Anglo-búrská válka

Autor: Karl Schlange / Schlange 🕔︎︎ 👁︎ 85.534

Prolog

Na konci osmdesátých a devadesátých let XIX. století si území Afriky mezi sebe rozdělily Anglie, Francie, Německo, Belgie, Itálie, Portugalsko a Turecko. Na východě si svou nezávislost uchovalo Etiopské království, tehdy známé jako Habeš, a na jihu dvě búrské republiky Transvaal a Oraňský svobodný stát.

Přírodní bohatství těchto republik přitahovalo anglickou pozornost. Když byla v Transvaalu objevena ohromně bohatá naleziště diamantů a zlata, začalo se podmaňování uskutečňovat prakticky. Iniciátorem byl Cecil Rhodes, který vypracoval plán na dobytí búrských republik ozbrojeným převratem v Transvaalu a současným vpádem z území anglické kolonie. Angličané posilují posádky v Kapské a Natalské kolonii, shromažďují zbraně, zásoby a munici. Po objevech zlata se do Transvaalu nahrnulo velké množství cizinců toužících po snadném zbohatnutí a většina z nich byli Angličané. Pomocí těchto lidí plánoval Rhodes provést  ozbrojený převrat. K puči mělo dojít současně s přepadením a obsazením města Johannesburgu, které měl provést jeden z Rhodesových důvěrníků, dobrodruh Jameson s oddílem čtyř set mužů z policejních jednotek Jihoafricko-britské společnosti.

Reklama

Tato provokace však zkrachovala. Jameson který se svým oddílem vtrhl na území republiky byl 2. ledna 1896 obklíčen a zajat. Pod dojmem tohoto neúspěchu se vzpoura odložila a skončila stejným neúspěchem jako první anglo-búrská válka za kterou je historiky označováno Transvaalské povstání v letech 1880-1881, končící porážkou britských jednotek 27. 2. 1881 u Majuba Hill.

Angličané stupňovali kampaň v tisku a předkládali Búrům stále nové a nové požadavky. Když jednání Angličanů nebralo konce, vystoupila Transvaalská republika s kategorickým požadavkem, aby Britové přestali s provokacemi a stáhli z búrských hranic anglická vojska. Ultimátum prezidenta Krügera bylo zamítnuto a Búrové zahájili válku, která je v anglosaské literatuře známa jako druhá anglo-búrská válka, ale v kontinentální Evropě jako anglo-búrská válka, tedy bez rozlišení pořadí.

Angličané

Strategické názory tehdejšího anglického vojenského vedení byly jednoznačné v tom smyslu, že za základní sílu britského impéria v Evropě považovalo především loďstvo. Pozemní armádě byl přisuzován význam především k koloniích. Kde vybojovala většinu britských koloniálních tažení a měla plnit též funkci policie. Podle této doktríny se budovaly ozbrojené síly.

Základem anglické pozemní armády byla profesiální armáda, což mělo vliv na vysokou morálku jednotek a velkou úctu k jejím bojovým tradicím pociťovanou do dneška. Přestože byla vybavena moderními zbraněmi: opakovací pušky, v malém množství těžké kulomety, lehké polní dělostřelectvo atd., používala tyto zbraně neobratně a bojový výcvik soustředila na zastaralou lineární taktiku boje. Pěchota byla vycvičena v palbě salvami, bojovalo se v semknutých řadách. Jednotky z metropole ovšem doplňovaly v každé z britských kolonií speciální jednotky formované většinou z místních usedlíků a domorodců, cvičené pro boj v dané lokalitě, jejichž základním tvarem byly malé skupinky s lehkou výzbrojí, bojující netradiční taktikou. V jihoafrických koloniích existovali např. Natal Carabineers, Natal Mounted Police, Thorneycroftś Mounted Infantry atd. Co se dělostřelectva týče, tak neschopnost lehkých polních děl uškodit búrským zákopům vedla k tomu, že v náhradu za chybějící těžká polní děla se začala odmontovávat těžká děla z bitevních lodí a až na místě určení v Jižní Africe pro ně zhotovovat dočasné lafety.

Búrové

Búrské republiky Transvaal a Oraňský svobodný stát  byly agrární země. Většina Búrů se zabývala zemědělstvím, převážně chovem dobytka. Obyvatelstvo Transvaalu se skládalo z 250 tisíc bělochů a 850 tisíc černochů (Bečuánců), obyvatelstvo Oraňského svobodného státu tvořilo 150 tisíc bělochů a 250 tisíc domorodců (Basutové).

Reklama

Búrové neměli pravidelnou armádu a v míru neprováděli vojenský výcvik. Ale většina z nich byla jako lovci dobrými střelci. Veškeré obyvatelstvo mužského pohlaví od 16 do 60 let bylo povinno se dostavit při vyhlášení války na shromaždiště svého okruhu s vlastní výzbrojí, koněm a proviantem.

.

3 válčící generace Búrů
Tři válčící generace Búrů

Organizačně se Búrové spojovali v „komando“ oddíl o 300 až 500 mužích. Celkový počet ozbrojených Búrů v době jejich -

největší síly dosáhl 87 000 mužů (včetně 2 120 zahraničních dobrovolníků). 

Výzbroj měli Búrové různou. Před válkou získaly búrské republiky velké množství opakovacích pušek na bezdýmý prach, ale dělostřelectva měli málo. Transvaalská republika měla 10 polních kanonů velké ráže a 34 polních kanonů lehkých. Oraňská republika měla celkem 23 děl všech ráží.

Taktika nebyla psaná, používaly se střelecké řetězy, které zaujaly dobře zamaskované postavení a ničily nepřítele přesnou palbou jednotlivými ranami. To byl základní způsob búrského boje. Búrové se rozvinuli do jedné linie na široké frontě, bez záloh. Postavení si vyhledávali velmi obratně, rychle budovali obranu a dobře se maskovali. Búrští lovci byli dobrými průzkumníky a dovedli dělat 70kilometrové pochody za den.

Búrové byli tedy schopni vést dlouhý a úporný boj i proti nepříteli, který měl početní převahu. Jejich síla spočívala v dovedné palbě z pušek. Ale v útoku mohla dobře organizovaná palba jen připravit zteč, kterou bylo třeba dovršit úderem. Búrové však nedovedli zasadit nepříteli rozhodný úder. To byl základní nedostatek búrské taktiky.

Válka

Reklama

Podle strategického pohledu můžeme búrskou válku rozdělit na tři etapy. V první etapě útočili Búrové proti Angličanům a způsobovali jim porážky. Ve druhé etapě vytvořili Angličané značnou převahu sil a prostředků a zahájili ofenzívu. A ve třetí etapě války Búrové přecházejí k partyzánskému způsobu boje a když jsou jejich síly a prostředky vyčerpány spolu se zavíráním žen a dětí do „internačních táborů“ (podle počtu úmrtí skoro koncentračních) vzdávají se dalšího odporu.

První etapa války

Angličané nedocenili síly a možnost Búrů a počítali, že skončí válku v krátké době s malými silami. Na počátku války nepřesahovaly anglické ozbrojené síly v Jižní Africe 28 000 osob a byly rozptýleny na značném území.

Búrové hned po vyhlášení války zcela neočekávaně překročili hranice Natalu a Kapské kolonie. Búrové chtěli obklíčit anglickou posádku ve městě Ladysmithu a zničit ji. Dále chtěli rozvinout úspěch směrem k Durbanu a zahnat Angličany do moře.

16. října 1899 obklíčili Búrové města Mefeking a Kimberley a 4. listopadu město Ladysmith. Anglická koncepce vedení války malou pozemní armádou zkrachovala. Do Afriky byly poslány některé posádky z Indie a v Anglii samé byl vyhlášen nábor dobrovolníků. Tyto posily se začaly dopravovat do Afriky.

Když dorazil na místo padesátitisícový Bullerův sbor, rozhodlo se anglické vedení zahájit aktivní činnost a zlomit blokádu Ladysmithu a Kimberley. 22. listopadu zahájili Angličané útok ve směru na Kimberley. 11. prosince došlo k bitvě u Magersfonteinu, ve které vyšla jasně najevo zaostalost anglické taktiky.

Dvanáctitisícovému anglickému oddílu, který útočil na Magersfontein, velel Methuen, Methuen se rozhodl, že využije noci, přiblíží se k nepříteli a zaútočí na Búry za svítání. Búrů byla kolem čtyř tisíc. Pod velením Cronje zaujali Búrové na pahorcích nad cestou, která vedla k Magersfonteinu, křídelní postavení a výborně se zamaskovali.

Tři anglické brigády se pohybovaly v husté mase v dlouhých pochodových proudech bez řádného zajištění a průzkumu. V čele šla skotská brigáda. Búrové počkali, až se brigáda přiblíží na dostřel, a neočekávaně zahájili hustou a přesnou palbu. V řadách Angličanů propukla panika. Důstojníci nevěděli, co dělat a když vojáci viděli, že jsou ponecháni sami o sobě, dali se na útěk, ale ústupovou cestu zatarasili další dvě anglické brigády, které se nic netušíce pohybovaly dále kupředu. To ještě zvýšilo zmatek. Pokusy některých jednotek, které se ještě udržely v pořádku, zahájit čelní útok, byly bezúspěšné. Angličané museli po ztrátě kolem tisíce mužů ustoupit na výchozí postavení na řece Modder.

Podobně dopadly anglické akce na druhém úseku fronty. Anglický oddíl se vydal pod velením Gatacre bez jakéhokoli zajištění směrem na Stormberg a Aliwal-North. Po cestě byl oddíl neočekávaně napaden komandem pod velením Groblera a Oliviera. Angličané utrpěli velké ztráty (jen zajatců bylo přes 600) a panicky ustoupili.

Chybou Búrů bylo, že neorganizovali pronásledování a zničení nepřítele a umožňovali Angličanům znovu uspořádat své síly a účastnit se později dalších bojů.

Búrský průzkum, znalost prostředí, obratné léčky, velká mobilita a především zbraně s rýhovanou hlavní a bezdýmý prach naprosto změnily charakter a podmínky boje, na jaký byla anglická vojska cvičena. Búrská vojska se začala rozvíjet do rojnic s velkými rozestupy mezi vojáky. Proto se bojiště zdálo Angličanům prázdné. Neviditelný nepřítel vedl intenzivní přesnou palbu. Bylo nutno organizovat pozorování bojiště, vojáci museli umět střílet jednotlivými ranami z vlastní iniciativy na nejnebezpečnější cíl. Angličtí vojáci však naprosto nebyli připraveni na takový způsob boje. Dovedli střílet jen salvami na cíl, který určil důstojník, a jen na jeho povel.

Přes to všechno se koloniální armáda stále držela starých forem boje a proto utrpěla další porážky. Příkladem budiž činnost Bullerovy armády.

Když byla Bullerova armáda na pochodu směrem k Natalu, aby pomohla posádce v Ladysmithu, obléhané Búry, narazila u Colensa na búrské oddíly. Prostor bojové činnosti byl naprosto otevřený a dával oběma stranám stejné možnosti. Búrové zde nemohli nastražit léčky, bylo jich méně a přece dokázali Angličanům způsobit porážku.

Búrové pod velením Bothovým neměli v boji u Colensa více než 4 000 mužů a 6 děl, zatímco anglická armáda pod velením Bullerovým měla přes 16 500 mužů a 44 děl. Angličané nedovedli využít své převahy, a při pokusu o násilný přechod řeky Tugely u Colenso, ztratili 1500 mužů a museli ustoupil, přičemž do rukou Búrů padlo 11 kanonů.

V první etapě byl výsledkem anglických porážek stav ztrát 4 440 mužů v porovnání s 530 ztracenými Búry. Velení anglické expediční armády v Jižní Africe bylo vyměněno. Místo Robertse byl určen Kitchener. Je třeba poznamenat, že Angličané nedovedli na válčišti plně využít železniční dopravy. Když útočili, báli se odtrhnout od železničních tratí. Búrové rovněž rozvíjeli své válečné akce pouze ve směru železničních tratí.

Druhá etapa války

Druhá etapa války se vyznačuje neobyčejně surovými metodami, které zavedl Kitchener. Kitchener se domníval, že za války jsou všechny prostředky dobré. Velmi dobře znal statečnost Búrů a rozhodl se, že zlomí jejich vytrvalost zákroky vůči jejich rodinám a zároveň dosáhne větší kontroly nad územím a zbaví búrská komanda zásobovací základny. Začalo pronásledování starců, žen a dětí, vypalování farem.

S velkým vypětím se Angličanům v Jižní Africe podařilo zvýšit počty armád na 250 tisíc mužů, zatímco búrský vrcholný početní stav nepřesáhl 90 tisíc.

Tyto počty umožnily anglické armádě přejít do rozhodující ofenzívy, osvobodit obležená města a vyrazit na trestné výpady na území búrských republik. Tento úspěch byl vykoupen těžkými ztrátami, ale početní a ekonomická převaha se prosadila.

Búrská vojenská rada se 18. března 1901 rozhodla přerušit pravidelnou činnost a zahájit partyzánskou válku.

Třetí etapa války

Třetí etapa války se vyznačuje různorodou činností Búrů. Jejich komanda prorážela anglickou frontu a pronikala do zápolí, neočekávanými přepady způsobovala těžké porážky postupujícím posádkám, přepadávala železniční dopravu, napadala zásobovací kolony, posily atd.

Búrský přepad vlaku
Búrský přepad vlaku

Zvláště vynikli velitelé komand De Wet, De la Rey a L. Botha. Jejich komanda vyčerpávala anglická vojska. Aby komanda odřízli od podpory obyvatel, bylo veškeré búrské civilní obyvatelstvo nahnáno do koncentračních táborů, kde byli uvězněni bez přístřeší, trpěli haldem a žízní a umírali na vyčerpání a nemoci.

koncentrak Bloemfontein
Koncentrák Bloemfontei

Především v důsledku selhání britského zásobování a zdravotní péče. Tento proces se ukázal jako kontraproduktivní, protože na druhou stranu zbavil Búry starosti o obživu jejich rodin a přesunul tuto zátěž na Brity. Zároveň podmínky panující v táborech využila propaganda ve prospěch búrské věci.

Na partyzánská komanda byl organizován „lov“, tak zvané „drives“ (ohrady, kterých se používalo při lovu divoké zvěře). K ochraně železnic a k důležitým přechodům řek a komunikačním uzlům se stavěly pevnůstky se stálou posádkou, vyzbrojené kulomety a z anglických farmářů Kapska a Natalu a ze zajatých Búrů ochotných spolupracovat s Brity v zájmu brzkého ukončení války a za vysoký žold, právo na přidělení farmy po válce atd., byly organizovány po búrském vzoru protikomanda, která pronásledovala komanda búrská a snažila se jim vnutit ústup směrem na linii pevnůstek či na připravené jednotky anglické koloniální armády. Příkladem búrských jednotek, byli např. National Scouts, Vereeniging Burgher Corps, Oranje River Colony Volunteers pod velením zajatých búrských generálů Cronjé, Celliers, Pier de Wet a dalších.

31. 5. 1902 podepsali Búrové kapitulaci a jejich republiky se staly anglickými koloniemi. 

Pramen:
Dějiny vojenského umění
komentáře z www.valka.cz

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více