Jaroslav Novák - III. Na půdě a nebi hrdého Albionu

Autor: Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔︎︎ 👁︎ 27.246

Reklama

Připluli jsme do Liverpoolu 13. července 1940 a vylodili se až čtrnáctého. Cestou na nádraží jsme museli projít městem. Byl na nás asi žalostný pohled, v potrhaných uniformách, beze zbraně, špinaví od hlavy až k patě. Na lodi totiž nebyla možnost trochu se umýt, ale obyvatelé se změnili, jako by proutkem šlehl. zastavovali se, usmívali se na nás, někteří mávali, jiní podávali krabičky cigaret. bylo vidět, že se město připravuje na válku, pytle s pískem kolem budov a sem tam protiletadlové dělo na střeše. na nádraží na nás čekaly stánky s čajem, chlebíčky a zákusky. Nevěděli jsme, jestli za to budem platit, neměli jsme téměř žádné peníze, já jen tu půlkorunu, co jsme utržil na lodi za boty... Ale řekli nám, že je to všechno zadarmo, že pro nás připravili malé pohoštění. Byli jsme upřímně dojati. Čekali jsme, že nastoupíme jako obvykle do dobytčáků, aby nás dopravily na místo našeho nového určení, a mysleli jsme, že je to nedopatření, když nás žádali, abychom nastoupili do vagónů s polštářováním, do každého vozu jenom tolik lidí, aby mohli všichni sedět. Byli jsme přesvědčeni, že to bylo jenom pro důstojníky a museli nás chvíli přesvědčovat, než jsme nastoupili.

Přijeli jsme do města, jmenovalo se Cholmondeley Park, poblíž Cheschire, a odpochodovali do blízkého vojenského tábora. Tam už bylo na trávníku v parku a mezi stromy připraveno mnoho stanů. Na cestě do tábora jsme opět pocítili přátelství místních obyvatel (jaký to rozdíl proti Francouzům), mávali nám a zdravili znamením vítězství. Krajina byla krásně zelená a domy jako ze škatulky, s pečlivě udržovanými zahrádkami. Byl to jiný svět, než z jakého jsme přicházeli. Po zkušenostech s Francií a na tamních frontách jsme už měl války po krk. V Anglii jsme byl teprve pár hodin a Angličani na mě udělali takový dojem, že bych byl okamžitě šel kamkoli a bojoval po jejich boku. V Cholmondeley Parku jsme se co chvíli potkávali se známými z Francie, které jsme neviděli od chvíle, co nás odveleli na frontu, a nevěděli, co se s nimi stalo. A tak pršely otázky, „co ten a onen a co tady ten a ten...“ Byli jsme zřejmě poslední větší kontingent, který přišel do tábora, později přicházeli jenom ojedinělí opozdilci. V té době jsme ještě nebyli uznáni jako čs. armáda, považovali nás spíš za uprchlíky, ale exilová vláda, která byla oficiálně uznána 21. července 1940 intenzivně o to usilovala. Dostávali jsme 6 pencí na den, zdálo se mi, že je to spousta peněz, když jsme ve francouzské armádě brali jenom 5 sous (jedna penny) na den. Zaměstnávali nás přiměřeně, jedním z našich úkolů bylo učit se anglicky. Také jsme kolem tábora kopali příkopy pro případ invaze. Vítali nás čeští generálové a 27. července nás přijel navštívit president Beneš. Krátce nato jsme byli uznáni jako čs. zahraniční armáda a dostali jsme britskou polní uniformu, nové boty, košile, zkrátka všechno, co voják potřebuje. Zvýšili nám denní žold ze 6p na 2Ł, potom na 2,60Ł. Na své nové uniformy jsme byli náležitě hrdi. Já, ještě s několika kamarády z naší jednotky, jsme začali vydávat noviny, které se zabývaly naším životem v táboře. Byly ovšem psány jenom na psacím stroji a kolportovány jen v omezeném počtu kopií. Dvakrát nás v našem tehdejším táboře navštívil Jan Masaryk, syn našeho prvního presidenta, tehdy ministr zahraničí naší exilové vlády.

Přidělili nás k různým zbraním a začal výcvik. Bylo mi dost trapně, že jsme seděli v táboře a téměř nic nedělali, zatímco nad Británií zuřila letecká bitva. Tehdy začal první nábor do Royal Air Force a já se honem přihlásil. byl jsme děsně zklamán, že mě nevybrali, zatímco z mé jednotky ve Francii jich přijali celých třicet a musím hned teď uvést, že z těch hochů přežilo jen velmi malé procento. Pozdě na podzim byl celý tábor evakuován a čs. armáda byla přemístěna do Midlandu, s vrchním velením v Leamington Spa.

Byl jsem přidělen k telegrafistům, naše stanoviště se nacházelo v jednom statku, několik mil od Stratfordu up Avon. Zprvu jsme spali uvnitř stavení na zemi, byli jsme tam hrozně namačkáni, ale naštěstí brzy postavili kolem statku chatky (Nissen-huts). Tam už to bylo lepší. Výuka byla intenzivní a cvičení v terénu jedno za druhým. Soustředil jsem kolem sebe skupinku kamarádů, hlavně študáky z Československa, s jedním nebo dvěma jsem se znal už z Francouzské fronty. Často jsme spolu chodili po okolí, bližším nebo vzdálenějším, a dohadovali se, co nás asi v budoucnu čeká. Toho podzimu podnikli Němci strašný, teroristický nálet na Coventry (mluvili pak o "coventrieru", tj. srovnání měst se zemí), jejich bombardéry nám létaly nad hlavou, z dálky jsme viděli plameny hořícího města. Měl jsem neodbytný pocit, že vlastně nic nedělám, že jenom sedíme na zadku někde za bukem. Často jsme zavítali do Stratfordu, je to krásné historické město, a těch několik Shakespearových her, co jsem tam viděl, byl nezapomenutelný zážitek.

Reklama

Na začátku roku 1941 mě vybrali zároveň s pěti dalšími z naší jednotky do důstojnické školy, která byla poblíž. Tam jsme prošli tuhým, přibližně dvouměsíčním výcvikem, načež jsme se zase vrátili k naší jednotce. K našemu zklamání nás někteří už mezi sebe nepřijali jako staré kamarády, podezírali nás, že budeme táhnout s oficíry, a štvali proti nám ostatní. Tehdy se mi armáda zprotivila. Někdy v polovině roku 1941 jsem se doslechl, že budou zase verbovat k letectvu, usilovně jsem sháněl informace a když to bylo oficiálně oznámeno, letěl jsem na velitelství a žádal o zařazení k letectvu. bylo nás několik a po příslušném pohovoru dva z nás vybrali, mě a ještě jednoho kamaráda jménem Rupert Krupica. Byl to také vysokoškolák, studoval doma medicinu (Zahynul na Bahamách, při výcviku na bombardéru Mitchell jako druhý pilot).

Teprve počátkem prosince jsme přišli do velkého tábora ve Winslow, poblíž Manchesteru. Tam nám začal základní výcvik, počítalo se s námi jako s navigátory. Byl jsem rozhodnut létat stůj co stůj, a když se mě ptali, co bych rád dělal, kdybych nebyl uznán tělesně schopným, řekl jsem, že pro mě nic jiného než létání nepřichází v úvahu. Když jsem pak šel na velice přísnou lékařskou prohlídku, měl jsem srdce až v krku a mohl jsem se zbláznit radostí, když jsem byl uznán jako schopný pro letecký výcvik.

Můj přítel Rupert nebyl vybrán do prvé skupiny pro výcvik na navigátora, ale podařilo se mu později dostat se do školy pro piloty. Navázal jsem vřelé přátelství s maníkem, který k nám také přišel z armády. Jmenoval se Vlastimil Skákal a byli jsme po celou válku nejbližšími, upřímnými kamarády, a to krásné přátelství nám vydrželo i po válce. K mým nejlepším kamarádům patřili také Marcel Ludikar, Emilián Mrázek, Emil Türkl a ještě jeden nebo dva další. S Vlastimilem Skákalem jsme však byli přátelé nejbližší, protože jsme spolu prodělali navigátorské školení a pak letecký výcvik. Našimi instruktory byli hlavně čeští letečtí důstojníci kteří měli operační zkušenosti. A v našem kurzu byli hlavně čeští armádní důstojníci ve svých khaki uniformách a tři letci, Vlasta, Rupert Krupica a já. Byli jsme strašně nafoukaní na své modré uniformy, a vůbec mi nevadilo, že jsem klesnul z hodnosti armádního seržanta na A.C. v letectvu. A také mi nevadilo, že jsem míň bral. Ve Winslow jsme dlouho nepobyli, krátce po vánocích nás poslali na New Town Air Force Base, poblíž Stranrear ve Skotsku, ale po několika dnech nás znovu přemístili, tentokrát do navigátorské školy v Eastbourne na jižním pobřeží.

Přišli jsme do navigátorské školy společně s českými armádními důstojníky, ti však byli ubytováni v jiné části města, já bydlel vždycky společně s Vlastou Skákalem. Všichni naši hoši, co byli u letectva, nám říkali z legrace "Anna", byla to přezdívka a měla znamenat, že jsme nerozluční přátelé. Tohle pojmenování nám zůstalo až do konce války a ještě dnes mi někteří přátelé tak říkají. Vlasta pocházel z Egypta. Jeho otec byl Čech, matka Japonka. Byli jsme spolu jedna ruka, a nemusím snad ani říkat, že jsme se spolu dostali do lecjakého průšvihu a vyvedli spolu hezkých pár kousků. Vždycky jsme táhli za jeden provaz a nikdy jsme nenechali jeden druhého ve štychu. Vlasta byl lepší a v lecčems mě převyšoval. Mluvil bezvadně anglicky a dva nebo tři další jazyky, byl také na tom mnohem líp finančně, k žoldu disponoval ještě kontem v bance, které mu založil jeho otec, ale pokud šlo o peníze, ty mezi námi nehrály žádnou roli. Sem tam jsem si od něho něco půjčil, ale vždycky jsem mu to vrátil na krejcar. Vážil si toho a byl to také jeden z mnoha důvodů, proč si tak cenil našeho přátelství.

Eastbourne je jedním z letovisek na anglickém jižním pobřeží, po dobu války však bylo výcvikovým centrem Air Force, armády a loďstva. Je to půvabné město, ale během našeho pobytu byly pláže zaminovány a vroubeny ostnatým drátem.

Navigátorské kurzy byly velmi intenzivní, museli jsme studovat dlouho do noci. Někdy se nám to pořádně zajídalo, protože hotel, ve kterém jsme byli ubytováni, stál těsně vedle zábavního podniku s velkým tanečním sálem "Winter Garden" a často se stalo, že jsme praštili s knihami a sešity a strávili několik hodin na tanečním parketu. Naší nepřítomnosti si nikdo nevšiml, ale horší to bylo v noci s návratem, jak projít kolem služby. Jednou nebo dvakrát jsme přelezli plot z nábřeží, vysoko položeným oknem jsme se dostali do kuchyně, vyhnuli se stráži a šup do pelechu. Přišly mi k dobru zkušenosti, které jsem získal, když jsem utíkal z Československa. Složili jsme v Eastbourne zkoušky, dalo by se říci maturitu mateřské školky, a byli přeloženi do Skotska, na místo Dunfries, poblíž Carlisle.

Dunfries bylo první místo, kde vedle technického výcviku začal výcvik letecký, a vzpomínám, jak jsme se zaradovali, když jsme zjistili, že jedním z našich instruktorů je český seržant letectva, který původně sloužil u 311. perutě. Byl to letecký instruktor a jmenoval se Oldřich Jambor. V Dunfries jsem s ním nelétal. Těžce mě zarmoutilo, když jsem se po několika měsících dozvěděl, že byl 31. května 1942 sestřelen u Kolína nad Rýnem a zahynul v troskách čtyřmotorového Stirlingu (No.75 bomber squadron), v němž sloužil jako kapitán letounu.

První let jsem absolvoval 12. dubna 1942 v deHavilland Dominia a byl to fantasticky vzrušující zážitek.. Šlo ovšem jenom o orientační let, který trval hodinu patnáct minut, ale bylo to úžasné. Absolvovali jsme tam celou řadu takových letů a mimo to jsme navštěvovali navigátorské školení, ale nezůstali jsme tam dlouho, koncem měsíce jsme byli přemístěni na další místo, jmenovalo se Wretham v Norfolku. To byla jedna z původních základen naší 311. perutě, ze které se startovalo k náletům na Německo s bombardéry typu Wellington. V době našeho příchodu to byla výcviková základna a tady začal náš intenzivní letový výcvik. Vzpomínám na to místo v dobrém i ve zlém, odtud naposled startovala řada našich posádek, které se už nevrátily, byli mezi nimi někteří moji kamarádi, kteří se mnou sloužili ve Francii a vstoupili do řad RAF v Cholmondeley parku. Byla to pěkná stanice, chodili jsme odtud často do blízkého města Thetford. Cvičili jsme se hlavně na bombardérech Oxford, později Wellington. Vlasta a já jsme se stali vyškolenými navigátory začátkem června, někdy kolem mých narozenin. Dostali jsme svoje "křidélka", byl to báječný pocit, když jsme si mohli našít na uniformu prýmky seržanta a odznak pozorovatele, na což jsme byli náležitě hrdí. Dali nám čtrnáct dní volna a odjeli jsme, já a Vlastík, do Londýna, odtud do Torquay.

Tady musím nejdřív uvést, že když jsme přišli do Wrethamu, byla peruť převedena vzhledem k velkým ztrátám od bombardovacího velitelství k velitelství pobřežnímu. Základna ovšem něco pamatovala, část zdejších lidí byla pozůstatkem 311. perutě. Většina pilotů, kteří s námi lítali na navigační cvičení, byli velice schopní, měli nalétáno spoustu hodin v akci. Rád bych tu uvedl některá jména: P/O Alois Šedivý, P/O Josef Bernát, P/O Josef Čapka, P/O Benedikt Blatný, P/O Karel Schoř, F/Lt Karel Vildomec, F/Sgt Arnošt Jedounek, F/Sgt Jaroslav Doktor, F/Sgt. Jan Irving, F/Sgt Josef Filler a náš navigační důstojník F/O Stanislav Kodýtek. Ti, jejichž jména zde uvádím, sloužili také u 311. perutě, podřízené velitelství bombardovacího letectva před jejím převedením k pobřežnímu velitelství letectva. A ještě musím dodat, že jsme ve Wrethamu nezůstali dlouho. Cvičili jsme ve vnitrozemí hlavně navigaci a bombardování za dne i za noci. Navázal jsem hojná přátelství s našimi piloty, která vytrvala do konce války.

Ale abych se vrátil k těm čtrnácti dnům volna, co jsme dostali s Vlastíkem po ukončení výcviku - užili jsme si je báječně. Toť se ví, byli jsme náramně namyšlení, že jsme tak uspěli a naši radost z toho násobilo ještě krásné počasí, které nám v Torquay tolik přálo. na konci naší dovolené nás přátelé pozvali, Vlastíka a mě, na dva dny, ale musím se přiznat, že jsme tím o den překročili svou dovolenou. Věděli jsme, že naše letecká jednotka se postěhuje z Wrethamu bezprostředně po našem návratu z dovolené, a tak jsme usoudili, že si našeho opoždění nikdo nevšimne. Ale zapomněli jsme, že naše osobní věci se obyčejně posílají napřed vlakem, a tak jsme po návratu měli starost se svými zavazadly. Nezbylo nám nic jiného, než je nacpat do letadla, kterým jsme letěli na nové místo, a letadlo jsme tím, mírně řečeno, poněkud přetížili. Letěl jsem v letadle typu Oxford s P/O Lojzou Šedivým v těsné formaci tří Oxfordů. Seděl jsem vedle pilota vpravo a mimo nás dvou byl na zadním sedadle ještě mechanik a ovšem veškerá naše zavazadla a náhradní díly, takže, jak jsem uvedl, naše letadlo praskalo ve švech.

Reklama

Stroj, ve kterém jsem byl já, letěl jako dvojka, to znamená, že jsme byli vlevo od vedoucího letounu. Vlasta Skákal byl navigátor v letounu číslo jedna. Mezi letadly nebyla žádná radiokomunikace, takže když jsme přilétali na letiště, na kterém jsme měli přistát, jmenovalo se Luffenham, vedoucí skupiny F/Sgt. Jedounek zamával křídly, aby naznačil rozchod. Jenže jsme byli příliš blízko u něho, málem jsme o sebe zavadili a protože Lojza z levého sedadla přes mě dost dobře neviděl, tak aby si uvolnil výhled, prudce mě odstrčil dozadu, a pod mým zadkem, jak jsem se posunul dozadu, ujely složené deky a já spadnul mezi sedadlo a pilotní páku (řečenou "knipl"). Letadlo začalo prudce padat nosem dolů. To ovšem zase způsobilo prudký posun kupředu všeho, co bylo vzadu, to jest leteckého mechanika, našich zavazadel a všeho ostatního, co se tam nacházelo. Opravdu nevím, jak jsem se vyškrábal nahoru, nějak se mi podařilo dostat pravou nohu do otevřeného okénka a vzepřít se dozadu se vším, co na mě leželo, takže jsem skončil až za svým sedadlem. Ztratili jsme pořádný kus výšky, Lojza jakž takž letadlo vyrovnal, ale setrvačnost byla tak silná, že jsme pořád ztráceli výšku. Během těch několika vteřin, co to trvalo, mi hlavou prolétl celý můj dosavadní život, byl jsem už přesvědčen, že je se mnou ámen, ale nakonec jsme bezpečně přistáli, jenom já byl jedna velká odřenina, krvácel jsem z několika hlubokých šrámů a cítil jsem děsnou bolest v zádech. Pár maníků, co na zemi pozorovali naši nechtěnou akrobacii, říkalo, že to byla docela pěkná podívaná a jestli bychom to nechtěli předvést ještě jednou. Slyšel jsem později, že to letadlo, ve kterém jsme se málem zabili, muselo po tom děsném mechanickém stresu projít generální opravou.

Naše nové působiště Woolfox bylo satelitním letištěm letecké základny North Luffenham a naše výcviková jednotka byla označena No.1429 Czech Operation Training Flight C.O.T.F. Nalézalo se těsně u městečka Stamford v Rutlandshire, nejmenším hrabství Anglie. Prý tam bylo víc hospod na hlavu jednoho obyvatele, než v kterémkoli městě v Anglii. Vzpomínám, jak jsme se jednou v sobotu odpoledne měli já a Vlastík sejít v městě s Marcelem Ludikarem v hospodě blíže neurčené. Když jsme se konečně pozdě večer sešli, byl Marcel z nás značně otrávený, prý nás hledal ve všech hospodách a když jsme se ho ptali, kolik piv musel při tom vypít, naříkal, že tři. Moc jsme se tomu nasmáli.

Náš intenzivní výcvik na nové základně pokračoval a koncem října jsme už zase byli na další základně v Church Broughtonu poblíž Debry. Tvořili jsme pořád jednu skupinu, Vlasta, Marcel, Emilián Mrázek, Emil Türkl a jeden nebo dva další. Na té základně jsme ztratili jednu z našich posádek, bylo to 13. října 1942, při návratu z nočního letu. Všichni se zabili, Emil Türkl mezi nimi. Dodnes mám ramínko na kabát s jeho jménem. Bylo to někdy hodně hořké, když jste s kamarádem žili na jedné cimře a najednou byl nenávratně pryč, ale taková už je válka. Při téže havárii jsme ztratili také navigátora, který absolvoval stejný kurz jako Vlastík a já, jmenoval se P/O Miroslav Lucha. Celou posádku, která tehdy zahynula, tvořili František Fanta, Josef Hrala, Rudolf Jelínek, Miroslav Mucha a Emil Türkl.

V Church Broughtonu se nám moc líbilo, protože to bylo tak blízko Derby, kam jsme většinou chodili za zábavou. Měli jsme tam spoustu přátel a známých, Edna Dawsonová byla jednou z nich, sloužila tehdy v A.T.S. Byla asi stejně stará jako my a před válkou vyučovala tanci. Byli jsme přátelé po celou válku a jsme jimi dodnes. Jediným problémem bylo počasí, které se značně zhoršilo. Naše letiště většinou tonulo v mlze. Bohužel jsme ani zde dlouho nezůstali. Začátkem listopadu jsme byli znovu přeloženi na letiště v Thornaby, poblíž Stocktonu up Tees. To byla moje poslední štace před nasazením do operační perutě. Bylo to pro mě dost smutné období, protože jsme se museli s Vlastíkem na čas rozloučit, dali ho do školy pro výcvik pozorovatelů poblíž Blackpoolu, kde potřebovali toho času navigátora, aby doplnili posádku. Dali mě dohromady se Sgt. Čestmírem Hanušem - naším kapitánem letounu, radistou/střelcem Oskarem Krebsem, radistou Zdeňkem Řezáčem a ještě jedním, na jehož jméno si nevzpomínám, byl to náš zadní střelec. Náš kapitán byl mnohem starší než my ostatní, před válkou byl pilotem čs. aerolinií, ale pro velký věkový rozdíl jsme se nikdy blíž nespřátelili. Zato se Zdeňkem Řezáčem jsme byli blízcí kamarádi. Byl to také bývalý vysokoškolák. Jeho otec před válkou pracoval na čs. konzulátě v Bulharsku a když vypukla válka, nevrátil se do Protektorátu, odešel do Anglie. Zdeněk měl bratra, který sloužil v čs. armádě v Anglii, rodiče žili v Londýně. Později, když byla naše peruť zase pohromadě, se tahle posádka rozpadla a Zdeněk, Emil Palichleb, Josef Bittner, Josef Fišera, Theodor Schwartz a Emil Szeliga zahynuli při cvičném letu dne 30. srpna 1943 v letounu Liberator. Hluboce mě to zarmoutilo.

V Thornaby v Yorkshire jsme prošli ostrým výcvikem, létali jsme ve vnitrozemí ve dne v noci, cvičili se v zaměřování, střelbě ve vzduchu a soubojích se stíhačkami. Můj kapitán, Sgt. Hanuš býval nemocný a často se stávalo, že jsem létal s jinými piloty, např. se S/Ldr. Jindřichem Breitcetlem, P/O Benediktem Blatným, Josefem Bernátem a mnoha dalšími.

Koncem prosince, na samém závěru našeho výcviku a pouhý den před naším zařazením k operační peruti ve Walesu nás potkala nemilá příhoda. Hranice, kam až jsme mohli shazovat bomby, ležela těsně u města Thornaby a během našeho cvičení dopadla celá shozená dávka na město a poškodila několik domů. Když jsme přistáli, čekala už na nás vojenská policie a podrobila nás přísnému výslechu. Byl jsem obviněn, že jsem se jako navigátor dopustil chyby při navedení pilota na cíl a otevřel pumovnici, která se nalézala v nose bombardéru Wellington, nad městem. Tvrdil jsem, že když bomby začaly padat, nebylo to mou vinou, protože jsem do té doby nic nepodnikl, abych je odhodil. Letadlo bylo dopraveno do hangáru, vyzdviženo a vyzkoušeno. Naložili do něj atrapy bomb a když se dvířka pumovnice otevřela, všechny bomby vypadaly ven, takže jsem byl úplně ospravedlněn. Později tam objevili elektrický zkrat a mě spadl definitivně kámen ze srdce. Kolegové se mi smáli, že bych měl dostat Železný kříž za bombardování anglického města, mně ale, dokud nezjistili, že to byla závada na zařízení, moc do smíchu nebylo, protože se vám v letadle může přihodit ledaco, i bomby můžete někdy odhodit náhodně. Dostali jsme několik dní volna a pak jsme se přemístili na naší operační základnu v Talbenny v jihozápadním Walesu, poblíž Milford Haven. Nejbližší město bylo Haverford West. Byla tam dlouhá cesta vlakem a když jsme přijeli na základnu, našli jsme tam hodně našich kamarádů, kteří tam přijeli dřív, včetně Marcela Ludikara. Říkali nám zelenáči, měli nás za nezkušené, ale přezdívali nám tak i ti, co na tom byli zrovna tak jako my, jenže přijeli o pár dní dřív. Bylo to studené a nevlídné místo a že byla zrovna zima, bylo to o to horší.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více