01. bitva na Soči (Isonzu) [1915]

Po sedmidenní dělostřelecké přípravě, která pro nezkušenost italských dělostřelců způsobila obráncům ztrátu pouhých 300 mužů, zaútočilo 18 italských divizí na 8 divizí rakousko-uherských ve směru na Gorici (Gorizia) a výšiny Doberdo. Navzdory více než dvojnásobné převaze protivníka odrazily rakousko-uherské jednotky všechny útoky a udržely své pozice. Italové ztratili 15 000 mužů (padlých, raněných a nezvěstných či zajatých), Rakušané 10 000...


Zdroj:
Josef Fučík, Marek Pavlík: Sočská fronta 1915-1917 (Praha 2008)
Edmund Glaise von Horstenau: Österreich-Ungarns letzter Krieg 1914-1918, Wien 1930–39.

Ze vzpomínek pamětníka:


...Vtom zabouřila salva a italský důstojník klesl k zemi. Pozvedl ještě hlavu a ruku a ještě jednou, ale již slabě, zavolal: „Eviva“. Pak se natáhl na zákopu a byl mrtev. Hrdina!
Díval jsem se jako omámen, ani mne nenapadlo, abych střílel. „Pucej – pucej“, ječel Dalmatinec, jenž se před chvílí tak zbožně modlil. „Hajde k vrágu“, odpověděl jsem mu. Nač střílet? Italové sice povylezli trochu nad zákop, ale zřejmě se jim na nás nechtělo a také nestříleli. Dívali jsme se na sebe a dost. Konečně, smrt důstojníka byla u nich vždy koncem útoku. Za námi ozvalo se „hurá“, naše druhá četa se hnala do protiútoku. Situace byla zajímavá. Doběhli k našemu zákopu a konec. Skočit mezi Italy se nechtělo nikomu a tak zůstali stát na zákopu za námi a také nestříleli. Situaci skoro směšnou rozřešil Dalmatinec, který popadl velkou hroudu hlíny a máznul ji mezi Italy, kde se jednomu Beppovi rozprskla na hlavě. To bylo signálem k řeži, kterou jsem pozoroval jako nečinný divák a dost se při tom bavil. Pušky a bajonety byly zapomenuty a jako kdysi na vsi kluci mezi sebou začali se protivníci řezat hroudami a kamením, kusy dřev a výstroje – tedy zbraněmi, kterých po ruce bylo dost a erár nestály ani haléř. Navíc se válečníkům nic nestalo. To vše dělo se nad naším zákopem, mnozí byli jen pouhými diváky. Ale že na straně Italů berou věc vážně, poznal jsem hned, kdy jeden Dalmatinec z pouhé zvědavosti vylezl na zákop a když spatřil Italy v boji zblízka, dal se do chechtotu. Dlouho se ale nesmál – polní lopatka mu rozťala lebku až k očím a zůstal ležet, ani se nepohnul. U roty byl znám jako idiot a jeho odvedení k vojsku Austrii čest nedělalo.
Jeho smrt však dala bitvě jiný ráz, neboť i jiní viděli to co já. Začaly praskat výstřely Dalmatinců s příslušným jebáním materí talianských a jinými nadávkami. Dalmatinci se dostávali do varu a tak na nějaké přeběhnutí už nebylo ani pomyšlení. Těsně vedle mého ucha třeskl výstřel, který mne úplně ohlušil. To ten modlivý začal pálit jako divý. Za druhou četou rozštěkal se kulomet a bitva dostala zase jiný charakter. Mžikem přehouplo se asi dvacet Italů k nám do zákopů a současně s nimi útočící druhá četa u nás hledala ochranu před kulometem. Přítel i nepřítel, svorně se krčili před hvízdajícími kulkami nad zákopem.
Sotva ustal rachot našeho kulometu, už tu byly zase granáty italské, odměnou za zmařený útok. Italové v našem zákopu nebyli k udržení a posunky ukazovali za naši frontu. To jsme ještě nevěděli, že přivedení takové čety zajatců s plnou výzbrojí je hrdinským činem, který se odměňuje stříbrnou medailí s měsíčním příplatkem 15 korun, a tak jsme je nechali jít samotné. Jeli, jako když je namaže...


valkanaitalii.webnode.cz