Myslivci v rakouské armádě

Autor : 🕔11.02.2004 📕15.459

Hledáme nové kolegy

Server valka.cz neustále hledá nové kolegy, kteří jsou ochotni pomoci s rozvojem a doplňováním obsahu, koordinací a kontrolou práce, moderováním příspěvků a další činností. Neváhejte a zapojte se do tvorby valka.cz v duchu hesla Čtenáři sobě :)

Přidejte se k nám!

Seriál

  1. Myslivci v rakouské armádě
  2. Myslivci v rakouské armádě

Podobné články

Další články autora

Rozpočet tohoto webu pro rok 2018 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 3.346,- Kč
♡ Chci přispět

Literatura a prameny:

1. Anger, G.: Illustrirte Geschichte der k. k. Armee I.-III. Wien 1886-1887.

2. Auszug aus der Geschichte des k. u. k. Feldjäger-Bataillons Nr. 9 von seiner Errichtung 1808 bis zum Jahr 1890. Graz 1890.

3. Baxa, J.: Geschichte des k. u. k. Feldjägerbataillons Nr. 8 1808-1918. Klagenfurt 1974.

4. Bergmayr, I. F.: Kriegs- und Marine - Verfassung des Kaiserthums Oesterreich. Wien 1842.

5. Blaha, K.: Geschichte des k. und k. Feldjägerbataillons Nr. 19. Pozsony 1905.

6. Bossi - Fedrigotti, A. Gr.: Kaiserjäger - Ruhm und Ende. Graz 1977.

7. Criste, O.: Erzherzog Karl von Österreich. Wien 1912.

8. Čížek, J. - Jánský, Z. - Teichman, R.: 6. prapor polních myslivců v armádě habsburské monarchie a čs. hraničářský prapor č. 6. Náchod 1998.

9. Dangl, V. - Segeš, V.: Vojenské dejiny Slovenska III. Bratislava 1996.

10. Die Kriegsmacht Oesterreichs I - Der Organismus der österreichischen Kriegsmacht. Wien 1875.

11. Dobiasch, S.: Kaiserjäger im Osten - Karpathen, Tarnow, Gorlice 1915. Graz 1934.

12. Freund, L.: Geschichte des k. und k. Feld-Jäger-Bataillons Nr. 25. Mosty Wielkie 1902.

13. Friedemann, W.: Geschichte des k. u. k. Feldjäger-Bataillons Nr. 12 1813-1913. Cavalese 1913.

14. Geschichte des k. und k. Feldjägerbataillons Nr. 11. Köszeg 1905.

15. Gruber, R. Rit. v.: Geschichte des k. u. k. Feld-Jäger-Bataillons Nr. 16 1849-1899. Wien 1902.

16. Haager, Ch. - Hoffmann, P. - Huter, F. - Lang, E. - Spielmann, A. H.: I Tiroler Kaiserjäger. Storia dei reggimenti scelti tirolesi. Fondazione-Interventi-Equipaggiamento. Cremona 1997.

17. Hanesch, J.: Napoleonovo tažení do Ruska 1812-1813 (Dokumenty o účasti rakouského pomocného sboru v korespondenci Karla ze Schwarzenbergu). Praha 1972.

18. Heidrich, E.: Der Kampf um den "Svíbwald" am 3. Juli 1866. Sadová 1902.

19. Heinzl, A.: Das ehemalige Egerländer Feldjägerbataillon Nr. 22 im Weltkriege 1914-1918. Reichenberg 1935.

20. Jakoneig, G.: Tiroler Kaiserjäger im Weltkrieg - Eine Regimentsgeschichte in Bildern. Innsbruck 1931.

21. Jánský, Z.: 5. prapor polních myslivců ve válce roku 1866. In: Bellum 1866, č. 5/1995.

22. Jánský, Z.: Záhada kolem myslivce Václava Matějíčka. In: Bellum 1866, č. 3/1994.

23. Jánský, Z. - Pfeifer, J. W.: Rakouský 6. prapor polních myslivců a jeho pomník ve Vysokově. In: Bellum 1866, č. 4/1995.

24. Kählig, E. v. - Jedina, R. Rit. v.: Österreich-Ungarn - Die Heere und Flotten der Gegenwart IV. Berlin (1898).

25. Kandelsdorfer, K.: Geschichte des k. u. k. Feldjägerbataillons Nr. 10. Wien 1903.

26. Kandelsdorfer, K. - Swoboda, L. - Berlepsch, F. Frh. v.: Geschichte des k. u. k. Feldjägerbataillons Nr. 22. Tione 1910.

27. Klučina, P. - Romaňák, A. - Richter, K.: Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby II. Praha 1984.

28. Kotulán, J.: Bitva u Tolentina - konec snu. In: Bulletin ČSNS č. 5/1998.

29. Kotulán, J.: Konec maršála Poniatowského. In: Bulletin ČSNS č. 16/2001.

30. Koudelka, M.: Tarviso, květen 1809. In: Bulletin ČSNS č. 3/1997.

31. Kovařík, J.: Zapomenuté tažení - Sbor knížete Schwarzenberga v Rusku. In: Přísně tajné 3-5/1999.

32. Kriege unter der Regierung des Kaisers Franz (Kriege gegen die Französische Revolution 1792-1797 I.-II. , Krieg 1809 I.-IV. , Befreiungskrieg 1813 und 1814 I.-V. ). Wien 1905-1913.

33. Kroček, M.: Ještě k opavskému hrobu důstojníka padlého v roce 1866. In: Bellum 1866, č. 3/1996.

34. Kroček, M.: Opavský hrob důstojníka padlého v roce 1866. In: Bellum 1866, č. 7/1994.

35. Kühne - Hellmessen, G. W.: Kaiserjäger - ausharren! Vom Heldensterben des 2. Regiments der Tiroler Kaiserjäger in den Septembertagen 1914. Oldenburg (1940).

36. Kurfürst, F.: Přehled válečných dějin československých II. Praha 1938.

37. Kurfürst, F.: Válečné dějiny československé. Praha 1937.

38. Kutílková, D.: Stejnokroje a výstroj císařské armády v období Velké francouzské revoluce a napoleonských válek 1789 až 1815. In: Napoleonské války a české země. Praha 2001.

39. Macek, P. - Uhlíř, L.: Dějiny policie a četnictva I. Praha 1997.

40. Mergl, L.: Životopisná črta c. a k. majora Leopolda Antonína Mergla. In: Bellum 1866, č. 8/1994.

41. Měřička, V.: Arcivévoda Karel a Česko-moravská legie, jím zorganizovaná roku 1800. In: Bulletin ČSNS č. 16/2001.

42. Meyers Grosses Konversations-Lexikon VII. Leipzig-Wien 1904.

43. Müller, F.: Die kaiserl. königl. österreichische Armee seit Errichtung der stehenden Kriegsheere bis auf die neueste Zeit I.-II. Prag 1845.

44. Oesterreichs Hort 1.-2. Wien 1910.

45. (Pizzighelli, C.:) Auszug aus der Geschichte des k. u. k. Feldjäger-Bataillons Nr. 9 von seiner Errichtung 1808 bis zum Jahre 1890. Graz 1890.

46. Pizzighelli, C.: Das k. u. k. Feldjäger-Bataillon Nr. 9 im Feldzuge 1864 in Schleswig-Holstein. Kötschach 1911.

47. Pizzighelli, C.: Geschichte des k. u. k. Feldjäger-Bataillons Nr. 9 1808-1911. Kötschach 1911.

48. Potschka, L.: Geschichte des Tiroler Jäger Regiments Kaiser Franz Joseph I.-IV. Innsbruck 1885.

49. Rost, A.: Geschichte des k. u. k. Feldjägerbataillons Kopal Nr. 10 1914-1918. Wien 1938.

50. Sáček, K.: Vojenský dobrovolnický sbor brunšvicko-olešnického vévody Fridricha Viléma v letech 1809-1815 (diplomová práce). Opava 2002.

51. Seaton, A. - Ottenfeld, R. v.: Die österreichisch-ungarische Armee in der Zeit der Napoleonischen Kriege. Bonn 1979.

52. Schemfil, V.: Das k. u. k. 3. Regiment der Tiroler Kaiserjäger im Weltkriege 1914-1918. Bregenz 1926.

53. Schildberger, V.: Císařská armáda, tažení roku 1805 a bitva u Slavkova. Brno 1998.

54. Schultz, F.: Auszug aus der Geschichte des Feldjäger-Bataillons Nr. 10. Steyr 1898.

55. (Schultz, F. - Büttner, E.:) Geschichte des k. u. k. Feldjägerbataillons Kopal Nr. 10 1813-1913. Vigo di Fassa 1913.

56. Schwarzenberg, K.: Obrazy českého státu od roku 1526 do roku 1918. Praha 1939.

57. Sitting, H.: Geschichte des k. u. k. Feldjäger-Bataillons Nr. 1 1808-1908. Reichenberg 1908.

58. Sokol, W.: Geschichte des k. und k. Feldjäger-Bataillons Nr. 13. Bochnia 1899.

59. Stapf, F. F.: Die Soldaten der Berge - Vom Col di Lana der Kaiserjäger zum Monte Matajur des jungen Rommel. Eppan 1991.

60. Staufer, W.: Geschichte des k. und k. Feld-Jäger-Bataillons No. 20. Judenburg 1900.

61. Strack, J.: Das Kopal-Demkmal in Znaim und das k. k. 10. Feld-Jäger-Bataillon von der Errichtung bis zur fünfzigjährigen Jubelfeier. Wien 1864.

62. Strack, J.: Das Tiroler Jäger-Regiment Kaiser Franz Joseph I. in dem Feldzuge 1859. Wien 1864.

63. Strack, J.: Das Tiroler Jäger-Regiment Kaiser Franz Josef I. in den Jahren 1848 und 1849. Wien 1853.

64. Streith, R.: Geschichte des k. u. k. Feldjäger-Bataillons Nr. 26 (1859-1890). Innsbruck 1892.

65. Teuber, O. - Ottenfeld, R. v.: Die österreichische Armee von 1700 bis 1867. Wien 1895.

66. Thürheim, A. Gr.: Gedenkblätter aus der Kriegsgeschichte der k. k. Oesterreichischen Armee I.-II. Wien-Teschen 1880.

67. Tiroler Kaiserjäger seit 1816. Innsbruck 1991.

68. Überlieferungspflege im Bundesheer - Durch die Jahrhunderte österreichischen Soldatentums. Wien 1931.

69. Uhlíř, L.: Polní myslivci a válka roku 1866. In: Stopami dějin Náchodska 2 - Válka 1866 na Náchodsku. Náchod 1996.

70. Uhlíř, L.: Výstava "Polní myslivci a hraničáři". In: Historie a vojenství 4/1998.

71. Vojenské dějiny Československa II. Praha 1986.

72. Wißhaupt, E.: Die Tiroler Kaiserjäger im Weltkriege 1914-1918. Wien 1936.

73. Wrede, A. Frh. v. - Semek, A.: Geschichte der k. u. k. Wehrmacht I.-V. Wien 1898-1905.

74. Zitterhofer: Die Heeres- und Truppengeschichten Österreich-Ungarns. In: Österreichische Militär-Zeitschrift 2/1907.

75. Schematismy rakouské (rakousko-uherské) armády z let 1790-1918.

 

 

Poznámky:

 

1 Někdy býval jako myslivecký pluk (Jäger-Regiment) uváděn pluk Holcke a násl., existující v letech 1630-1649 (majitelé, všichni v hodnosti plukovníka: 1630 Heinrich Graf Holcke, 1631 Johan Philipp Cratz von Scharffenstein, 1632 Hanns Gottfried von Breuner, 1632 Jakob Bennion La Fosse, 1641 Hermann Christoph Mandelslohe). Ve všech úředních aktech je ale označován jako pěší pluk (Regiment zu Fuss).

Systematická ostraha státních hranic byla prováděna pouze v jižních a jihovýchodních částech monarchie, sousedících s evropskými državami Osmanské říše (v tzv. Vojenské hranici). V ostatních pohraničních oblastech se s organisovanou ostrahou setkáváme až po sedmileté válce. V roce 1763 byl na hranicích s Bavorskem, Saskem a Pruskem zřízen tzv. vojenský či desertérský kordon (Militär-Cordon, Deserteurs-Cordon). Jednalo se o vojenské jednotky, složené z poloinvalidů, jejichž prvořadým úkolem bylo zadržování vojenských zběhů, kteří se pokoušeli překročit hranice. V letech 1771-1774 byl zřízen další kordon na celé západní hranici říše i na vnitřních hranicích s Uhrami, tzv. bankální či mýtný kordon (Bancal-Cordon, Mauth-Cordon), který měl bránit nedovolenému vývozu a dovozu zboží. Zde se nejednalo o složku vojenskou, nýbrž fiskální - jakýsi předobraz potomní finanční stráže. Jeho příslušníci (armádní dobrovolníci z kategorie mužstva a poddůstojníků) podléhali celním inspektorátům.

3 Takto formaci označuje Wrede ve II. dílu svých dějin, zatímco v I. dílu pro ni užívá název Moravsko-slezský sbor polních myslivců (Mährisch-schlesisches Feld-Jäger-Corps). Teuber ji označuje jako Slezský sbor horských myslivců (Schlesisches Gebirgs-Jägercorps).

4 V rámci Císařské legie Nesselrode (Kaiser-Legion Nesselrode), skládající se ze šesti setnin pěchoty (po 100 mužích) a dvou eskadron jízdy (200 mužů), bylo zařazeno 50 myslivců. Další formací, v níž se vyskytovali myslivci, byl Dobrovolnický sbor Otto (Frei-Corps Otto), označovaný takto podle svého velitele, jímž byl podplukovník Ludwig von Otto, případně podle ředitele říšského verbování polního podmaršála Rieda, pod jehož vedením byl formován, jako Riedův dobrovolnický sbor (Ried'sches Frei-Corps). Sbor se skládal ze šesti setnin fyzilírů a dvou setnin myslivců (po 100 mužích) - celkem 1200 pěšáků, dále ze dvou eskadron jízdy (po 100 mužích).

5 Pluk (od roku 1769 č. 46) byl založen v roce 1745, jeho základ tvořil tyrolský zemský prapor (Land-Bataillon), existující od roku 1703. Pluk byl doplňován z Tyrolska dobrovolníky, kteří se zavázali k pěti až šestileté službě. V roce 1809 byl pluk zrušen a číslo 46 zůstalo uprázdněno až do roku 1851, kdy jej obdržel po převodu do řadové pěchoty bývalý pluk hraničářské pěchoty č. 16.

6 Inner-Österreich je starší označení pro Štýrsko (Steiermark), Korutany (Kärnthen), Kraňsko (Krain) a Přímoří (Küstenland). V Tyrolsku a Vorarlsbersku se dříve užívalo jako označení pro veškerá ostatní rakouská území. Přidělení tyrolského mužstva vnitrorakouským plukům bývá někdy nepřesně interpretováno tak, že za tureckých válek existoval samostatný tyrolský myslivecký sbor.

7 Tuto službu pravidelně vykonával čajkistický prapor (Czaikisten-Bataillon, Tschaikisten-Bataillon) od svého založení v roce 1764 do roku 1851, kdy byl změněn na řadový hraničářský prapor s názvem Titelský prapor hraničářské pěchoty (Titler Grenz-Infanterie-Bataillon). Zrušen byl 1. 11. 1872.

8 Setniny byly označovány jmény svých velitelů. Orientaci zde znesnadňuje převelení hejtmana Dandiniho, který byl původně velitelem prvé setniny, posléze druhé. Název Deutsche Jäger-Compagnie Dandini resp. Dandini-Jäger tedy může představovat kteroukoliv z nich. Konkrétně byli veliteli 1. setniny hejtman Pompeje Dandini (1788) a hejtman Rudolf hrabě Sinzendorff (1789), 2. setniny hejtman Schönauer (1788) a hejtman Dandini (1789).

9 Bosenský dobrovolnický sbor (Bosnisches Frei-Corps) založil v květnu 1788 plukovník Chernel. Sbor čítal 3 setniny, jeho základ tvořili vojáci hraničářského pěšího pluku č. 67 (od roku 1798 č. 8), doplňován byl tureckými poddanými z Bosny. V roce 1790 byl pro četné deserce zrušen, jediná kompletní setnina byla přidělena Boërovu sboru, zbytek Slavonskému hraničářskému dobrovolnickému sboru (založenému v květnu 1788, zrušeném v říjnu 1790).

10 Division (termín zaveden roku 1769) u pěchoty představoval dvě setniny, u jízdy dvě eskadrony.

11 Myslivci bývají někdy chybně zaměňováni s lehkými pěšími prapory (prapory lehké pěchoty), které vznikly roce 1798 transformací několika dobrovolnických sborů (O'Donell, Rohan, Bourbon, Erzherzog Carl, Grün-Laudon, Serbisches Frei-Corps, Gyulai, Carneville, Lüttich, Anhalt-Zerbst). Bylo proponováno vytvoření 15 praporů, ve skutečnosti bylo postaveno pouze 14 - nevznikl prapor č. 8, který měl být zformován z Wurmserova dobrovolnického sboru. Následně byly založeny další dva lehké prapory - v roce 1799 italský, převzatý z piemontských služeb a v roce 1800 dalmatský, naverbovaný v bývalé benátské Dalmacii. V roce 1801 byly všechny tyto prapory zrušeny a jejich mužstvo zařazeno do řadových pěších pluků č. 2, 5, 6, 13, 31, 32, 33, 34, 38, 39, 44, 48, 52, 53, 60 a 63, dále do hraničářského pěšího pluku č. 12, nikoliv však do nového mysliveckého pluku č. 64. Uvedená záměna vyplývá z identických funkcí jak myslivců, tak lehké pěchoty (totéž lze ale říci i o hraničářské pěchotě).

12 Takto uvádí označení sboru Wrede. F. Müller pro něj užívá termín polní myslivci, konkrétně tedy Geppert- Kurz-Feld-Jäger-Corps.

13 Podle Wredeho. F. Müller pro sbor užívá označení myslivecký s použitím jmen velitelů, tj. Geppert- Fenner-Jäger-Corps. Veliteli byli: 1790 podplukovník Menrad von Geppert, 1793 podplukovník Thomas Freiherr von Brady, 1794 major (1797 podplukovník) Philipp Ritter Fenner von Fenneberg.

14 Podle Wredeho. F. Müller pro něj užívá termín polní myslivci, tj. Le Loupův nizozemský sbor polních myslivců (Le Loup niederländische Feld-Jäger-Corps).

15 Oba pluky byly v té době doplňovány z rakouského Nizozemí. Po jeho obsazení Francouzi roku 1794 bylo mužstvo rekrutováno převážně z Haliče. Následkem ztráty doplňovacích obvodů v roce 1809 byly oba pluky zrušeny. Uprázdněné číslo 38 obdržel v roce 1814 nově postavený pluk, vytvořený v Lombardsku ze součástí armády bývalého Napoleonova Italského království (od roku 1860 byl doplňován z Uher). Uprázdněné číslo 55 obdržel v roce 1852 tehdejší pluk č. 63 (založený roku 1799) - jednalo se o jediné přečíslování v rámci řadové pěchoty.

16 Legie arcivévody Karla sestávala z mysliveckého sboru a 22 pěších praporů v celkové síle asi 20000 mužů. Polní maršál arcivévoda Karel byl velitelem legie, v jejímž sestavu bylo ještě dalších sedm generálů.

17 První návrh na založení jízdních myslivců sice pocházel již z roku 1636, ale nebyl realizován.

18 Legie Bourbon, tvořená dezertéry, kteří opustili francouzskou armádu spolu s generálem Dumouriezem, byla přijata do císařských služeb na podzim 1793. Sestávala ze čtyř praporů pěchoty, jednoho divizionu husarů a jednoho divizionu dragounů (švališerů) - celkem 240 jezdců. V roce 1798 byla zrušena, pěší mužstvo bylo přiděleno k praporům lehké pěchoty.

19 Legie Rohan byla postavena v l. 1794-1795 v rakouském Nizozemí z francouzských emigrantů a Valonů. Skládala se z pěšího pluku (dvanáct setnin) a husarského pluku (uváděny čtyři nebo šest eskadron). Legie byla původně říšským brunšvickým kontingentem, do císařských služeb byla převzata až 1. 5. 1797. V roce 1798 byla zrušena, pěší mužstvo bylo přiděleno k praporům lehké pěchoty.

20 Dobrovolnický sbor Carneville postavil v březnu 1793 v rakouském Nizozemí na vlastní náklady francouzský emigrant plukovník François Simon Vicomte de Carneville. Sbor, rekrutovaný z emigrantů a desertérů, se skládal ze dvou pěších (fyzilírských) setnin, jedné myslivecké setniny (později dvě) a jedné eskadrony jezdců - celkem 700 mužů, z toho 200 jízdních. Koncem roku 1794 byla postavena druhá jízdní eskadrona. Jezdci byli původně označováni jako huláni, později zásadně jako husaři (byli vystrojeni v uniformách husarského stylu, ale ozbrojeni píkami jako huláni). Druhá eskadrona byla zpočátku součástí Legie Condé (která měla v rámci rakouské armády postavení spojeneckého sboru), až v říjnu 1797 byla převzata do císařských služeb. Sbor byl rozpuštěn v roce 1798, fyzilíři přiděleni k lehké pěchotě, myslivci k dobrovolnickým mysliveckým sborům.

21 Přestože byla formace takto oficiálně označována, nebyla ve skutečnosti považována za nový druh jízdy (Reitergattung), ale za obdobu lehkých dragounů. V tomto smyslu se vyjadřoval i výstrojní předpis z roku 1799: "Da diese Jäger zu Pferd nicht gelernte Jäger, sondern nur leichte Dragoner sind."

22 Jízdní myslivci se pak již nikdy v rakouské (rakousko-uherské) armádě nevyskytovali.

23 Wrede v I. dílu svých dějin pro něj užívá nepřesný termín Feld-Jäger-Regiment. Podobně jej D. Kutílková (s. 196) označuje jako pluk polních myslivců.

24 Tj. byl zařazen na konec jejich číselné řady, protože v té době existovalo 63 řadových pěších pluků. Ve schematismech byl označován též jako Linien-Infanterie-Regiment Nr. 64.

25 Plukovní vychovatelny (Regiments-Knaben-Erziehungshäser) byly zřizovány od roku 1782 u pěších pluků, aby poskytovaly potřebné vzdělání dětem ženatých příslušníků mužstva. Jednalo se o základní stupeň vojenského školství s plánovanou výchovou budoucích poddůstojníků. Vychovatelny byly zrušeny v roce 1852.

26 1. prapor byl zařazen u hlavní armády v Německu a po kapitulaci Ulmu padl do zajetí. 2. prapor byl zařazen v Jellačićově sboru a 3. prapor ve sboru arcivévody Jana.

27 Patrně v té době u něj přestalo být užíváno číslo 64. Pod tímto číslem jej uvádí naposledy schematismus pro rok 1806 (uzavřený 1. 8. 1806), zatímco ve schematismu pro rok 1807 (uzavřeném 1. 8. 1807) jakož i pro rok 1808 je již veden bez jakéhokoliv čísla. Údaje ve schematismech se ovšem vesměs zpožďovaly (někdy až o rok).

28 Polní maršál arcivévoda Karel (5. 9. 1771-30. 4. 1847), mladší bratr císaře Františka II. (I.), zastával funkci presidenta Dvorní válečné rady [dále DVR] (Hofkriegsraths-Präsident) od roku 1801. Od 12. 9. 1801, kdy byl jmenován generalissimem a byl ustanoven ministrem války a námořnictva (Kriegs-und Marine-Minister), zastával nadále funkci presidenta DVR. V roce 1805 přešla funkce presidenta DVR na přednostu ekonomické sekce DVR, polního zbrojmistra Maximiliana hraběte Baillet von Latour, jehož vystřídal v roce 1806 polní zbrojmistr (1808 polní maršál) Václav hrabě Colloredo-Waldsee (do roku 1809). Arcivévoda Karel byl v l. 1805-1809 nadále ministrem a současně nejvyšším šéfem (oberster Chef) DVR, byl nadřízen prezidentovi DVR a vykonával funkci přímého vedoucího vojenského departementu DVR. Po zrušení funkce ministra války byl presidentem DVR polní maršál Jindřich hrabě Bellegarde (1809-1813).

29 Důvodem byla snaha šetřit státní finance. Za války by se tak počet myslivců proti předchozímu stavu ztrojnásobil.

30 Zde byl mj. uváděn lesnický dorost - Jägerpursche, Waidjungen. Každá rezerva se měla soustředit u divizionu jednou ročně k výcviku v délce tří týdnů (první rok) či dvou týdnů (další roky).

31 Ve zkratce FJB. Též ve formě Feldjäger-Bataillon, od roku 1903 Feldjägerbataillon. Vojenské dejiny Slovenska III. uvádějí nepřesně "9 práporov poľných horských strelcov (jágrov)" (s. 65).

32 Prapory polních myslivců nebyly označovány jmény svých velitelů. Jméno jednoho z nich přesto v názvu figurovalo, ovšem jako historické. Podle císařského nařízení z 23. 2. 1913 se měl prapor č. 10 nazývat na věčné časy Feldjägerbataillon Kopal Nr. 10. Plukovník Karl Freiherr von Kopal (3. 2. 1788-17. 6. 1848) byl velitelem praporu od 24. 4. 1846 a zemřel na následky zranění, utrpěného při dobývání Vicenzy.

33 Trén praporu obsahoval pro štáb jeden dvouspřežní vůz na rekvisity, jeden čtyřspřežní vůz pro pokladnu a jeden dvouspřežní pojízdnou polní kovárnu, pro každou ze šesti setnin jeden dvouspřežní proviantní vůz a jednoho nákladního koně pro přepravu kotlů na vaření (jeden kotel pro třináct mužů). Důstojníci museli přepravu vlastních zavazadel obstarávat sami, ale fasovali k tomu píci pro koně.

34 V březnu 1809 byl zvýšen stav praporního trénu o sedm žebřinových vozů (každý s vozkou a dvěma tažnými koňmi) a dvanáct nákladních koní se stejným počtem vodičů. Dále byl pro každý prapor ustanoven markytán.

35 Datování redukce je udáváno různě: 1. 9. 1809, 1. 12. 1809 nebo 31. 1. 1810. První uváděné datum je tedy ještě z období před uzavřením vídeňského míru 14. 10. 1809.

36 Ve Schwarzenbergově sboru se tedy nejednalo o myslivecké pluky č. 5 a 7 (viz Bulletin ČSNS č. 16/2001, s. 93), ale o prapory s těmito čísly.

37 Trén praporu tvořilo pět čtyřspřežních žebřinových vozů, jeden dvouspřežní vůz pro pokladnu a jedna čtyřspřežní pojízdná polní kovárna, celkem s 26 koňmi a třinácti vozky, dále třináct nákladních koní se sedmi vodiči. Každý důstojník obdržel jednoho erárního nákladního koně, který se po dvanácti měsících služby stal jeho majetkem. Pokud byl mezitím důstojník převelen k jiné součásti, musel koně přenechat svému nástupci. Důstojníkům ale bylo zakázáno brát na válečné tažení vlastní vozy.

38 Rakousko vyhlásilo Francii válku dne 12. 8. 1813.

39 Další změna ve struktuře polních myslivců nastala roku 1849, kdy bylo vytvořeno deset nových praporů polních myslivců s čísly 13-22 a z bývalých dobrovolnických praporů (z let 1848-1849) další tři prapory s čísly 23-25. V roce 1859 byly zřízeny prapory č. 26-30. Ztráta Lombardska po prohrané válce v t. r. a s ní spojený odchod lombardského mužstva se nepromítnula do struktury mysliveckých praporů. Bývalé lombardské prapory (č. 6, 11, 18 a 27) byly reorganizovány a doplněny mužstvem tou dobou zrušených dobrovolnických formací, z nichž byly postaveny i nové prapory č. 31 a 32. V rámci příprav na válku v roce 1866 byly vytvořeny kombinované prapory č. 33-37, po válce byly zrušeny, ale byl vytvořen prapor č. 33 z bývalého vídeňského dobrovolnického sboru. V roce 1880 byly zřízeny prapory polních myslivců č. 34-40. V roce 1883 byli k tvorbě nově postavených 22 pěších pluků (č. 81-102) částečně použiti i polní myslivci. Přitom zanikly prapory č. 24 a 33-39 (použité k tvorbě pěších pluků č. 87, 88, 91 [dva prapory], 94, 97, 98 a 100), prapor č. 40 přitom obdržel uprázdněné číslo 24. V roce 1890 byly do pluku tyrolských myslivců zařazeny prapory č. 15 a 26, v roce 1893 prapory č. 3, 14, 18 a 27. Přitom nedošlo k přečíslování polních myslivců, takže po roce 1893 bylo celkem 26 praporů s č. 1-32, přičemž čísla 3, 12, 15, 18, 26 a 27 nebyla obsazena. Tato situace trvala až do I. světové války. V průběhu l. 1914-1915 bylo postaveno šest praporů, kterým byla přidělena uprázdněná čísla, takže existovalo opět 32 praporů polních myslivců s průběžným číslováním. Nejmladší mysliveckou součást tvořili bosensko-hercegovští myslivci. V roce 1901 vznikl jediný prapor, až za I. světové války zde existovalo osm mysliveckých praporů.

40 Existovaly celkem čtyři vnitrorakouské dobrovolnické prapory (Innerösterreichische Frei-Bataillone), prapory č. 1, 3 a 4 byly pěší.

41 Legie arcivévody Karla začala být formována z české zeměbrany v březnu 1809 v jednotlivých krajích. Sestávala z jednoho mysliveckého praporu (který byl označován jako 1.) a pěti pěších praporů (označovaných jako 2. až 6.). 1. prapor byl formován v Praze z více krajů, 2. prapor v rakovnickém a berounském kraji, 3. prapor v královéhradeckém a chrudimském kraji, 4. prapor v žateckém, boleslavském, bydžovském a litoměřickém kraji, 5. prapor v plzeňském, prácheňském a klatovském kraji a loketském distriktu, 6. prapor v táborském, čáslavském a kouřímském kraji.

42 Prapor bojoval v sestavě 4. sboru u Wagramu.

43 Friedrich Wilhelm Herzog von Braunschweig (9. 10. 1771-16. 6. 1815) byl mladším synem brunšvického vévody Karla Viléma Ferdinanda a anglické princezny Augusty. V roce 1789 vstoupil do pruských služeb, podílel se na válečných taženích proti Francii od roku 1792 a po basilejském míru v roce 1795 měl hodnost generálmajora. V roce 1805 po smrti svého strýce Fridricha Augusta získal jeho panství a titul Herzog von Öls und Bernstadt. V roce 1806 bojoval u Auerstädtu (kde byl jeho otec smrtelně zraněn), po ústupu upadl s Blücherovým sborem u Lübecku do zajetí. Po smrti svého staršího bratra a otce (10. 11. 1806) zdědil brunšvické vévodství, kterého ale pozbyl, neboť Napoleon I. je připojil k Vestfálskému království. V roce 1809 naverboval pod rakouskou záštitou v Čechách dobrovolnický sbor, čítající asi 1000 pěšáků - myslivců a ostrostřelců, 1000 jezdců - husarů a hulánů a jednu jízdní dělostřeleckou baterii. Soudobé odhady podle zkreslených informací se pohybovaly mezi 5000 až 18000 (!), přehnané jsou i počty 3000 mužů, vyskytující se v historické literatuře (F. Kurfürst, V. Schildberger). Sbor, oficiálně označovaný jako Vévodský brunšvický sbor (Herzoglich Braunschweigisches Corps), byl přezdíván podle převážně černých uniforem jako "černý sbor", "černá legie", "černý houf" (Schwarze Schar) či "černí" (die Schwarzen), nebo podle emblému smrtihlava na čepicích jako "smrtihlavové" (Todtenköpfe); jeho příslušníci jej sami označovali jako "sbor pomsty" (Corps der Rache). Vévoda se svým sborem bojoval v Sasku a Horní Falci po boku rakouských vojsk. Po znojemském příměří 12. 7. 1809 zůstal isolován a se zbytkem svého sboru (asi 1500 mužů) se probíjel od 25. 7. 1809 na sever Německa, kde se přeplavil 7. 8. 1809 na ukořistěných civilních lodích pod anglickou vlajkou na Helgoland, odkud jen britské lodi převezly do Anglie. Zde vévoda obdržel od parlamentu roční penzi 7000 liber šterlinků, jeho sbor přešel do britských služeb a byl později nasazen v Portugalsku a Španělsku. V roce 1813 se vévoda vrátil do Brunšvicka a postavil s vynaložením velkých finančních nákladů armádu o 10000 mužích. V roce 1815 vytáhl do boje proti Napoleonovi a padl v bitvě u Quatrebras. K 75. výročí bitvy 16. 6. 1890 mu zde byl odhalen pomník. Vévodovo jméno nesl od roku 1889 německý (východofríský) pěší pluk č. 78.

44 Bylo vyjednáváno o převedení sboru do sardinských služeb, což nevedlo k žádnému cíli, protože jednotku tvořili převážně němečtí Švýcaři a pouze málo Italů.

45 Solnohradsko bylo následkem prohrané války roku 1809 postoupeno Bavorsku, Rakousku bylo navráceno až v roce 1816.

46 Od roku 1822 ve formě Tiroler-Jäger-Regiment. Vojenské dejiny Slovenska III. uvádějí nepřesně "tirolský pluk horských strelcov" (s. 67).

47 Pluk tyrolských myslivců v následujících letech zaznamenal řadu organizačních změn, všeobecně byl stále zvětšován, takže k roku 1893 sestával již ze šestnácti praporů, tj. byl v síle divize. Ke 20. 4. 1895 byl pluk, skládající se ze šestnácti polních praporů a čtyř náhradních praporních kádrů, rozdělen na čtyři pluky s pořadovými čísly 1-4. Každý z nich byl označován jako Pluk tyrolských císařských myslivců (Regiment der Tiroler Kaiser-Jäger [1903 Kaiserjäger]).

 

 

Autor : 🕔11.02.2004 📕15.459

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře