Humor a satira ve válečné próze

Autor: Evžen Petřík / Oněgin 🕔︎︎ 👁︎ 14.405

Zdroje inspirace a realita jako východisko Hellerova díla

Inspirací pro napsání Hlavy XXII byla samozřejmě autorova služba u letectva. „V závislosti na tom, jak narůstal náš podíl na válečných akcích, rozšiřovalo se směrem nahoru i dolů věkové rozpětí odvodní povinnosti. Když vláda v roce 1942 oznámila snížení dolní hranice na devatenáct let a mně v té době bylo už osmnáct, došli jsme s několika kamarády z Coney Islandu k závěru, že je na čase se taky zapsat. Přesvědčivou motivací byl slib, že si můžeme vybrat odvětví a druh služby. Pokud jde o nás, co jsme si vybrali službu v leteckých silách, armáda tento slib dodržela; nikdo z mých známých, kteří se přihlásili k letectvu, se – pokud vím – nedočkal takového šoku, který později museli zažít lidé jako Kurt Vonnegut nebo Mel Brooks, které zničehožnic vytrhli z vojenské odbornosti, ve které byli vycvičeni, přeložili k pěchotě a poslali za moře s bojovými zálohami, ačkoli jim chyběl sebemenší pěchotní výcvik.[34]

Hellerova jednotka byla umístěna na v Alisanu na Korsice na letišti s volacím kódem Janov. Peruť byla vyzbrojena moderními středními bombardéry B – 25 Mitchell a prováděla většinou relativně krátké akce v délce trvání 2 – 3 hodin. Vzhledem ke specifikaci jednotky i strojů uskutečňovali zpravidla nálety na malé cíle, jako jsou mosty či přístavy. Díky převaze spojeneckého letectva v této oblasti byly akce mnohdy „poklidnými lety“. Heller uvádí, že ani jednou se nesetkali s nepřátelskou stíhačkou, takže největší hrozbu pro ně představoval jen „flak[35) a zpanikaření mladých a nezkušených pilotů.

Reklama

Srovnáme-li takovéto akce s činností např. československé 311. bombardovací peruti, která prováděla nejriskantnější nálety (trvající mnohdy až osm hodin) na průmyslová centra v srdci Německa ohrožována mohutnou protiletadlovou palbou spolu trvalým nebezpečím ze strany německých elitních stíhačů, pak Heller zažíval „procházku růžovým sadem“ ve srovnání s lidmi jako byli Miloslav Vild, Alois Šiška, Vilém Bufka či „Nebeští jezdci“. V žádné případě touto poznámkou nechci snižovat Hellerův podíl na účasti ve válce či rizika, která podstupoval, jen bych chtěl poukázat na rozdílná prostředí, ve kterém byli spojenečtí vojáci nasazováni a na rozdíl v psychické zátěži i zkušenostech  (mnohdy traumatických) z takových akcí, které se samozřejmě odrážejí i v literárních dílech.

Bylo již zmíněno, že Heller sloužil na Korsice, Yossariana pak umístil na Pianosu. Jak však Heller přišel na toto jméno pro svého hrdinu? Kolik toho mají Hellerovi kamarádi z armády společného s románovými postavami? Odpovědi nalezneme v jeho vzpomínkách Tehdy a teď: „V nedalekém stanu, hned za zářezem nepoužívané železniční trati, bydlel Francis Yohannon, další dobrý kamarád. Z jeho jména jsem o devět let později odvodil nekonvenční příjmení kacířského Yossariana. Všechno ostatní v Yossarianovi je ztělesněním mých zbožných přání.“ [36]   Tímto se sice snaží Heller naznačit, že Yossarian nemůže být ztotožňován s jeho osobou, faktem však zůstává, že řadu věcí, které prožil Yossarian, prožil i Heller, který však jednal mnohdy diametrálně odlišně.

Další význačnou osobností je Yo-yův přítel Orr. Jeho předlohou byl Hellerův spolubydlící Edward Ritter, pilot s neuvěřitelným štěstím. Nejenže se mu podařilo nouzově přistát na moři, aniž by byl někdo zraněn, ale totéž provedl s rozstříleným bombardérem ještě asi dvakrát přímo před očima svých kamarádů na letišti. „Bylo až podivuhodné, že přes všechny ty ošklivé situace, které musel prožít, zůstával pilot Ritter neustále neprůstřelným flegmatikem, který nedával najevo sebemenší známky strachu či nervozity, a dokonce se stydlivě červenal a potěšeně pochechtával, když jsem si ho dobíral, že takového smolaře jako on by pohledal…Ritterův život za mořem byl velmi zvláštní. Ten zamlklý, dobromyslný, tichý, dokonce ostýchavý chlapec z Kentucky měl neuvěřitelně šikovné ruce a nebeskou trpělivost a strašně rád něco kutil a vyráběl. Onen krb vymyslel docela sám, to si přesně pamatuju. Postavil a udržoval i ta benzinová kamínka…V prosinci roku 1944 mi bylo jedenadvacet a půl a vůbec se mi teď nechce věřit, že někdo mohl dovolit takovému holouskovi, jakým byl Ritter (fyzicky spíš střízlík než nějaká vazba), usednout za řídicí panel dvoumotorového, středně velkého bombardéru, který měl na palubě bomby o celkové hmotnosti čtyř tisíc liber a pět dalších členů posádky. Natož aby se z toho stala naprosto rutinní záležitost! Jak se to proboha mohl vůbec naučit?[37]

Velmi zajímavou a na první pohled humornou postavou je Hladový Joe trpící panickým strachem z bojových akcí. „Yohannonův stan obýval také pilot Joe Chrenko, pilot, s nímž jsem se obzvlášť důvěrně přátelil a který mi pak v Hlavě XXII, byť jen díky několika náhodně zvoleným rysům své osobnosti, posloužil jako inspirace k postavě Hladového Joea. V tom stanu s ním bydlel i pes, kterého si Yohannon koupil v Římě…Ten pes byl roztomilý světlehnědý kokršpaněl, a abych respektoval jeho identitu, udělal jsem z něj v románu kočku.[38]

Jak je patrno z výše uvedeného, Heller si bral pro své postavy skutečně inspiraci z lidí kolem sebe. Pro román si vybíral některé jejich typické vlastnosti, ke kterým pak přidal své literární představy. Podobně  i románová jména jsou si podobná se skutečnými, jako např. u majora ---de Coverleye: „Řím byl báječné město  (a dosud je), a když se uváží udivující suma zásluh jedinečného náčelníka štábu naší eskadry majora Covera, nelze mu nesložit hold mezi postavami, jež tu jsou připomínány, i kdyby byl jejich výběr sebeomezenější. Dodnes mi není jasné, jaké jsou vlastně úkoly takového náčelníka štábu vyšší vojenské jednotky, ale ať už měl ten náš dělat cokoli, dělal to přímo výtečně.“ [39]

Naproti tomu je velkou škodou, že se Heller ve svých vzpomínkách nezmiňuje také o záporných postavách. Jak asi vypadaly předlohy pro bývalého svobodníka Wintergreena, plukovníka Cathcarta či generála Dreedlea? To už se asi nikdy nedovíme.

Reklama

Na závěr této kapitoly bych si dovolil uvést několik informací o letounu, se kterým Heller během 2. světové války absolvoval operační lety. Jednalo se o moderní střední dvoumotorový bombardér americké výroby B – 25 Mitchell s pěti až šestičlennou posádkou. Heller (či Yossarian) jako bombometčík a navigátor seděl v přední prosklené části letounu, kde měl kromě zaměřovače k dispozici i kulomet na obranu letadla. Tato „kukaně“ byla od části, kde se nalézali piloti, oddělena přepážkou s velmi úzkým otvorem, který byl také příčinou řady problémů s padákem. Za piloty byl prostor pro kulometné hřbetní „dvojče“ umístěné ve věžičce a na samotném konci letadla seděl zadní střelec. Na akce, o kterých se zmiňuje Heller jak ve vzpomínkách, tak i v Hlavě XXII, mohla teoreticky létat jen tříčlenná osádka, tzn. dva piloti a bombometčík. Střelci se tak díky absenci stíhačů nemuseli akcí vůbec účastnit, což by Snowdenovi nepochybně zachránilo život.


[34] Heller, J. Tehdy a teď, s. 117.

[35] Protiletadlová palba; jedná se o německou zkratku Flugzeugabwehrkanone, kterou převzali a hojně užívali v různých slovních spojeních snad všechny armády – např. protiflaková vesta; v americké angličtině pak toto slovo znamená i ostrou kritiku.

[36] Heller, J. Tehdy a teď, s. 156.

[37] Heller, J. Tehdy a teď, s. 154 – 156.

[38] Heller, J. Tehdy a teď, s. 156.

[39] Heller, J. Tehdy a teď, s. 156 – 157.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více