Pevnost Olomouc - část první

Autor: Evžen Petřík / Oněgin 🕔︎︎ 👁︎ 33.579

Středověké opevnění

Olomouc vždy patřila mezi nejvýznamnější města Moravy a tomuto jejímu postavení muselo odpovídat i patřičné opevnění tohoto místa proti nepříteli. Nedaleko velkomoravské hradiště z 9. století si moravští Přemyslovci na vyvýšenině nad řekou Moravou ve 2. čtvrtině 11. století vybudovali hrad, který se stal sídlem údělných knížat. Po požáru na počátku 13. století byl sice hrad obnoven, ne však v původní velikosti a postupně se stal součástí města. Hradby města se napojily na stávající opevnění hradu a časem byl zasypán i široký příkop oddělující hrad od města.

Městské opevnění se nevymykalo tehdejšímu standardu – hlavní hradba z lomového kamene (tloušťka 180 cm) byla obehnána 15-20 metrů širokým parkánem lemovaným 60 cm silnou zdí. Parkán byl důležitým zesilujícím prvkem, majícím několik úkolů – jednak umožňoval obranu ve dvou liniích a snadné přesuny střelců po obvodu hlavní hradby, a jednak svou hmotou bránil podkopání hradby. V době míru pak byl parkán většinou užíván jako smetiště, případně jako pastvisko.

Reklama

Takto chráněné město bylo tvrdým oříškem pro středověkou armádu, jejíž obléhací prostředky nebyly na dostatečné úrovni a dlouhodobější obléhání bylo dosti finančně náročnou záležitostí. Nepřítel se tedy většinou takovému městu s relativně velkým počtem obyvatel (a tím tedy i potencionálních obránců) raději vyhnul, případně počítal se zradou a pomocí zevnitř. Popsané opevnění tak vydrželo prakticky beze změny až do roku 1526, kdy kvůli rozrůstajícímu se městu musely být hradby opraveny a opevnění i rozšířeno. Od té doby až do zahájení třicetileté války se pak představitelé města o fortifikace příliš nezajímali, což se jim během zmíněného konfliktu krutě vymstilo.

Ze středověkého opevnění  se nám do současnosti dochoval úsek pod kapitulním děkanstvím a především systém hradeb a bašt zajišťujících aktivní obranu v Bezručových sadech.

Barokní bastionová pevnost

Na začátku války, kterou historikové později nazvali Třicetiletou, se Olomouc přidala na stranu stavů, přičemž po jejich porážce byla nucena se vzdát  v lednu 1621 císařským vojskům. Chatrné opevnění sice téhož roku odolalo útoku vojska Gábora Bethlena a v letech 1624 Uhrům a 1625 i Dánům, ale vzhledem k nedostatku peněz a celkovému zmatku panujícímu v zemi nebylo možno opevnění rekonstruovat a především modernizovat. Samotní měšťané neuvědomující si vážnost situace raději věnovali peníze do honosných fasád svých domů a výstavnosti radnice. Hlavní město Moravy tak vynikalo okázalou nádherou, o kterou však vzápětí mělo přijít, stejně jako o statut prvního města země.

Roku 1642 totiž švédský generál Torstenson porazil u Svídnice císařská vojska a vydal se  přes Moravu na Vídeň. Jakmile se tato zvěst dostala do Olomouce, bohatí měšťané i duchovenstvo okamžitě sbalili své cennosti a vydali se i s hejtmanem kraje olomouckého Zdeňkem Přepiským na jih. Velitelem hrstky obránců čítající sotva 1000 nevycvičených mužů se stal proviantní důstojník plukovník Antonín Miniati, který měl s bojem, respektive obranou pramalé zkušenosti. Zapomněl tak mj. zbořit rozsáhlé olomoucké předměstí, které se stalo vítaným útočištěm švédského vojska. Miniati však rychle zvážil možnost odporu a po čtyřdenním obléhání vydal město akordem nepříteli. S většinou osazenstva města pak 15. června opouští Olomouc.

Dobyvatelé vzápětí využili zbytku obyvatelstva, které nahnali na opravu chátrajícího opevnění a zároveň srovnali se zemí okolí města. Nejdůležitější bylo snížení  počtu bran na čtyři a jejich zajištění proti ostřelování masivními zděnými valy s břitem. Taktéž zesílili obranu na severu a severozápadě, kde vybudovali sypané valy a bastiony armované dřevěnými kůly a proutím.

Reklama

Švédy obsazená Olomouc byla samozřejmě císařskému velení trnem v patě a ještě na podzim roku 1642 se město neúspěšně pokusil dobýt arcivévoda Leopold Vilém. Bez úspěchu skončilo o obléhání o dvě léta později, byť bylo o poznání delší – trvalo od června do března následujícího roku. Přesto se obléhatelům během dělostřeleckých příprav i útočných akcíc pěchoty podařilo značně poškodit stávající opevnění, které Švédové museli posléze pracně opravovat. Za pozornost stojí i přítomnost Raduita de Souches, který se zanedlouho vyznamenal jako daleko úspěšnější obránce Brna. Švédové město opustili až 2 roky po podepsání  vestfálského míru v naprosto zdemolovaném stavu, kdy bylo podle některých názorů lepší demolici úplně dokončit a město již neobnovit. Jiného mínění byl naštěstí roku 1655 císař Ferdinad III., který udělil Olomouci jako jednomu ze 4 moravských měst statut pevnosti. Jejím vybudováním byl pověřen plukovník Locatello de Locatelli, který měl k dispozici plány Raduita de Souches. Ten ve svých představách počítal se stávajícím švédským opevněním, které však obohatil o další moderní prvky, pro něž bylo typické časté zalomení s vybíhajícími břity eliminujícími přímé ostřelování a několik bastionů prodlužujících linii obrany. Tyto plány však zůstaly z velké míry jen na papíře a do smrti svého autora se nedočkaly realizace. Ve skutečnosti byl postaven jen jeden nový bastion a několik ostatních z dob švédské nadvlády bylo přestavěno.

Na konci 17. století dospěli odborníci k názoru, že de Souchesovy plány již poněkud zastaraly a je potřeba vypracovat nový plán. Ten sice respektoval de Souchesovy bastiony, nicméně přichází s novinkami v podobě ravelinů a kleštin chránící kurtiny (zdi mezi bastiony). Ovšem ani tento plán nebyl uskutečněn, zato byl vypracován další, v pořadí už třetí. Úkolu se roku 1717 zhostil zastánce francouzské fortifikační školy Louis de Rochetz, který opět vycházel z předchozích návrhů, přičemž největší změnou byla i plánovaná ochrana jižní strany, kde dosud stály jen středověké hradby. Naopak jako málo efektivní shledává prvek zvaný kleště, který neumožňoval přímou palbu, a ve svých plánech je vypustil. Nicméně ani z těchto plánů se toho moc neuskutečnilo, na což obyvatelé Olomouce doplatili na začátku války o dědictví rakouské.

Pokračování příště


Část středověkých hradeb v Bezručových sadech


Středověké hradby s baštou kopírující terén


Michalský výpad v Bezručových sadech


Prorůstání gotických hradeb s barokními úpravami a barokní zástavbou


Další z bašt v Bezručových sadech, všimněte si dělostřeleckých střílen.


Gotické hradby pod přemyslovským palácem


Poslední ze středověkých bašt (16. století) směrem na Litovel


Plán městských hradeb z roku 1686


Současný stav centra Olomouce

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více