Jageinsatz Slowakei 232 - Einhalt Josef - I. díl - Zrození
Stíhací svazy SS - takzvané Jagdverbande - byly zřízeny jako speciální jednotky pro boj proti partyzánům a guerillový boj v týlu nepřítele. Chceme-li se dostat co nejblíže k pravdě o jejich vzniku a fungování, musíme se nejprve seznámit s historií jejich mateřského oddílu, kterým byla divize Brandenburg.
Počátky formování tohoto armádního uskupení sahají do roku 1939. Kapitán Theodor von Hippel přišel s vizí malých specializovaných jednotek, jež měly působit v týlu nepřítele a provádět tam rozvědnou činnost, sabotáže a další vojenské akce. Vrcholní představitelé armády nebyli tomuto Hippelovu plánu nakloněni, a tak se ambiciózní důstojník obrátil na admirála Canarise, šéfa Abwehru.
Abwehr byl orgánem německé vojenské rozvědky, založeným v roce 1921 a používaným pro zpravodajskou činnost obranného charakteru. Jako samostatný úřad byl Abwehr zrušen po atentátu na Hitlera v roce 1944, kdy byly špičky této organizace zapojeny do plánování nebo věděly o připravovaném puči. Sám Canaris byl na Hitlerův rozkaz zatčen a později, 9. dubna 1944, popraven ve Flosenburgu.
Hippelova vize vycházela z jeho zkušeností z první světové války, kdy sloužil ve východoafrickém německém sboru generála Paula Emila von Lettow-Vorbecka, bojujícímu proti výrazné přesile britských a belgických koloniálních sil. Taktikou "udeř a zmiz" se Lettow-Vorbeckovi dařilo poměrně velmi dlouho vzdorovat nepříteli, a přestože byl nucen ustoupit a vzdát se, stal se německým národním hrdinou.
Hippel navrhoval, aby malé elitní jednotky, vysoce kvalifikované v sabotáži, špionáži, zacházení se zbraněmi (včetně nepřátelských) a plynně hovořící jazykem protivníka působily v nepřátelském týlu a poškozovaly tak zázemí a morálku na jeho straně fronty. Canaris povýšil Hippela na podplukovníka, zaměstnal ho jako vedoucího 2. oddělení Abwehru a dal mu volnou ruku k uskutečnění tohoto těžkého úkolu.
Vraťme se ale k Braniborským. Jednotka dostala krycí název "800. Bau.und Lehrkompanie Z.b.V 800"- (800. stavební a instrukční rota pro zvláštní účely). Jádro původního útvaru tvořili příslušníci praporu Ebinghaus, jehož členové se vyznamenali při vpádu do Polska, kdy vnášeli zmatek do týlu polských jednotek obsazováním mostů a znemožňovali plynulé manévrování zadních vojů polských vojsk. Dále ničili hlavní silniční a železniční uzly a pomáhali wehrmachtu při postupu zajištěním neporušených mostů a dalších strategických cílů.
Tento záškodnický útvar se dynamicky rozrůstal. Nejprve v lednu 1940 dosáhl početní stav síly praporu v síle čtyř pěších rot, jedné motocyklové čety a čety parašutistů. Ještě téhož roku v prosinci se jednotka rozšířila na Lehrregiment Brandenburg Z.b.V 800 (800. Instrukční pluk Brandenburg pro zvláštní účely). O něco později byla přejmenována na "800. Sonderverband" (Zvláštní svaz 800), kterému bylo podřízeno 5 výsadkových pluků a konečně za další rok vznikla Division Brandenburg.
Braniborští mezi sebou shromáždili vojenské specialisty na zbraně a výbušniny, tlumočníky, námořní a výsadkové oddíly, ale charakter a poslání této divize by se neobešly bez dobrovolníků - příslušníků zemí obsazených v průběhu 2. světové války, kteří plynně hovořili jazykem daného státu a mohli tak nerušeně plnit své "poslání". Teroristický styl Brandenburgu se nezapřel při bezpočtu akcí těchto "Braniborských komand" a příslušníci této divize se dopustili bezpočtu válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.
Jednotky Braniborských působily téměř na všech frontách - při invazi do Polska, Dánska a Norska, v bitvě o Francii, v operaci Barbarossa, ve Finsku, v Řecku a při invazi na Krétu, v Rumunsku, Bulharsku a v Jugoslávii. Některé jednotky byly poslány infiltrovat spojeneckou Indii, Afghánistán a válčily též na Blízkém východě a v Jižní Africe.
Také se připravovaly na nikdy neuskutečněnou operaci Felix (plánované zabrání Gibraltaru) a operaci Lvoun (plánovanou invazi do Velké Británie). Jednotka měla velké úspěchy při obsazování strategických mostů, tunelů a železničních nádraží v Polsku a Nizozemí. To je ovšem jiný příběh. Pro naše vyprávění je důležité dění kolem Otty Skorzenyho, specialisty Třetí říše na sabotáže a teror.
V roce 1943 pověřil Heinrich Himmler právě SS Hauptsturmführera Ottu Skorzenyho, jenž původně patřil k Leibstandarte SS "Adolf Hitler", aby všemi dostupnými prostředky a za jeho plné podpory vybudoval oddíl agentů v síle praporu, který byl nazván SS Friedentahl Z.b.V a později přejmenován na 502. stíhací prapor. Skupina důstojníků z divize Brandenburg se pod velením npor. Adriana von Foelkersama dala dobrovolně k dispozici Skorzenymu, jako instruktoři a velitelé právě se tvořícího zvláštního útvaru.
Po nezdařeném Stauffenbergově atentátu na Hitlera byla struktura celého Abwehru, a logicky tedy i divize Brandenburg, změněna rozsáhlou reorganizací. Špionážní a sabotážní úřad OKW pro zahraniční obranu byl podřízen přímo Himmlerovi, který jej převzal jako úřad Mil do svého RSHA - hlavního říšského bezpečnostního úřadu. V úřadu Mil spadala sabotáž, diverze a rozvracení nepřítele do oblasti vojenského oddělení Mil D, jehož šéfem se stal Skorzeny, kterého mezitím osobně povýšil Hitler na SS-Obersurmbannführera a několikrát jej vyznamenal za jeho akce. Například osvobození Mussoliniho či únos syna admirála Horthyho.
V úzké spolupráci s generálním štábem Wehrmachtu, zvláště generálem Jodlem, zformoval Skorzeny pro tzv. nárazové operace a sabotážní akce v týlu nepřítele "Stíhací oddíly". Během roku 1944 přešlo dalších asi 1800 mužů různých hodností z divize Brandenburg dobrovolně k těmto oddílům, pojmenovaným SS - Jagdverbande. Zbytek byl přiřazen k divizi SS Grossdeutschland, kde tito vojáci bojovali až do konce války.
V červenci a srpnu byla německá místa znepokojena situací na Slovensku. Byla si velmi dobře vědoma, že se na tomto území organizuje partyzánský boj v takovém měřítku, že by mohla mít německá armáda při ústupu velké problémy. Nehledě na to, že Němci měli velmi dobré zprávy od zpravodajské sítě, že ve slovenské armádě existují velmi silné protiněmecké nálady, které mohou vést až k ozbrojenému vystoupení. Vnitřní události byly bedlivě sledovány především SD.
Jak již bylo naznačeno, potřebovali Němci v zázemí klid, a proto začali činit přípravy k likvidaci partyzánského hnutí. Velkou naději vkládali Němci v důstojníky a poddůstojníky Brandenburské divize, kteří měli být vyškoleni pro instruktorskou činnost a pověřeni úkolem, aby na Slovensku vybrali a naverbovali vhodné osoby znalé češtiny a slovenštiny, provedli s nimi výcvik a nasadili je proti partyzánům.
Již začátkem léta 1944 bylo uloženo poručíkovi Pawlovskému, sudetskému Němci z Horního Benešova, aby vedl válečnou školu - Kampfschulle v Badenu u Vídně, kde měl vyškolit výše uvedené poddůstojníky a důstojníky v instruktorském řemesle. Brandenburští v Badenu podstoupili také protipartyzánský a sabotážní výcvik, aby byli připraveni na blížící se úkoly.
Němci byli stále více znepokojeni situací na Slovensku a nečinností tamních orgánů, a proto dostal Pawlovský 22. 7 1944 rozkaz ke zřízení "Stíhacího svazu Slovensko". K tomuto účelu mu byli přiděleni dva velmi zkušení lidé, z nichž jedním byl SS-oberscharführer Kurt Werner Tutter.
Německý poradce Hlinkovy gardy podplukovník Nageller tlačil na Pawlovského, aby urychlil výcvik, protože tušil, že dojde k povstání. Situace na Slovensku se stále více přiostřovala. Dne 26. 8. 1944 německý generál na Slovensku, generál pancéřové vozby von Hubitzki, na návrh Pawlovského, nařídil nasazení Jagdeinsatz Slowakai do Bratislavy, aby zabránil převzetí moci. Příslušníci oddílů SS byli v síle 80 mužů určeni k ostraze vládních budov a dalších strategicky významných objektů.
28. 8. 1944 byl celý útvar převelen do blízkosti Bratislavy, neboť podle rozkazu "budou síly použity proti nebezpečí puče". O den později vypuklo SNP. Povstalci měli během několika dnů pod kontrolou téměř celé území Slovenska. Výjimkou byla Bratislava a nejvýchodnější části Slovenska.
Stíhací svaz Slovensko byl, jako první německý oddíl na Slovensku, nasazen 30. 8. do Bratislavy k předem určeným úkolům strategického charakteru. Jednotka zpočátku působila, jakoby se jednalo o příchod silnějších svazů, projížděla městem stále dokola a plnila nejrůznější úkoly. Těžištěm bylo hlídání prezidentského paláce, obsazení ministerstva národní obrany a asistence při odzbrojování slovenských vojsk. Velitelem těchto akcí byl dr. Ervín Reidl - bývalý státní návladní v Šumperku, který se stal osobním strážcem tehdejšího prezidenta Tisa.
Jednotka se stále rozrůstala a dne 21. 9. byla včleněna do Stíhacích svazů SS. Těchto svazů bylo vytvořeno několik. Jejich důstojníci a poddůstojníci pocházeli, jak již bylo zmíněno, z divize Brandenburg. Mužstvo bylo získáno náborem v mnoha státech, na jejichž území se německé jednotky zdržovaly, a to tak, aby na daném území působili proti tamnímu odboji s využitím znalosti mateřského jazyka, což byl jedinečný předpoklad k provokačním a infiltračním akcím. Příslušníci těchto jednotek byli cvičeni, aby mohli pracovat proti přísunu a zpravodajskému dění nepřítele v týlu pravidelných nepřátelských skupin a armád. Obvykle byli vojáci nasazováni do týlu na dobu třech měsíců a pak se vraceli ke své jednotce.
Stíhací svazy SS byly formovány jiným způsobem než řadové vojsko. Velitelem těchto svazů byl pplk. SS Otto Skorzeny, jinak také vedoucí Amt VI. RSHA (Hlavního říšského bezpečnostního úřadu).
Autor: Daniel Gargulák
Leden 2012
Zdroje:
Archiv bezpečnostních složek fond 325/39/1
Julius Mader: Zabijáci číhají, Naše vojsko, Praha 1962
Wikipedie
Stíhací svazy SS - takzvané Jagdverbande - byly zřízeny jako speciální jednotky pro boj proti partyzánům a guerillový boj v týlu nepřítele. Chceme-li se dostat co nejblíže k pravdě o jejich vzniku a fungování, musíme se nejprve seznámit s historií jejich mateřského oddílu, kterým byla divize Brandenburg.
Počátky formování tohoto armádního uskupení sahají do roku 1939. Kapitán Theodor von Hippel přišel s vizí malých specializovaných jednotek, jež měly působit v týlu nepřítele a provádět tam rozvědnou činnost, sabotáže a další vojenské akce. Vrcholní představitelé armády nebyli tomuto Hippelovu plánu nakloněni, a tak se ambiciózní důstojník obrátil na admirála Canarise, šéfa Abwehru.
Abwehr byl orgánem německé vojenské rozvědky, založeným v roce 1921 a používaným pro zpravodajskou činnost obranného charakteru. Jako samostatný úřad byl Abwehr zrušen po atentátu na Hitlera v roce 1944, kdy byly špičky této organizace zapojeny do plánování nebo věděly o připravovaném puči. Sám Canaris byl na Hitlerův rozkaz zatčen a později, 9. dubna 1944, popraven ve Flosenburgu.
Hippelova vize vycházela z jeho zkušeností z první světové války, kdy sloužil ve východoafrickém německém sboru generála Paula Emila von Lettow-Vorbecka, bojujícímu proti výrazné přesile britských a belgických koloniálních sil. Taktikou "udeř a zmiz" se Lettow-Vorbeckovi dařilo poměrně velmi dlouho vzdorovat nepříteli, a přestože byl nucen ustoupit a vzdát se, stal se německým národním hrdinou.
Hippel navrhoval, aby malé elitní jednotky, vysoce kvalifikované v sabotáži, špionáži, zacházení se zbraněmi (včetně nepřátelských) a plynně hovořící jazykem protivníka působily v nepřátelském týlu a poškozovaly tak zázemí a morálku na jeho straně fronty. Canaris povýšil Hippela na podplukovníka, zaměstnal ho jako vedoucího 2. oddělení Abwehru a dal mu volnou ruku k uskutečnění tohoto těžkého úkolu.
Vraťme se ale k Braniborským. Jednotka dostala krycí název "800. Bau.und Lehrkompanie Z.b.V 800"- (800. stavební a instrukční rota pro zvláštní účely). Jádro původního útvaru tvořili příslušníci praporu Ebinghaus, jehož členové se vyznamenali při vpádu do Polska, kdy vnášeli zmatek do týlu polských jednotek obsazováním mostů a znemožňovali plynulé manévrování zadních vojů polských vojsk. Dále ničili hlavní silniční a železniční uzly a pomáhali wehrmachtu při postupu zajištěním neporušených mostů a dalších strategických cílů.
Tento záškodnický útvar se dynamicky rozrůstal. Nejprve v lednu 1940 dosáhl početní stav síly praporu v síle čtyř pěších rot, jedné motocyklové čety a čety parašutistů. Ještě téhož roku v prosinci se jednotka rozšířila na Lehrregiment Brandenburg Z.b.V 800 (800. Instrukční pluk Brandenburg pro zvláštní účely). O něco později byla přejmenována na "800. Sonderverband" (Zvláštní svaz 800), kterému bylo podřízeno 5 výsadkových pluků a konečně za další rok vznikla Division Brandenburg.
Braniborští mezi sebou shromáždili vojenské specialisty na zbraně a výbušniny, tlumočníky, námořní a výsadkové oddíly, ale charakter a poslání této divize by se neobešly bez dobrovolníků - příslušníků zemí obsazených v průběhu 2. světové války, kteří plynně hovořili jazykem daného státu a mohli tak nerušeně plnit své "poslání". Teroristický styl Brandenburgu se nezapřel při bezpočtu akcí těchto "Braniborských komand" a příslušníci této divize se dopustili bezpočtu válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.
Jednotky Braniborských působily téměř na všech frontách - při invazi do Polska, Dánska a Norska, v bitvě o Francii, v operaci Barbarossa, ve Finsku, v Řecku a při invazi na Krétu, v Rumunsku, Bulharsku a v Jugoslávii. Některé jednotky byly poslány infiltrovat spojeneckou Indii, Afghánistán a válčily též na Blízkém východě a v Jižní Africe.
Také se připravovaly na nikdy neuskutečněnou operaci Felix (plánované zabrání Gibraltaru) a operaci Lvoun (plánovanou invazi do Velké Británie). Jednotka měla velké úspěchy při obsazování strategických mostů, tunelů a železničních nádraží v Polsku a Nizozemí. To je ovšem jiný příběh. Pro naše vyprávění je důležité dění kolem Otty Skorzenyho, specialisty Třetí říše na sabotáže a teror.
V roce 1943 pověřil Heinrich Himmler právě SS Hauptsturmführera Ottu Skorzenyho, jenž původně patřil k Leibstandarte SS "Adolf Hitler", aby všemi dostupnými prostředky a za jeho plné podpory vybudoval oddíl agentů v síle praporu, který byl nazván SS Friedentahl Z.b.V a později přejmenován na 502. stíhací prapor. Skupina důstojníků z divize Brandenburg se pod velením npor. Adriana von Foelkersama dala dobrovolně k dispozici Skorzenymu, jako instruktoři a velitelé právě se tvořícího zvláštního útvaru.
Po nezdařeném Stauffenbergově atentátu na Hitlera byla struktura celého Abwehru, a logicky tedy i divize Brandenburg, změněna rozsáhlou reorganizací. Špionážní a sabotážní úřad OKW pro zahraniční obranu byl podřízen přímo Himmlerovi, který jej převzal jako úřad Mil do svého RSHA - hlavního říšského bezpečnostního úřadu. V úřadu Mil spadala sabotáž, diverze a rozvracení nepřítele do oblasti vojenského oddělení Mil D, jehož šéfem se stal Skorzeny, kterého mezitím osobně povýšil Hitler na SS-Obersurmbannführera a několikrát jej vyznamenal za jeho akce. Například osvobození Mussoliniho či únos syna admirála Horthyho.
V úzké spolupráci s generálním štábem Wehrmachtu, zvláště generálem Jodlem, zformoval Skorzeny pro tzv. nárazové operace a sabotážní akce v týlu nepřítele "Stíhací oddíly". Během roku 1944 přešlo dalších asi 1800 mužů různých hodností z divize Brandenburg dobrovolně k těmto oddílům, pojmenovaným SS - Jagdverbande. Zbytek byl přiřazen k divizi SS Grossdeutschland, kde tito vojáci bojovali až do konce války.
V červenci a srpnu byla německá místa znepokojena situací na Slovensku. Byla si velmi dobře vědoma, že se na tomto území organizuje partyzánský boj v takovém měřítku, že by mohla mít německá armáda při ústupu velké problémy. Nehledě na to, že Němci měli velmi dobré zprávy od zpravodajské sítě, že ve slovenské armádě existují velmi silné protiněmecké nálady, které mohou vést až k ozbrojenému vystoupení. Vnitřní události byly bedlivě sledovány především SD.
Jak již bylo naznačeno, potřebovali Němci v zázemí klid, a proto začali činit přípravy k likvidaci partyzánského hnutí. Velkou naději vkládali Němci v důstojníky a poddůstojníky Brandenburské divize, kteří měli být vyškoleni pro instruktorskou činnost a pověřeni úkolem, aby na Slovensku vybrali a naverbovali vhodné osoby znalé češtiny a slovenštiny, provedli s nimi výcvik a nasadili je proti partyzánům.
Již začátkem léta 1944 bylo uloženo poručíkovi Pawlovskému, sudetskému Němci z Horního Benešova, aby vedl válečnou školu - Kampfschulle v Badenu u Vídně, kde měl vyškolit výše uvedené poddůstojníky a důstojníky v instruktorském řemesle. Brandenburští v Badenu podstoupili také protipartyzánský a sabotážní výcvik, aby byli připraveni na blížící se úkoly.
Němci byli stále více znepokojeni situací na Slovensku a nečinností tamních orgánů, a proto dostal Pawlovský 22. 7 1944 rozkaz ke zřízení "Stíhacího svazu Slovensko". K tomuto účelu mu byli přiděleni dva velmi zkušení lidé, z nichž jedním byl SS-oberscharführer Kurt Werner Tutter.
Německý poradce Hlinkovy gardy podplukovník Nageller tlačil na Pawlovského, aby urychlil výcvik, protože tušil, že dojde k povstání. Situace na Slovensku se stále více přiostřovala. Dne 26. 8. 1944 německý generál na Slovensku, generál pancéřové vozby von Hubitzki, na návrh Pawlovského, nařídil nasazení Jagdeinsatz Slowakai do Bratislavy, aby zabránil převzetí moci. Příslušníci oddílů SS byli v síle 80 mužů určeni k ostraze vládních budov a dalších strategicky významných objektů.
28. 8. 1944 byl celý útvar převelen do blízkosti Bratislavy, neboť podle rozkazu "budou síly použity proti nebezpečí puče". O den později vypuklo SNP. Povstalci měli během několika dnů pod kontrolou téměř celé území Slovenska. Výjimkou byla Bratislava a nejvýchodnější části Slovenska.
Stíhací svaz Slovensko byl, jako první německý oddíl na Slovensku, nasazen 30. 8. do Bratislavy k předem určeným úkolům strategického charakteru. Jednotka zpočátku působila, jakoby se jednalo o příchod silnějších svazů, projížděla městem stále dokola a plnila nejrůznější úkoly. Těžištěm bylo hlídání prezidentského paláce, obsazení ministerstva národní obrany a asistence při odzbrojování slovenských vojsk. Velitelem těchto akcí byl dr. Ervín Reidl - bývalý státní návladní v Šumperku, který se stal osobním strážcem tehdejšího prezidenta Tisa.
Jednotka se stále rozrůstala a dne 21. 9. byla včleněna do Stíhacích svazů SS. Těchto svazů bylo vytvořeno několik. Jejich důstojníci a poddůstojníci pocházeli, jak již bylo zmíněno, z divize Brandenburg. Mužstvo bylo získáno náborem v mnoha státech, na jejichž území se německé jednotky zdržovaly, a to tak, aby na daném území působili proti tamnímu odboji s využitím znalosti mateřského jazyka, což byl jedinečný předpoklad k provokačním a infiltračním akcím. Příslušníci těchto jednotek byli cvičeni, aby mohli pracovat proti přísunu a zpravodajskému dění nepřítele v týlu pravidelných nepřátelských skupin a armád. Obvykle byli vojáci nasazováni do týlu na dobu třech měsíců a pak se vraceli ke své jednotce.
Stíhací svazy SS byly formovány jiným způsobem než řadové vojsko. Velitelem těchto svazů byl pplk. SS Otto Skorzeny, jinak také vedoucí Amt VI. RSHA (Hlavního říšského bezpečnostního úřadu).
Autor: Daniel Gargulák
Leden 2012
Zdroje:
Archiv bezpečnostních složek fond 325/39/1
Julius Mader: Zabijáci číhají, Naše vojsko, Praha 1962
Wikipedie