Maxmilián I.

Maximilian I
Maximiliano I
     
Příjmení:
Surname:
Maxmilián I. Maximilian I
Jméno:
Given Name:
- -
Jméno v originále:
Original Name:
Ferdinand Maximilian Joseph Maria von Österreich
Fotografie či obrázek:
Photograph or Picture:
Hodnost:
Rank:
- -
Akademický či vědecký titul:
Academic or Scientific Title:
- -
Šlechtický titul:
Hereditary Title:
císař Emperor
Datum, místo narození:
Date and Place of Birth:
06.07.1832 Vídeň
06.07.1832 Vienna
Datum, místo úmrtí:
Date and Place of Decease:
19.06.1867 Santiago de Querétaro (Cerro de las Campanas) /
19.06.1867 Santiago de Querétaro (Cerro de las Campanas) /
Nejvýznamnější funkce:
(maximálně tři)
Most Important Appointments:
(up to three)
císař Mexika Emperor of Mexico
Jiné významné skutečnosti:
(maximálně tři)
Other Notable Facts:
(up to three)
- -
Související články:
Related Articles:

Zdroje:
Sources:
en.wikipedia.org
URL : https://www.valka.cz/Maxmilian-I-t20709#650848 Verze : 0
     
Příjmení:
Surname:
Maxmilián I. Maximilian I
Jméno:
Given Name:
- -
Jméno v originále:
Original Name:
Ferdinand Maximilian Joseph Maria von Österreich
Všeobecné vzdělání:
General Education:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Vojenské vzdělání:
Military Education:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Důstojnické hodnosti:
Officer Ranks:
DD.MM.1850 poručík
DD.MM.1850 lieutenant
Průběh vojenské služby:
Military Career:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Vyznamenání:
Awards:
Poznámka:
Note:
- -
Zdroje:
Sources:
en.wikipedia.org
URL : https://www.valka.cz/Maxmilian-I-t20709#650851 Verze : 0
Ferdinand Maxmilián

6. července 1832 - 19. června 1867

arcivévoda rakouský, v letech 1864-1867 císař mexický


Ferdinand Maxmilián se narodil ve vídeňském Schönbrunnu 16. července 1832 arcivévodovi Františku Karlovi ( 1802-1878) a Žofii Bavorské. Maxmilián byl dítě neklidné, veselé povahy se smyslem pro humor. V učení Maxmilián příliš nevynikal, ale bylo to především proto, že se lehkomyslný arcivévoda o učení příliš nezajímal. Byl inteligentní a pokud ho nějaké učební téma zaujalo, dosahoval dobrých výsledků.

Na habsburském dvoře kolovaly fámy, zda není Maxmilián synem Napoleonova syna, vévody Zákupského, ke kterému chovala císařovna Žofie velikou náklonnost. Charizmatický Maxmilián okouzloval své okolí a dokázal bavit celou společnost a jeho starší bratr, budoucí císař František Josef I. ( 1830-1916), na svého mladšího bratra žárlil.
Maxmilián zase svému bratrovi ve skrytu duše záviděl jeho rýsující se panovnickou kariéru, protože přes svoji lehkomyslnou povahu toužil po velkých činech.

Jejich strýc, slabomyslný Ferdinand V. ( 1793-1875), a ani jejich otec arcivévoda František Karel, neoplývali vysokým intektem, takže se ve dvorských kruzích očekávalo, že se František Josef stane příštím císařem. Tato situace nastala v revolučním roce 1848, kdy Ferdinand V. abdikoval ve prospěch Maxmiliánova staršího bratra, nyní císaře Františka Josefa I.

Nového císaře, bytostného konzervativce, liberální Maxmilián popudil kritikou krvavých represálií proti povstaleckým Uhrům. Proto císař uvítal vojenskou kariéru arcivévody Maxmiliána, která ho odloučila ode dvora.

Arcivévoda Maxmilián si pro svou vojenskou kariéru zvolil monarchií poněkud opomíjené námořnictvo. V roce 1850 nastoupil v Terstu jako poručík císařského námořnictva. Jako námořní důstojník byl Maxmilián oblíbený u důstojníků i mužstva a rovněž osvědčil svůj organizační talent a vizionářství ve prospěch námořnictva, které si oblíbil. Od roku 1854 do roku 1859 působil ve funkci vrchního velitele námořních sil. Ve spolupráci se svým přítelem Wilhelmem von Tegetthoff prosadil reformu loďstva podle anglického vzoru. Nové lodě pro císařské loďstvo, parníky s ocelí oplátovaným trupem, byly stavěny v anglických loděnicích. Na Maxmiliánův návrh byl vybudován nový vojenský přístav v Pule (nyní v Chorvatsku) jako alternativa přístavů v politicky nestabilní rakouské Itálii. Plavbou fregaty Novara kolem světa v letech 1857-58 zviditelnil Maxmilián vlajku mocnářství v zámoří. Jeho působení u námořnictva oceňoval i zdrženlivý císař.

K dalšímu odcizení mezi oběma bratry došlo po atentátu na Františka Josefa 15. února 1853. Maxmilián ihned přicestoval do Vídně, kde byl obyvatelstvem bouřlivě vítán. Císař v jeho rychlém příchodu spatřoval touhu po trůnu a zle se na Maxmiliána obořil.

Po tzv. krymské válce v letech 1853-56, během které zachovalo Rakousko ozbrojenou neutralitu, poklesla důvěryhodnost habsburské monarchie v zahraničí. Jak Rusko, expandující na úkor Turecka, tak námořní velmoci Anglie a Francie, které vyloděním na Krymu a dobytím Savastopolu zabránily pro ně nežádoucí přílišné dominanci Ruska, očekávaly od Rakouska přímou vojenskou podporu, což daly na Pařížské konferenci Rakousku jasně najevo.

František Josef využil Maxmiliánovy popularity a jeho schopnosti jednat s lidmi a vyslal ho v čele delegace do Paříže, aby urovnal pošramocené vztahy. Setkání s francouzským císařem Napoleonem III. se stalo Maxmiliánovi osudným. Oba státníci, které spojovalo liberální vidění světa, se stali přáteli a toto přátelství mělo v budoucnosti přivést Maxmiliána až před popravčí četu.

V červenci 1857 se Maxmilián oženil s belgickou princeznou Charlottou. Rakouský císař před tímto sňatkem zvýšil Maxmiliánovu prestiž jmenováním do funkce generálního guvernéra Království lombardsko-benátského. Sliboval si od toho uklidnění poměrů v této nejbohatší části impéria. Maxmiliánovým liberálním postupům však císař nedůvěřoval, a proto z jeho pravomocí vyjmul velení nad armádou dislokovanou v italských državách.

Maxmilián se skutečně pokoušel, v rámci svých možností, o uvolnění tuhého vojensko-policejního režimu. Jeho návrhy na určitý stupeň samosprávy italských provincií byly ve Vídni vnímány s nedůvěrou a v dubnu 1859 byl Maxmilián z této funkce odvolán. Stoupenci tvrdé linie přesvědčili císaře k preventivní válce proti Sardinskému království, kterému bylo dáváno za vinu podněcování protihabsburských nálad v Lombardii a Benátsku.

Sardinské království podpořila Francie a izolované Rakousko po porážkách v bitvách u Magenty 4. června 1859 a Solferina 24. června 1859 muselo, při mírových jednáních v Curychu 10. listopadu 1859, souhlasit s odstoupením bohaté Lombardie Sardinskému království.

Maxmilián s chotí žil po odchodu z Itálie na zámku Miramare u Terstu, který s pomocí peněz své bohaté manželky velkoryse přestavoval na reprezentativní sídlo. Z poklidného života v Miramare vytrhlo Maxmiliána kromě cesty do Brazílie, dění v dalekém Mexiku.

Mexiko, od roku 1821 nezávislé, se zmítalo v chaosu občanských válek a převratů. Vnitřní slabosti využil jejich mocný soused USA, který zabral značnou část Mexika (např. Kaliforni, Texas nebo Arizonu).

Od roku 1858 byl u moci republikán, aztécký indián, Benito Juárez Garcia. Ten nechtěl a ani nemohl splatit úvěry, které si vzali jeho protivníci ve Španělsku, Francii a Anglii. Tito evropští věřitelé, sdružení v tzv. Londýnské konvenci, vojensky intervenovali na podporu svých požadavků a počátkem roku 1862 bylo v Mexiku několik tisíc cizích vojáků.

Poté co Juárez projevil ochotu závazkzy splatit, byť ne ihned, Španělsko a Anglie své jednotky stáhly. Naopak Napoleon III. chtěl v Mexiku vytvořit protiváhu USA a hodlal prostřednictvím loutkového panovníka sjednotit a ovladnout Mexiko. Při hledání vhodného kandidáta vsadil na Maxmiliána, který na něho učinil při pařížské misi dobrý dojem.

Napoleon oficiálně nabídnul mexický trůn Maxmiliánovi. Císař František Josef I., přes své pochybnosti, tuto možnost nevyloučil a nabídku tlumočil Maxmiliánovi. Ten, dychtící po možnosti zapsat se do historie jako velký panovník a podporovaný ambiciózní manželkou Charlottou, nabídku přijal. Jakmile se Maxmilián pro nějakou myšlenku nadchnul, bylo takřka nemožné mu, třeba i rozumnými argumenty, velkolepé plány rozmluvit. Nedal na varování Anglie ani amerického velvyslance, odmítnul i možnost ucházet se o polský nebo řecký trůn. Naději v něm vzbuzovaly úspěchy francouzkých intervenčních sborů, kterým velel schopný maršál Achilles Bazaine, a kterým se podařilo 7. června 1863 dobýt hlavní město Ciudad de Mexiko a zahnat republikánskou armádu na sever.

3. října 1863 nabídla delegace mexické prozatímní vlády Maxmiliánovi oficiálně mexický trůn. 9. dubna 1864 podepsal Maxmilián, pod nátlakem Františka Josefa, rodinnou smlouvu, ve které se před svědky vzdal nástupnictví na trůn a 10. dubna 1864, po složení slavnostní přísahy, se stal Maxmiliánem I., císařem mexickým. 14. dubna 1864 na palubě fregaty Novara vyplul z Terstu vstříc svému osudu.

Po příjezdu do nové vlasti zjistil, že situace není tak růžová jak si myslel, a že těch 75 % obyvatel, kteří se údajně vyslovili v referendu pro monarchii, je pouhou chimérou. Maxmilián se usadil v Chapultepecu, na místě kde kdysi stával palác císaře Montezumy, a začal zde stavět nový císařský palác.

Maxmilián I. hodlal vládnout jako osvícený liberální monarcha. Svým jednáním však proti sobě popudil vlivné vrstvy mexické společnosti. Konzervativní kruhy pobouřil generální amnestií pro politické přečiny a zrušením cenzury. Vlivný klérus mu zazlíval, že neanuloval Juárezovy konfiskační dekrety, kterými zabavil církvi majetek. Jeho pokusy přivést do vlády i liberální opozici ztroskotaly, protože ta v něm viděla uzurpátora dosazeného francouzskými bodáky. A i přes zřízení pouze omezeného císařského dvora, mu prostí Mexičané vyčítali marnotratnost.

Prvořadým úkolem bylo porazit povstalecké republikány. Francouzská armáda dobyla důležitá města Acapulco a Durango, ale rozhodující bitvě se povstalci vyhýbali stažením do hor.

Maxmiliánovou oporou se měly, po plánovaném odchodu Francouzů, stát dobrovolnické oddíly naverbované v Belgii a Rakousku. Plánovaný šestitisícový kontingent byl díky lukrativním smlouván rychle naplněn a na začátku roku 1865 byl bojeschopný. Dobrovolníci, mezi kterými bylo i 600 rekrutů z Čech, podepisovali šestileté smlouvy, po jejichž vypršení se mohli vrátit domů nebo zůstat v Mexiku, kde měli nárok na příděl půdy.

Dobrovolnické jednotky se rychle osvědčily v boji. Podařilo se jim dobýt povstaleckou baštu Tezuitlán (6. února 1865), na které si vylámali zuby i ostřílení francouzští vojáci. Dobytá území měli kontrolovat dobrovolníci, disponující i jezdectvem a dělostřelectvem, rozmístění v posádkových městech a strategických stanovištích.

Rozhodujícím faktorem pro osud mexického císařství se stalo vítězství vojsk Unie v americké občanské válce v letech 1861-65, které znamenalo znovusjednocení USA. Mexická monarchie byla USA trnem v oku, který nebyly ochotny na americkém kontinentu tolerovat.

15. ledna 1866 ustoupil Napoleon III. americkému tlaku a zavázal se během 18 měsíců stáhnout všechny jednotky z Mexika. Učinil tak, aniž by se nejdříve poradil s Maxmiliánem, kterému nasliboval všemožnou podporu. Podle smlouvy s Maxmiliánem měla část francouzského kontingentu vytrvat až do roku 1874 a jeho stažení vnímal císař Maxmilián jako zradu. Spolehnout se nemohl ani na pomoc Rakouska.

3. července 1866 utrpěla rakouská armáda drtivou porážku od Prusů v bitvě u Hradce Králové. Prohrané válce nezabránilo ani zničení sardinské flotily, spojence Prusů, v bitvě u Visu, kde prokázal své schopnosti Maxmiliánův přítel Wilhelm von Tegetthoff.

Na nedostatku financí ztroskotaly i Maxmiliánovy velkorysé plány na přestavbu Ciudad de Mexiko na moderní metropoli evropského typu. Pozoruhodným Maximiliánovým úspěchem bylo zřízení mexického Národního muzea, kde se mu podařilo shromáždit cenné historické památky na Aztéckou říši. V roce 1865 založil Maxmilián císařskou akademii věd. Nedokončena však zůstala školská reforma.

Od března 1866 se z Mexika stahovali francouzští vojáci a jimi uvolněné pozice rychle obsazovali Juárezovi stoupenci. Maxmilián začal ztrácet půdu pod nohama. Zatrpklý císař nařídil, v rozporu se svojí celoživotní filosofií, jednat s každým zajatcem jako se vzbouřencem.

Juárez reagoval stejně, a tak se obě strany dopouštěly násilí na zajatcích. Válka se přitvrdila. Pokus nahradit Francouze novými dobrovolníky z Evropy, ztroskotal jak na diplomatické snaze USA, které proti tomu protestovaly, tak na celkové skepsi Evropanů, kteří už nevěřili v Maxmiliánův úspěch. Maxmilián dokonce zvažoval abdikaci a odchod ze země, uvažoval dokonce znovu o polském trůnu. Císařovna Charlotta mu abdikaci rozmluvila. Císař nemůže přece ustoupit vzbouřencům. 28. června 1866 vyzval Maxmiliána k demisi i Napoleon III.

9. července 1866 odcestovala císařovna Charlotta do Evropy, kde chtěla osobně požádat o pomoc pro Maxmiliána v Římě a v Paříži. Vídeň a Brusel, kde na nátlak USA zastavili nábor dobrovolníků, vynechala. Byli to pro ni zrádci. Napoleon ji zpočátku ani nechtěl přijmout a neuspěla ani u papeže. Charlotta se psychicky zhroutila.

K poslednímu zoufalému odporu přemluvili Maxmiliána mexičtí kozervativci, kteří se obávali vítězícího Juáreze. V prosinci 1866 rozpustil Maxmilián dobrovolnické oddíly a vyzval jejich příslušníky, aby vstoupili do regulérní mexické armády. Většina dobrovolníků však již rezignovala a volila návrat domů. 15. března 1867 opustil Mexiko i maršál Bazaine.

Maxmilián se zbytky armády ustoupil do Querétara, kde hodlal se 7 000 vojáky čelit 40 000 vojsku republikánů. Návrh svých generálů na útěk do hor odmítl. Nepřijal ani nabídku republikánů na volný odchod z Mexika, podmíněnou bezpodmínečnou kapitulací. Císař hodlal sdílet osud svých nejvěrnějších. 17. května 1867 Querétaro zradou padlo do rukou republikánů a císař se vzdal.

16. června 1867 byl mexický císař Maxmilián I., spolu s generály Mejiíou a Miramónem, odsouzen k trestu smrti a přes četné intervence státníků z Evropy i USA 19. června 1867 popraven.

Maxmiliánovy ostatky byly jeho milovanou fregatou Novarou dopraveny do Terstu. 18. ledna 1868 byl Maxmilián pohřben v rodinné hrobce Habsburků ve Vídni.

Maxmiliánovým skonem odešel ze života jeden z mála liberálních a nábožensky tolerantních Habsburků, člověk, který se celým svým životem idealistického a poněkud nepraktického snílka, tolik odlišoval od svých příbuzných.
URL : https://www.valka.cz/Maxmilian-I-t20709#78320 Verze : 3
commons.wikimedia.org
commons.wikimedia.org
commons.wikimedia.org
commons.wikimedia.org
commons.wikimedia.org

Maxmilián I. - Císař Maximilián I. Mexický

Císař Maximilián I. Mexický
Maxmilián I. - Cesare DellAcqua: Mexická delegace nabízí Maxmiliánovi Rakouskému mexický trůn

Cesare Dell'Acqua: Mexická delegace nabízí Maxmiliánovi Rakouskému mexický trůn
Maxmilián I. - Edouard Manet: Poprava císaře Maxmiliána, vedle něho generál Miramón (po císařově levé ruce) a Mejía

Edouard Manet: Poprava císaře Maxmiliána, vedle něho generál Miramón (po císařově levé ruce) a Mejía
Maxmilián I. - Maxmiliánův hrob, Vídeň

Maxmiliánův hrob, Vídeň
Maxmilián I. - Mexická známka z roku 1866 s portrétem císaře Maxmiliána

Mexická známka z roku 1866 s portrétem císaře Maxmiliána
URL : https://www.valka.cz/Maxmilian-I-t20709#663594 Verze : 0
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více