Eduard Martinko

Narozen 2 září 1917 nedaleko Karlovace, jako příslušník české menšiny v Jugoslávii, se stal v hodnosti podnarednik námořním leteckým mechanikem v září 1939. Umístěn u PV (Pomorsko Vazduchoplovstvo) 1. Hidroeskadrila vyzbrojenou SIM XIV hydroplány. Zůstal zařazen do stavu jednotky do kolapsu Jugoslávie v říjnu 1941. V následujícím měsíci se Martinko připojik k ZNDH (Zrakoplovstvo Nezavisne Drzave Hrvatske – Chorvatské letecké síly) v hodnosti vodnik, a sloužil jako machanik v Sarajevu a Petrovadinu do schválení svého pilotního výcniku u 1. DPJ (Docastnicko Popunidbeno Jato – letecké škola pro poddůstojníky) v Borongaji.

Povýšen do hodnosti narednik v říjnu Martinko ukončil výcvik v letecké škole A/B 123 a JG 104 jako stíhací pilot a byl zařazen k 15 (Kroat)./JG 52 v rámci třetí výměny personálu v říjnu 1943.

Postupně na Bf 109 G dosáhl 10 potvrzených a 3 nepotvrzených vzdušných vítězství, z nichž dvě se později potvrdily dodatečně v celkem 24 bojových letech, ze kterých ale 5 krát musel přistát nouzově. Těžce zraněn při posledním z nich počátkem ledna 1944 byl Martinko odeslán do nemocnice v Německu. Povýšen do hodnosti stozerni narednik, nastoupil k 1/JGr. Kro na jaře roku 1944.

V dubnu 1945 byl Martinko přeložen k 2. LJ (Lovacko Jato – stíhací letka) v Lucko, ale omezen pouze na tréningové lety. Řádně ukončil kurs pro letecké důstojníky aby padl do zajetí na území Slovinska a odeslán do zajeteckého tábora nedaleko rumunských hranic.

Martinko zemřel v Záhřebu v roce 1970, po zbytek života se potýkal se zdravotními problémy způsobenými jeho zraněními a nemocemi ze zajateckého tábora.

Prameny: Croatian Aces of World War 2 – Osprey aircraft of the Aces 49