Podivné cizí kraje

"V západní Evropě se jen stěží najde i jen pár lidí, kteří by měli trochu reálnou představu o poměrech v Rusku, o obyčejích tamních lidí a o způsobu jejich života."
Max Simon, generálporučík SS

Většina německých vojáků si po absolvování prvních desítek kilometrů na nepřátelské půdě odnášela zkušenost, která se naprosto lišila od všeho, co zatím viděli a zažili. Při svém tažení na východ naráželi na každém kroku na osobité pojetí života ze strany většiny obyvatel Ruska, ať již to byly obyčejní civilisté nebo zajatí příslušníci Rudé armády.

Značné procento sovětské populace tvořili rolníci (mužici), jejichž životní filozofií a krédem byla pro Středoevropana zcela nepochopitelná a bezbřehá pasivita. Ruský mužik si před příchodem špatného počasí obstaral a shromáždil zásoby potravin, krmiva a paliva v takovém množství, které pokládal za dostatečné, a když se počasí zhoršilo a cesty se změnily v blátivé řeky, hibernoval způsobem, jenž připomínal zimní spánek medvěda, ježka nebo křečka. Rozdíl byl jen v tom, že jeho tělesná teplota, pokud měl dostatek paliva, nepoklesla, jeho krevní tlak, pokud netrpěl neléčenou hypotenzi, se nesnížil a ani se mu podstatně nezpomalily metabolické pochody ovšem jen v případě, že jeho odhad množství potravin potřebných k překlenutí tohoto období příliš nekolidoval se skutečností. Nebylo myslitelné, aby ruský mužik v životu a zdraví neprospívajících obdobích roku vycházel ze světnice a po hlavě se vrhl do práce. V takovém období sedí, leží, sbírá síly a čeká, až se počasí umoudří.

Ruským mužikem zkrátka nic nepohnulo. Věděl, že jediné, na čem záleží, jsou základní hodnoty a že jedině ty mají význam a vždycky ho budou mít. Záleželo mu na půdě. Půda zůstává, ať je u moci car nebo komisaři. Teď jsou tu Němci, ale ti jednou odejdou, stejně jako všichni před nimi. A půdu si s sebou neodnesou. Ta bude rodit nebo rodit nebude. To záleží na tom, jak se jí zachce a nikdo s tím nic nenadělá.

Když shoří dům, je to smůla, a vlastně ani příliš nezáleží na tom, kdo ho zapálil. Když ho vezme vichřice, je to také smůla a smůla je, i když chýši odfoukne německý nebo ruský granát. "Nu, ničevó!" Až bude venku pěkně, postaví se nová. Konečně, postavit chýši netrvá až tak dlouho. Někdy se stane, že chcípne i kráva. Potom je potřeba zajít na kolchoz. Někdy dají novou. Když dají, dobře. Někdy ale nedají. Kdo se v nich má vyznat. Když nedají, nebude mléko. Taky dobře. Co člověk nadělá! "Ničevó!" Stane se i to, že v zimě dojdou zásoby jídla. Když má soused dost, půjčí. Dobře. Když má sám taky málo nebo půjčit nechce. "Ničevó!" I tak je dobře. Pokusí se něco ulovit. Když uloví, zimu přežije. Když neuloví, umře. Co se dá dělat. Jednou umře každý.

S takovým nezájem o další život nebo cokoli jiného, se nesetkávali němečtí vojáci jen u civilistů, ale i zajatých vojáků. Erich Dwinger, zaznamenal a sepsal mnoho vzpomínek ze svých válečných tažení ukazuje hrůzy války, které si není ani možné od monitoru představit. Zde je jedna autentická vzpomínka z východní fronty.

Mezi zajatci čekajícími na přepravu na německou stranu řeky bylo mnoho zraněných. Na některých z nich byly patrné známky ošklivého popálení plamenomety. Tváře těchto vojáků zcela postrádaly rysy, podle nichž je možné poznat lidskou bytost. Tváře, nos, oči - to všechno dohromady se změnilo v jednu částečně napuchlou, částečně zuhelnatělou, beztvarou hroudu masa. Jeden zajatec přišel následkem úderu kulky z kulometu o celou spodní čelist s přední částí krku; krvavou jámu, která po chybějící sanici zbyla, provizorně ovázal kusem potrhaného hadru. Dírami v nepříliš čisté látce bylo možné vidět obnažený horní konec jakoby ven z těla vytržené průdušnice, jež při každém výdechu zavlála jako kus pružné hadice. Úsilí, s nímž muž nasával vzduch, bylo zřetelně patrné i v jeho obličeji.

Jiný rudoarmějec byl zasažen pěti kulkami z kulometu. Jeho pravé rameno a celá paže se proměnily ve změt potrhaných svalů a šlach, které se občas tam, kde kdysi býval rukáv košile a blůzy zachvěly a napnuly v prvních palčivých paprscích ranního slunce. Rány nebyly ovázané - voják pravděpodobně nevěděl, jak má něco podobného ošetřit. Z porušených cév tak vytékaly čůrky tmavě červené krve, jež se vzhledem k rozsahu a charakteru zranění nemohla včas srážet. Pramínky tmavé tekutiny vytékaly jako z několika vodovodních kohoutků umístěných vedle sebe.

Žádný z vojáků, kteří seděli nebo leželi v trávě, ani jednou nezasténal. Proč? Proč vůbec nenaříkali? Pohled na tiché utrpení těchto mužů mi připadal téměř nesnesitelný. Jenomže v té chvílí jsem ještě netušil, že nepochopitelná zamlklost některých až úděsně zraněných lidí nebude největším šokem, jaký mi bylo souzeno toho dne zažít. Skutečnou hloubku tragédie, již život pro tyto muže znamenal, jsem byl schopen odhadnout teprve o něco málo později. Několik našich vojáků doneslo soudky s margarinem a bochníky ruského chleba. Všechno složili na hromadu asi třicet metrů od místa, kde leželi krajní těžce ranění rudoarmějci. Když mládenci rozkrojili první chleby a pozvedli je směrem k zajatcům, aby naznačili, že je hodlají rozdávat, všichni - i ti nejvážněji zranění a dokonce i umírající - vyskočili nebo se s vypětím sil stavěli na nohy a jako proud dravé řeky se hnali k místu, kde na ně chléb a margarin čekaly.

Rudoarmějec bez čelisti, od jehož průdušnice jsem - šokován tím pohledem - nedokázal odtrhnout zrak, se vztyčil a začal se na místě kolébat dopředu a dozadu, doleva a doprava, jak se snažil vykročit směrem k chlebům a přitom udržet rovnováhu. Muž s pěti dírami místo ramene a pravé paže se ze země zdvihl tak, že si pomohl zdravou rukou. Zajatci se spálenými obličeji se hnali jako vítr, aby je ostatní nepředběhli. K soudkům a bochníkům se také dostali mezi prvními. To všechno však ještě nebyl vrchol tragické scény která se tu - před mýma očima, pár metrů ode mne - odehrávala. Z trávy se namáhavě vztyčilo i několik vojáků, kteří v ní až do této chvíle leželi zcela nehybně. Když se jakž takž postavili na nohy uchopili levýma rukama střeva, jež jim visela z děr, které měli v žaludeční krajině. Pak postupovali vpřed mezi ostatními a cestou se pokoušeli nasoukat své vnitřnosti zpátky do břicha. Pravé ruce přitom napřahovali daleko před sebe v tichém a pokorném gestu prosby o chléb. V místech, z nichž vstali, byla stébla trávy potřísněna rozsáhlými skvrnami krve.

Nikdo ze zraněných, ani ti popálení, přes strašné bolesti, které museli pociťovat, jedinkrát nezakřičel bolestí, nezasténal, nezavzdychal. Jediným zvukem z jejich strany, jenž se mi vpaloval až někam hluboko do mozku, bylo supění průdušnice muže bez čelisti, který musel na svou vrávoravou cestu za chlebem vydat veškerou zbývající energii a jemuž přivírající se průdušnice nevpouštěla do plic potřebné množství vzduchu. Všichni ostatní se bez sebenepatrnější výjimky pohybovali bez hlesu, tiše, jako by byli těmi nejubožejšími a nejprimitivnějšími božími stvořeními pod sluncem. Ze země, jež byly těmto rudoarmějcům vlastí, jsem začínal mít strach.