Bílá kniha

Churchillova bílá kniha (Churchillova bílá listina)
en.wikipedia.org

V roce 1922 byla vydána tzv. Churchillova Bílá kniha. Ta Židům potvrdila právo na zřízení národního státu v Palestině, odmítla ale sionistický výklad o ryze židovské Palestině. Podle Churchilla se Balfourova deklarace nevztahovala na Zajordánsko, a tak bylo v červnu 1922 odděleno od britského mandátu a předáno emíru Abdulláhovi. Bílá kniha souhlasila s přistěhovalectvím za podmínek, že nebude překročena ekonomická potence Palestiny a že politicky nežádoucí osoby budou z přistěhovalectví vyloučeny. Po nástupu Hitlera k moci, po norimberských zákonech a vlně antisemitismu v Rusku se zvedla další přistěhovalecká vlna. To se nelíbilo Arabům, a proto v druhé polovině 30. let vypuklo v Palestině arabské povstání proti britské mandantní správě, v jehož průběhu byly napadány i židovské osady. V reakci na to zakládají Židé první oddíly sebeobrany - např. Haganah (hebrejsky obrana).

Bojovníci Hagany střežící Migdal Cédek, 1936
Yossef Tamir, CC BY 2.5, commons.wikimedia.org

Británie pod tlakem kritické situace v Evropě ustoupila a 17. května 1939 vydala další „Bílou knihu" - v té se zavázala omezit (v následujících 5 letech se smělo přistěhovat pouze 75 000 Židů) a posléze zastavit židovské přistěhovalectví do Palestiny. V „Bílé knize" se rovněž prohlašovalo, že cílem Anglie není změnit Palestinu v židovský stát. Židé „Bílou knihu" samozřejmě odsoudili. Tento obrat v britské blízkovýchodní politice se odrazil i v sionistickém hnutí a tzv. Biltmorský program z května 1942 deklaroval vytvoření židovského státu cestou ozbrojeného zápasu jak s Brity, tak i s Araby. Na konci války, kdy bylo třeba najít domov pro ty, kdo přežili nacistické vyvražďování, rostl tlak na Británii, aby do Palestiny vpustila více Židů.

Sionistická konference v hotelu Biltmore v New Yorku
azm.org

Postoje dalších států:

Americký prezident Harry Truman energicky podpořil kampaň za zmírnění britských omezení. Washington se obrátil v červenci 1945 na britskou vládu - očekával od konference v Postupimi otevření Palestiny masovému židovskému přistěhovalectví. V Londýně ale byla jiná situace. Labour Party nejdříve souhlasila s vytvořením čistě židovského státu, jakmile ovšem převzala otěže vlády, zůstalo při této myšlence pouze levé křídlo strany. V Palestině židovské organizace (jako IRGUNCVEJ LEUMI a Sternův gang) zahájily proti britským jednotkám teroristickou kampaň. Proti tomu zasáhla britská administrativa se vší rozhodností.

Propagační plakát Irgunu z roku 1931 určený k distribuci ve střední Evropě - mapa zobrazuje Izrael vymezený v hranicích mandátní Palestiny i Transjordánského emirátu, který Irgun celý prohlašoval za budoucí židovský stát.
commons.wikimedia.org

Přes relativní geografickou vzdálenost měl na dění v Palestině vliv i Sovětský svaz. Jeho vztah k Židům a k židovské otázce se vyvíjel v dobových souvislostech vnitřní a zahraniční politiky. Od r. 1918 byla organizována velká protináboženská kampaň, na druhé straně uznávána židovská národnost. Byla vytvořena „Židovská autonomní oblast" a do r. 1933 tam bylo posláno 20 000 Židů. V letech velkého teroru a rušení židovských institucí byli představitelé Židů posíláni do Gulagu. Z 5 milionů Židů v Sovětském svazu se jich 2,5 mil. stalo obětí holocaustu a půl milionu padlo v řadách sovětské armády. Pak Stalin v roce 1942 založil „Židovský antifašistický výbor".

Členové Židovského antifašistického výboru.
Zleva doprava: básník Itzik Fefer, lékař B. A. Šimeliovič, herec Solomon Mikhoels, americký novinář Benzion Goldberg, fyzioložka Lina Sternová, generál Aron Katz a básník Perec Markiš.
неизвестен, ru.wikipedia.org

Sovětský svaz podporoval emancipační úsilí Židů v Palestině - jednak se jim líbila myšlenka kibuců, ale hlavně se Moskva domnívala, že by s pomocí palestinských Židů mohla rozšířit svůj vliv ve Středozemí.

Židé se rozhodli pro přímou akci. Počítali s otevřenou podporou Spojených států, tolerancí Moskvy a tradiční nesvorností arabského světa. V noci z 30. října na 1. listopadu 1945 Hagana a jiné organizace (Irgun, Štern) zahájily ozbrojené akce. Napadly rafinerii v Haifě, železniční spoje, silniční komunikace. Další obdobné akce pokračovaly až do června 1946.

Britští výsadkáři prosazují zákaz vycházení v Tel Avivu po bombovém útoku na hotel King David, červenec 1946.
commons.wikimedia.org

Velká Británie se pokouší spolupracovat s USA, argumentuje hrozbou Sovětského svazu - ten údajně plánuje ovládnutí Blízkého východu.

-> výsledná zpráva společného vyšetřovacího výboru Anglie a USA hrála na obě strany - na jedné straně doporučovala okamžité vpuštění 100 000 židovských bezdomovců z Evropy do Palestiny a odstranění limitů v nákupech půdy, na druhé straně odmítla ideu samostatného židovského či naopak ryze arabského státu, žádala zastavení židovského terorismu, ilegálního přistěhovalectví a navrhla, aby britský mandát pokračoval ve formě svěřenectví.

Harry Truman interpretoval tuto zprávu ve prospěch sionistického hnutí, protože potřeboval hlasy pro nadcházející prezidentské volby.

V Londýně očekávali, že ve Washingtonu převládne ve snaze zabránit dalšímu sovětskému posunu území proarabská orientace.

Attlee 16. května 1946 negoval tedy Trumanův požadavek přesunu 100 000 běženců. V tento den začaly další krvavé útoky Hagany i jejích protivníků.

4. října 1946 Truman oficiálně podpořil plán rozdělení Palestiny na židovskou a arabskou část. Pro Londýn to bylo určitě nemilé překvapení.

Attlee se rozhodl ke kompromisu - do Londýna byli pozváni zástupci Židů a Arabů, byl jim zde předložen tzv. Grady-Morrisonův plán na rozdělení Palestiny. Židé předložili také svůj návrh - požadovali území celé Galileje, pobřežního pásu a Negevu. Nový státní celek měl být spojencem Velké Británie.

V únoru 1947 Britové požádali o předání odpovědnosti za území Palestiny do rukou OSN. Ta vytvořila Zvláštní výbor OSN pro Palestinu (UNSCOP United Nations Special Committee on Palestine) složeného z 11 nezainteresovaných států - pod předsednictvím švédského delegáta to byli delegáti Austrálie, Kanady, Československa, Guatemaly, Indie, Íránu, Nizozemska, Peru, Švédska, Uruguaye a Jugoslávie.

Členové výboru UNSCOP, 1947
commons.wikimedia.org

V této době se k problému vyjádřil rovněž Sovětský svaz. Ten požadoval udělení nezávislosti jednotnému arabsko-židovskému státu v Palestině při zachování národnostních práv obou částí obyvatelstva. Pouze pokud by došlo ke zhoršení vztahů mezi oběma skupinami, bylo by nutné sáhnout po druhé variantě - tedy rozdělení Palestiny na dva samostatné nezávislé státy - židovský a arabský.

UNSCOP zatím vytvořila dva plány - ten většinový podpořila Kanada, Československo, Guatemala, Nizozemsko, Peru, Švédsko a Uruguay. Cílem bylo rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát se zmezinárodněným Jeruzalémem. Menšinový plán naopak upřednostňoval federalizaci Palestiny, v jejímž rámci měl existovat autonomní stát arabský a židovský. K tomuto plánu se připojila Indie, Jugoslávie a Írán. Jediná Austrálie zůstala v názorech neutrální a stála mimo. Žádný z plánů ovšem nepočítal s uchováním britské kontroly. Londýn proto chtěl uvést do praxe ten plán, s kterým bude souhlasit arabská i židovská část obyvatelstva.

Po dlouhém jednání se přiblížilo hlasování. SSSR potvrdil svým hlasem rozdělení, protože měl obavy, že nejnovější britské machinace jsou výsledkem tajného britsko-amerického dorozumění. USA se odklonilo od dřívějších stanovisek a hlasovalo stejně jako Rusko. Obě velmoci byly ještě podpořeny Francií. Výsledek hlasování byl tedy jasný:

Dne 29. listopadu 1947 Valné shromáždění OSN odhlasovalo rezoluci o rozdělení Palestiny a o vzniku židovského státu.

Plán OSN na rozdělení země, 1947
commons.wikimedia.org

Nenávist Arabů se nyní obrátila proti Spojeným státům, neboť věděli, že se americký vliv zasloužil o přijetí této nepříznivé rezoluce. Otevřeně hovořili o „zradě slibů" poskytnutých jak Rooseveltem, tak Trumanem. Arabové tedy nespolupracují.

4. ledna 1948 vydal Foreign Office prohlášení, že nebude pomáhat realizovat plán OSN, neboť se Židé a Arabové nemohou dohodnout.

V prosinci 1947 příslušníci Hagany zabili 10 Arabů. Palestinci na oplátku pobili všechny židovské obránce z řad Palmáchu (což je speciální úderná jednotka Hagany).

V lednu 1948 na Židy útočí Armáda osvobození, která již v prosinci obdržela zbraně. Židé při obraně spoléhají na Brity, ale záhy si pomáhají sami. Tyto boje se postupně rozrostly ve skutečnou občanskou válku. Již v únoru bylo hlášeno přes 2 500 mrtvých a raněných. Britské velení stáhlo většinu svých vojsk do zvláštních bezpečnostních zón, které bojující strany respektovaly.

Článek v egyptských novinách al-Mussawar, Káhira 3. dubna 1948: „Armáda osvobození dělá divy“.
commons.wikimedia.org

Jednalo se o novém americkém návrhu, který by znamenal rozdělení Palestiny a doporučoval ustavení desetiletého mezinárodního pověřenectví. Plán ovšem neprošel. V Ammánu zasedl LAS, který rozhodl o mobilizaci arabských armád a jejich přesunu na hranice Palestiny. Židovská agentura vytvořila Lidovou správu v čele s Ben Gurionem. Tato správa prosadila jednotné velení pro oddíly Hagany a IZL. Truman zatím slíbil předběžně uznat budoucí židovský stát s názvem Izrael.

Původně se měl dnem vyhlášení státu stát 15. květen 1948, kdy měla formálně skončit platnost britského mandátu, ale vysoký komisař Sir Alan Cunningham odplul den předtím, takže provolání nezávislosti bylo narychlo improvizováno.

Vznik Izraele

V ulicích největšího palestinského města Tel Avivu vládlo napjaté očekávání. Poslední britští vojáci již opustili zemi, naopak se všude shromažďovali občané čekající na zprávy o zrodu nezávislého židovského státu.

Slavící dav před Tel Avivským muzeem
commons.wikimedia.org

Ve 4 hodiny odpoledne promluvil židovský vůdce David Ben Gurion k novinářům, fotografům, politickým představitelům a k celému národu. Pod portrétem zakladatele sionistického hnutí, Theodora Herzla, přečetl prohlášení nezávislosti Izraele:

„...Ve světle přirozeného práva a dějin židovského lidu a také v souladu s rezolucí Organizace spojených národů vyhlašujeme založení židovského státu ve Svaté zemi, který od nynějška ponese název Izraelský stát."

David Ben-Gurion při vyhlášení nezávislosti pod portrétem Theodora Herzla.
commons.wikimedia.org

Prohlášení nezávislosti, které podepsalo 37 členů izraelské Národní rady, obsahovalo závazek „zajistit úplnou rovnost sociálních a politických práv všem obyvatelům bez ohledu na náboženství, rasu či pohlaví, zaručit svobodu náboženství, svědomí, jazyka, vzdělání a kultury, opatrovat svatá místa všech náboženství a dodržovat zásady Charty OSN."

Na tento den, 14. května 1948, Židé na celém světě nikdy nezapomenou. Po 2 000 let se vyplnil sionistický sen o návratu do pradávné vlasti Židů, do Palestiny. Ben Gurion se stal prvním předsedou vlády nového státu a s výjimkou krátkého období 1954 - 1955 zastával tuto funkci až do roku 1963.

Záhy poté, co Ben Gurion dokončil svoji řeč, rozezněly se nad Tel Avivem sirény. Tento poplach byl sice falešný, ale zcela jasný. Na hranicích Izraele se shromáždily armády šesti arabských států: Egypta, Sýrie, Saudské Arábie, Zajordánska, Libanonu a Iráku.

Ben Gurion při podpisu Deklarace nezávislosti.
Government Press Office (Israel), CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org

Všechny se připravovaly k útoku. Jejich cílem bylo pomoci Arabům, kteří již bojovali proti Židům v Palestině, a skoncovat s existencí Izraele téměř okamžitě po jeho zrodu. Arabové totiž odmítali plán OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947, neboť nebyli ochotni uznat nezávislý židovský stát na území, jež považovali za vlastní.

Palestinská válka 1948 - 1949

15. května obdržel Ben Gurion zprávu z USA a záhy i ze Sovětského svazu - obě země formálně uznaly Izraelský stát. Téhož dne odpoledne arabské armády jisté si svým vítězstvím zahájily útok.

„Naše armády a jejich vybavení," řekl syrský prezident, „patří k nejlepším a dokážou si s pár Židy snadno poradit."

Arabové velmi podcenili sílu Židů.

Arabská ofenzíva, 15. května - 10. června 1948
commons.wikimedia.org

Egyptská armáda postupovala od jihu na Tel Aviv a Jeruzalém. Na východě se dobře cvičená armáda snažila obsadit oblasti za řekou Jordán a na severu hodlaly armády Libanonu, Sýrie a Iráku obsadit Galileu a pak postupovat na Tel Aviv. Izrael se ocitl v pevném obklíčení. Největší kontingent vyslal Egypt, zatímco Sýrie, Irák, Zajordánsko a Libanon vypravily každý jen 2 až 3 tisíce vojáků. Saudská Arábie, která slibovala velké oddíly, nakonec poslal sotva 1 000 vojáků. Co se kvality týče, tak byla nejlepší arabská legie řízená přímo britskými důstojníky, na druhém místě byla armáda irácká, zatímco egyptská, syrská a libanonská byly ve špatném stavu.

Členové Arabské armády osvobození, Palestina, březen 1948.
Institut pro palestinská studia, www.palestine-studies.org

Velký důraz byl kladen na dobrovolnické oddíly - armáda osvobození byla soustředěna hlavně na severní frontě a palestinští Arabové zformovali tzv. judejskou armádu, jejímž jádrem bylo 6 000 palestinských veteránů 2. světové války. Izraelská pravidelná armáda se zrodila až s vyhlášením státu, branná povinnost se vztahovala na muže i ženy. Páteří armády byla stará organizace Hagany, která se nyní dělila na úderné oddíly (Palmách), pravidelné polní vojsko (Hiš) a teritoriální obranu ze starších ročníků (Mišmar). Celkově měl Izrael asi 32 000 veteránů s válečnými zkušenostmi. Početně dosáhla izraelská armáda 75 000 bojovníků včetně žen.

Než do Izraele dorazily zbraně, soustředili se Židé hlavně na obranu. Na celé jižní a severní frontě židovští osadníci úporně bránili své vesnice. Na východě ale zajordánská armáda obklíčila jeruzalémské Nové město. OSN navrhla, aby na Jeruzalém, v němž se nacházejí posvátné památky židů i křesťanů, byla uvalena mezinárodní správa. Izraelci ale byli odhodláni bránit si Jeruzalém pro sebe. To se jim také podařilo.

Izraelcům se také podařilo opatřit si více než 100 000 tun vojenského materiálu včetně prvních letadel a tanků. První velký kontrakt byl uzavřen v Československu, ale zbraně byly pašovány i z USA a ze západní Evropy.

Avia S-199 první izraelský stíhací letoun
commons.wikimedia.org

11. června bylo vyhlášeno měsíční příměří, na něž dohlížel jakožto prostředník švédský hrabě Bernadotte. Izraelci využili doby příměří k získání nových zbraní a vycvičení nováčků.

V červenci přešli izraelští vojáci do prudké ofenzívy a probíjeli se k Jeruzalému, cestou zabírali arabské osady. Statisíce palestinských Arabů se musely uchýlit do uprchlických táborů v Libanonu, pásmu Gazy a na březích Jordánu. Uprchlíky se stalo i 800 000 Židů, kteří žili na arabských územích.

Vojáci praporu Bejt Horon v ruském komplexu v Jeruzalémě, 1948
אוסף צילומי יעקב באוברג, CC BY 2.5, commons.wikimedia.org

Rostoucí síla Izraele dodala odvahu sionistickým teroristům z tzv. Sternova gangu. Ti zavraždili 17. září hraběte Bernadotta a zmařili naděje na další příměří.

Koncem roku 1948 již Izrael ovládal více než tři čtvrtiny západní Palestiny - tedy větší teritorium, než mu bylo přiznáno OSN. Zabral také zhruba polovinu území, jež mělo být osídleno Araby.

Vojenská situace v Palestině, 11. června 1948.
commons.wikimedia.org

V lednu roku 1949 byla poražena egyptská vojska na jižní frontě. Během jara Izrael a jednotlivé arabské státy postupně uzavírají dohodu o příměří.

11. května 1949 je Izrael přijat za člena OSN.

Téměř milion běženců vytvořil trvalé ohnisko politického neklidu na Blízkém východě. Po neúspěšných jednáních s Izraelem o návratu arabských uprchlíků do Palestiny vzniká z iniciativy OSN Agentura na pomoc uprchlíkům - UNRWA (United Nations Relief and Works Agency).

Uprchlický tábor Jaramana, Damašek, Sýrie, 1948
commons.wikimedia.org

Co se týče příměří - Egypťané podepsali dokument 24. února, Libanonci 23. března, Jordánci až 3. dubna a Syřané teprve 20. července 1949. Irák nikdy žádný dokument o ukončení války s Izraelem nepodepsal, ale zavázal se respektovat izraelsko-jordánskou dohodu. Pod izraelskou kontrolu se dostaly skoro tři čtvrtiny palestinského teritoria. Izraelské hranice přesáhly všechny původní plány na severu, západě i jihu. Arabové udrželi jen střední a východní oblasti (Předjordánsko) a pásmo Gazy.

V roce 1950 se Izrael profiluje jako stát, který se bude opírat o USA a mezinárodní židovské organizace. Propast mezi ním a SSSR, který doufal v socialistický charakter Izraele, se prohlubuje.

Suezská krize

Prohra suezských států měla silnou odezvu v Egyptě. Zde došlo 23. července 1952 ke svržení monarchie. Tento převrat byl dílem nejprve tajné organizace Svobodných důstojníků, která se po palestinské válce stala skutečnou politickou silou. Zpočátku byl v čele nové vlády generál Nagíb, ale v dubnu 1954 byl vystřídán plukovníkem Gamálem Abd an-Násirem. Tomu se podařilo vystrnadit z Egypta Brity, kteří si za to vymohli svobodné plavby Suezským průplavem. Československo prodalo v letech 1955 - 1956 Káhiře zbraně, což vyvolalo politickou krizi.

Britské a francouzské lodě a vrtulníky u Port Saidu
AP

Zatímco Britové a Francouzi usilovali o svržení Násira, Američané věřili v zapojení Egypta do blízkovýchodního bezpečnostního systému Bagdádského paktu. John Foster Dulles na tiskové konferenci 2. října 1956 opakovaně odmítl použití síly. Velká Británie a Francie se rozhodly pro samostatnou akci. Pro odvetnou akci byl získán i Izrael, který se netajil svojí snahou o změnu relativně nevýhodných hranic.

Ve dnech 22. až 24. října se na tajných třístranných jednáních dohodl scénář operace Mušketýr. Izraelská akce začala 29. října odpoledne seskokem výsadkářů. Do pohybu se daly i pozemní kolony a za necelých 24 hodin již kontrolovaly celý Sinajský poloostrov a zastavily se 16 km od Suezu.

Izraelští vojáci na Sinaji
IDF, CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org

O den později odevzdali Britové a Francouzi oběma stranám ultimátum, které žádalo zastavení bojů. Velká Británie vstupuje tedy do války dle plánu jako arbitr. Káhira odmítá dočasnou vojenskou okupaci měst Port Saidu i Suezu. Britští a francouzští výsadkáři obsazují ústí kanálu a jejich lodě bombardují egyptské pozice a přístav Port Said, který 2. listopadu ovládli, stejně jako Izraelci ovládli Gazu.

Izraelský postup na Sinaji a anglo-francouzský výsadek v Egyptě
commons.wikimedia.org

Proti britsko-francouzské intervenci vystoupil v televizním projevu americký prezident Eisenhower. Valné shromáždění OSN se vyslovilo k okamžitému ukončení bojů a nasazení mírových sil.

SSSR vyhlašuje ultimátum, podle něhož se v případě pokračování agrese vojensky postaví na stranu Egypta, a k turecké hranici byly demonstrativně přesunovány sovětské jednotky.

7. listopadu Britové a Francouzi „kapitulovali" a A. Eden ještě téhož dne podal demisi. V prosinci byla obnovena demarkační linie z r. 1949.

Royal Marine Commandos se stahují od Suezu, listopad 1956
www.nam.ac.uk, collection.nam.ac.uk

USA se v Eisenhowerově doktríně z 5. ledna 1957 zavázaly k hospodářské a vojenské pomoci zemím Blízkého a Středního východu.

Použitá literatura
Nálevka: Světová politika ve 20. století II.
J. Wanner: Krvavý Jom Kippur
M. Mendel: Židé a Arabové

Encyklopedie
Kdy, kde, proč a jak se to stalo
Historie světa

Časopisy
Historický obzor č. 2 a 3/90-články J. Wannera: Palestinská válka
Mezinárodní politika 2/99 Od palestinské autonomie k nezávislé Palestině - Miloš Pojar
Mezinárodní politika 8/99-Výsledek izraelských voleb - Miloš Pojar

internetové stránky
www.valka.cz

TV
Stíny šestidenní války - z cyklu Válečná tajemství