Česká družina (1914-1916) – VII.

Autor: Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔︎︎ 👁︎ 31.888

Na jaře 1915 zahájily ruské armády na rozkaz vrchního velitele ruských ozbrojených sil velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče ofenzívu v Karpatech. Do oblasti bojů je postupně přemístěna a po rotách rozmístěna i celá Česká družina: 1. rota - Mezilaboreč u 21. armádního sboru, 2. rota - první půlrota byla přidělena k 12. armádnímu sboru a druhá půlrota k 49. ruské divizi u 24. armádního sboru, 3. rota zůstává v místě svého působení na Dunajci u 42. ruské divize a 4. rota je přesunuta k 10. armádnímu sboru na úsek front Seňkovo-Ropica jižně od Gorlice.

O existenci a skutcích České družiny se samozřejmě brzy dozvěděla i druhá strana fronty, zejména z výpovědí ruských zajatců. Rozlícenost rakouského velení, pramenící z jasného politického významu samotné existence České družiny, je patrná např. v rakouském rozkaze č.390/5 z 29. prosince 1914, podepsaném rakouským generálem von Kovessem, který pro zajímavost citujme v plném znění:

Reklama

Výpověďmi zajatců bylo zjištěno, že v ruských vojscích jsou české oddíly, které se skládají ponejvíce z rakouských Čechů, ale také z Čechů, kteří jsou snad ruskými státními občany. Některé tyto oddíly jsou sestaveny z tak zvaných „dobrovolníků“, to jsou zběhové, kteří nyní bojují proti svým vlastním druhům. Tito „dobrovolníci“ jsou prý označeni tím, že mají na okrajích svých nárameníků bělomodré pásky (což nebyla pravda a toto vodítko spíše Rakušany mátlo - pozn.). Podle výpovědi jiného zajatce nosí prý také na okraji čepic červenou pásku a vojenský štítek na čepici je podložen červeným suknem. Zajatci ruských pluků 43. a 44. vypověděli, že u každé roty jejich pluků je několik českých dobrovolníků, rakouských státních občanů. Oddílů českých dobrovolníků se prý používá v prvních střeleckých liniích. Nařizuji tedy, co nejdříve zjistit, jsou-li mezi zajatými ruskými vojáky Češi, jsou-li to rakousko-uherští státní občané, budiž jako velezrádci ihned popraveni podle stanného práva. S ruskými státními občany musí být jednáno jako s válečnými zajatci, ale nechť jsou nejdříve odděleni od ostatních zajatců a zvláštními transporty odesíláni k úřadu ministerstva války.

Mimo tohoto rozkazu se podařilo samotným příslušníkům České družiny získat od jednoho zajatého rakouského důstojníka jiný rozkaz vydaný velitelem 2. rakouské armády generálem jízdy Bohmem s číslem 1853 a datovaný 11. ledna 1915:

Příslušníci ruské armády opětovně používají rakousko-uherských stejnokrojů, aby oklamali hlídky a menší naše jednotky, které pak bývají obklíčeny oddíly připravenými v záloze. Podle řádu, ustanovujícího zákony a zvyky ve válce na souši odstavce č.23 je zakázáno nenáležité použití vojenských odznaků a stejnokroje nepřítele, podle odstavce č.1 platí zákony, práva a povinnosti jen pro ty osoby, které válečné zvyky zachovávají. S Rusy přestrojenými do rakousko-uherských stejnokrojů nebudiž tedy jednáno jako s vojíny a bráni do zajetí, nýbrž budiž na místě zastřeleni. Budiž ohlášeno ihned všem podřízeným armádním sborům, jízdním a vozatajským divizím a armádnímu doplňovacímu velitelství.

Další z podobných rozkazů zachytili rozvědčíci ČD při bojové rozvědce u jiných zajatých nepřátelských důstojníků. Vydal ho velitel rakouské 4. armády polní maršálek-poručík B. Krauss dne 30. dubna 1915 s č.1957 a s názvem „Čeští zběhové“:

Z výpovědí zajatců bylo věrohodně zjištěno, že u většiny ruských pluků se nacházejí oddíly, které jsou utvořeny z českých zběhů. Tyto oddíly čítají od 20 do 40 lidí. Jak bylo již jednou oznámeno, tyto oddíly konají pouze výzvědné služby a dosáhly již prý významných úspěchů, přepadajíce naše polní stráže a naše výzvědné oddíly. Těmto českým oddílům velí čeští důstojníci přeběhnuvší k Rusům. Při výslechu zajatců buď obrácen na tyto okolnosti zvláštní zřetel a podezřelí zajatci buďtež odesíláni do štábu armády. Za dopadení českého důstojníka-zběha, velitele takových českých oddílů, bude vyplacena prémie 5.000 korun.

Reklama

Z tohoto dokumentu je vidět, jak rakouskému velení ležela na srdci likvidace České družiny, kvůli jejímu významu pro rakouské vojáky s českou národností, jejichž dezerce se na východní frontě počaly touto dobou množit. Velitelé rakouských armád si začínají stěžovat vrchnímu velení na „nespolehlivost“ frontových vojáků s českou národností. V rakouské armádě sílil teror Němců a Maďarů, kteří byli většinou ve velících funkcích, vůči vojákům české národnosti, u kterých byla poslušnost často násilně vynucována a neposlušnost exemplárně trestána. V c. k. armádě byla disciplína vůbec udržována často tvrdými a krutými tresty. Počínaje pevnostním vězením a tělesnými tresty jako bičování či svázání do kozelce, přes nasazováním na nejtěžší úkoly jako odminovávání či sebevražedné útoky na kulometná hnízda nepřítele až po exemplární popravy zastřelením či pověšením. Jedním z trestů bylo např. i pověšení za ruce do vzduchu v první linii za plné nepřátelské palby. Nebylo výjimečné, když agilní důstojník při zteči zastřelil některého z vojáků, který projevil „nedostatek bojového nadšení“. Nechuť českých vojáků bojovat v c. k. armádě se proto pochopitelně stupňovala. Rakouský velitelský sbor si toho všímal s obavami a v případech neposlušnosti českých vojáků zakročoval stále krutěji. Tvrdé rozsudky smrti měly působit jako exemplární odstrašující případy pro potencionální sympatizanty. Nehledě k tomu se však neposlušnost českých vojáků zvyšovala od neuposlechnutí rozkazu až po přechody do zajetí a dezerce. Objevovalo se i fyzické napadení německého či německy smýšlejícího velícího poddůstojníka či důstojníka českým mužstvem. Přestupek velení jednotce českým jazykem, kterého se dopouštěli poddůstojníci a dokonce i někteří nižší důstojníci, se vedle toho jeví malicherným, přesto však byl také tvrdě postihován.

A když potom po dnech útrapných pochodů, po dnech hladu, nadávek a únavy došly naše řady rakouských pozic a slyšely hukot děl, tu zvedal se v srdci každého věrného Čecha hlas, který mu hovořil výmluvně, vřele a přesvědčivě: Byl by jsi potrhlým bláznem, zločincem na svojí rodině a zrádcem svého národa, kdyby jsi obětoval svůj život pro zlotřilé Rakousko. Tvůj národ by Tě proklel, tvoje děti by se Tě zřekly a tobě by v posledním okamžení muselo býti jako Jidášovi. Cítil jsem jasněji, než kdykoli před tím, že bych se dopustil smrtelného hříchu, kdybych proto, že mne tam udělali důstojníkem, jen jedinou krůpěj energie věnoval ve prospěch habsburského dvojhlavého orla. A dlouho potom jsem stával na pozorovacím bodě a se směsí pocitů se díval k ruským pozicím - až jsem jedné noci našel k nim stezku“, napsal čs. dobrovolník, později slavný spisovatel a básník gen. R. Medek ve svých pamětech.

Krajanské spolky v Rusku v prosinci 1914 ustanovují „Svaz československých spolků na Rusi“. Sídlem svazu se stal čs. krajanský spolek v Petrohradě. Předsedou je zvolen B. Čermák, místopředsedou J. Moravec, tajemníkem J. Klecanda, členy A. Wolz a F. Reif. Do poradní vojenské komise je potom zvolen L. Tuček, Heřman, Vondrák, Pučálka, Reiman a Országh. České krajanské spolky však působily v různých státech po celém světě. Pro význam národního boje za čs. samostatnost byly mimo Ruska důležité i čs. spolky ve Francii, kde byla 28. ledna 1915 vyhlášena „Národní rada československých kolonií“, která měla zaujmout v budoucnu mezi čs. spolky ve světě vedoucí úlohu.

Kapitola VIII. - Příchod „novodružiníků

Vzhledem ke ztrátám (ať již padlí, ranění či nezvěstní) se velmi brzy začínala ozývat otázka doplňování České družiny. Česká družina byla zatím tvořena takřka výhradně Čechy, kteří ještě před válkou žili na území Ruska a dobrovolníky z těchto řad byla také prozatím doplňována. Myšlenky na další doplňování České družiny se proto zaměřovaly především na zajaté c.k. vojáky české národnosti. Jejich množství se stále zvětšovalo. Nechuť Čechů bojovat proti Rusům stala se u rakouského velení časem pověstná. Pod vlivem propagace české národní věci, prováděné doma představiteli českého domácího odboje či přímo na frontě přímým působením České družiny, se většina z nich při útocích Rusů aktivně nebránila, nechtěje tak bojovat proti „slovanským bratrům“, které v rámci idejí všeslovanství Češi v Rusech spatřovali či někteří z nich přímo k Rusům přebíhali ať již jednotlivě či ve skupinkách. Toto bratrství však „fungovalo“ často pouze ze strany Čechů a ne naopak. Rusové na odpovědných místech se často cítili příslušníky imperiální mocnosti a někteří to dávali rádi najevo. Představitelé čs. krajanských spolků v Rusku se snažili u vrchního ruského vojenského velení docílit povolení k náboru dobrovolníků do České družiny z řad „rakouských“ Čechů v zajateckých táborech. Ruské velení k tomu nechtělo dát souhlas i přes mnohé argumenty a prosby, neboť v zajatých Češích oficiálně stále spatřovalo c. k. vojáky, bez ohledu na to, že se většina vzdala do zajetí bez odporu a mnozí dokonce dobrovolně přešli frontu na ruskou stranu. Docílilo se pouze povolení principielně jiné věci: všichni ruští Češi, bojující v řadách různých ruských pluků, kam byli mobilizováni jako ruští občané, mohli být převeleni k České družině, pokud s tím budou dobrovolně souhlasit. Do prosince 1915 se z různých těles carské armády do ČD dobrovolně přihlásilo přes 760 Čechů. Mnoho z nich se značnými frontovými zkušenostmi a někteří i s jistou vojenskou hodností, neboť v carské armádě byli díky svému vzdělání a gramotnosti rychleji povyšováni. Teprve na základě nesporných bojových úspěchů ČD a jejího značného přínosu pro ruské frontové velení došlo ke změně pohledu rozhodujících míst na otázku náboru mezi zajatci. Své vykonaly i intervence čs. krajanských spolků a českého gen. Červinky u nejvyšších ruských míst. Vrchní velitel ruských armád vydal rozkaz, který byl reprodukován v rozkaze ČD č. 116 ze dne 21. prosince 1914, kterým svoluje k náboru dobrovolníků do ČD z řad rakouských zajatců s českou národností. Ovšem za určitých podmínek:

Děžurný generál štábu 3. armády nařízením ze dne 17. prosince čj. 9502 zpravil mne o tom, že vrchní velitel, maje na zřeteli politický význam toho získáme-li sympatie českého obyvatelstva v Rakousku, zejména tehdy až obsadíme české země, a bera v úvahu vytrvalé intervence předních českých pracovníků na Rusi, dovolil, aby do České družiny, utvořené v Kyjevě, byli přijímáni také čeští zajatci, projeví-li k tomu přání, s podmínkou, že se přihlásí hned po svém zajetí. Do Družiny lze přijímati jen ty zajatce, kteří se přihlásí naprosto dobrovolně a pod tou podmínkou, že se za ně písemně zaručí političtí pomocníci mně přidělení. Proto na základě povolení, které mi dal osobně velitel 3. armády, nařizuji svým politickým pomocníkům Országhovi, Tučkovi a Reimannovi, aby při návštěvě štábů, sborů a divizí vyslýchali všechny zajaté Čechy a ty, kteří se přihlásí do Družiny, ihned odesílati ke štábu ČD v moji pravomoc. Potvrzení o počtu přijatých zajatců se seznamy jejich jmen vydati té osobě nebo úřadu, od kterých zajatci byli přejati. Pplk. Sozentovič, velitel ČD

Povolení bylo tedy omezeno jen ty zajatce, kteří se rozhodnou pro vstup do ČD ihned po svém zajetí, tedy ještě na frontě. Tato podmínka byla velmi záludná. Velká část českých zajatců měla bezprostředně po svém zajetí pochopitelnou lidskou touhu co nejdříve uniknout válečným hrůzám. Raději než vidinu dalšího boje na frontě zvolili odchod do ruských zajateckých táborů, čehož potom po nějaké době mnozí litovali. Podstatná většina rakouských vojáků s českou národností se na frontě vzdávala ruským jednotkám mimo oblast působení ČD, takže o existenci ČD ani nevěděla a nemohla se k ní „hned při zajetí“ přihlásit. Navíc ruská armáda byla zrovna na ústupu, takže Čech, který by zůstal pozadu a byl by c. k. vojáky zadržen v ruské uniformě či jako špión v přestrojení, měl být dle platných rozkazů na místě popraven. To vše pro mnohé zajaté rakouské vojáky s českou národností, kteří mysleli, že pro ně již válka skončila, nebylo zrovna moc lákavé pro vstup do ČD. Navíc povětšinou ruské jednotky nezacházely se zajatci příliš šetrně nehledě jakkoli na jejich národnost. Mnoho zajatých Čechů tak zemřelo během dlouhých vysilujících pochodů a transportů do nitra ruské říše.

I tak se během krátké doby podařilo tímto oficiálním způsobem získat pro Českou družinu z řad zajatců na 259 čs. dobrovolníků, kteří se těšili na boj za českou národní věc v řadách ČD. Byli mezi nimi např. později slavný Karel Muller či bývalý redaktor „Národních listů“, vydávaných v Čechách doma, Bohdan Pavlů. Mezi původními příslušníky ČD se pro nové čs. dobrovolníky z řad zajatých c. k. vojáků vžil název „novodružiníci“, zatímco původní příslušníci, kteří se přihlásili do ČD od jejího vzniku do konce roku 1914, prvního roku války, se nazývali „starodružiníky“.

O nadšení některých zajatých rakouských vojáků s českou národností pro boj za samostatnost českého národa, pro který se vyslovili hned po svém zajetí, píše ve vzpomínkách čs. dobrovolník Rudolf Medek (tehdy v zajateckém táboře organizátor vstupu c. k.vojáků české národnosti do České družiny):

V tlupě špinavých a vyhublých „austrijáků“ jsem okamžitě poznal v Josefu Švédovi něco zvláštního, radostného, nadšeného. Poznal jsem v tomto mladičkém vojákovi jarý entuziasmus a víru v lepší osud našeho lidu, víru tak mocnou, že nikdy nic nezkalilo jeho smavé oči tmou pochybností, bázně nebo zoufalství. Řekl mi tehdy, aniž ještě co věděl o České družině, jasně, přímo a s neodvolatelnou určitostí: Pane kadet, já jdu jako dobrovolník do ruské armády! Řekl to bez rozmýšlení, několik verst od rakouských zákopů, kdy hřmot rakouských děl mluvil ještě dosti zřetelně o těch hrozných mravních mukách, jež musí prožívati český člověk v rakouské armádě. Zapomněl na to, že v Rusku jsou ještě veselá města a hezká děvčata, co možno ještě všechno viděti, zapomněl na všechny ty vnitřní sklony člověka k materiálnímu pohodlí, za to před jeho očima vyrostl okamžitě krásný pojem -český dobrovolník. A Josef Švéda šel ihned za tím heslem.“ (J. Švéda padl 2. 7. 1917 v bitvě u Zborova jako příslušník Československé střelecké brigády.)

O příchodu novodružiníků k ČD vypráví J. Švec, pozdější plukovník čs. vojska na Rusi, ve svém deníku zápisem ze dne 22. prosince 1914:
Zajatí přišli asi v den, kdy naše rota odcházela na pozice. Najednou se mezi námi objevil por. N. Uspenský, jenž měl býti rotným velitelem. Bylo zajatých asi 300, vítal je Uspenský a končil českým „Na zdar!“. Potom jsem jim já česky velel, což na ně pěkně působilo. S br. Čílou jsme je rozdělili na čtyři čety a odvedli do kasáren. Bylo mnoho starostí s jejich oblečením v ruské mundury, kterých se nedostávalo. Jakž takž se dalo vše do pořádku a každý z nás čtyř Sokolů dostal na starost jednu četu. Číla první, já druhou, Živný třetí a Pistorius čtvrtou. Jelikož jsme byli v jedněch kasárnách namačkáni jako slanečci, převedli nás brzo do četnických kasáren, kde jsme se zařídili velice pěkně a byli celkem spokojeni. Měli jsme elektřinu, nábytek, psací stůl a celkem pohodlí dosti. Začali jsme pomalu se cvičením a Uspenský se nemohl dočkat, až budou noví hoši všechno umět, aby se mohl s nimi pochlubit. A bylo to trápení se cvičením! Někteří už prodělávali třetí výcvik: dva v Rakousku a nyní opět nový v Rusku. Mezi zajatými byli lidé někteří už hodně staří, ženatí a kromě toho zdemoralizovaní posledními útrapami vojny. Nutno bylo jednat s nimi polehoučku, vychovávat je přímo a působit na ně spíše mírným slovem, než tvrdou vojenskou disciplínou. Šlo vše dosti hladce, byly v té době jisté úspěšné výsledky u ruských vojsk a proto i naděje na brzké skončení války, jež pro nás Čechy mělo znamenati svobodu.

Pro představu je zde i početní stav jednotky k 1.1.1915:

1. rota – celkem 193 mužů (z toho bojeschopných 152, 38 v léčení, 3 se služebním posláním.)
2. rota – celkem 194 mužů (z toho bojeschopných 156, 32 v léčení, 6 se služebním posláním.)
3. rota – celkem 197 mužů (z toho bojeschopných 185, 12 v léčení)
4. rota – celkem 167 mužů (z toho bojeschopných 144, 22 v léčení, 1 se služebním posláním.)
hudební oddíl – celkem 24 mužů (z toho bojeschopných 23, 1 v léčení)
pomocný oddíl služeb – celkem 157 mužů
novoružiníci“ (před přísahou) – celkem 259 (z toho 258 bojeschopných, 1 v léčení)

Reklama

Celkem 1 191 mužů, z toho 1 068 bojeschopných…

Na základě špatné součinnosti mezi ruskými vojenskými úřady daného okruhu nechtěl zpočátku zásobovací úsek armády bez písemného podkladu přiznat ČD zvýšený počet přídělů stravy a šatstva pro novodružiníky. Na zásobovacím úseku chtěli písemné potvrzení o zvýšení stavu o 259 novodružiníků s podmínkou, že dokud ho nedostanou, neumožní zvýšené odběry pro ČD. Než se vše vyřídilo nebyli novodružiníci hlady jen díky bratrské péči ostatních starodružiníků, kteří se dobrovolně podělili nejen o jídlo, ale i o ošacení a peníze. Takový bratrský duch byl tehdy mezi českými dobrovolníky! Po dodání žádané „bumágy“ byl problém s intendanturou vyřešen a kvóty odběru ČD zvýšeny. Vzhledem k počtu novodružiníků, kteří se všichni nevešli do tabulkových počtů bojových rot ČD, musel být z většiny nich vytvořen tzv. záložní oddíl, jehož velením byl pověřen škpt. Nikolaj Uspenský (povýšen 24. 12. 1914 - rozkaz ČD c. 132). Díky vytvoření záložní roty byl také zvýšen povolený početní stav ČD na 1 000 mužů, což bylo pro české národní hnutí více než prospěšné.

Do České družiny se pokoušeli dostat i zvláště vyslaní zvědové c. k. armády. O jednom takovém případu vypráví ve svých vzpomínkách M. Němec:

Ale i v době výcviku jsme zažili nepříjemné chvíle. Asi v polovině ledna 1915 se u nás objevili dva noví dobrovolníci, oba z Moravy. Předal nám je štáb 3. armády s upozorněním, že jako zajatí rakouští vojáci měli v prádle zašito každý 200 rublů. Jak jste se dostali do zajetí? Kde jste přešli frontu?, vyptávali se bráškové. Prý u Ryglice. Tam jsme to znali z rozvědek, vzhledem k opevnění pozic tudy přechod nebyl dost dobře možný. Další otázky a jejich odpovědi prokázaly, že nemluví pravdu. Nakonec si je vzal na paškál bratr Josef Országh a vyslýchal jednoho po druhém, až se přiznali, že k nám byli vysláni rakouskou výzvědnou službou.“ Byli odesláni do zajateckého tábora.

Slavnostní přísahu absolvovali novodružiníci 30. ledna 1915 v Tarnově, v ulici před Hirschovou školou (celkem 231 novodružiníků po očištění od těch, kteří v poslední chvíli rozhodli se nepřísahat.). Nadšeně zde přísahali čerství „velezrádci“ rakouské monarchie, kteří s úlevou ze sebe svlékli nenáviděnou c. k. uniformu a dobrovolně ji vyměnili za ruskou uniformu čs. dobrovolníka. Všem novodružiníkům bylo jasné, že od té chvíle je v případě zajetí čeká od rakouských polních soudů jedině smrt. A přece s nadšením přísahali a těšili se na skutečný boj za svobodu svého národa. O slavnostním dni přísahy novodružiníků vypráví ve svém deníku J. Švec:

Pomalu přiblížil se den, kdy měla se konati přísaha nových našich spolubojovníků a proto bylo nutno zavčas je na to připraviti. Byla to práce ne malá - ne všichni hleděli na věc tu stejně. U některých jen rozhodoval alespoň poněkud moment náboženský (v ruské armádě se přísahalo na pravoslavné evangelium - pozn.), u jiných pak ta okolnost, že po přísaze budou postaveni na roveň ruským vojákům a v případě potřeby se mohou dostat do okopů, kde budou nuceni prožívati celé ty útrapy válečné znovu. My instruktoři měli jsme choulostivé postavení v této věci a napjali jsme všechnu svoji schopnost, abychom získali lidi k tomuto aktu. Působili jsme hlavně na cit vlastenectví, na češství, a poukazovali na to, že boj za svobodu nezná ohledů a že porušit ve prospěch svobody národa přísahu vynucenou v Rakousku, není hříchem, nýbrž dobrým skutkem. U mne v četě bylo asi 62 lidí, přísahu odřeklo pět, v ostatních četách to bylo také asi takové. Všech těch, co odmítli přísahat bylo asi 30. Byli tedy odesláni opět zpět do zajateckých táborů. Přísaha se konala na ulici před naší školou. Fotograf, žid, který také trochu česky uměl, nás fotografoval, ale jak jsme se dozvěděli potom, zmizel tento syn Izraele i s aparátem, i s negativy, asi dostal za to pěknou sumu od Rakušáků. Po přísaze, jako vždy i u nás, byl slavnostní pochod, kterého se moji hoši, skoro všichni bývalí “landveráci“ (rakouští zeměbranci - pozn.), zhostili čestně.“.

Čs. dobrovolník M. Němec, zkušený Sokolský činovník, který také působil u novodružiníků jako instruktor, popisuje průběh přísahy novodružiníků takto:

Přísaha se konala 30. ledna 1915 v Tarnově na prostranství před školou. Její text čte pplk. Sozentovič a do češtiny jej překládá bratr Vojtěch Klecanda. ... Dva příslušníci první roty, bratři Karel Dembský a Karel Strnad, jsou dekorováni Křížem svatého Jiří. Pak nastává okamžik, na který se zvědavostí čekáme. Podplukovník převzal od pobočníka nějaký papír, staví se před šik do pozoru a slavnostním tónem čte: Povyšuji dobrovolce Čílu, Švece, Janíka, Hrůzu, Navaru, Němce, Vavrocha a Živného na české poddůstojníky - desátníky! ... Mimo to povýšení na poddůstojníka znamenalo značné zlepšení služby: žádné stráže, žádné pracovní povinnosti, vyšší plat (jeden a půl ruble) a kdo už měl vyznamenání, dostával čtyři a půl ruble za měsíc a to už byl tehdy slušný peníz.

Následující den po vykonání přísahy, 31. ledna 1915, jsou novodružiníci v počtu 231 mužů přiděleni jako doplnění k jednotlivým rotám ČD. Každý z nich si tehdy mohl vybrat sám, ke které rotě chce. U jednotlivých rot byli novodružiníci přivítáni s nadšením, protože začátkem roku 1915 měla ČD již citelné ztráty. Činily 13 padlých, řadu nezvěstných a nemálo raněných v léčení. K 1.rotě vstoupilo jich 40, k 2.rotě 45, 3.rotě 50, 4.rotě 46. Ostatní zatím zůstali v „záložním oddíle“. Z řad novodružiníků byli později po přísaze jmenováni „mladšími důstojníky“ prap. Karel Muller (v rakouské armádě byl rovněž důstojníkem) a prap. Alexandr Papoušek (rovněž důstojníkem v rakouské armádě). Po rozdělení novodružiníků mezi jednotlivé roty, kdy v „záložním oddíle“ zůstalo většinou jen pár nemocných, předal velení zbytku tohoto oddílu škpt. Uspenský ppor. Jakuševovi.

Ani novodružiníkům se ztráty dlouho nevyhýbaly. Při přechodu hlídky přes Dunajec po jednom z mostů byl u 2. roty ČD zabit František Čech, který byl jedním z prvních „novodružiníků“. Přijel zrovna k 2. rotě spolu s Tučkem, Gartnerem a Chládkem. Hned žádal, aby mohl jít ještě téhož dne na rozvědku, která však byla jeho poslední. Byl pohřben v Konarech.

Zajatí rakouští vojáci s českou národností, kteří se hned po svém zajetí nepřihlásili do boje v řadách ČD, museli bohužel být podle tehdy platných ruských směrnic posláni do zajateckého tábora. Ze strachu, který v nich při pobytu na frontě vyvolali jejich bývalí rakouští velitelé, se zde mnozí Češi přihlásili za Němce. I když třeba mluvili špatně německy a měli ryze česká jména. Báli se rakouské odvety v případě vítězství německo-rakouských sil v této válce. Avšak ani ti, kteří se přihlásili v zajateckém táboře za Čechy, neměli život lehký, ačkoliv ruské úřady vydaly nařízení přísně oddělit zajatce se slovanskou národností od ostatních a život v zajetí jim maximálně ulehčit. Opak byl často pravdou. Na druhou stranu i mnoho Němců a Maďarů se v zajetí ze strachu zase hlásilo za Slovany. O tom samozřejmě ruská vláda včetně ruského hlavního štábu nevěděla. Mezi zajatci se v mnohých zajateckých táborech brzo rozšířily různé zhoubné epidemie, na jejichž následky zemřelo zbytečně i velké množství zajatých Čechů. Přesto se na mnoha místech Češi snaží sdružovat i v nepříznivých podmínkách vznikajících ať již ze strany velitelství zajateckého tábora či německých spoluzajatců. Mnohdy usilují i o nějaký způsob boje za čs. samostatnost, ať již na frontě, či ve vojenských továrnách nebo na opevňovacích pracích (neboť mezi nimi byla spousta řemeslníků a odborníků z civilního života). Snad ze všech zajateckých táborů celého Ruska přicházejí představitelům čs. krajanských spolků přihlášky ke vstupu do České družiny, o které se mnozí dozvěděli až v zajateckém táboře např. z ruských či českých tiskovin vydávaných v Rusku. Vedení čs. krajanských spolků je však zaměstnáno vnitřními problémy v krajanských spolcích a nedokáže pružně reagovat na velký nával přicházejících přihlášek. Od českých zajatců si za to vysluhují punc neschopnosti.

Je potřeba zdůraznit, že byť omezené povolení náboru z řad zajatců mělo zásadní význam pro budoucnost čs. vojska v Rusku, jelikož umožnilo doplňování ztrát a vytvořilo základ pro další rozšiřování ve větší jednotku. Již toto omezené povolení vzbudilo mezi Čechy v zajateckých táborech nadšení a naděje. Doporučovalo se přijímat je do jednotky jako prosté vojíny, přestože řada z nich měla již v rakouské armádě i vyšší hodnost. Než se však podařilo přimět ruský hlavní štáb k vydání povolení k náboru „novodružiníků“ i z řad Čechů v zajateckých táborech, uběhlo ještě mnoho času a muselo se překonat ještě mnoho překážek, ať již byrokratických či materiálních.

Použitá literatura a prameny:
Vojenský historický archív v Praze
Materiály z Vojenského archívu v Moskvě (Rusko) a Kyjevě (Ukrajina)
Časopis „Československý denník“ vydávaný čs. legiemi v Rusku během anabáze, vzpomínky družiníků.

Červinka Jaroslav - Cestou našeho odboje, Praha - 1920
Beneš Edvard - Světová válka a naše revoluce, Praha - 1935
Fidler Jiří - Generálové legionáři, Brno - 1999
Fryščok Alexej Miloslav - Legionáři, car a rudá vlajka, Brno - 1998
Fučík Josef - Pražský pěší pluk č.28 na italské frontě 1915-1918 (Historie a vojenství, časopis HÚ AČR č. 4/1996)
Galandauer Jan - Wacht am Rhein a Kde domov můj - válečné nadšení v Čechách v létě 1914 (Historie a vojenství, časopis HÚ AČR č. 5/1996)
Gregorovič Miroslav - První československý odboj (Čs. legie 1914-1920), Praha - 1992
Holý Karel - vzpomínky
Kopta Josef - Třetí rota, Praha - 1992
Medek Rudolf - Za svobodu, Praha - 1925
Medek Rudolf - Blaník, Praha - 1922
Medek Rudolf - Za domovinu, Praha - 1926
Němec Matěj - Návraty ke svobodě, Praha - 1994
Pichlík Karel - Zahraniční odboj 1914-1918 bez legend, Praha - 1991
Pichlík Karel, Klípa Bohumír, Zabloudilová Jitka - Českoslovenští legionáři (1914-1920), Praha - 1996
Pichlík Karel - Červenobílá a rudá, Praha - 1967
Pichlík Karel - Čeští vojáci proti válce 1914-1915, Praha - 1961
Prášek Vojtěch - Česká družina, Praha - 1934
Sak Robert - Anabáze, Drama československých legionářů v Rusku(1914-1920), Jinočany - 1996
Slanička Josef - Ze slavných dob České družiny, Praha - 1929
Švec Jiří - Deník, Praha - 1921
Vaculík Jaroslav - Dějiny volyňských Čechů, Praha - 1998
Valenta Václav - Vlast máti až nás zavolá..., Praha - 1938
Valenta Václav - Do legie, Praha - 1924
Vogeltanz Jan, Polák Milan - Československé legie 1914-1918, Praha - 1999
Žipek Alois - Válka národů 1914-1918 a účast českého národa v boji za svobodu, Praha - 1922

Tato práce vyšla také knižně, vřele doporučujeme !

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více