Main Menu
User Menu
Německé obsazení Norska a Dánska


Po vypuknutí války se Velká Británie společně s Francií rozhodla, že proti Německu bude uplatňovat důslednou hospodářskou blokádu. Jenže v případě blokády neexistuje neutrální země - buď Němcům neprodává, pak je na straně Spojenců, anebo Němcům prodává, pak je však spíše na straně Německa. Německo potřebné suroviny získávalo většinou z jižní Ameriky, která s ním čile obchodovala, a prostřednictvím Španělska a Portugalska. Avšak nejdůležitější surovinu - železnou rudu - mu dodávalo Švédsko. Tato ruda se do Německa dopravovala několika cestami, a většina jich vedla přes norské přístavy (hlavně Narvik) a norskými výsostnými vodami. Tím se Norsko a Švédsko stalo pro Brity výrazným problémem. Ale Švédové se ani nepokusili dodávkám zabránit, věděli totiž, že kdyby to udělali, přišla by německá armáda a rudu by si vynutila. A za této situace vypukla Sovětsko-finská válka a veřejné mínění si žádalo pomoc západních zemí Finům. Ta by však mohla jít jen přes území Norska a Švédska. Tyto státy však průchod pro britské expediční sbory odmítly povolit, a ve Francii i v Británii se začalo spekulovat o možnosti prostě si průchod vynutit a ještě přitom odříznout Německo od dodávek švédské oceli.


Jenže Spojenci se zdráhali porušit neutralitu těchto zemí, a tak nakonec dříve sovětsko-finská válka skončila, než se odhodlali k nějaké akci. Nicméně Němci toho využili a začali šířit propagandu hlásající, že ani neutrální země nejsou v bezpečí a že Spojenci porušují mezinárodní úmluvy. Skrz norské výsostné vody se však denně plavily německé obchodní a pravděpodobně i válečné lodi do méně střeženého severního pásma, odkud se snáze dostaly např. do zmiňovaných jihoamerických států. A v této napjaté situaci došlo v polovině února k případu s německou lodí Altmark.


Tato loď zásobovala německý kapesní pancéřový křižník, po jehož potopení v jihoamerických vodách se vracela domů vezouc v podpalubí 303 zajatých britských námořníků z anglických obchodních lodí, které křižník potopil. Altmark tedy dosáhl norských vod a požádal o vojenskou ochranu, které se mu dostalo. Na jeho cestě ho doprovázely dvě norské torpédovky. Britové však na Altmark měli již dlouho políčeno, a tak se 16. února rozhodli zajatce osvobodit. Norské lodi protestovaly proti požadované prohlídce Altmarku, a tak Britové tuto prohlídku provedli násilím a všechny zajatce osvobodili. Z celého případu se vyvinula obrovská aféra, Norsko a Německo protestovalo, že to bylo zcela zjevné porušení norské neutrality, Britové se radovali nad vydařenou akcí a bránili se tím, že na to měli právo. Jenže Německo si svou propagandou dokonale připravilo budoucí útok na tuto zemi, a jediným důvodem, proč ho neprovedlo již nyní, byly klimatické podmínky.


Nesmíme ale zapomínat ještě na jeden důvod jarní akce Němců: jak sami Britové často říkávali, Norsko je pistolí namířenou na hruď Anglie. Nálety prováděné z Norska mohou zasáhnout veliké oblasti, takřka celé Skotsko, a letadlo z Norska se nad Skotsko dostalo už za hodinu. Ale stejně tak bylo Dánsko velikým nebezpečím pro Německo - kdyby ho Britové či Francouzi obsadili, mohli rázem vážně ohrozit nejprůmyslovější část Německa, kde byl soustředěn válečný průmysl celé 3. říše. To bylo důvodem, proč Němci obsadili i Dánsko. Ovšem důvodem jediným, jiná záminka se nenašla, proto se veškerá propaganda soustředila na Norsko a případ Dánska byl jaksi zatlačen do pozadí.


Skandinávie byla v době druhé světové války nesmírně strategicky důležitou oblastí, a to kvůli švédským ložiskům železné rudy. Švédsko mělo tou dobou pečlivě formulovanou zásadu neutrality a dodávalo Německu dvě třetiny veškeré železné rudy, kterou Němci potřebovali pro válečný průmysl. Ze severních ložisek se tato ruda vozila po moři podél pobřeží Norska, z jižních přímo přes Baltské moře do německých severních přístavů.


Spojencům tato situace samozřejmě nevyhovovala, a proto probíhala jednání o budoucím postupu v této oblasti. Okupace nepřipadala v úvahu, protože kromě dopadu na švédskou neutralitu by to vyvolalo bouřlivou reakci Německa v oblasti, kde byly vzhledem ke geografické poloze Švédska všechny výhody na straně Německa. Spojenci se tedy snažili diplomatickým tlakem přimět norskou vládu k povolení pro francouzské loďstvo zaminovat pobřeží, a Švédsko k omezení dodávek železné rudy Německu. Toto jednání společně s britksým vniknutím do norských vod v únoru 1940, kdy obsadili německou zásobovací loď Altmark a osvobodili britské zajatce z potopených lodí na její palubě, Hitlera už na přelomu let 1939-1940 přivedlo k rozhodnutí se situací něco dělat, a v jeho případě připadalo v úvahu jedině vojenské řešení. Na počátku roku 1940 se Velká Británie a její spojenci dohodli na postupu vůči Skandinávii: na pomoc Finům statečně bojujícím se Sovětským svazem měla být se souhlasem švédské a norské vlády vyslána přes území těchto států pozemní armáda, která by zajistila též trasy železné rudy do Německa. Norsko i Švédsko však tento návrh odmítly, a když Finové v únoru, kdy už se blížil konec sovětsko-finské války, opět naléhavě žádali o pomoc, odmítlo Švédsko a Norsko znovu a vlády těchto zemí daly jednoznačně najevo, že export rudy do německa musí pokračovat. Nedlouho poté sovětsko-finská válka skončila a plány Spojenců zkrachovaly. Britská vláda opět ještě jednou odmítla kladení min do norských vod, ale na počátku dubna bylo konečně dáno za pravdu francouzskému námořnictvu a bylo rozhodnuto pokusit se zaminovat norské pobřeží za každou cenu. Pokud by tato akce vyvolala obsazení jižní části Skandinávie Německem, podle plánu měly být poslány spojenecké pozemní jednotky obsadit Narvik, Trondheim a Bergen a zlikvidovat některá důležitá přístavní zařízení. Spojenci poslali Švédům i Norům diplomatickou nótu, ve které je důrazně informovali, že jejich formulace neutrality škodí zájmům Spojenců. Švédská odpověď byla, že postoj Spojenců jejich zemi přivedl na pokraj války. Norská odpověď nepřišla, události se vyvíjely rychleji.


Hitler původně předpokládal, že Norsko zajistí tím, že norskému fašistovi Vidkunu Quislingovi pomůže získat moc. Jeho vliv byl ale natolik slabý, že se Hitler rozhodl pro razantnější akci. Už od začátku roku Němci, zatímco se Britové nemohli rozhodnout k nějaké akci, plánovali kombinovanou operaci s krycím názvem Weserübung. Rozhodli se obsadit Norsko a kvůli tomu též Dánsko, neboť to bylo strategicky nezbytné pro obsazení Norska a udržování leteckých linek do dobyté země, ale ponechat svobodu Švédsku, které se ale tím pádem dostane do takové situace, že bude muset pracovat téměř výhradně pro Hitlera. První německá zásobovací plavidla maskovaná jako obchodní lodě vyplula na moře již 3. dubna a následovala postupně vyšší a vyšší frekvence činnosti německých bitevních lodí kotvících v severním Německu. To Spojencům při leteckém průzkumu neušlo, ale stále nebyl jasný cíl německého snažení. 8. dubna bylo hlášeno, že německý konvoj válečných lodí pluje na západ, z čehož bylo vyvozeno, že Němci se pokusí proniknout do Atlantiku. Špatné počasí znemožnilo spatřit ostatní konvoje, které tou dobou už mířily k významným norským přístavům (Bergen, Egersund, Kristiansand, Arendal, Oslo, ...). Spojeneckým letcům se sice podařilo navázat kontakt s několika německými letadly, ale výsledky byly zanedbatelné a pokus o bombardování plujících lodí skončil neúspěchem. S příchodem tmy vpluly německé bitevní lodě do norských teritoriálních vod. Během prvních hodin 9. dubna 1940 dosáhly cílů své plavby a vpluly do několika norských přístavů a také do přístavu v Kodani. Cíle v Dánsku totiž měly být dosaženy jako první. Za rozbřesku se ve vjezdu do kodaňského přístavu objevila skupina německých válečných plavidel s vlajkami osvětlenými světlomety. V 5.18 hod se německé jednotky začaly vyloďovat, aniž jim v tom kdo bránil. Po krátké přestřelce u královksého paláce vydal král Kristián X. rozkaz k zastavení veškerého odporu.


Během dopoledne byly všechny cíle v Dánsku (přístavy, letiště, polní letiště) obsazeny, některé se sporadickým odporem obránců, ale většina bez boje, a začaly se na ně přesouvat německé jednotky připravené k obsazování Norska. To začalo ve stejnou dobu jako dobývání Dánska, ale probíhalo pro Němce mnohem složitěji. V ranních hodinách začaly německé bitevní lodě vplouvat do norských přístavů, v některých prošly bez odporu, v jiných narazily na připravenou obranu. Došlo k několika leteckým soubojům, ale norské letectvo bylo zoufale slabé - nacházelo se totiž zrovna ve fázi přezbrojování a většinu nových typů strojů mělo objednáno z Německa (není třeba zdůrazňovat, že nikdy nedošly), a tak nakonec na norském nebi už první den dominovaly německé letouny. Základny RAF v té době neposkytovaly příliš možností k operacím nad norským územím, protože jediné místo, odkud se dalo do Norska doletět, bylo Skotsko, a to ještě potřebný dolet mělo jen několik málo letounů, které se s německými stíhačkami nemohly rovnat. Byla obsazeny tato města a přístavy: Kristiansand, Bergen, Trondheim, Narvik, nejodhodlanější odpor byl z norské strany veden u Oslo. Na německé válečné lodě plující fjordem nahoru zahájila palbu dělostřelecká baterie; byl potopen křižník Blücher, vlajková loď Lützow byla poškozena. Pak se nad Oslo objevily německé stíhačky, aby stejně jako nad Kodaní provedly demonstraci síly, a za nimi se přibližovaly výsadkové letouny s vojáky na palubách. Nad Oslo se ale dostaly do mlhy a nemohly provést seskok. Druhá skupina se dostala na potřebné místo, ale setkala se v souboji s norskými Gladiatory. V průběhu souboje se ještě do akce zapojily pozemní baterie, které byly ale umlčeny doprovodnými Messerschmitty. Nakonec se transportním letounům a většině německých stíhaček podařio přistát na norském polním letišti, jež bylo zpočátku bráněno, ale po přistání německých sil byla obranná stanoviště opuštěna. Následovaly německé útoky na další polní letiště v okolí Oslo. Samotné Oslo však prvního dne nebylo dobyto, padlo později.


Reakcí Spojenců na německé kroky byl počátek války na moři. Spojenecká letadla útočila na německé válečné lodě, které byly tou dobou podél pobřeží Norska v hojném počtu, a několik potopila či poškodila. Následujícího dne, 10. dubna, se norské letectvo, přesněji řečeno to, co z něj zbylo, aspoň částečně shromáždilo a reorganizovalo. Nad severním Norskem, které bylo mimo dosah německých letounů, se do boje začaly zapojovat též letouny RAF. V období od 14. a 15. dubna se začaly ve středním a severním Norsku vyloďovat britské pozemní jednotky. Němci na tuto akci zareagovali až ve večerních hodinách nepodařenou výsadkovou akcí, která měla zabránit případnému spojení norských jednotek z Oslo s britskými jednotkami z Namsosu. Britové začali postupovat do vnitrozemí, ale byly to jednotky bez zkušeností a pod neustálým tlakem Luftwaffe, která ze svých nových norských základen operovala téměř beze ztrát, na rozdíl od RAF, které se snažilo akce Luftwaffe zastavit. 23. dubna bylo konstatováno, že pokud Spojenci nezískají naprostou převahu ve vzduchu, budou muset sáhnout k evakuaci ze středního Norska. Následujícího dne se u severního Norska objevily britské letadlové lodě se stíhačkami na palubě. Avšak i přes tento pokus bylo nutno 28. dubna zahájit ústup britských vojsk. Evakuaci kryly spojenecké letouny, které v jejím průběhu útočily na německá polní letiště, a tím upoutaly pozornost a prostředky Luftwaffe. 1. května se evakuace dostala do svého posledního stádia a byla téměř u konce. Útoky RAF na polní letiště Luftwaffe však pokračovaly. Jedinou naději teď představoval již jen sever země, kde počet Spojeneckých jednotek stále rostl.


Spojenci se stále vyloďovali na severu, v oblasti Narviku, zatímco Němci už ovládali prakticky celou jižní část Norska a Trondheim se stal jejich důležitým opěrným bodem, který používali jako výchozí k dalším akcím směřujícím k vypuzení Spojenců a kapitulaci Norska. Norská vláda teď sídlila v Tromso, na samém severu země, a Němci zatím chystali pozemní útoky na severní část země. Spojenci nakonec ve třetí čtvrtině května museli začít evakuovat svá stanoviště na norském území. Narvik byl evakuován pod ochranou nepříznivého počasí ve dnech 3.-4. června. Němci vyslali své válečné lodě, aby zničili co nejvíce stahujících se spojeneckých plavidel, ale hlavní konvoj se jim vyhnul. Přesto Němci potopili jednu letadlovou loď a dva torpédoborce. 8. června zahájil evakuaci též letecký kontingent, 10. června dosáhl konvoj domácích vod.


Gen. Otto Ruge, velitel norských jednotek na severu, navázal s Němci kontakt už 9. června a na 10. června bylo dohodnuto čtyřiadvacetihodinové zastavení palby, aby mohlo být jednáno o kapitulaci. Totéž provedlo norské vrchní velení ozbrojených sil. 10.6. 1940 tedy Norsko kapitulovalo a stalo se součástí 3. říše. Norský král Haakon VII. odplul křižníkem do londýnského exilu. Letecké boje nad norským územím však pokračovaly i nadále v neztenčené míře, ale noha spojeneckého vojáka se norské půdy už do konce války nedotkla.


(autor:kapa)
URL : https://www.valka.cz/07-Severske-zeme-t42818#168879Verze : 1
MOD