Main Menu
User Menu
Británie osaměla. Po pádu Francie se německá vojska přihrnula ke kanálu La Manche. Plány předpokládaly provedení invaze do Británie s nasazením celkem 37 divizí tří německých armád. Proti nim stojí za kolem čtyřiceti kilometrů širokou mořskou úžinou - prakticky nikdo. U Doveru, na nejcitlivějším místě pobřeží, mají Britové 1 divizi, v druhé linii pak dvě a půl divize a ve třetí 3 brigády. Jedna divize je pak na severu od Londýna, který samotný hájí tři brigády. Všehovšudy tedy asi 6 divizí, k tomu zhruba 150 tanků takové kvality, že měly cenu jen o málo větší než kov, ze kterého byly vyrobeny. Dále je na ostrově dalších osmnáct divizí, avšak jen na papíře, v nejlepším případě bez výzbroje. Naprostá většina britské výzbroje totiž zůstala ve Francii, u Dunkerque. Některé jednotky byly tedy vyzbrojeny děly sebranými z muzeí... Pancéřovaná divize nemohla konat cvičení s tanky, neboť je neměla (používala místo nich pekařských vozíků). Na celém ostrově tedy byla všehovšudy jediná vojensky organizovaná plně vybavená jednotka - 1. kanadská divize. Za této situace se začala organizovat ozbrojená milice - Homeguard. Každá vesnice byla tehdy tvrzí s kryty pro občany a dobře organizovanou místní obranou. Jenže se nedostávalo zbraní ani pro vojáky, ne tak pro členy milice. Británie tedy proti německé válečné mašinérii, která už převálcovala půl Evropy, stála se světlomety, loveckými puškami, gumovými obušky a holemi. Teprve v červenci dostala od Ameriky milion pušek a tisíc polních děl s municí. Na zprávy, že i civilní obyvatelstvo se chystá k obraně, odpověděli Němci hrozbami, že v tom případě nebudou činit rozdíly mezi vojáky a "nevinnými civilisty".


Je jednou z nejpozoruhodnějších chyb Němců ve válce, že ačkoliv byli s Británií ve válečném stavu už přes půl roku a plánovali invazi do Francie, absolutně nevypracovali ani rámcový plán na dobytí britského ostrova, a to ani tehdy, když byla porážka Francie již jistá. Je tudíž jisté, že Hitler spoléhal na to, že s Británií uzavře příměří. V její zoufalé situaci jí ho také v červenci nabídl. Anglie, ta samá Anglie, která před dvěma lety obětovala Československo, jen aby se vyhnula válce s Hitlerem, tuto nabídku odmítla, a to dokonce urážlivým způsobem. Byla rozhodnuta bránit každou píď své země. Pokračovala v blokádě Německa, nyní po dobytí Norska a západu Evropy značně ztížené a málo účinné, a navíc přešla k útoku, i když jím bylo spíše symbolické komáří bodání - začala bombardovat Německo. Hitler nařídil až 2. července promyslet, jak by se invaze dala provést; v té době ale stále doufal, že Anglie na jeho nabídku přistoupí. 16. července vydal příkaz skutečně se na invazi připravit, plán byl pokřtěn Seelöwe (Lvoun). Měl být přichystán do poloviny srpna.


Němci však na takový podnik, jakým invaze do Británie byla, nebyli připraveni, štáb s ním nepočítal a vojáci neprošli žádným patřičným výcvikem. Operace byla připravena dost nakvap. Její hlavní část byla svěřena maršálu von Rundstedtovi, který dostal skupinu armád A sestávající ze dvou armád (16. a 9.). Ty se měly nalodit na kvapně shromážděné loďstvo ze všech koutů Německa, Francie, Dánska a Norska v různých přístavech mezi ústím řek Seiny a Šeldy a vylodit se na jihovýchodním pobřeží Anglie mezi Brightonem a Folkestonem. Oblast z mnoha útesy mezi Folkestonem a Doverem měla ovládnout divize výsadkářů. V první vlně mělo přistát během čtyř dnů 10 divizí (více než třetina plánovaného celkového počtu 250 000 vojáků) a vybudovat široké předmostí. Bylo také vyčleněno zhruba 650 tanků, které měly být všechny přepraveny hned v první části operace. Zhruba po týdnu měl pak začít hlavní postup, jehož cílem bude postoupit daleko do vnitrozemí, nejdřív k Temži a poté k Londýnu. 6. armáda měla provést pod velením polního maršála von Reichenaua vedlejší operaci, vyplout z Cherbourgu a vylodit se v Lymeském zálivu. Pak měla postupovat na sever k ústí řeky Severn. Druhou vlnu invaze mělo tvořit mobilní vojsko, které by rozšířilo úspěchy už dosažené, složené ze tří motorizovaných a šesti pancéřových divizí. Pak měla přijít třetí a čtvrtá vlna o devíti a osmi pěších divizích.


K transportu první vlny bylo potřeba obrovské množství lodí, 155 dopravních (celkový výtlak 700 000 tun), 1 720 bárek, 470 remorkérů a 1 160 motorových člunů. Přípravy byly zahájeny až na konci července, kdy už bylo i Hitlerovi definitivně jasné, že s Anglií příměří neuzavře, a německý námořní štáb prohlásil, že potřebný počet lodí je možno shromáždit na pobřeží nejdříve v polovině září. Hitler však nařídil, aby se vše připravilo do poloviny srpna. Na konci července, po rozpravě s Raedrem, se situace změnila: Hitler uznal stanovisko námořnictva a souhlasil s odkladem do poloviny září. Námořnictvo však mezitím navrhovalo, aby byla operace přeložena až na jaro 1941. Byla zde totiž jedna významná překážka: Němci si vůbec nevěřili, že v momentě, kdy se na scéně objeví Královské námořnictvo, dokáží zajistit bezpečnost přepravovaného vojska. Stejně tak si byli vědomi rizika vzdušných útoků; nevěřili, že by Luftwaffe nad kanálem dokázala zajistit bezpečnost. Proto bylo nakonec rozhodnuto, aby se Göring pokusil rozvrátit ze vzduchu obranu britského námořnictva a rozdrtit jejich letectvo.


V bitvě o Británii neměli Němci tak velkou početní převahu, jak se soudilo. Nebyli schopni udržovat stálý útok, vlnu za vlnou masivních náletů. Německé letouny měly také oproti britským několik nevýhod - Me 109 měl vyšší rychlost než britské stíhačky, ale horší manévrování, na začátku bitvy také neměl pancéřovou ochranu pilota, i když měl neprůstřelné nádrže, což zase postrádali Britové, jeho skutečný dolet byl také mnohem nižší než si Němci představovali, z celkového času operačního letu - 95 minut - potřeboval 75-80 minut na dolet k cíli. Me 110 byl zase příliš pomalý a těžko manévroval, i když měl daleko větší dolet; nakonec ho pro jeho vlastní ochranu musely doprovázet Me 109. Britové používali hlavně stíhačky Hurricane a Spitfire, ale měli velký nedostatek pilotů, i když jejich úroveň výcviku byla vysoká. Naopak Němcům přicházelo z leteckých škol více pilotů, než kolik jich mohli nasadit. Uškodilo jim však, že Göring a ostatní velitelé považovali stíhačky za druhořadou, obrannou zbraň, a nejlepší stíhači přestupovali k bombardérům, aby vyrovnali ztráty na jejich posádkách. Hlavní nevýhodou Němců však byla špatná zpravodajská služba - ta podceňovala britskou výrobu stíhaček (počítal se 180-300 kusy měsíčně, skutečnost byla 460-500 strojů měsíčně), hlavně však naprosto nedocenila význam radaru, i když o něm věděla už od roku 1938. Podceňovali dosah a účinnost britských stanic, a to i přes to, že obsazením Francie získali mnoho důležitých informací o tomto novém systému. Sám Göring vůbec nebral v úvahu možný účinek radaru v bitvě a Luftwaffe se nikdy nezaměřila na jejich zničení či aspoň dočasné přerušení provozu. Další německou nevýhodou bylo počasí, které bylo nad Kanálem často nepříznivé a jeho změna přicházela od západu, takže o ní věděli první Britové. Němci však naopak měli lepší plánování v případě letců, kteří se zřítili do moře; britští piloti museli spoléhat zpočátku na štěstí, že je někdo zachrání, což bylo o to vážnější, že pilotů byl jak již řečeno velký nedostatek, kdežto Němci pro záchranné akce používali asi 30 hydroplánů Heinkel. Německé posádky bombardérů i stíhací piloti byli vybaveni záchrannými čluny, vestou a světlicemi i chemikálií, která kolem nich na hladině vytvořila jasně viditelnou světle zelenou skvrnu. Po nouzovém přistání na moří měla posádka 40-60 vteřin na to, aby se dostala ze stroje na moře. Nad Británií však musely německé stroje čelit nejen stíhačkám, ale také pozemní protiletadlové obraně. I když ta sestřelila poměrně málo německých letadel, vytvářela u Britů pocit bezpečí a zvyšovala napětí na straně útočníka. Dalším prvkem protiletecké obrany byl balonový zátaras, který chránil před bombardováním. Šlo o řetěz upoutaných balonů ve tvaru klobásy ve výšce až 1525 metrů, který zajišťovalo samo RAF a byl pod zvláštní kontrolou. Protiletadlová obrana však trpěla tím, že už v předválečných letech byla nová děla dodávána jen váhavě a se zpožděním, navíc výprava do Norska si také vyžádala množství protiletadlových děl a mnoho jich bylo také potřeba na obranu kotvišť námořnictva, jakmile Britové zjistili, že jedním z cílů německých náletů je jejich loďstvo. A tak celkový počet protiletadlových baterií v Británii zdaleka nebyl na požadované či ideální úrovni. Navíc jich bylo potřeba více než se předpokládalo, protože po pádě Francie a Norska se Británie ocitla v kruhu nepřátelských základen, ze kterých mohly být nálety prováděny.


Úvodní fáze bitvy o Británii byla charakterizována postupným rozvíjením německé aktivity. Kesselring ani Speerle (velící generálové Luftwaffe) neobdrželi až do 6. srpna instrukce, jak mají leteckou bitvu vlastně vést. Na počátku proti sobě stály tyto síly: Němci měli k dispozici 875 standartních bombardérů pro horizontální výškové nálety a 316 střemhlavých bombardérů, které se tak dobře osvědčily v Polsku. Ta však byla tak nechráněná proti britským stíhačkám, že byla 18. srpna stažena z boje a ponechána v záloze pro invazi. V Norsku a Dánsku měla Luftwaffe kromě toho k dispozici 123 bombardérů, ty se však do bitvy zapojily na jediný den, 18. srpna. Dále měli Němci 929 použitelných stíhaček, což znamenalo, že pokud chtěli bombardéry chránit, nemohli jich nikdy nasadit více jak polovinu, neboť na obranu jednoho bombardéru bylo třeba minimálně dvou stíhaček. Britové měli 650 stíhaček. Během celého roku se v Británii vyrobilo 4 283 stíhaček, v Německu 3 000. Na začátku srpna měli Britové 1 434 pilotů, ale jejich týdenní ztráty činily průměrně 120 mužů. Němci tedy postupně rozšiřovali své letecké operace proti britským lodím a přístavům a snažili si vylákat britské stíhačky; britští velitelé však lidskými zdroji velmi šetřili (dokonce se uvažovalo o stažení obranné linie k Londýnu, aby se německým pilotům znevýhodnila pozice, protože by museli operovat velmi daleko od svých základen a měli krátký čas na boj; zavrhlo se hlavně kvůli vlivu na morálku civilistů i letců). Pravidelné útoky na lodě začaly 3. července, dalšího dne byl napaden námořní přístav u Portlandu 87 střemhlavými bombardéry, avšak bez velkého účinku. 10. července byl napaden konvoj z Doveru, avšak malá skupina německých bombardérů s početným doprovodem stíhaček proti britským Spitfirům neuspěla. Pak přišlo několik úspěšných útoků na torpédoborce v Doveru, což přimělo britské velení k rozhodnutí, aby se stáhly do Portsmouthu. 7. srpna němci zachytili britský konvoj, napadli ho střemhlavými bombardéry s doprovodem a potopili lodě o celkovém výtlaku téměř 70 000 tun; přišli při tom o 31 letadel.


Během první fáze, od 3. července do 11. srpna, ztratili Němci souhrnně 360 letadel, Britové 203 stíhaček (tuto ztrátu téměř nahradila týdenní produkce). Hitler ve svém opožděném rozkaze až 1. srpna nařídil, aby Luftwaffe zničila nepřítelovo letectvo co možná nejdříve, a Göring po poradě s výkonnými veliteli rozhodl, že velká ofenziva začne 13. srpna pod názvem Adlertag, Den orla.




Bitva o Británii je jedním z nejznámějších období druhé světové války. Účastnilo se jí poměrně malé množství mužů, z nichž mnozí byli cizinci, kteří do Británie přišli bojovat proti nacistům, kteří obsadili jejich zemi - Poláci, Češi, Slováci. Celá akce měla být přípravou německé invaze na ostrov, bylo potřeba vyčistit vzdušný prostor a oslabit britské loďstvo. Do boje byla tedy z německé strany nasazena jedna z jejich zatím nejlepších zbraní - Luftwaffe.Soupeřem Luftwaffe se musí stát britské Královské letectvo, RAF (Royal Air Force). To proti Němcům bojuje všemi silami; početně je na tom však mnohem lépe německé letectvo.


Střety mezi Luftwaffe a RAF se nad ostrovem odahrávaly už od počátku července, Němci bombardovali několikrát základny britského námořnictva a několik konvojů, ale Bitva o Británii začala 1. srpna Hitlerovým rozkazem Luftwaffe, aby zničila leteckou sílu nepřítele. Hned 1. srpna Němci podle svých slov provádí nad ostrovem výzvědné lety, při nichž byla bombardována zbrojní střediska Swansea, Plymouth a Filton. Současně ujišťují, že to, co se děje dosud, je jen pícháním jehlou ve srovnání s tím, co přijde. V prvním týdnu bitvy o Anglii nasazovali průměrně 100 letounů denně, z nichž bylo průměrně 18 sestřeleno. 8. srpna, po několika náletech menšího měřítka, Němci oznamují, že zahájili válku proti Anglii. Začali ji prvním velkým útokem, který směřoval na konvoje a některé přístavy; je při něm sestřeleno 36 německých stihaček a 27 stuk. 12. srpna pak směřuje další německý útok na Portsmouth a na Dover (ten byl stukami bombardován poprvé už 2. srpna). Německé noviny mají tohoto dne poprvé dovoleno zaznamenat, že "velká letecká bitva nad Anglií se rozpoutala". Den poté byla zahájena velká německá ofenziova známá jako Adlertag. Německý útok směřoval na letiště a protiletadlové baterie, neklamné to znamení toho, že Němci narazili na silný odpor. Letecký boj trval toho dne od úsvitu do soumraku, Němci uvádějí 69 sestřelených britských stíhaček. 15. srpna vyslali Němci na britské přístavy a letiště již 1 000 letadel, z nich bylo sestřeleno 185. Do 15. srpna ztratili Němci již 472 strojů, což je podnítilo ke změně taktiky: začali šetřit stukami, jež tvořily největší část ztrát, a zečtyřnásobili ochranu stíhači. Od této taktiky však bylo také upuštěno po hrozivých ztrátách Messerschmidtů. Od té doby jsou nálety sice časté, ale méně hrozivé, protože jsou prováděny většinou stihači svrhujícími pumy z velké výšky. Britové tedy postavili Luftwaffe před tak odhodlaný a inteligentní odpor, že jej nemohla prorazit. Hlavním činitelem britského úspěchu však byla odhodlanost a tvrdošíjnost britských (ale i zahraničních, včetně československých) letců i obyvatelstva. Morálka byla tak vysoká, že Britové, kteří žili ve stavu permanentního očekávání německé invaze, si nakonec přáli, aby se o ni Němci pokusili, a oni se s nimi mohli utkat.


19. srpna tvrdí Němci, že Británie za poslední týden přišla o 505 strojů. Ty však nebyly sestřeleny jen nad ostrovem - také nad Německem noc co noc s protiletadlovou obranou soupeří britské bombardéry Wellington a Lancaster; dokonce nad vzdálenou Itálií je bombardován Turín. 20. srpna, kdy Němci bombardují hrabství Suffolk, Norfolk a Oxford a také letiště v bezprostřední blízkosti Londýna, prohlásil Churchill, že nová britská produkce již převyšuje nepřítelovu. Němci se tomuto tvrzení sice vysmáli, nicméně mezi jejich sestřelenými letouny prý bylo možno nalézt i modely nejnovější, z roku 1940. To by znamenalo, že Luftwaffe byla nucena sáhnout k rezervám. 26. srpna pak byl poprvé bombardovýn Berlín jako odveta za nedávný německý nálet na Londýn. Němci toho dne svrhli na Británii 150 tun pum. Britové odpověděli novým útokem na Berlín, jejich letadla se dostala až nad Pomořany a kromě trhavých pum byly použity i zápalné. Začalo září a letecká válka zuřila v plné síle dál. Stále další a další nálety se valily na Londýn (při jednom z nich zrovna vjel vlak se snídajícím Churchillem na nádraží; ministerský předseda v klidu dojedl). 4. září pronesl Hitler jeden ze svých vzteklých projevů, onen známý, ve kterém odsuzuje britské útoky na Německo a vyhrožuje vymazáním britských měst ze zemského povrchu ("wir werden ihre Städte ausradieren"). Současně pronáší projev Winston Churchill. Prohlásil v něm, že poměr německých sestřelených letadel ku britským je 3:1 a že nálety na Londýn nezpůsobily Němci předpokládanou škodu - během srpna bylo pobořeno jen 800 domů. V září prý očekává boje mnohem těžší, ale protože Luftwaffe decimují těžké ztráty, RAF se blíží jejich početním stavům. Navíc má kvalitnější piloty; Němci velkou část svých zkušených letců již ztratili. Nad Anglií bylo v té době 400 německých letounů denně, onoho 4. září jich bylo sestřeleno 30, z toho 7 československými letci (celkem do té doby podle armádní zprávy sestřelili 16 letounů; byli ovšem nuceni bojovat na strojích, které neznali, což vysvětluje i vysoké ztráty právě mezi Čechoslováky).


7. září Němci poprvé hlásí, že napadli Londýn "většími silami". Poté co pochopili, že RAF nepřemůžou, rozhodli se pro změnu taktiky - snaží se nyní převážně nočními nálety a bombardováním Londýna (ale i jiných britských měst) podlomit morálku britského civilního obyvatelstva. Hitler doufá, že tlak veřejnosti donutí zarputile bojující vládu Churchilla odstoupit a do čela země se dostanou politici ochotní uzavřít s Německem mír. Roztřískat druhé největší město na světě s jeho nemocnicemi, památkami, sbírkami a obytnými domy je tedy poslední šancí Němců jak dovést svou válku k rychlému vítězství. Bombardování je vydáváno za odvetu za britské nálety na říšské území a jejich útoky na "nevojenské cíle"; tytéž nálety jsou ovšem popisovány jako komáří bodání několika britských letadel, které shazují své pumy z astronomických výšek. Během týdne od 1. do 8. září byli Němci nad Londýnem čtyřicetkrát. Podle jejich údajů dopadlo na Londýn již přes milion kilogramů bomb všech kalibrů. 10 září je novým vrcholem útoku, Němci se již začínají domnívat, že britská obrana a odhodlání slábne; podařilo se jim totiž předtím několik denních i nočních náletů, které se nesetkaly s patřičnou odezvou. Britové je z omylu vyvedli již příštího dne, kdy podnikli po velkém náletu na Hamburg "sprostý a zákeřný útok na Berlín. Darebáčtí britští letci poškodili německé památky a cenné budovy v Berlíně. Házeli pumy i na Akademii umění a říšský sněm" (obdivuhodný výkon, uvážíme-li že pumy byly shazovány hrstkou letadel z astronomických výšek...) "Ostrý německý meč odpoví na toto ďábelství". 11. září se situace opakuje - Londýn i Berlín. Němci teprve teď přiznávají, že shazují pumy také na lidská obydlí; mohou za to samozřejmě "lehkomyslní Angličané, kteří zakládají vojenské objekty hned vedle obytných čtvrtí nebo přímo v nich". Churchill toho dne prohlásil, že britské letectvo je na vrcholu svých sil. V té době se Luftwaffe cítila již poražena. Nic nepomohlo ani to, že "nápor osobně řídí říšský maršál ze severní Francie".


Od velké porážky 15. září začal německý tlak ochabovat, i když ještě bylo podniknuto několik větších náporů. Londýnská letecká obrana zesílila svou činnost (každou noc bylo prý vystříleno půl milionů šrapnelů), navíc 21. září zasáhly do boje první britské noční stíhačky. To způsobilo, že německé nálety ztratily svou sílu. Pro Londýňany skončilo několikatýdenní období, kdy spali jedině v krytech a podzemní dráze. V noci na 16. září bylo podle Britů sestřeleno 185 německých letadel, což by byl rekord britské obrany a vrchol německých ztrát, ve skutečnosti to bylo 60 letounů. Podle německé zprávy ze 24. září, která je jakousi bilancí bitvy o Británii, bylo od 10. srpna na ostrov svrženo 23 milionů kilogramů pum, provedeno 200 útoků na přístavy a 700 na letiště a města, zničeno bylo 6 000 průmyslových objektů, z toho 1 400 v Londýně. Britská úřední zpráva zase bilancuje německé ztráty: v září bylo nad ostrovem sestřeleno více než 1 000 německých letadel (počet je zhruba dvakrát nedhodnocen), RAF přišla o 286 stihačů. Němci jsou nad Británií "za nejnepříznivějšího počasí" a útočí, "ač obloha byla zastřena". Jsou si "vědomi své převahy a nenechají se žádným anglickým terorem vyprovokovat k příliš předčasnému neúprosnému zničujícímu úderu". Přeloženo to znamená, že se Němci stahují a snaží se uklidnit obyvatelstvo, které pomalu začíná tušit, že Němci utrpěli svou první významnou porážku v této válce a že nyní válka směřuje k dlouhodobým bojům.


Bitva o Británii, první z několika rozhodujících faktorů ve vývoji druhé světové války, tak skončila vítězstvím Britů, především díky jejich houževnatosti, neústupnosti a statečnosti. Vojensky se ukázalo, že Luftwaffe není tak dokonalá, za jakou ji mnoho lidí v Německu i v celém světě považovalo. Zbývá otázka, proč Hitler neprovedl invazi na ostrov okamžitě po svém vítězství ve Francii, kdy byla Británie v zoufalém stavu popsaném v úvodu. Zcela jasná odpověď neexistuje, jisté je, že Hitler věřil, že celou věc vyřeší rychlým uzavřením míru, neboť se chtěl obrátit na východ; nepočítal však s tím, že jeho nabídka bude zemí v takovém stavu jednoznačně odmítnuta. Dalším problémem byl nedostatek plavidel potřebných k provedení invaze. Jakékoli vylodění, i přes úžinu tak úzkou jako kanál La Manche, je totiž nesmírně náročnou vojenskou operací. Němci zrekvírovali všechna dostupná plavidla po celém pobřeží od Norska až po španělské hranice, ale to byla plavidla nevyhovující požadavkům na invazní loďstvo. Britové svými pravidelnými nálety způsobovali Němcům mimo jiné ztráty na těchto plavidlech soustředěných v jednotlivých docích a mnoho jich při svých cílených útocích zničili. Hlavním kamenem úrazu by bylo vylodění na britském pobřeží, které se plnilo překážkami a zátarasy, ale hlavně zranitelnost invazních sil ze vzduchu; to byl ostatně důvod, proč bylo nakonec rozhodnuto o svedení letecké bitvy. Mnohem později řekl Churchill v jedné své řeči: "Kladl jsem si často otázku, co by se stalo, kdyby byl Hitler posadil svých tři čtvrtě milionů vojáků na lodi a čluny, poslal je přes průliv a vzal na sebe riziko, že pozbude tří čtvrtin svého mužstva. Bylo by bývalo došlo k hrozným jatkám..." nedořekl, co je zjevné: Británie by tehdy zřejmě padla, i když za cenu větších německých ztrát. Hitler projevil rys pro něj dosti nezvyklý, a sice šetřil životy. Zřejmě věděl, že je brzy bude potřebovat jinde, na východě.


(autor:kapa)[/url]
URL : https://www.valka.cz/10-Bitva-o-Britanii-t42822#168886Verze : 0
MOD