Tomcaty v Irácko-íránské válce

Autor: Martin Smíšek 🕔︎︎ 👁︎ 42.619

Prolog

V první polovině sedmdesátých let začaly sovětské MiGy-25 beztrestně přelétat přes území Íránu. Odpovědným činitelům íránské armády bylo jasné, že tato situace musí co nejrychleji skončit. Páteř íránského letectva tehdy tvořily stroje McDonnell Douglas F-4 Phantom II, brzy ale bylo více než zřejmé, že tyto letouny nemohou účinně zasahovat proti třímachovým Foxbatům. V květnu 1972 navštívil Írán prezident Nixon, který zde byl mj. seznámen s aktuální neschopností protivzdušné obrany efektivně zasáhnout proti sovětským narušitelům. Šáh Réza Páhlaví ho tímto také požádal o povolení s vývozem výkonných amerických stíhacích letounů do Íránu. Nakonec mu bylo vyhověno, a tak se do Spojených států mohla na přelomu let 1972 a 1973 vydat komise íránského letectva, která měla volit mezi letouny McDonnell Douglas F-15 A/B Eagle a Grumman F-14A Tomcat.

Reklama

Po mnoha náročných testech padla v srpnu 1973 konečná volba na typ F-14 Tomcat. Kontrakt na dodávku 30 letounů byl podepsán v lednu 1974, v červnu téhož roku byl rozšířen ještě o dalších 50 strojů. Součástí zakázky bylo i dodání 714 protiletadlových řízených střel dalekého dosahu AIM-54 Phoenix. Tomcaty určené pro Írán patřily do výrobních bloků F-14A-90-GR a F-14A-95-GR. Změnu oproti standardním strojům US Navy představovalo zjednodušení avioniky a použití výkonnějších motorů Pratt & Whitney TF30-P-414. Po překonání problémů s financováním zakázky začal v květnu 1974 ve Spojených státech výcvik prvních íránských pilotů, většinou se jednalo o zkušené letce, kteří předtím létali na typu F-4 Phantom II. První skupina prodělala výcvik na základně Mitscher Field v Kalifornii a tvořili ji gen. Abdolhosain Minousepehr (velitel letecké základny Isfahan-Chatámí), mjr. Mojtaba Zangeneh, mjr. Mohammad Farahawar a kpt. Kazem Heidarzadeh. Výcvik dalších letců (kpt. Jamshid Afshar, kpt. Hosein Taghdis, kpt. Hassan Afghantoloee, kpt. Jalil Moslemi, kpt. Abolfazl Hooshyar, kpt. Reza Attaee, kpt. Bahram Ghaneii, kpt. Mohammad Pyrasteh, kpt. Abbas Amiraslani, kpt. Shahram Roostami a kpt. Javad Shookraii) proběhl krátce poté na základně Oceana ve Virginii. Piloti vycvičení v USA se pak v íránském letectvu stali instruktory typu F-14.

První dva Tomcaty do Íránu dorazily 14. ledna 1976, dodávky probíhaly v nepříliš vysokém tempu, a tak v květnu íránské letectvo vlastnilo jen 12 letounů. Na letouny F-14 byla jako první přezbrojena 81. taktická stíhací letka z 8. taktické stíhací základny Isfahan-Chatámí, kde pak probíhal výcvik zbylých pilotů. Instruktory zde byli jak Íránci vycvičení v USA, tak i čtyři zaměstnanci společnosti Grumman. Dalšími útvary, které Tomcaty zařadily do své výzbroje, byly:

Jednotka Základna Dislokace
73. taktická stíhací letka 1. taktická stíhací základna Teherán-Mehrabád 
82. taktická stíhací letka 6. taktická stíhací základna Bushehr
83. taktická stíhací letka 7. taktická stíhací základna Shiraz
82. taktická stíhací letka 8. taktická stíhací základna Isfahan-Chatámí 

K první ztrátě letounu F-14 ve službách íránského císařského letectva došlo 30. dubna 1977, když se stroj s evidenčním číslem 3-876 zřítil asi 260 km jihovýchodně od letiště Isfahan-Chatámí. Jeho osádku tvořil íránský pilot a instruktor společnosti Grumman. Další letoun (ev. č. 3-6018) byl ztracen 15. listopadu 1977 přibližně 140 km jihovýchodně od Isfahan-Chatámí.

Přestože íránské letectvo již disponovalo výkonnými stíhačkami, rušivé lety MiGů-25 neustále pokračovaly. K první ostré konfrontaci mezi Tomcaty a sovětskými Foxbaty došlo 3. října 1978. MiG z potyčky nakonec vyvázl jen s poškozením.

Koncem sedmdesátých let došlo v Íránu k výraznému zhoršení situace a zvýšení nespokojenosti obyvatel. Celá situace vyvrcholila pádem šáhova režimu a vyhlášením islámské republiky dne 1. dubna 1979. Noví vládci se již brzy prezentovali ostrou rétorikou proti USA a dalším západním zemím, což mělo za následek zhoršení obchodních vztahů, jenž nakonec vyvrcholilo vyhlášením embarga ze strany Spojených států. Představitelé radikálního islámského režimu si však neuvědomili, že podstatná část výzbroje íránské armády pocházela z USA a že nastalá situace zanechá katastrofální následky na bojeschopnosti vojska. Vrcholní činitelé Íránu se dušovali tím, že to nevadí, protože nehodlají útočit na okolní státy. Jaksi ale pozapomněli na to, že v okolí se vyskytují i země, které zrovna nemají příliš přátelské záměry…

Tato situace se odrazila i v dodávkách zahraniční vojenské techniky. Před revolucí bylo do Íránu dodáno 78 Tomcatů (z plánovaných 80) a pouze 284 střel AIM-54 Phoenix (z plánovaného počtu 714). Po převratu byl oficiální název íránského letectva změněn na letectvo islámské republiky Írán. Nový režim se již brzy po svém nástupu k moci začal zbavovat svých odpůrců. To se týkalo i letectva, jehož početní stavy aktivního personálu se redukovaly na polovinu. Řada jeho příslušníků byla propuštěna a následně uvězněna, někteří raději emigrovali, výjimkou nebyly ani popravy nepohodlných. To se podepsalo na výrazném poklesu provozuschopnosti letadel. Letky vybavené Tomcaty postihly represálie asi nejvíce, protože byly tvořeny nejzkušenějším a také nejloajálnějším personálem v celém letectvu.

Výrazný pokles bojeschopnosti íránského letectva měl v sousedním Iráku rozhodující vliv na to, zda rozpoutat s Íránem válku. Irácké letectvo v polovině sedmdesátých let disponovalo druhořadou sovětskou technikou a nepříliš kvalitními kádry, tato situace se začala postupně zlepšovat na samém konci sedmdesátých let s masivními dodávkami moderní sovětské techniky (stíhačky MiG-25 a bitevní vrtulníky Mi-25). Proti tomu bylo íránské letectvo pravým opakem. Íránský šáh byl sám aktivním pilotem, a tak se letectvo drželo na výsluní jeho přízně. Byla nakupována moderní technika z USA (letouny F-4D/F-4E, RF-4E, F-5E/F-5F, F-14,…), probíhala společná cvičení s tureckými, pákistánskými nebo americkými ozbrojenými silami. Nejlepší letci prodělávali výcvik ve Spojených státech a Izraeli. Těchto okolností si byly dobře vědomy irácké armádní špičky – v případném konfliktu by jejich letectvo nemělo proti nejmocnější letecké síle Středního východu moc šancí na úspěch. Rozložení karet se však výrazně změnilo s íránskou islámskou revolucí...

Reklama

V boji

K výrazné eskalaci napětí na irácko-íránské hranici docházelo již od počátku září 1980. Během těchto dní si Tomcaty na své konto připsaly jeden sestřelený vrtulník Mi-25. Za „oficiální“ počátek Irácko-íránské války je považováno 22. září 1980, kdy irácké letectvo podniklo na šest základen íránského letectva a čtyři kasárna pozemního vojska rozsáhlý úder. Tato snaha napodobit překvapivé izraelské nálety z dob šestidenní války však skončila totálním fiaskem – škody na íránské technice a základnách byly minimální.

Vypukla válka, a tak následujícího dne byla propuštěna většina uvězněných důstojníků íránské armády obviněných z loajality k předchozímu režimu (vypuknutí války mnohým z nich paradoxně zachránilo životy). Ti pak z věznic často putovali přímo k operačním jednotkám. Jednou z výhod íránského letectva v nadcházejícím konfliktu bylo to, že jeho piloti dokázali létat na více typech letadel, takže bylo snazší nahrazovat případné ztráty. Například kolem 80% pilotů létajících Phantomy dokázalo ovládat stroje F-5 a F-14.

Jako odpověď na nečekaný irácký nálet provedlo 23. září na 140 íránských letadel masivní úder, jehož cílem se stala rafinerie Vasseliyah, dvoje kasárna a několik leteckých základen – al-Rashid a al-Dadjil (poblíž Baghadádu), Mosel, Shoibah a Tallil (nedaleko Kirkúku), al-Bakr (severně od Bagdádu) a Kút. Stíhací krytí úderného svazu před nepřátelskými letouny zajišťovaly stíhačky F-14, které v několika vzdušných soubojích sestřelily čtyři irácké MiGy jistě a jeden pravděpodobně. Při náletu Íránci ztratili tři Phantomy.

Rozsáhlá letecká kampaň íránského letectva namířená proti irácké infrastruktuře a letištím pokračovala téměř celý týden. Například 25. září zajišťovaly minimálně dva páry Tomcatů vzdušné krytí letounům F-4 Phantom II při jejich útoku na letiště v okolí Bagdádu a při tom sestřelily dva MiGy-23. Intenzivní bombardování letišť vedlo k přesunu značné části iráckého letectva do okolních zemí – Jordánska a Saudské Arábie, íránské letectvo pak nemělo příliš mnoho obtíží ani s misemi hluboko nad území Iráku. Konsolidace sil iráckého letectva proběhla na jaře a v létě 1981, do konce roku 1982 ale došlo k dalším rozsáhlým ztrátám, které se podařilo zacelit až s pomocí finančních půjček a dodávek zbraní z Číny a SSSR.

Vzdušné boje však mezitím probíhaly dál. 2. prosince 1980 odstartoval jeden F-14 z 82. taktické stíhací letky ze základny Isfahan-Chatámí na rutinní hlídkový let asi 100 kilometrů západně od Bushehru. Zanedlouho jeho osádka obdržela zprávu o přilétajících nepřátelských letounech. V okolí nebyl další íránský stíhač, a tak osamocený Tomcat musel čelit čtveřici MiGů-21MF. K odpálení PLŘS Phoenix došlo ze vzdálenosti kolem 16 kilometrů a o několik sekund později se vedoucí MiG stal minulostí. Druhý MiG okamžitě udělal prudký obrat, aby se vyhnul troskám sestřeleného letadla. Druhý pár „Jedenadvacítek“ následně změnil kurs směrem k Iráku, následován třetím zbývajícím strojem.

O síle bojových hlavic střel AIM-54 Phoenix se iráčtí letci mohli přesvědčit hned několikrát. 7. ledna 1981 byl proti čtyřčlennému roji letounů MiG-23BN vypálen jeden Phoenix, který zasáhl vedoucího a smetl ho z oblohy. Výbuch byl tak silný, že další dva MiGy poškodil a nakonec způsobil jejich havárii. K něčemu podobnému došlo i 21. července 1982 (viz níže).

K jednomu z mnoha vzdušných soubojů došlo 29. ledna 1981. Tehdy dvojice Tomcatů hlídkovala nad severozápadem Perského zálivu, když kolem poledne jeden íránský radar zachytil cíl směřující ve výšce kolem 50 metrů k městu Bushehr. Oba stroje F-14 byly okamžitě navedeny proti přilétajícím objektům. Po potvrzení, že se jedná o dva nepřátelské letouny Su-22, odpálil pilot vedoucího Tomcatu ze vzdálenosti menší než 50 kilometrů jeden Phoenix. Ten nezklamal a iráckého vetřelce zasáhl doprostřed trupu a nepřátelský letoun rozpůlil, po několika okamžicích se zbytky Suchoje proměnily v ohnivou kouli. Druhý Iráčan raději okamžitě opustil scénu a letěl domů.

Reklama

21. července 1982 proběhla jedna z nejtajnějších misí íránského letectva, jejímž cílem se stalo bagdádské Národní shromáždění, kongresové centrum, kde se měl konat sjezd hnutí "nezúčastněných". Pro operaci byly vyčleněny tři Phantomy (třetí F-4E provedl diverzní akci, která měla odlákat pozornost irácké PVO), jejich doprovod tvořily dva letouny F-14 a jeden tanker Boeing 707-3J9C, které pak nad irácko-íránskými hranicemi čekaly na jejich návrat.

Nad Bagdádem byl jeden z Phantomů sestřelen, druhý byl při návratu domů dostal zásah 57 mm flakem. Jeho pilot byl zraněn šrapnelem v obličeji, proti Phantomu navíc odstartovali iráčtí stíhači s MiGy-23. Piloti Tomcatů mezitím hlídkovali nad hranicemi, přičemž měli přísně zakázáno je překročit. Ti však nerespektovali rozkazy a okamžitě se vydali na pomoc zmrzačenému Phantomu. První Phoenix byl proti formaci čtyř MiGů-23MF odpálen ze vzdálenosti necelých 105 kilometrů. Střela zasáhla vedoucí MiG a obrovská exploze zničila i jednoho wingmana. Mezitím se druhý Tomcat zaměřil na čtveřici přilétajících letounů Su-22 a ze vzdálenosti 35 kilometrů vypálil AIM-54, který jednoho protivníka sestřelil. Poškozený Phantom nakonec nad Íránem dotankoval palivo z Boeingu 707-3J9C a vrátil se na svou domovskou základnu.

Od konce roku 1987 začalo irácké letectvo s podporou amerického námořnictva podnikat dálkové nálety na objekty íránské infrastruktury (především na zařízení pro těžbu a zpracování ropy) v odlehlých částech Perského zálivu. Tyto operace probíhaly tak, že lodi amerického námořnictva sledovaly každý pohyb íránských plavidel a letounů. US Navy pak Iráčanům sice předávalo údaje o cílech určených pro bombardování, neinformovalo je však o přítomnosti íránských stíhačů v cílové oblasti. To se následně odrazilo ve značných ztrátách letadel na irácké straně, což byla většinou zásluha pilotů strojů F-14 Tomcat. K jednomu takovému úderu došlo 19. března 1988, kdy se iráckému letectvu u ostrova Khark podařilo potopit dva obří tankery (Awai a Sanandai) a způsobit tak značné ztráty na životech. Sami však zásluhou Tomcatů přišli o pět letounů, z toho jeden byl MiG-25 a další dva Tu-22. Po tomto fiasku se Iráčané o něco podobného již raději nepokoušeli.

Přestože Tomcaty dosahovaly mnoha sestřelů a v iráckém letectvu neměly žádného rovnocenného protivníka, vývoj Irácko-íránské války to změnit nemohlo. Koncem roku 1986 již bylo zřejmé, že íránské letectvo nemůže leteckou válku nad Středním východem vyhrát. Jeho lepší taktika a bohaté bojové zkušenosti pilotů nemohly vyvážit neustálé a obrovské dodávky sovětské a francouzské techniky iráckému letectvu. Celý rok 1987 se nesl ve znamení rozsáhlých iráckých náletů proti íránské hospodářské infrastruktuře (zařízení pro těžbu ropy, rafinerie,…). Ačkoliv přitom Iráčané utrpěli katastrofální ztráty, jejich cíle se jim nakonec podařilo dosáhnout. Rapidní pokles výkonnosti íránské ekonomiky a těžké ztráty při pozemních bojích pomalu vedly k uzavření příměří. To již byla pro Tomcaty labutí píseň, završená sestřelením dvou těchto letadel 19. července 1988.

Stroje F-14 Tomcaty hrály po celou dobu irácko-íránské války nejvýznamnější roli při obraně íránských objektů strategického významu. Obavy z jejich výkonů a střel AIM-54 Phoenix byly tak velké, že iráčtí piloti byli instruováni, aby se případným soubojům s nimi za každou cenu vyhnuli. Kolem 60 % setkání iráckých letadel s Tomcaty končilo zběsilým úprkem Iráčanů. Někteří iráčtí piloti se i přes rozkazy pokusili s letouny F-14 bojovat, často to však byla poslední věc, kterou ve svém životě stačili vykonat. Flotila Tomcatů byla během celé války plně operační. Některé náhradní díly dokázal svépomocí zhotovit íránský průmysl, další se podařilo zajistit prostřednictvím utajovaných dodávek z USA. Irácko-íránská válka byla také prvním válečným konfliktem, kde došlo k rozsáhlému užití protiletadlových řízených střel dalekého dosahu (AIM-54 Phoenix) – a to s velkými úspěchy.

Fotografie: IIAF Association

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více