Systém protiletadlové obrany "A"

V Sovětském svazu se začali zabývat problematikou protiraketové obrany (PRO) po ukončení války. V letech 1948-1951 se ve vědeckých výzkumných institutech Ministerstva obrany SSSR č. 4 a 885 vytvořily skupiny, které se zabývaly vývojem a použitím balistických raket. Zde byly provedeny první, především teoretické, práce spojené s vývojem prostředků PRO.

Byly navrženy dva systémy navedení raket PRO a jejich palubní vybavení. Raketa s povelovým systémem navedení byla navržena se tříštivou bojovou částí, která obsahovala střepiny s nízkou rychlostí rozletu. Charakteristika jejich rozletu měla kruhový, diskový tvar. Iniciace bojové části byla navržena s časovým předstihem, aby cíl vlétl do prostoru rozletu střepin. Při použití samonaváděcích raket se předpokládalo použití bojové části se směrovým účinkem. Raketa se naváděla na cíl na základě informace se samonaváděcí hlavice, zapalovač bojové části na základě informace o vzájemné poloze raketa- cíl formoval potřebnou charakteristiku rozletu střepin (největší hustota rozletu střepin ve směru na cíl) a určoval okamžik iniciace.

Před vývojovými pracovníky stála celá řada problémů, které v této době nemohly být řešeny:
- jak zjistit malou hlavici balistické rakety v kosmu letící rychlostí 3-4 km/sec.,
- jak změnit dráhu letu hlavice,
- jakou protiraketu použít a jak ji navést na cíl,
- jak řídit tento velký a složitý protiraketový komplex?

V roce 1953 začala v USA výroba mezikontinentálních balistických raket. V srpnu 1953 zformuloval Generální štáb ozbrojených sil SSSR žádost Ústřednímu výboru KSSS o nutnosti vytvoření prostředků PRO.

Hlavní konstruktér raketových systémů Konstrukční kanceláře č. 30- G.V. KISUNKO v roce 1955 představil návrhy na experimentální systém PRO "A". Dříve se konstrukční kancelář vytvořila první protiletadlový raketový systém S-25 BERKUT. Mnozí konstruktéři tak využily dříve získané poznatky pro další vývoj systému "A". Byly provedeny teoretické výpočty efektivnosti protiraket, které ukázaly, že systém bude nereálný. Při dosažené přesnosti navedení protiraket bude potřeba ke zničení jedné bojové hlavice balistické rakety 8-10 protiraket.

Na základě tohoto faktu navrhl G.V. KISUNKO použít druhý způsob určení koordinát vysokorychlostního balistického cíle a protirakety- triangulační. Podstata tohoto způsobu je založena na určení vzdálenosti a směru na cíl pomocí vzdálených radiolokačních stanic, které jsou umístěny ve vrcholech rovnostranného trojúhelníka. Již v březnu 1956 byl ukončen projekt systému "A".

Počátkem 50 let byl projektován speciální polygon protivzdušné obrany v centrální oblasti Kazachstánu, mezi jezerem Balchaš a Aralským mořem. Rozhodnutí o stavbě 10. státního zkušebního polygonu pro potřeby PVO státu bylo přijato 1.4.1956. V květnu byla vytvořena státní komise pod vedením maršála Vasilevského pro výběr místa rozmístění polygonu. Komise nejdříve pracovala na mapách oblasti a později přijela k jezeru Balchaš na stanici Sary-Šagan. Velitelem nového polygonu byl jmenován generálmajor S.D.Dorochov. 8. června  byly zahájeny stavební práce na určeném místě pouště Betpak-Dala. Vedoucím stavby byl určen plukovník A.A.Gubenko, hlavním inženýrem projektu byl major M.P.Klimov.

V oblasti byly určeny 3 stanoviště ve vrcholech rovnostranného trojúhelníka se stranou dlouhou 120 km pro radiolokační stanice, místo pro stavbu města pro 5000 obyvatel, prostor stavební základny. Ve vzdálenosti 3 km od jezera bylo vytvořeno Vědecko-technické středisko polygonu, velitelské stanoviště a vybudováno stanoviště radiolokační stanice dalekého zjištění balistických raket Dunaj-2. V roce 1959 byly stavební práce dokončeny a byla zahájena kompletace zkušebního systému PRO "A".

Složení systému PRO "A" na polygonu Sary-Šagan bylo následující:

- RL stanice zjištění balistických raket Dunaj-2 s dálkou zjištění 1200km. Stanice byla vyvinuta hlavním konstruktérem V.P.Sosulnikovem. V letech 1952-55 byly vyvinuty specializované počítače Diana-1 a Diana-2 pro automatické zpracování údajů a automatické sledování cílů a byly pravděpodobně využity v této RLS.
- RL stanice vyvedení rakety na dráhu- do RLS byly integrovány stanice navedení protiraket, stanice přenosu povelů řízení a iniciace bojové části
- tři RL stanice přesného navedení protiraket na cíl. Každá se skládala z radiolokátoru (RL) určení polohy protirakety a RL určení polohy cíle
- palebné postavení se startovacím zařízením protiraket V-1000. Pozemní a startovací zařízení bylo vyvinuto pod vedením V.P.Bapmina
- protiraketa V-1000. Měla max. rychlost letu 1000 m/sec a byla vyvinuta pod vedením hlavního konstruktéra P.D.Grušina v Konstrukční kanceláři -2MAP (nyní K.k. FAKEL) v Chimkách u Moskvy. Dvoustupňová protiraketa měla první startovací stupeň poháněn raketovým motorem na tuhé raketové pohonné hmoty (TRPH), druhý letový stupeň byl poháněn raketovým motorem na kapalné raketové pohonné hmoty (KRPH) vyvinutým A.M.Isajevem. Kromě klasické tříštivé  se rozpracovávala i jaderná bojová část. Letové zkoušky rakety zabezpečující níčení cílů do výšky 25 000 m byly zahájeny v roce 1958. Jako metoda navedení byla použita metoda paralelního sblížení s cílem na příletu. Vyvedení protirakety na dráhu, vypočítanou při použité metodě, bylo s přihlédnutím k předpokládané dráze cíle. Hlavním konstruktérem autopilota rakety byl P.M.Kirillov.
- hlavní velitelské- výpočetní stanoviště systému s počítačem M-40. Počítač M-40 využíval elektronky a byl vyvíjen v letech 1956-1959 v Institutě přesné mechaniky a výpočetní techniky Akademie Věd SSSR pod vedením akademika S.A.Lebeděva. Později byl počítač M-40 včleněn do výpočetního centra pro řízení v  reálném čase a v roce 1959 sestaven a odladěn první program řízení v reálném čase. Rychlost zpracování informace dosahovala až 40 000 operací/sec., byly využity elektronky i ferito-tranzistorové buňky, souběžné vykonávání operací a přenosu...
- radioreleové spojovací linky pro spojení mezi jednotlivými prvky systému.

RL stanice přesného navedení a stanice přenosu povelů byly projektovány v Konstukční kanceláři č.30 pod vedením hlavního konstruktéra G.V.Kisunka. Na vývoji RL stanice přesného navedení se podílel i Radiotechnický institut Akademie věd SSSR řízený akademikem A.L.Mincem.

RL stanice dálkového zjištění balistických raket Dunaj-2  polygonnové sestavy byla vybudována na břehu Balchaše. Tato RL stanice při bojové činnosti předávala údaje o cíli (raketě nebo hlavici) na RL stanice přesného navedení (RPN). Tři RPN se nacházely v poušti Betpak-Dala ve vzdálenosti 100-250 km od pobřeží jezera na vrcholech pomyslného rovnostranného trojúhelníka o straně 150 km. Pro přesné určení polohy cíle byla použita metoda "tří dálek" navržená G.V.Kisenkem. Natáčecí parabolické antény RPN umožňovaly zachycení cíle na automatické sledování na vzdálenost 700 km. Protirakety se sledovaly na základě zachycení signálu palubního odpovídače do okamžiku zahájení přesného navedení na cíl. Měření dálky se provádělo se středně kvadratickou chybou do 5 m. Palebné postavení se startovacím zařízením protiraket bylo rozvinuto přibližně 100 km na západ od jezera. Startovací rampy byly naváděny v azimutu a polohovém úhlu tak, aby byl zajištěn start do prostoru  střetu rakety a cíle. Na pozici byla RL stanice sledování protirakety s parabolickou anténou, která zachytila protiraketu na automatické sledování ihned po startu na počátečním úseku letu. Byly vyhodnocovány úhlové souřadnice a dálka a určoval se odklon faktické dráhy rakety od  optimální -předem vypočítané. Při přesném navedení byly povely řízení formovány RPN na základě informací i od RL stanice sledování rakety. Při prvních zkouškách byla na raketách tříštivá bojová část typu "ZAVESA" s diskovou charakteristikou rozletu střepin. Jako metoda navedení se použila metoda paralelního sblížení protirakety a cíle na příletu.
 
Výzkum jednotlivých problémů dynamiky systému navedení  s reálnou aparaturou řízení se prováděl na stendech Vědeckého výzkumného ústavu 2MAP. Zkoušky na polygonu "A" u Balchaše byly zahájeny v roce 1960.
 
Systém PRO "A" byl rozvinut na pozici č. 6. Současně byly prováděny na pozici č. 35 zkoušky protiletadlového raketového systému "DAL".

První zkušební start protirakety V-1000 byl proveden 11.10.1957 a byl neúspěšný. Dále se prováděly letové zkoušky V-1000 na polygonu A od roku 1958 až do roku 1960.

První zničení balistické rakety R-5 za použití tohoto systému bylo provedeno 24.11.1960, protiraketa neměla bojovou část. Později bylo spotřebováno pět raket R-5 a dvě protirakety- zkoušky byly neúspěšné.

31.12.1960 proběhly zkoušky s tímto výsledkem- nejdříve vše probíhalo podle plánu, ale v závěrečné části letu nebyl cíl zachycen. 13.1.1961 na 39 sec. letu protirakety došlo ke ztrátě signálu palubního odpovídače. Při následujících čtyřech zkouškách již pozemní aparatura pracovala bez poruch, a proto bylo přistoupeno k řešení otázek selekce radiolokačního odrazu  bojové hlavice a úlomků draku balistické rakety.

4.3.1961 byla nad polygonem A úspěšně zničena ve výšce 25 km protiraketou V-1000 s tříštivou bojovou částí bojová hlavice ( maketa o hmotnosti 500 kg) balistické rakety R-12. Cíl letěl rychlostí přes 3 km/hod a byl RLS Dunaj-2 zachycen na dálce 1500 km, když vyšel nad rádiový horizont. Po následném zpracování parametrů dráhy letu počítačem M-40, byly vydány údaje na RL stanice  přesného navedení a opalovací zařízení protiraket, byl proveden start a na povel z velitelského stanoviště iniciace bojové části. V tomto případě bojovou část tvořilo 16 000 kuliček ( jiné zdroje uvádí- tyčové elementy) s karbido-wolframovým jádrem, trotilová výbušnina a vše bylo umístěno v ocelovém obalu. Charakteristika rozletu střepin byla kruhová, kolmá na podélnou osu protirakety. Její iniciace byla provedena na povel s potřebným předstihem pro vytvoření prostoru ničení cíle. Bojová část byla projektována za řízení generálního konstruktéra A.V.Voronova.

26.3.1961 byla zničena bojová hlavice s 500 kg trotilu balistické rakety R-5 a 9.6.1961 ještě hlavice rakety R-12.

Při zkouškách na polygonu A bylo provedeno 11 startů protiraket, 5 startů protiraket  s tepelnou samonaváděcí hlavicí a také bylo prověřeno použití radiotechnického a optického nekontaktního zapalovače bojové části. V období 1961-1963 byly prováděny zkoušky protiraket V-1000 modifikace S2TA s tepelnou samonaváděcí hlavicí. Hlavice byla vytvořena ve Státním optickém institutu v Leningradě za řízení konstruktéra Storoženka. Hlavice se používala nejen pro zvýšení přesnosti navedení protirakety, ale i pro řízení nového typu tříštivé bojové části prostřednictvím palubního počítače.

V roce 1960 byly provedeny letové zkoušky V-1000 s jadernou bojovou částí vyvinutou v Čeljabinsku-70. K tomuto účelu byly použity dva typy nekontaktních zapalovačů - optický a radiotechnický, modifikace raket nesly označení R2TA a G2TA.

Při zkouškách systému A byly vyvíjeny i vlastní prostředky překonání PRO protivníka. Vypouštěné balistické rakety, byly vybaveny imitátory cílů (bojových hlavic)  Verba-1, Kaktus a aparaturou aktivních poruch Krot-1.
V letech 1961-1962 byly prováděny na polygonu Sary-Šagan experimenty pod kódovým označením "Operace K" (K1-K5). Při těchto experimentech byl zkoumán vliv jaderných výbuchů na spojení, radiolokaci. Sledovala se funkčnost  systému PRO A v podmínkách použití jaderných zbraní - výbuchy ve výškách od 80 do 300 km. Dva experimenty byly provedeny 27.10.1961 a ostatní 22.10., 28.10., 1.11. 1962. Při operaci K1 a K2 byly výšky výbuchů o síle 1,2 kT - 300 km a 150 km. Při operacích K3 - K5 na výškách 300 km, 150 km a 80 km byly použity jaderné hlavice o síle 300 kT. Při každém experimentu byly ze základny Kapustin Jar postupně vypuštěny dvě balistické rakety R-12 směrem k polygonu A. Jejich bojové hlavice  letěli za sebou po stejné dráze. První hlavice byla atomová a iniciovala se na zadané výšce, hlavice druhé rakety byla vybavena množstvím snímačů, které snímaly účinky jaderného výbuchu. Úlohou  systému PRO A bylo- zjistit, sledovat radiolokačními prostředky bojovou hlavici druhé balistické rakety a provést její zničení. Protiraketa V-1000 byla bez bojové části- telemetrická varianta. Vzdušné výbuchy neměly vliv na funkci radiotechnických prostředků systému - radiolokační prostředky, stanice přenosů povelů, palubní aparaturu stabilizace a řízení letu protirakety.

Překlad: Antonín JURÁNEK, 13.08.2003

Originál: Systém PRO "A" na  http://www.arms.ru