08. Útok na Benelux a Francii

Německé napadení zemí Beneluxu


Tyto tři státy byly od vypuknutí 2. světové války neutrální. Na počátku spolupracovaly částečně se Spojenci, ale když se ukázalo, že Němci nebudou muset válčit na druhé frontě (se Sovětským svazem) a přesunuli celou svou armádu na západ, zalekly se a vyhlásily co nejpřísnější neutralitu. Po německém napadení Norska a Dánska přesunuli Belgičané svá vojska na hranice s Německem, ale se Spojenci žádnou těsnější spolupráci nenavázali. V té době se ve vojenských kruzích spojeneckého tábora vyskytl návrh preventivně tyto tři země obsadit. Politikové se pokusili získat souhlas vlád Belgie a Holandska se vstupem svých vojsk na jejich území, ale byli odmítnuti. Tím byla zmařena poslední naděje Spojenců chopit se iniciativy.


10. května 1940 předal Berlín belgické a holandské vládě stejně znějící nóty. Tvrdilo se v nich, že pravým cílem Anglie a Francie je napadnout tyto země a přes jejich území Porúří. Němci prý uznávali neutralitu těchto států, ale nyní jsou nuceni zakročit. Svůj útok na Holandsko zdůvodňovali hlavně přelety britských strojů nad územím Holandska; útok na Belgii zase její údajnou spoluprací se Spojenci po vojenské stránce (důkazem čehož byla vojska na hranicích s Německem, zatímco hranice s Francií byla nechráněná); proti Lucembursku ani německá propaganda nic nedokázala vymyslet, neboť Lucembursko střežilo svou neutralitu skutečně velmi pečlivě, a tak Němci prohlásili, že přes jeho území měl taktéž směřovat spojenecký útok na Porúří, a proto ho musí zabrat a po válce mu vrátí samostatnost. Všechny země pak Německo nařklo z toho, že jejich veřejné mínění a tisk jsou na straně Spojenců.


Německá armáda začala útok 10. května 1940 za úsvitu (v půl šesté ráno). Hitler se přesunul na frontu, aby mohl osobně řídit válečné operace. Němci zaútočili na nejširší frontě - podél hranic s Lucemburskem a Belgií až po střední Holandsko. Zároveň zahájili mohutné nálety a do vnitrozemí vysadili mnoho skupin parašutistů. Zaměřili se především na letiště, jen prvního dne napadli 72 letišť, od belgických Antverp až po francouzský Lyon; belgická letiště během prvního dne prakticky přestala existovat. Odpor na hranicích byl všude zlomen a bránící se vojska se stahovala na obranné linie. Ty tvořila v Belgii řeka Mása a Albertův kanál, spojující tuto řeku s mořem poblíž Antverp. V důsledku belgického křečovitého lpění na neutralitě se francouzská vojska mohla do země vydat až po německém útoku. Dala se tedy na pochod a ještě téhož dne již byla zapletena do bojů s Němci. Německá bombardující letadla vyhnala na komunikace v Belgii ohromné množství uprchlíků, kteří se vydali vstříc hranicím s Francií a přispěli tak k dokonalému chaosu. Armády spěchající na frontu v něm mnohdy zůstaly bezmocně trčet, ostřelovány dalšími německými stukami. Německá armáda mezitím v odpoledních hodinách pokročila až k Máse a Albertovu kanálu, a obojí na několika místech překročila. Právě tady se setkala s Francouzi.


Následujícího dne Němci pokračovali v bojích na Máse a Albertovu kanálu, vzdala se nejsilnější tvrz pevnosti Lutychu, ovládající přechody přes Másu i Albertův kanál. Němci vysadili další parašutisty, pokusili se navázat kontakt s "pátou kolonou". Následujícího dne, 12 května, je obsazena severní část Holandska a odříznuta od části střední, když Němci dospěli až k Severnímu moři; obsazeno je celé Lucembursko a armáda přes něj postupuje do jižní Belgie směrem na Francii; pokračují nálety, napadaná oblast je dále rozšířena až na Orleans; pokračují také boje na Máse a Albertovu kanálu, kde Němci opět na několika místech pronikají belgickou obranou; Lutyšská pevnost je místem prudkých střetů, ale plní svou funkci, to je zdržovat postup Němců. Největší katastrofou je ale rozklad Corapovy armády, která tvoří svorník mezi armádou severní a jižní a v panice prchá k západu.


Další den je oznámeno, že německé oddíly se spojily s jednotkami v okolí Rotterdamu, které tam byly vysazeny již prvního dne bojů. Na citadele Lutychu je vztyčena německá vlajka, ale vnější pevnůstky ještě kladou odpor. Teprve nyní se do Begie dostáva britská armáda, ale je již pozdě, stihne jenom ústup... Hlavním faktorem těchto bojů je rychlost německého útoku. Ta společně s průlomy v obranných pozicích nedovolí Francouzům nastoupit na frontu a soustředit se. Následujícího dne se vzdal holandský velitel Rotterdamu poté, co mu bylo pohrozeno ničivými nálety německých bombardérů. S vidinou záchrany města tedy s téměř celou armádou kapituloval. Z technických důvodů k tomu došlo několik minut po lhůtě, kterou Němci stanovili, a Rotterdam byl vzápětí bombardován Kesselringovým leteckým sborem. Zahynulo 60 000 lidí. V Belgii si Němci začali klestit cestu na Brusel a Antverpy. Zároveň zaútočili na jih, na Ardenny, a dostali se na francouzské hranice. Překročili Másu na francouzskou stranu a vtrhli do Sedanu a Dinantu. Tím pronikli i francouzským obranným systémem. Corapova armáda otevřela nový průlom o šíři 50 kilometrů a vystavila tím velikému nebezpečí zbytek francouzsko-britské armády. Gamelin však váhá s rozkazem k ústupu ještě téměř dva dny, což nakonec povede ke zkáze severní armády. Cesta na Paříž byla obnažena. Na francouzské straně hranic se objevily obrovské kolony belgických uprchlíků. A konečně holandská vláda opustila hlavní město a uprchla do Londýna, odkud Holanďany vyzývala, aby nepřestávali v odporu. Holandská armáda však již nebojuje, belgická ustupuje ke svým posledním obranným liniím.


Tak tedy končí první období váky na západní frontě, trvající pět dní, v jehož průběhu Němci rozdrtili holandskou armádu a se svými 120 divizemi měli (nejen) početní převahu nad všemi nepřátelskými vojsky dohromady. Francouzské jednotky byly rozmístěny tak, že do těchto rozhodujících bojů zasáhla jen jejich menší část, britské sbory se do styku s nepřítelem dostaly teprve tehdy, kdy bylo již rozhodnuto, a jsou pouze strženy do zmatku ústupu a porážky. Němci většinu svých sil nasadili v Belgii a z nich zase valnou část ve směru nejkratší cesty na Paříž, tedy přes Ardenny, a dosáhli již francouzského Sedanu.


(autor:kapa)


Boje ve Francii


Po kapitulaci holandské armády vypadala 16. května strategická situace na západní frontě následovně: Němci v Belgii ohrožují Antverpy i Brusel, Belgičané i Francouzi s Brity prakticky neustále ustupují. Jižněji, mezi Namurem a Sedanem, německá armáda ničí poslední zbytky nešťastné Corapovi IX. armády a uvolňuje si tím přímou cestu na Paříž. Postavení Gamelina, vrchního velitele francouzských vojsk a formálně také všech spojeneckých vojsk, se pomalu ale jistě hroutí. Hned dalšího dne padla belgická Lovaň, když se jižně od města francouzsko-britské pozice zhroutily. K večeru pak německé síly vtrhly do Bruselu, poté co spojenecká vojska provedla "taktický ústup" na západ. A zároveň s boji v Belgii Němci velkými tankovými silami prorážejí francouzskou obranu mezi Maubeuge a Cagignanem.


Příštího dne, 18. května, získají Němci Antverpy, Britové ustoupili na západ. Avšak ukáže se, že Němci naprosto proti očekávání nepoužili nového průlomu mezi Maubeuge a Cagignanem, ke kterému došlo předchozího dne, k pronikání na Paříž, nýbrž táhnou přímo na západ, na Amiens, kterého tohoto dne již dosáhne jejich předvoj. Při pohledu na mapu je již jasné, co to všechno znamená. Němcům se zdařil jejich brilantní strategický plán. Britové, Francouzi bojující v Belgii i Belgičané jsou odříznuti od francouzských jednotek na jihu, bránících cestu na Paříž. Následujícího dne hovoří nový britský předseda vlády Winston Churchill poprvé v rozhlase, a svůj proslov končí slovy "Bude to hrozný boj." Celá záležitost se začíná stále více dotýkat zoufale nepřipravené Anglie. 20. května Němci zahájili hrozivý postup. Provádějí nyní tři veliké útoky: jednak ofenzivou v severovýchodní Belgii nutí britský expediční sbor neustále ustupovat na západ; zároveň celý prostor, ve kterém spojenecká vojska v Belgii operují, obkličují z jihu, takže 1. armádní skupina sestávající z 20 belgických, 8 francouzských a 8 britských divizí se dvěmi divizemi jízdy se ani přes prudké boje nemůže probít na jih a spojit se se zbytkem armády. Němci navíc z Amiensu vymrští pancéřové chapadlo k Abeville, tedy k moři, a tím zajistí, že Francouzi nemohou jejich armády obejít podél pobřeží. Obklíčení je tím tedy dokonáno. Armády Francie, Velké Británie a Belgie, které dostaly kvůli Gamelinovu váhání rozkaz k ústupu příliš pozdě, jsou tísněny v tak malém prostoru, že se ani nemohou řádně rozvinout, a německým útokem v Belgii nuceny ustupovat na západ, do stále menšího prostoru. Jenže Němci zároveň útočí ještě třetím směrem - od průlomu u Sedanu tentokrát skutečně směrem na Paříž.


Za této situace ve Francii konečně propukla krize, generalissimus Gamelin je sesazen a na jeho místo je povolán Weygand, veterán 1. světové války. Weygand však byl nucen vrhnout se po hlavě do svých úkolů, a zatímco se rozkoukává, propásne možnost ze severu zaútočit na nejslabší bod německého obklíčení. Tento navrhovaný manévr měl jistou naději na úspěch, avšak nebyl včas uskutečněn. Němci mezitím vyrazili od Abbeville na západ, což znamená obchvatný manévr Paříže ze severu. Weygand nakonec zřejmě pod vlivem Pétainovým upustil od svého dalekosáhlého plánu - chtěl vyklidit všechny opevněné pozice a celou armádu na západ, takže by po porážce mohla být francouzská vojska evakuována do Británie či kolonií - a spokojil se s bojem z hodiny na hodinu. 25. května bylo Němci oznámeno, že kruh kolem severní armády je značně zesílen a definitivně uzavřen. Od této chvíle již nebylo naděje na úspěch útoků prováděných ze severu i z jihu. Ve Velké Británii propukly zmatky, jak se Němci přiblížili k anglickému pobřeží. Vojenské posádky byly urychleně přemístěny ze severu na jih, Londýn začali obyvatelé hromadně opouštět, všude se připravovali na německé parašutisty, silnice a strategické mosty byly podminovávány. Francie měla tou dobou ve zbrani 5 milionů mužů, kdežto Anglie jen 2 miliony, z nichž značná část musela být teprve vycvičena. Churchill využil celkové atmosféry a nechal si schválit mimořádné plné moci, jaké ještě nikdy v historii nebyly britskému předsedovi vlády uděleny. Dávaly vládě "svrchovanost nad všemi poddanými a jejich majetkem" a Churchill začal napravovat staré nedostatky.


Avšak nic z toho již nemohlo Francii pomoci. Zatímco Francouzi vrhli do boje 70 divizí, anglických bojovalo pouze 10. Kolem 24. května (což ještě nebyl vrchol paniky) se odhadovalo, že na francouzských silnicích se pohybují na 3 miliony belgických a francouzských uprchlíků. Lidé prchali nejen ze severozápadní Francie, ale také ze středních částí země i Paříže. Důvodem je hlavně panický strach z Němců, který Němci ještě umocňují tím, že na kolony uprchlíků útočí malými motorizovanými oddíly a letectvem, které do běženců střílí z kulometů a na všechny strany shazuje pumy. Panika také stoupla ještě v Británii, a to když německé baterie poprvé ostřelovaly Dover. Tehdy Churchill poprvé využil svých mimořádných pravomocí a nechal zatknout několik osob, mezi nimi Osvalda Mosleye, vůdce britských fašistů. Mezitím padlo 27. května Calais, německé letectvo ovládá kanál La Manche. Na ostatní frontě byl hlášen klid. Nepochybně je to však klid před bouří, Němci chtějí nejdřív zničit severní armádu, zbytek francouzských vojsk přijde na řadu potom.


28. května pak přijde šokující zpráva - Belgie kapitulovala (odhaduje se, že toho dne bylo na francouzských komunikacích půl druhého milionu belgických uprchlíků). Král Leopold III. prohlásil, že další marný odpor nemá smyslu a že vyhověl německému požadavku na bezpodmínečnou kapitulaci. Z jeho příkazu pak tímto dnem belgická armáda složila zbraně. Stalo se tak uprostřed zoufalého boje obklíčené severní armády, jíž belgické sbory kryly levé křídlo. To znamenalo rapidní zhoršení již tak dost beznadějné situace spojeneckých vojsk. Belgický král své rozhodnutí zdůvodnil mimo jiné také tím, že armáda utrpěla těžké ztráty. Ty však byly poměrně nízké - Belgičanů padlo 8 500, zraněno bylo 18 400, zato zajato, většinou po kapitulaci, 200 000. Belgická vláda a parlament se od rozhodnutí distancovala a usnesla se, že král již není oprávněn vykonávat svou funkci. V Dunkerqe nicméně začíná evakuace britského expedičního sboru (224 000 mužů), ale také 112 000 Francouzů. Je třeba podotknout, že francouzské loďstvo ani nyní neudělalo pro stažení francouzské armády nic. Z evakuovaných Francouzů (ale nejen z nich) se postupně v Anglii začaly tvořit jednotky tzv. Svobodných Francouzů, které se nakonec po čtyřech letech podílely na osvobození Francie. Druhým závažným důsledkem belgické kapitulace bylo, že odpor severní armády se tím zkrátí, a Němci si dříve uvolní ruce k vypořádání se s ostatními francouzskými vojsky. Dříve než Weygand stačí jakž takž připravit obranu na Sommě.


Dobytí Francie


Němci ani nevyčkali definitivního ukončení operací u Dunkerque a zahájili útok na zbytky francouzských armád. Ty se Weygand pokusil seskupit na obranné linii představované řekou Sommou. Neměl však ani dost času, ani dost prostředků. Nedostávalo se mu ani dostatečného množství mužů. Přesto nechal do boje ještě nezasáhnuvší jednotky v Maginotově linii. Německému útoku předcházel první velký nálet na Paříž dne 2. června. Na Weygandovy slabé síly se sesypaly německé divize posílené těmi od Dunkerque a soustředila se na něj prakticky celá síla Luftwave. Britské letectvo do bojů výrazněji nezasáhlo, zůstalo na ostrově, aby ho bránilo.


5. června tedy začal německý mohutný útok na francouzská obranná postavení na Sommě a na průplavu mezi Aisnou a Oisou. Na Marně v tomto boji bojovaly i dva československé pluky. Již toho dne dochází k prvním průlomům, 7. června jsou pak Francouzi nuceni stáhnout se ("na předem připravené pozice"). 9. června již Němci dosáhli Seiny u Vernonu a Rouenu, 11. si tam vybudovali předmostí. Fronta se tou dobou táhla od moře až po průlom u Sedanu. 10. června se Itálie konečně odhodlala a vyhlásila Francii válku. Veškeré její útoky až do kapitulace Francie však byly zastaveny již v horských průsmycích. Důležitější ale je, že tím na sebe Itálie od této chvíle poutá také jisté britské síly, poněvadž ohrožuje britské středomořské državy. Německá vojska překročila Seinu na mnohých místech, a to i pod Paříží. 12. června Weygand nařizuje všeobecný ústup. Je dobyta Remeš. 13. června Francouzi sami ve svých zprávách o vývoji válečné situace poprvé použili výrazu "boj o Paříž". Na frontě moře-Marna útočí nyní sto německých divizí a Francouzi se brání v posledním hrdinném, leč beznadějném odporu větších rozměrů.


Francouzská vláda mezitím utekla do Bordeaux. Pokouší se zde získat pomoc Spojených států, avšak tam mají stále navrch zastánci politiky izolace, a tak Roosevelt může nabídnout pouze materiální pomoc v několika týdnech. 14. června vstoupilo německé vojsko do Paříže, kterou již opustila za nepředstavitelných zmatků většina obavatelstva a den předtím také poslední francouzské oddíly. Téhož dne zaútočili Němci také na Maginotovu linii. Ve Francii propuká politická krize. Dojde ke střetu o budoucnosti země. Jeden názor - bojovat až do konce a pak se přeplavit do kolonií a vést boj odtamtud - zastává hlavně Reynaud, proti němu stojí maršál Pétain a Weygand se svým názorem - uzavřít s Němci příměří. Reynaud má v tomto zápase dlouho navrch. Do Británie je mezitím vyslán de Gaulle, který tam plní funkci francouzského velvyslance. Na válečném poli je situace otřesná - Němci pronikají na celé frontě, která se táhne od moře až po švýcarské hranice, stále dál do vnitrozemí (tedy i přes slavnou Maginotovu linii) a pronásledují, obkličují a zajímají francouzské vojáky.


Nakonec však zvítězí ve francouzské ministerské radě koncepce Pétainova, tedy uzavřít s Němci příměří (neboť Němci dali jasně najevo, že mír hodlají uzavřít až po porážce Británie). Reynaud ztrácí vliv na vývoj událostí a nakonec 17. června odstupuje ze své funkce předsedy vlády. Sestavením nového kabinetu je pověřen Pétain. Ten je rozhodnut raději do země pozvat Hitlera, který pro něj představuje alespoň jakýsi řád, než klást podle něj zbytečný odpor, a tak požádá Němce o příměří. Hitler se následujícího dne sešel s Mussolinim v Mnichově. 20. pak oznámil, že jednání o příměří budou vedena v lese u Compiegne v železničním voze, v němž před skoro dvaadvaceti lety žádali Němci o příměří Francouze. 22. června bylo pak příměří podepsáno. K zastavení nepřátelství však ještě nedošlo, k tomu mělo dojít až poté, co Francie uzavře příměří s Itálií. Konec války s Francií nastal tedy v 1.35 německého letního času 25. června 1940.


Podmínky příměří byly tyto: Francie byla rozdělena na obsazenou a neobsazenou část (obsazená představovala asi 3 pětiny území státu); Němci si většinou ponechali to, čeho dosáhla jejich vojska, navíc protáhli obsazenou část podél západního pobřeží až k hranicím se Španělskem. Tím Francii připravili o její největší přístav Bordeaux a hlavně přímé spojení se světem a sami naopak získali skvělé ponorkové základny. Podmínky příměří obsahovaly také dodatek, že "po skončení války s Anglií hodlá německá vláda obsazení západního pobřeží omezit na bezpodmínečně nutnou míru". Dále podmínky obsahovaly demobilizaci francouzského vojska (ve zbrani měly být ponéchany jen jednotky nutné k udržení pořádku); Němcům měly být odevzdány všechny zbraně, výroba nového materiálu byla zakázána; francouzská vláda (která se rozhodla usadit se v malém lázeňském městečku Vichy) se musela zavázat, že zabrání svým vojákům odejít do Británie a dopravit tam výzbroj; náklady na vydržování okupačních vojsk ponese Francie.


Nejdůležitější částí podmínek příměří však byl bod věnovaný francouzskému válečnému loďstvu. Němci ho samozřejmě chtěli získat pro sebe - s ním by se společně s italským loďstvem mohli bez problémů postavit loďstvu britskému a ovládnout Středozemní moře, zároveň však věděli, že takový požadavek bylo asi za dané situace to jediné, co by mohlo Francouze donutit ještě změnit názor a bojovat až do konce a pak z kolonií. V takovém případě by jejich loďstvo mohlo ve válce ještě sehrát důležitou roli, případně by mohlo připadnout Britům. Nakonec tedy ustanovení o francouzském loďstvu znělo takto: Francouzské válečné loďstvo musí být - s výjimkou té části, jež bude uvolněna francouzské vládě pro hájení jejich zájmů v její koloniální říši - soustředěno v jejich domovských přístavech, a pod německou případně italskou kontrolou demobilizováno a odzbrojeno. Všechny lodě, jež jsou mimo Francii, musí být povolány zpět do Francie. Bylo jasné, že Němcům jde o jediné - neutralizovat toto loďstvo a dosáhnout takového stavu, kdy by se ho mohli bez větších problémů zmocnit. Totéž se týká i francouzských kolonií v severní Africe.


Nyní je tedy Británie ve válce proti nacistům sama. Prohlásí, že bude bojovat i po pádu Francie a odmítne uznat francouzskou vládu ve Vichy. Místo toho nechá ve své zemi vzniknout de Gaullův národní výbor. Poslední červnový den Němci obsadí první kus britské půdy - jde o ostrovy Guerneseey a Jersey, jež jsou předsunutou stráží Británie u francouzského pobřeží. Británie se nicméně rozhodne podniknout rozhodnou akci, aby zabránila tomu, co Němci zamýšlejí s francouzským loďstvem.



Důsledky pádu Francie


Porážka Francie měla katastrofální následky hlavně pro Velkou Británii, které se v tom moměntě zhroutil její poslední spojenec v boji proti nacistickému Německu. Okamžitě vyvstal jeden velký problém - francouzské loďstvo. Francouzi ohledně svých námořních sil Velké Británii poskytli mnoho slibů, že se do rukou Němců nikdy nedostane, ale Angličané viděli, že vývoj směřuje právě k tomu. Poprvé v této válce se tedy odhodlali formálně porušit mezinárodní ustanovení, která Němci pošlapávali na každém kroku, a rozhodli se jednat.


Jádro francouzského loďstva naštěstí pro Británii kotví v severní Africe a v Alexandrii. 3. července ráno jsou podle nařízení britské vlády postaveny pod britskou kontrolu francouzské lodě kotvící v britských přístavech. Celá akce se - až na jedinou výjimku, kterou je Surcouf - obejde bez krveprolití. V přístavech Portsmouth a Plymouth získají Angličané takto 2 bitevní lodi, 2 lehké křižníky, 8 torpédoborců, 200 malých hledačů minolovek, 8 ponorek a další. Stejně tak hladce proběhlo zneškodnění francouzských lodí v Alexandrii. Velitel francouzského loďstva v Alexandrii admirál Godefroy uzavřel s Brity dohodu, že Francouzi redukují zásoby nafty tak, aby lodě nemohly vyplout na širé moře a odstraní jisté strojové součástky a závěry děl. Na palubách zůstaly pouze francouzské stráže, ostatní mužstvo bylo odesláno do Sýrie.


Simultálně proběhly však další dvě akce, které nebyly vyřešeny tak hladce. První z nich je katastrofa v Mers-el-Kebir, kde došlo ke střetu, v dakarském přístavu byla 10. července těžce poškozena loď Richelieu o výtlaku 35 000 tun, když francouzský velitel odmítl přijmout stejné podmínky jako v Mers-el-Kebir. Výsledkem akce bylo to, že z francouzských těžkých námořních jednotek zbyly jen trosky, které byly buď těžce poškozeny, neutralizovány nebo stály v britských přístavech. Dalším důležitým důsledkem bylo rozhořčení Francie nad takovým krokem, hlavně vichistické vlády, která s bývalým spojencem přerušila diplomatické styky. Ta prohlašovala, že Němcům loďstvo nevydala, což byla teoreticky pravda, a jako odvetu provedla 6. července bombardování britského Gibraltaru; tato akce však Angličanům hloubícím v podzemí nové tunely příliš neuškodila. Ale Britové se dočkali také německé reakce, která trochu zlepšila situaci; 6. července bylo oznámeno, že Němci jsou ochotni zatím netrvat na požadavku odzbrojení francouzského loďstva. Chtěli tím docílit toho, aby se aspoň zbylé francouzské válečné lodi uchýlily do Toulonu a nemohly padnout do rukou Britů.


Ve Francii mezitím pokračovaly politické zmatky. 8. července se schází ministerská rada, která navrhne změnu ústavy. Návrh je stručný - odevzdat veškerou moc do rukou Pétainových. Národní shromáždění poté hladce schválí ústavodárný zákon o jediném článku tohoto znění: "Národní shromáždění uděluje vládě republiky veškeré plné moci s autoritou a podpisem maršála Pétaina za tím účelem, aby vyhlásila novou ústavu Francouzského státu. Tato ústava má zaručit právo rodiny, práce a vlasti. Bude ratifikována národem a uplatněna shromážděními vytvořenými podle ní." Národní shromáždění je později rozpuštěno. Ke všem těmto krokům přesvědčil zasedající poslance Laval tvrzením, že proti autoritativnímu režimu Německa musí stát autoritativní vláda Francie. Laval si jako proněmecký fašista představoval, že se postupně moci chopí on, ale nakonec jeho místo přece jen zaujal Pétain. Začíná tím období politiky polovičatosti, přetvářek, předstírání a zmatků, neboť francouzská vichistická vláda se snaží s Němci spolupracovat, aby na sebe nepřivolala jejich hněv, na druhou stranu si nechává otevřená zadní vrátka pro případ, že by válku přece jen vyhrála bez Francie ztracená Velká Británie, a snaží se proto neučinit nic, čím by vytvořila zdání kolaborace. Pétain se proto neustále ocitá na hraně mezi ohledy na Německo a na své poválečné vyhlídky v případě vítězství Spojenců. Ovšem ani Němci si francouzskou zemi nemůžou dovolit násilím otevřeně ovlivňovat, neboť počítají s válkou na východě a nechtějí mít v zádech nebezpečí nějaké další francouzské revoluce. Nerozhodli se ani vytvořit ve Francii nějakou loutkovou fašistickou vládu, protože dobře věděli, jaké podmínky nakonec budou klást Francii při uzavírání konečného míru - zabrání mnoha kolonií, odstoupení určitých území Itálii, přítomnost německých posádek v atlantských přístavech atd. Proto nemohou dopustit ve Francii vládu, na kterou by měli brát nějaké ohledy.


Francovo Španělsko mezitím vzneslo nárok na Gibraltar, a pokusilo se tak urvat si svůj kousíček z kořisti, jejíž dělení se očekávalo po německém úspěchu. Velká Británie však odpověděla pouze tím, že oznámila rozšíření blokády i na Španělsko a Portugalsko, přes které do Německa proudila spousta (nejen) válečného materiálu. Na druhé straně Atlantiku Spojené státy vahlásily embargo na vývoz americké nafty do Japonska a přislíbily Britům z Ameriky měsíčně 3 000 letadel. To Velké Británii poněkud zlepšilo její nepříliš světlé vyhlídky, neboť bylo jasné, že jakákoliv invaze na ostrov není možná bez převahy ve vzduchu.


14. července pronesl Churchill u příležitosti francouzského státního svátku jednu ze svých plamenných řečí, ve které mimo jiné uvedl, že raději chce vidět Londýn v troskách, než aby se země poddala německému otroctví, a že samo množství londýnských domů by stačilo k vyhlazení nepřítele v boji dům od domu. Hitler, který tuto řeč slyšel už v Německu, svolal na 19. července říšský sněm, kde se "pokusil apelovat na zdravý rozum Angličanů" a navrhl smír. Anglie to ústy svého ministra zahraničí ostře odmítla, protože návrh předpokládal zachování současného stavu v západní Evropě. Zatímco se v letním vzduchu vznášel klid před bouří, Luftwaffe se začala připravovat na gigantickou operaci. RAF, která v průběhu posledních tří měsíců provedla více než tisícovku bombardovacích náletů na cíle v samotném Německu, nyní napjatě vyčkávala. Británie byla rozhodnuta bojovat sice sama, ale nikoliv jen za sebe.



Vstup Itálie do války


Fašistická Itálie se pod Mussoliniho vedením už skoro dvě desetiletí připravovala na válku. Přestože s Německem uzavřela dohodu o koordinaci válečných akcí, na počátku války se prohlásila za "neválčící mocnost". Vyhnula se tak zapojení do konfliktu, na který nebyla řádně připravena a na kterém neměla zatím žádný zájem, tj. válka s Polskem a Norskem a Dánskem. Už na počátku roku 1940 se však její postoj začal pomalu proměňovat, jak se blížilo napadení Francie Německem. Z tohoto střetnutí už chtěla získat také kořist pro sebe.


Itálie formulovala své nároky takto: získat Maltu a Gibraltarský i Suezský průplav. Byly to tedy nároky oproti Británii. Ale Itálie chtěla také Korsiku a především Tunis, což se týkalo Francie. Jednoduše Itálie se chtěla stát pánem Středozemního moře, v čemž ji podporovalo Německo zvláště proto, že to v sobě neslo nutnost porazit britskou válečnou flotilu, na kterou Němci neměli. Začátkem března, po schůzce s Hitlerem, Mussolini započal poslední fázi příprav na válku. Už od počátku své vlády se snažil v Italech vypěstovat kult heroismu, vštěpoval mládeži, že jednotlivec není ničím, stát vším. V březnu tedy povolal do armády další čtyři ročníky, jeho armáda nyní čítala 96 divizí v 26 armádních sborech, celkem zhruba 2 000 000 mužů. Začátkem dubna, povzbuzena německým úspěchem v Norsku a Dánsku, přijímá ministerská rada celý sled zákonů připravujícíh válku (mj. že civilní mobilizaci podléhají všechny osoby od třinácti let). Celá italská činnost však, i když nepřímo, vliv na vývoj válečné situace má. Francie totiž musí část svých sil ponechat v severní Africe, ačkoli ví, že záhy jich bude potřebovat doma. Na konci května jsou nařízena cvičení protiletecké obrany. 3. června bylo oznámeno, že velitel západní armádní skupiny, princ Umberto, odjel do Turína aby převzal velení. 7. června se velitelem jižních armád (v Africe) stává starý africký voják de Bono.


Strategické možnosti Itálie tkvěly především v útočném pojetí války, neboť své pobřeží absolutně nemohla bránit. Naopak její poloha napříč Středozemním mořem jej rozdělovala na dvě části, a s ním i britské námořní síly. Tunisko je vzdáleno jen 70 km po moři od Sicílie, italská Lybie sousedí s málo bráněným britským Egyptem, Habeš zase s britským Somálskem a bylo z něj možno vpadnout také do britské kolonie Keni. Dále Itálie počítala se španělskou akcí proti Gibraltaru a, zcela správně, s rozdrobeným Balkánem. Avšak italský válečný stroj nebyl zdaleka tak dobrý jak bylo třeba a jak usilovně hlásala propaganda, a vrchní velitel Mussolini nebyl v žádném případě vojenský talent. A tak Itálie, která měla nejrychlejší válečné lodě na světě, která svět ošálila tvrzením, že má skvělé bleskurychlé letectvo, která podle Mussoliniho slov byla schopna za několik hodin postavit do zbraně 8 000 000 mužů, která vystavěla do Egypta silnice vroubené studnami, aby ho její armáda mohla bez problémů dosáhnout, která tak halasně inscenovala svůj vstup do války jako nějaké divadlo, neudeřila nikde dostatečně rychle a do bojových akcí se zapojila až už nebylo pochyb, že Francie je Německem rozdrcena.


Itálie vyhlásila Francii válku v půl páté odpoledne 10. června, Británii čtvrt hodiny poté. Roosevelt se ještě pokusil tomuto kroku zabránit, když (podobně jako dříve Německu) nabídl zprostředkování italských požadavků a jednání, ale Mussolini už byl rozhodnut. V USA ale italský vstup do války vyvolal přijetí několika zákonů, které měly za cíl pomoci hlavně Velké Británii, např. zákon, který dovoloval západním mocnostem nakupovat zboží (ne však válečný materiál) na úvěr, což bylo jiným zákonem do té doby zakázáno; dále byl přijat návrh, aby armáda vyměnila "zastaralá děla" za modernější, což ve svém důsledku znamenalo prodej těchto "zastaralých" děl Britům. Ve Spojených státech tedy začínají sílit hlasy žádající, aby (slovy poslance jménem Lee) "spojencům bylo posíláno vše kromě lidí". Hned následujícího dne vypověděla Itálii jako první válku Kanada a Jihoafrická unie, Egypt s ní přerušil diplomatické styky. Důležité bylo za této situace rozhodnutí Francova Španělska. Německo i Itálie doufaly, že Španělsko se k nim připojí a postará se o západní konec Středozemního moře. Jenže Španělsko bylo vyčerpáno občanskou válkou, mělo špatně bránitelné pobřeží, slabé vyhlídky proti britskému loďstvu a navíc Franco nebyl zas takový militarista a fanatik fašismu jak se většinou soudí. Španělsko tedy nakonec vydalo prohlášení, že zůstává neutrálním státem. 14. června přesto obsadilo severoafrické město a přístav Tanger, který měl do té doby mezinárodní status.


Itálie se však ukázala být ne tak silným soupeřem, za jakého se prohlašovala, hned v prvních dnech války. Přestože Britové měli na Blízkém východě značné problémy, vojska tam měli poskrovnu, vládla tam mírně protibritská nálada a nejhorší bylo, že francouzské kolonie se rozhodly podvolit se rozkazům Pétainovým a Britové tím v ten okamžik ztratili podporu 300 000 francouzských vojáků v Africe, byly to v prvních dnech právě britské slabé síly v Africe, které - mnohdy úspěšně - převzaly iniciativu a zaútočily. A to nejen na egyptské hranici, ale také z Keni na italskou východní Afriku. Ale hlavně se do války zapojilo britské loďstvo. To zahájilo bombardování některých italských měst, např. Janova Savony, letectvo zároveň bombardovalo Turín a Benátky, 20. června proběhly další letecké útoky na ligurské pobřeží a Sardinii, 26. byla poprvé bombardována Neapol. A to se na Itálii soustředí jen malá část britských leteckých sil, neboť Anglie se musí soustředit hlavně na obranu ostrova. 8. - 9. července bylo britskými námořními silami, které vypluly z Gibraltaru, zataženo do boje i italské loďstvo, a nahnalo Italům takový respekt, že už se pak nikdy neobjevili na moři ve svazech silných jednotek. Italové se soustředili na akce miniponorek a jiné diverzní akce (v polovině srpna byl torpédován i křižník neválčícího Řecka). Později bylo italské loďstvo výrazně oslabeno zdařilým britským náletem na Turín. Ani ve válce s již o mír prosící Francií si italská armáda nevedla o nic lépe, kromě obsazení několika horských vesniček se nezmohla na nic. 21. června například Mussolini slavně ohlašuje, že na alpské frontě byl zahájen útok, ale ačkoli útočila celá italská armáda proti pěti francouzským divizím, ty je bez problémů zadržely na jimi určené linii. Nakonec to došlo tak daleko, že Mussolini jako úspěchy hlásil například zničení dvou nepřátelských vozidel nebo zajetí několika nepřátel...


Nakonec tedy Itálie utrpěla hned v prvním období válčení několik nezdarů, a předznamenala tím své budoucí výsledky. Mussolini se totiž snažil v Italech uměle navodit agresivního ducha, což se mu nemohlo podařit, rozhodně ne za necelou dvacítku let. Hitler se v něm dost zklamal, očekával od Itálie výraznou pomoc ve Středomoří, zatímco Itálie nebyla schopna jakékoli výraznější úspěšné válečné akce.


(autor:kapa)
URL : https://www.valka.cz/08-Utok-na-Benelux-a-Francii-t42819#168880 Verze : 0
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více