Oběť číslo 881

Autor: Ondřej Fér 🕔︎︎ 👁︎ 37.207


USS Indianapolis (CA-35), 27. září 1939
commons.wikimedia.org

Od spuštění na vodu byl křižník Indianapolis prezidentskou jachtou, na které Franklin Delano Roosevelt vykonal bezpočet cest. Unikl náletu japonských letounů na Pearl Harbor. Pak se stal vlajkovou lodí admirála Spruance, vítěze od Midwaye a Filipínského moře. Podílel se na dobývání řady tichomořských ostrovů, přežil poškození sebevražedným kamikaze. Na začátku posledního válečného roku dostal nového velitele, kapitána Charlese Butlera McVaye III

Supertajné poslání

Reklama

Obvykle má loď po provedení oprav několik dní na zkušební plavby. Čtrnáct let starý těžký křižník to v červenci 1945 musel stihnout za jediný den. Na palubu se nalodili důstojníci pozemního vojska a s nimi náklad, ke kterému se nikdo neměl ani přiblížit. Kapitán McVay dostal jasný rozkaz. Dopravit muže i s tajemným nákladem co nejrychleji na Tinian, odkud startovaly bombardéry k náletům na Japonsko. 19. července se Indianapolis nákladu zbavil, aniž by kdokoliv z posádky věděl, co křižník vezl. Až později se posádka dozvěděla, že na Tinian dovezla atomovou pumu, která zničila Hirošimu.


Mapa ukazuje polohu Hirošimy a Nagasaki v Japonsku, kde byly atomové zbraně použity
commons.wikimedia.org

McVay si mohl odechnout. Úkol splnil a mohl se věnovat tomu, co ho trápilo nejvíc – posádce, kterou při opravách doplnily stovky nováčků. Ty bylo třeba vycvičit, a tak McVay požádal, aby s Indianapolisem mohl odplout na filipínský ostrov Leyte, na cvičné střelby. Povolení dostal a Indianapolis se z Tinianu přesunul na Guam. Zde McVay navštívil operačního důstojníka, aby zjistil novinky z tichomořského bojiště. Přestože právě na trase, kterou měl Indianapolis plout, před pár dny japonská ponorka potopila loď Underhill a přestože zpravodajská služba hlásila přítomnost další ponorky, McVaye nikdo nevaroval. Přestože žádal o doprovodná plavidla, nedostal je.


Indianapolis u ostrova Mare Island 10. července 1945
commons.wikimedia.org

Okamžik zásahu

Charles Butler McVay III. se narodil v roce 1898 v rodině námořního důstojníka, který se vyznamenal v americko-španělské i Velké válce. C. B. McVay II. odešel do výslužby roku 1932 v hodnosti admirála a čekalo se, že syn půjde v otcových šlépějích. Mladý McVay absolvoval námořní akademii, než převzal Indianapolis, sloužil na křižníku Cleveland a za statečnost byl vyznamenán. McVay byl námořnictvu plně oddán a velení vlajkové lodi považoval za ocenění svých schopností.


Charles Butler McVay III.

Na poslední plavbě měl Indianapolis na palubě 1196 důstojníků a námořníků. V noci z 29. na 30. července nikdo z nich netušil, že loď, na jejíž palubě se nacházejí, sleduje velitel japonské ponorky I-58 Močicura Hašimoto.

Reklama

Byla temná noc. Podle platných předpisů za takových podmínek loď nemusela kličkovat a snižovat tak riziko torpédového útoku. V okamžiku, kdy mezi mraky na okamžik vysvitl měsíc a ozářil siluetu těžkého křižníku, byla loď ztracena.


Plánovaná trasa Indianapolisu z Guamu na Filipíny
commons.wikimedia.org

Dvě torpéda zasáhla křižník těsně po půlnoci. Výbuchy zdemolovaly příď, roztrhly boky a zničily komunikační systém. Stroje hnaly smrtelně zasaženou loď dál, příď se ponořovala stále hlouběji do vody. Za dvanáct minut od zásahu se Indianapolis převrátil na bok a sklouzl do hlubin. Rozkaz k opuštění lodi splnilo 900 mužů, ostatní zahynuli při zásahu torpéd nebo se jim nepodařilo opustit podpalubní prostory.

Trosečníci, někteří těžce popálení, zůstali na hladině pokryté kaší z nafty, trosek a oleje. Měli pár záchranných vorů a kapokové vesty, málo potravin a skoro žádnou vodu. Byli klidní, Indianapolis vyslal SOS. McVay věřil, že po nich začnou pátrat nejpozději 1. srpna, kdy se jeho loď měla objevit v Leyte. Shodou okolností volání o pomoc potápějícího se křižníku nikdo nezachytil. Martyrium trosečníků z Indianapolisu začínalo.

Moře plné žraloků

McVay se mýlil. Na Leyte zaznamenali, že Indianapolis nepřiplul, ale jen ho zapsali do seznamu lodí, které měly připlout další den. Došlo k pokusu o rádiové spojení s křižníkem. Indianapolis neodpovídal, tou dobou už ležel na mořském dně, nikoho ale nenapadlo vyhlásit pátrání.

Mezitím muži umírali. Slaná voda jim rozežírala rány, ti, kteří se napili slané vody křičeli bolestí, zvraceli a trpěli průjmy, s mazutem vykašlávali kusy plic, masakrovala je hejna žraloků, proti kterým nebylo obrany. Propukalo šílenství, muži se potápěli a hledali těsně pod hladinou vrak Indianapolisu, prý plný studeného piva a zmrzliny.

Až 2. srpna zahlédl trosečníky z Indianapolisu hlídkový letoun a vyhlásil poplach. Přestože se velká loď 85 hodin neohlásila ani nepřiplula na místo určení, nikdo se po ní nesháněl. Směrnice velitele loďstva admirála Nimitze se totiž dala vyložit tak, že o loď, která včas nepřipluje do přístavu, se nemá nikdo starat.


Přeživší z Indianapolisu na Guamu v srpnu 1945
commons.wikimedia.org

Záchranné lodě našly 316 mužů z 1196 včetně kapitána McVaye. Ztráta 880 mužů na konci války hnula veřejnému mínění žlučí. Bylo třeba najít obětního beránka a tím se stal McVay. Nikdo se nestaral o to, že McVay vzorně plnil své povinnosti a že se držel platných předpisů. Válečný soud obvinil kapitána McVaye z toho, že zavinil ztrátu lodě tím, že nenařídil kličkování. Nevzal na vědomí svědectví japonského kapitána, který u soudu řekl, že by loď zasáhl i kdyby kličkovala.

Charles Butler McVay byl uznán vinným z toho, že zavinil ztrátu lodě tím, že dodržel předpis vydaný vrchním velitelem loďstva. Pár dní na to ho námořnictvo omilostnilo, ale na moře už se McVay nevrátil. Do výslužby odešel v roce 1949 v hodnosti kontradmirála, ale dál dostával dopisy, které mu vyčítaly, že zavinil smrt 880 mužů. V roce 1968 se McVay zastřelil.

Čekání na spravedlnost

Reklama

Ti, kdo přežili potopení Indianapolisu, nepřestali usilovat o zrušení nespravedlivého rozsudku nad svým kapitánem. Dobře věděli, že smrt jejich kamarádů zavinili admirálové, kteří vydali nesmyslné rozkazy a jejich podřízení, kteří se nestarali o to, co se s Indianapolisem stalo. Věděli také, že námořnictvo odmítlo trestat admirály, kteří mu vyhráli válku.

Spravedlnosti se Charles Butler McVay dočkal až v roce 2001, kdy se do věci se vložil školák Hunter Scott. Scotta zaujala scéna z hororu Čelisti, ve které jedna z postav vzpomíná na utrpení trosečníků z Indianapolisu. Když se dozvěděl, že příběh vlajkové lodi amerického loďstva není smyšlený, rozhodl se o něm napsat školní práci a kontaktoval několik přeživších trosečníků, kteří mu vyprávěli i o kapiánu McVayovi.

I přes odpor ministerstva námořnictva se celá věc dostala do Kongresu, kde promluvil i tehdy třináctiletý Scott.

Po mnoha intervencích v roce 2001 prezident Bush zrušil rozsudek nad kapitánem Charlesem McVayem a nařídil ho vyškrtnout z jeho záznamů.


Památník USS Indianapolis
commons.wikimedia.org

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více