Humor a satira ve válečné próze

Autor: Evžen Petřík / Oněgin 🕔︎︎ 👁︎ 17.065

Jak jsem přispěl k Hitlerovu pádu a Já proti Rommelovi

Milliganovu „dvouknihu“ Jak jsem přispěl k Hitlerovu pádu a Já proti Rommelovi můžeme bez obav označit jako humoristický román. Již název první knihy evokuje podobnost s Ryanovým vyprávěním Jak jsem vyhrál válku. Markantním prvkem je totiž i grafický doprovod textu tvořící nedílnou součást knihy. Milliganův humor tak můžeme označit jako „trojrozměrný“. Spike totiž využívá jak samotný text, tak vizuální i zvukovou stránku. Zvuková stránka má samozřejmě svá specifika – je možno ji uplatnit jen ve filmu či rozhlase. Navíc u „Goonů“ byla řada gagů založena na zvucích, takže převést tento seriál na papír je velmi obtížné.

Nezbytnou bází Milliganova humoru je ironie a sebeironie. „Radikální ironizace míří nemilosrdně všemi směry : k Milliganově rodině, k vojenským a politickým špičkám, k armádě a jejím prostřednictvím k dějinám samým.“(pozn.) Milliganovým terčem se tak nestává jako u Hellera i válka – ta je totiž součástí dějin. Autor si tak bere na mušku především armádu, což je obsaženo  i v předmluvě: „ZÁŽITEK, JAKÝM BYLA SLUŽBA V ARMÁDĚ, ZMĚNIL CELÝ MŮJ ŽIVOT – NIKDY JSEM NEVĚŘIL, ŽE BY TAKOVÁ ORGANIZACE VŮBEC MOHLA JÍT DO VÁLKY, NATOŽ JI VYHRÁT.“[71) Pravdivost obsahu i použitý jazyk autor komentuje slovy : „Všechna stěžejní fakta jsou  pravdivá. Některá z nich jsem si upravil po svém, ale základní skutečnosti jsou, jak říkám pravdivé. Užívám prostý jazyk z kasárenských světnic a také obvyklou dávku nadávek. Některá má odhalení jsou velice oplzlá, ale vylíčil jsem je přesně, jak se udála.“

Reklama

Některé z mých kamarádů potkala smrt, a proto ji mám pořád na dně mysli, ať jsem se snažil napsat knihu sebelegračněji. Ale kdyby dnes žili, přidali by se první k tomu smíchu, a smích byl, tím jsem si jist, klíčem k vítězství.“ [72]

Kniha je rozdělena do tří částí.

První díl obsahuje kromě předmluvy, ve které se autor domnívá, že jeho válečné paměti budou obsahovat jen tři díly, také prolog: „Po Puckoonu jsem se zapřísáhl, že už nikdy nenapíšu žádný román. Tak tady je…“

Dále je díl členěn na tři části s jednotlivými kapitolami. První část obsahuje Spikeovy vzpomínky od začátku války až po odvod, přičemž se dovídáme i řadu věcí z autorova jinošství (hudební začátky jako trumpetisty, neúspěchy sblížit se s opačným pohlavím atd.).

 „3. září 1939. Odtikávaly poslední minuty míru. Sledoval jsem s otcem, jak nám matka kope protiletecký kryt. „Je to obrovská ženská, i když je taková mrňavá,“ liboval si otec. „A stává se menší a menší,“ dodal jsem. Dvě minuty po té promluvil v rozhlase nějaký člověk, myslím, že se jmenoval Chamberlain, a parodoval ministerského předsedu. „Od jedenácti hodin jsme ve válce s Německem,“ oznámil. (Moc se mi líbilo to jeho MY). „Ve válce?“ zeptala se matka. „To jsme ale určitě už dávno říkali,“ prohlásil otec. Sousedi podlehli panice, spálili vkladní knížky, sundali ze šňůry vyprané prádlo a odnesli je domů. Téměř okamžitě se rozlehlo naříkavé vytí prvního leteckého poplachu. „To jsi ty, drahoušku?“ zeptala se matka. „Ne, to je židovský funus,“ odpověděl jí otec, „dělej, postav před vrátka žebrácké misky.“[73) Takto tedy zobrazil Milligan začátek války.

Druhá část popisuje období od nástupu k pluku do léta 1941, přičemž druhá a třetí část nemá kromě nadpisu žádnou jinou dějovou či jinou hranici. Třetí část končí připlutím do Alžíru:
„Zdravotník Liddel se zaučoval, jak udržovat v pořádku a čistotě latríny, které nebyly ničím víc než jámou vykopanou v zemi. Vápno, které se normálně používá k ,posypání‘ jámy, zatím nedošlo. Ale Liddel, protože měl takovou vynalézavou náturu, smíchal benzín s naftou a použil tuto směs. Představte si ten výjev: Úsvit! Přichází štábní rotmistr; celý se třese očekávanou rozkoší! Usedne si na bidýlko. Zapálí si dýmku, odhodí zápalku. BUUUUUUUUUM! A pak se vynoří postava celá zčernalá dýmem, se spuštěnými kalhotami a doutnajícím podolkem košile, ohořelým obočím a popáleninami druhého stupně na prdeli – zkrátka něco jako ztráta tváře po anglicku.

Reklama

Byla to naše poslední ztráta, než jsme byli skutečně nasazeni do boje. Příště už to ale mělo být naostro.“ [74]

Samotný závěr 1. dílu patří překladatelově poznámce, se kterou nezbývá než souhlasit: „Milliganova slovní komika je hluboce zakořeněna v anglickém životě a všech jeho tradicích. Vyžaduje značné znalosti jazyka, historie a reálií. Zároveň odráží i tehdejší dobu, její události, psychologii, způsob vyjadřování, módu, oblíbenou hudbu, tanec atd. Slovní humor se samozřejmě nezastavuje ani před vlastními jmény…“ [75]

Druhý díl opět začíná prologem:

„O akcích, k nimž došlo během této války, jsem nepovažoval za vhodné psát to, co jsem se dověděl od prvního, s kým jsem se setkal, ani jak jsem si to já představoval, ale vypravoval jsem o těch, při nichž jsem sám byl, a o těch, o nichž jsem získal co nejpřesnější zprávy od jiných.  Thukydides: Dějiny peloponéské války
Své zážitky a zprávy jsem trošku zjazzoval.  Milligan: Druhá světová válka.“

Následuje Předehra v podobě rozhovorů Göringa se Stülpnagelem a Rommelem.(viz příloha)
Kniha je dále dělena podle měsíců: leden – únor, březen, duben. 2. díl končí 12. května 1943 po dobytí Tunisu.

Formy a užití humoru a satiry

Bylo již zmíněno, že nezbytnou esencí Milliganovy tvorby je ironie, která se nevyhýbá ani vlastní osobě či rodině, což se týká především začátku knihy.

 „Vojenský život pro mě nebyl žádnou novinkou. Všichni členové rodiny z obou stran, narození v Indii v síle pluku, byli až k obležení Lucknow dělostřelci. Prapradědeček, seržant John Henry Kettleband, padl při indické vzpouře rukou vlastní ženy, přičemž jeho poslední slova zněla: ,Ó‘. Jeho otec předtím zemřel ve vojenské nemocnici poté, co mu opilý lékař vyoperoval slepé střevo…Teď přišla řada na mne.
Jednoho dne přistála na koberečku v předsíni úřední obálka. Nastal čas na můj zánět slepého střeva, napadlo mne.
,Proboha, neotvírej to,‘ varoval mne strýc a pošťuchoval obálku holí. ,Když jsem to posledně udělal já, skončil jsem v Mezopotámii a tam mě honili Turci, mávali plechovkami vazelíny a křičeli: ,Lawrenci, milujeme tě po turecku na otomanu.‘
Otec se podíval na hodinky. ,Nastal čas dalšího postupu,‘ zavelel a udělal krok vpřed. Týdny ubíhaly a zpod dveří číhalo několik dalších úředních obálek; nakonec docházely dvakrát denně a byly označeny razítkem PILNÉ.
,Král o tobě musí mít opravdu vysoké mínění, synáčku, že ti píše všechny tyhle dopisy,‘ řekla matka a přehodila si pytel s uhlím na druhé rameno. Jedné neděle, když matka natírala dům, nám otec jednu z těch obálek za odměnu otevřel. Obsahovala mazaně formulované pozvání, abych se podílel na II. světové válce s počátečním žoldem obnášejícím všeho všudy  sedm šilinků a šest pencí. ,Jen si to představ,‘ zajásala matka, když nesla otce nahoru, aby se vykoupal, ,ze všech lidí v celé Anglii si vybrali právě tebe, synáčku, to je veliká čest.‘
S úsměvem jsem ji srazil pravým krosem.“ [76]

Ironie však míří i do jiných oblastí a nemusí se jednat přímo o armádu jako takovou. Jako příklad může posloužit popis místnosti:
„Zahnal mne do místnosti, v níž sídlila kancelář baterie D. Kdysi bílé stěny teď pokrývala trojnásobná šeď. Od loupajícího se stropu visela čtyřicetiwatová žárovka, po jejímž rozsvícení se v místnosti udělala ještě větší tma, než tam byla před tím. [77] Nějaký maník, který šůroval za trest rajóny, barvil holou podlahu na vyblitě gulášový odstín, smýkal mopem sem a tam a proháněl špínu z jednoho místa na druhé. Na stěně visel kalendář s nahou děvkou představující reklamu na cigarety. Pod ní visel Neville Chamberlain, celý vystřižený z novin, a uculoval se kamsi vzhůru. Naproti krbu stál stůl tvořený prkny a dvěma dřevěnými kozami, potažený šedou veselou přikrývkou. V rohu psací mapy byl zastrčen svazek dopisů pořízených na papíru s úřední hlavičkou a do jednoho adresovaných právě mně. Ve víčku od lepenkové krabice na boty se skvěla skvělá sbírka gumiček, svorek, pečetního vosku, provázků a olověné těžítko. Puls se mi neuvěřitelně zrychlil! Zde bylo samo srdce velké vojenské mašinérie!“ [78]

Reklama

Důležitou součástí Milliganova humoru je i slovíčkaření a vytváření podnětů s okamžitou a bezprostřední reakcí:
„Přihnal se nějaký ustaraný důstojník.
,Umíte hrát Javorové listy navždy?‘
,Ne, pane, po hodině jsem vždycky unavený.‘
,Jste zatčen,‘ prohlásil.“ [79]

„Ranní malá potřeba způsobovala omrznutí příslušných přívěsků a zoufalé výkřiky: ,Pomóc, umírám na podchlazení stydkých míst!‘ Tento problém jsme však vyřešili. Vycpal jsem si ochrannou pláštěnku papíry a usělal si z ní matraci. Vojín Forrest se celý zabalil do starých čísel Daily Mirroru. ,Vždycky jsem chtěl být v novinách,‘ prohlásil a omdlel.“ [80]

Knihu Já proti Rommelovi Spike oživuje pseudozprávami s názvy Hitlergram, US Buletin, Goebbelsovy zprávy, Mussolinigram či Millizprávy:
„Abych překonal nudu, která panovala v táboře, začal jsem denně vyvěšovat před svůj stan přehled zpráv.
X zajatecký tábor č. 201 MILLIZPRÁVY

LIBYE: Včera v noci britští commandos se začerněnými zuby kryti opilým zpěvem přepadli předsunutou italskou prádelnu, přičemž jim padlo do rukou několik důležitých seznamů  špinavého prádla a navrch ještě kompletní soubor spodního prádla maršála Gandolfa, na němž bylo znát, že je na útěku.
ČÍNA: Čínské jednotky jsou hlášeny z oblasti s očima na šikmém svahu.
SÝRIE: Došly zprávy, že australští vojáci dobyli Kaskaru. Snaží se to udržet pod pokličkou, ale na různých místech dochází k úniku a tito vojáci vyklízejí na celé čáře své pozice.
ŘÍM: Duce oznámil všem Italům, že si nemají dělat starosti s tím, jak válka nakonec dopadne. Jestliže prohrají, on má příbuzné v Lyons Corner House, kde zřídí vládu v exilu.
MÍSTNÍ ZPRÁVY: Zdravotník Liddel s radostí oznamuje zavedení svého nového luxusního karzi (pozn. pod čarou: ze zuluského slova m’karzi, jež znamená WC) s hlubokým dopadem. V osamělém prostředí, zastřeno před nízkými pohledy světa pytlovinou. Bohatě zásobeno čistými vojenskými tiskopisy- Předplaťte si hned teď, abyste nebyli nepříjemně překvapeni v období úplavice.“ [81]

Milligan dále do textu vkládá ukázky písňových i básnických textů:

„Ve dnech, kdy jsme brali žold, většina z nás k večeru zamířila do některé z místních hospod, kde se kromě pití odehrávala i spousta zpěvu v podání nejlepšího dueta naší baterie složeného z vojínů Whitea a Devinea. Obzvláště populární bylo toto dueto:

Zaplatil jsem si místo k stání, abych spatřil onu paní,
Co měla pěkné tetování, kde kolena se sklání,
A pak velkou kosatku zhruba někde na zadku
A potom ještě nakonec až někam dolů na palec
A na boku měla tetovanou bitevní loď jak malovanou,
A kam jsem nedohlíd, mapu Německa prý měla mít,
Sir Harry Lauder jí stepuje tam, co se zvolna rozšiřuje,
A jako přívažek měla obrázek
rodného domku v Tennessee. [82]

Bylo již zmíněno, že po válce Milligan slavil úspěchy s „Goony“. Jejich začátky však můžeme vystopovat již za války:
„Zrovna tou dobou se v kresleném seriálu Pepek námořník objevili pitomí Gooni a dráždili můj smysl pro humor tak, že jsem každému vojákovi, kterého jsem považoval za blba, začal říkat podle nich. Všichni, kdo měli podobný smysl pro humor jako já, se po něm začali opičit. Pojmenovali jsme se Klubáci. Hned vedle stanu jsme si postavili klubovnu a časem jsme si pořídili tlusté spadlé větve, z nichž se nám v šikovných rukou vyklubaly skvělé sukovité kyje. Všechny dostaly: ,Trotlotvůrce‘ nebo ,Instantní boulovač‘...Členové klubu byli svoláváni signálem polnice založeným na fanfáře z filmu ,Kluci ze Syrakus‘. Naše parta, jakmile jej zaslechla, se změnila v ,hollywoodské tarzany‘, popadla kyje, vtrhla do lesa, bušila do stromů a křičela: ,Smrt Goonům!‘ Tímto vydáváním energie jsme si způsobili vlastní pád. Jedné letní noci nás přistihl dozorčí důstojník. V opilosti jsme běhali nazí po lesích a řvali: ,Viva Joe Stalin!‘ Nařídili nám, abychom své zbraně zničili.“[83] 

„Během služeb jsme provozovali cosi, co podle mě byly první matné předzvěsti pozdějších ,The Goon Show. Zde přetiskuji úryvek z toho, co tehdy sepsal Harry Edgington:
Dveře se rozlétly a dovnitř se s rachotem vřítil sám velký špión Grünthaphartz, který vydal za pět dělostřeleckých granátů a měl na sobě pouze kožich z obrovské kůže, velrybářský, nepromokavý klobouk a na nohou ručně přimalované dvě bárky, aby mohl rychle uniknout. Doprovázela ho metla zeppelinů. Proklusal místností skvělým lehkým klusem, uchopil přitom naostřený kandelábr a prudce jej vrhl na po otřískaném portrétu sira Bennispona z du Whacka. ,Tak zhynou všichni mí nepřátelé,‘ zařval a potom dodal ,Byl jsem pravil‘, načež se všichni vrhli do připraveného autobusu a za neustálého usmívání a mávání odjeli špalírem obyvatelstva, které řičelo nadšením.
,Bylo to těsně vedle,‘ pravil a sáhl po víně, ,ten kandelábr mu určitě zasáhl sedmičku.‘“

Především je však kniha chronologickým sledem historek z vojny (místy proloženými restrospektivami z předválečného období) prosycených anglickým humorem:

„Důstojnický sluha probudil majora: ,Pane, makaróni nás bombardujou.‘ ,To nic,‘ ujistil ho Chater Jack, ,mají to povoleno.‘ A ještě pro po pořádek dodal: ,Máte zaznamenáno jejich číslo?‘ Makaróni byli totiž zastoupeni jediným třímotorovým Capronim, který se s bídou udržel ve vzduchu. Párkrát jsme po něm sice vystřelili, ale nepřipadalo nám to fair; bylo to, jako kdyby člověk střílel po nějaké babičce. Po tomto útoku se však obsluhám děl ve střelbě neobyčejně zalíbilo. Stačilo, aby se objevil racek, a okamžitě spustili příšerně hlučnou palbu. Museli jim to zarazit. Velitel lodě se na nás obrátil prostřednictvím reproduktorů palubního rozhlasu. ,Pánové, všichni rackové v této oblasti jsou neozbrojeni, tak bychom si snad mohli odpustit to střílení. Děkuji za pochopení.‘ Edgington však měl k tomu co dodat: ,Rackové možná, ale co ryby?‘ Proplouvali jsme vodami hustě zamořenými rybami, z nichž mnohé měly pochopení pro německou věc. ,Máte pravdu, plukovníku,‘ řekl jsem, ,měly by být prováděny pravidelné inspekce ryb a každou by bylo třeba ochutnat kvůli identifikaci.‘
Já: Pane, tato ryba chutná jako seržant od gestapa.
Edgington: Dobře, tak ji okamžitě utopte.
Já: Ona se ale nebojí vody
Edgington: Tak ji utopte na souši. Otravte nějaký kopec a pak jí ho dejte sežrat.“ [84]

Grafický humor [85] – podobně jako u Ryana tvoří obrazový doprovod důležitou součást knihy. Typický anglický humor (zdaleka však ne tzv. „suchý“) se pak projevuje i v kresbách, respektive ve slovním doprovodu kreseb a především fotografií. Tento druh humoru můžeme v knize rozdělit do dvou celků: první celek tvoří kresby „dokumentární povahy“, tzn. vztahují se přímo k popisovaným událostem a mají většinou podobu perokreseb, náčrtků situace či dobových autentických fotografií. Druhá část je pak tvořena kresbami a fotografiemi z různých novin a knih doprovázených komentářem majícím jen okrajový vztah k textu. Na řadě fotografií můžeme spatřit samotného autora, který se nebojí ani „střelby do vlastních řad“ např. obr. s.155 (řečeno terminologií dělostřelce). Většinou je však prováděn útok na zkostnatělou britskou armádu, a to prostřednictvím fotografií a propagandistických kreseb pocházejících  mj. z doby búrských válek.

Spike je vcelku zručný karikaturista a jeho kresby nás informují např. o problémech s battledressem (kresba na obálce), o tom jak seržant Harris pašoval konzervy, jak spojaři stěhují stan; podávají podobu skokana Nazea či nás seznamují se způsoby nošení spinek atd.

Zatímco většina fotografií je převzata beze změny a jsou doprovázeny texty vytvářejícími komické situace, některé autor musel dokreslit, jako např. obrázek na s. 61 [86] s textem „Britští vojáci provádějí odříznutí německých linií šňůr na prádlo“, kde britští vojáci v kloboucích natahují telegrafní vedení, na které Spike dokreslil zmíněné prádlo.


[71] Milligan, S. Jak jsem přispěl…, s. 7.

[72] Tamtéž, s. 7.

[73] Tamtéž, s. 9.

[74] Tamtéž, s. 113.

[75] Tamtéž, s. 114.

[76] Milligan, S. Jak jsem přispěl k Hitlerovu pádu. S. 14. Nota bene: Nepřipadá vám tato pasáž jako z povídek Šimka a Grossmana?

[77] Nemohu se ubránit srovnání s šimkovsko-grossmanovským obratem „seděl jsem sám v přeplněném kupé“

[78] Milligan, S. Jak jsem…, s. 18.

[79] Milligan, S. Jak jsem…, s. 34.

[80] Milligan, S. Já proti Rommelovi, s.130.

[81] Milligan, S. Já proti Rommelovi, s. 18.

[82] Milligan, S. Jak jsem…, s. 33.

[83] Milligan, S. Jak jsem…, s. 58.

[84] Milligan, S. Jak jsem…, s. 106. 

[85] Viz přílohy.

[86] Milligan, S. Já proti Rommelovi

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více