímco na severu se svými zdecimovanými divizemi zadržoval 53., 67. a 7. gardovou armádu, musel se soustředit na odkryté levé křídlo. Právě zde totiž udeřila 5. gardová armáda pod velením generála Pavla Rotmistrova, vítěze od Prochorovky, na šíji německého výběžku v okolí Charkova. Ale Raus byl rychlejší – soustředil tanky z přidělené 3. tankové divize a 2. tankové divize SS „Das Reich“ právě do tohoto bodu. Kladivo v podobě sovětské 5. gardové armády se při opakovaných úderech nakonec roztříštilo o kovadlinu defenzivy XI. sboru d dramatickém nočním boji. 5. gardová armáda za tři dny bojů pozbyla 420 tanků. Byl to druhý debakl, který Raus Rotmistrovi uštědřil, když dříve u Stalingradu rozdrtil jeho 7. tankový sbor. Ačkoli vrchní velení nakonec nařídilo Charkov opustit, Raus sklidil uznání. Den před vyklizením města (22. srpna 1943) Hitler vyznamenal Rause dubovými ratolestmi k jeho Rytířskému kříži (kterým byl vyznamenán dne 11. října 1941). Byl jimi vyznamenán jako 280. v pořadí.

Ve velení XLVII. tankového sboru se Raus dlouho neohřál a byl 26. listopadu 1943 jmenován velitelem 4. tankové armády. Do týdne zaskočil prudkým útokem vojska 1. ukrajinského frontu a obnovil německou frontu a vrátil iniciativu do německých rukou. 1. ukrajinský front přišel o 200 zničených tanků a 800 ukořistěných děl.

Poté v pětitýdenních bojích ustoupil o 100 kilometrů západně od Kyjeva v boji proti sovětské přesile 1200 tanků proti 200 německým.

Raus setrvával ve velení 4. tankové armády i během ústupových bojů skupiny armád Střed z Ukrajiny do Karpat. V dubnu 1944 řídil zónovou obranu v oblasti Lvova a pruským protiútokem umožnil únik 5. tankové armádě z obklíčení za sovětskými liniemi.

18. května 1944 nastoupil Raus na post velitele 1. tankové armády (skupina armád Jih). 15. srpna byl povýšen do hodnosti generálplukovníka a 16. srpna se ujal velení 3. tankové armády (skupina armád Střed). Této armádě velel během dlouhého ústupu cestou přes Litvu, Východní Prusko a Pomořany. Ve Východním Prusku v prosinci 1944 dokázal zopakovat úspěch zónové obrany, vzdoruje po celý měsíc ruským pokusům o průlom.

8. – 12. února 1945 byl Raus zproštěn velení ve Východní Prusku a spolu se štábem své 3. tankové armády přeložen ke skupině armád Visla (Weichsel) ve východních Pomořanech.

8. března po podání osobního hlášení Hitlerovi byl zproštěn po návratu k jednotce velení. V dubnu 1945 odjíždí do Vídně, brzy odjíždí do Bad Gasteinu, kde je zatčen americkou armádou. Ze zajetí je propuštěn 30. 6. 1947.

Reklama

Zemřel 3. dubna 1956 ve Vídni.

Pramen: Německé tanky na východní frontě a internet.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více