Přehled článků autora

Malá monografie věnovaná tentokrát poslednímu typu japonského palubního útočného bombardéru. Poznáme jaké byly okolnosti jeho vzniku, jaký byl a zda vůbec zasáhl do závěrečných bojů v Tichomoří.

Japonské námořnictvo se po první světové válce stávalo stále významnější námořní silou a tak není divu, že jakmile se objevila myšlenka střemhlavého bombardování a jeho využití proti lodním cílům, vyslala japonská admiralita svého konstruktéra do Německa, aby se s touto technikou seznámil. První japonské pokusy o palubní střemhlavý bombardér nedopadly dobře a tak byla společnost Aichi v první polovině třicátých let vyzvána, aby využila své dlouhodobé spolupráce s německou továrnou Heinkel Flugzeugwerke a aby upravíla její dvouplošný střemhlavý bombardér Heinkel He-50b, jehož druhý prototyp Japonci zakoupili. V tomto článku poznáme jak se jim tato úprava povedla...  

Malá monografie, která nás seznámí s jednotlivými verzemi tohoto střemhlavého bombardéru, který se stal legendou po japonském útoku na Pearl Harbour.

Popis nejrozšířenějšího plovákového průzkumného letounu japonského námořnictva. Letoun byl operačně nasazen od Pearl Haboru až po japonskou kapitulaci.

Historie vzniku a nasazení posledního japonského plovákového letounu.

Popis, vznik a nasazení posledního plovákového průzkumného letadla v Tichomoří.

Stručný popis téměř neznámého japonského hydroplánu, který ušel i pozornosti spojenecké zpravodajské služby a z toho důvodu mu nebylo přiděleno kódové jméno. Letoun byl určen k výcviku osádek vícemotorových létajících člunů, ale naprostá většina jich byla zničena při sebevražedných náletech na americké loďstvo.

Seiran patří mezi velmi málo známá japonská letadla. Byl to speciální útočný letoun, který představoval vyvrcholení vývoje letounů pro ponorky. Japonci měli v plánu pomocí těchto letadel zničit zdymadla v Panamském průplavu nebo později zaútočit na americké letadlové lodě na jejich kotvišti u atolu Ulithi.

Stručná historie a technický popis japonské noční stíhačky, která od samého počátku byla, jako jediná, vyvíjena přímo pro tento účel. Japonské námořní letectvo potřebovalo výkonnou stíhačku, která by mohla zachytávat a ničit noční nálety Superfortressů. Celý projekt skončil neslavně, Superfortressy zničily oba nedostavěné prototypy, a to byl konec stíhaček Denko.

V roce 1936 vydává japonské námořní letectvo technické specifikace 11-Shi, kterými informuje výrobce letecké techniky o svých nových potřebách a o technických požadavcích, které požaduje.

Velení císařského námořního letectva požadovalo, mimo jiných kategorií letadel, také plovákový průzkumný letoun, který měl nahradit právě vyráběné plovákové průzkumné dvouplošné letouny Kawanishi E7K1. Námořnictvem byl požadován dvouplovákový jednoplošník ve dvoumístné konfiguraci, a to navzdory tomu, že E7K1 byl trojmístný, letoun měl být schopen plnit průzkumné popřípadě pozorovací úkoly, ale zároveň měl být schopen i střemhlavého náletu.

Velení císařského námořnictva požadovalo dvoumístné plovákové průzkumné letadlo. Zde si musíme uvědomit, že námořnictvo teprve začalo testovat do výzbroje ještě nezařazené trojmístné průzkumné plovákové letadlo, které bylo až o rok později přijaté jako „Námořní průzkumné plovákové letadlo Typ 0“, známější pod označením E13A1 nebo pod spojeneckým kódovým jménem Jake.

Kaigun Kōkū Hombu - velitelství císařského námořního letectva, zadalo počátkem roku 1938 specifikacemi 13-Shi vývoj cvičného létajícího člunu. Na tomto letounu měl probíhat výcvik budoucích osádek létajících člunů H6K Mavis a H8K Emily, zároveň měly být, v rámci výcviku, prováděny protilodní a protiponorkové hlídkové lety.

V září 1942 ponorka I-25 vypustila v bezpečné vzdálenosti od pobřeží státu Oregon malý plovákový letoun Yokosuka E14Y1. Letounek pilotoval Heisōchō - praporčík Nobuo Fujita, který svrhl při dvou náletech celkem čtyři zápalné pumy do rozsáhlých lesních porostů státu Oregon.

Nově požadovaný letoun měl nahradit námořní noční stíhačky Nakajima J1N1-S Gekko, které již zastaraly a svým výkonem již přestávaly postačovat. Nové požadavky tak byly dosti vysoké, tak například maximální rychlost ve výšce 9 000 m měla být 685 km/h, do výšky 6 000 m měl vystoupat za pouhých 6 minut, minimální letová vytrvalost byla požadována ve výši pěti hodin, výzbroj měla zahrnovat dva třicetimilimetrové kanóny Typ 5 aj.

Malá monografie britského nočního bombardéru, který je dnes pozapomenutý. Měl smůlu, že jeho konstrukce brzy zastarala a bombardér byl stažen od bojových jednotek, díky tomu byl zastíněn známým a také mnohem více rozšířeným bombardérem Vickers Wellington. Jak však uvidíte, bombardérům Whitley patří několik zajímavých prvenství při počátečních náletech nad Německo.

Tento článek nás seznámí s okolnostmi, za ktrerých vznik napříliš známý, nepříliš chtěný a nepříliš úspěšný britský střední bombardér. Poznáme všechny jeho verze, změnu určení a stručně i jeho operační nasazení.

Malá monografie neúspěšného britského bombardéru, který nesplnil požadavky Ministerstva letectví. Vypjatá mezinárodní situace donutila ministerstvo, aby sjednalo kontrakty na 1 500 letounů tohoto typu. Manchester byl však nebezpečný především vlastním osádkám, RAF převzala necelé dvě stovky těchto strojů a výroba byla ukončena. Motory Vulture nebyly dostupné a tak šéfkonstruktér Roy Chadwick, CBE zvětšil rozpětí křídel a letoun osadil čtveřicí skvělých Merlinů XX a vznikl velmi úspěšný a slavný bombardér - Avro Lancaster.

Monografie nejúspěšnějšího těžkého britského bombardéru, který se stal v druhé polovině druhé světové války páteřním typem britské Bomber Command. Tento letoun byl prosazován především velitelem Bomber Command Air Chief Marschalem Sirem Arthurem Harrisem, který Avro Lancaster hodnotil ve všech ohledech lépe, než další čtyřmotoráky - Short Stirling a Handley Page Halifax. Pravdou je, že Lancaster mohl, díky své velké pumovnici, nést velký náklad pum a unesl také pumy velkých ráží, které jiné bombardéry používané RAF neunesly. Také statistiky dávají "bombarďáku" Harrisovi zcela zapravdu.

Vývoj amerického stíhacího letounu, který nebyl zařazen do výzbroje USAAF.

Stručná monografie nás seznámí za jakých okolností vznikl věžový stíhací letoun britského námořnictva. Myšlenka na nasazení tohoto typu stíhačky byla snad zajímavá, ale tím, že byl jako základ pro jeho vznik vybrán nepříliš výkonný palubní bombardér a příležitostný stíhač Skua, nemohl být očekáván stíhač, který by překvapil svými výkony. Výsledným dílem byl Blackburn Roc, který se stal alespoň trochu známým snad jen díky svému krátkému a nepříliš úspěšnému operačnímu nasazení.

Prototyp protiponorkového létajícího člunu, se slibnými výkony a vlastnostmi. Původně měl zastavit postup Japonců a nakonec zůstal nevyužitý.

Dne 17. listopadu 1944 se poprvé do vzduchu vznesl prototyp palubního stíhacího letounu Boeing XF8B-1. Vznik a vývoj letounu přineslo několik zajímavostí, které stojí za připomenutí.

Spojené státy se vlivem válečného dění rychle probouzely do reality a ač se zatím snažily zachovat neutralitu, uvědomovalo si například námořnictvo hrozivou skutečnost, že německé ponorky v Atlantiku operují na hranici amerických výsostných vod. Námořního letectvo nemělo ve své výzbroji vhodná hlídková letadla s velkou vytrvalostí letu. Taková letadla by byla potřebná i v Pacifiku, také zde se zvyšovalo napětí každým dnem. Potřeba těchto hlídkových letadel vyústila dne 29. června 1940 v objednávku prototypu velkého dálkového hlídkového létajícího člunu u společnosti Boeing, prototyp byl označen XPBB-1.

Víte jak účinná byla japonská bombardovací ofenzíva, která byla namířena proti USA a Kanadě v zimě 1944-45?

Malá monografie britské věžové stíhačky, která je často velmi rozporuplně hodnocena. Z konstrukčního hlediska se jednalo o zajímavý letoun, který se však v původní roli denní stíhačky příliš neosvědčil. Značných úspěchů však dosahoval jako noční stíhač.

Rozsáhlejší popis jednotlivých vývojových variant tohoto amerického letounu.

TTD a popis vývoje prvního ze sériově vyráběných Curtissových Tomahawků.

Historie vzniku a popis jednotlivých verzí amerického palubního bombardéru, který byl vyráběn ve velkých sériích. Jeho osádky jej nazývaly nelichotivě podle jeho označení "Son-of-a-Bitch 2nd Class", a to pro jeho nedobré letové vlastnosti.

Malá monografie americké experimentální stíhačky, která zaujme uspořádáním typu kachna.

Historie a nasazení.

Monografie nejlepší francouzské stíhačky z období druhé světové války.

Francie se koncem třicátých let zoufale snažila o rozsáhlou modernizaci svého letectva, v rámci této modernizace vzniklo poměrně velké množství prototypů a nutno říci, že několik těchto prototypů vypadalo velice slibně. Jedním z těchto slibných strojů byl právě bitevní bombardér Dewoitine D-770.

Přehled jednotlivých verzí, vývoj a služba exportní verze "Létající tužky".

Dornierův Pfeil představoval velmi výkonný stroj, který byl navíc konstrukčně odlišný od jiných dvoumotorových letadel této kategorie, proto padlo logické rozhodnutí zahájit stavbu dvoumístných cvičných letounů, na kterých by piloti snadněji získali potřebné zkušenosti. V zájmu urychlení vývoje byly všechny dvoumístné letouny přestavěny ze strojů jednomístných.

Stručná historie vzniku a operačního nasazení, nepříliš úspěšného amerického palubního torpédového bombardéru.

V září 1926, krátce po zničení experimentálního hydroplánu Kaibo Ginkai KB, přijal dobrovolný výbor Kaibo Gikai rozhodnutí postavit další velký hydroplán. Nový hydroplán měl být postaven na základě zcela nového návrhu. Tato stavba měla několik cílů, jednak konstruktéři a technici měli získat zkušenosti s konstrukcí a stavbou celokovových létajících člunů a dále se námořní piloti a mechanici mohli seznámit s celokovovým letounem v provozu, především s odlišnostmi v údržbě a obsluze.

Stručná historie posledního palubního dvojplošníku.

Vznik, vyvoj a operační nasazení britského palubního bombardéru.

Stručná monografie poslední dvoumístné britské námořní stíhačky, která aktivně zasáhla do bojů druhé světové války. V Evropě doprovázela palubní bombardéry při útocích na německou bitevní loď Tirpitz, potom byla nasazena v rámci British Pacific Fleet do bojů proti Japonsku a svou bojovou kariéru zakončila bojích nad Koreou.

Malá monografie neprávem pozapomenutého palubního stíhače. Fairey Fulmar představoval stíhačku, která zcela odrážela tehdejší požadavky Royal Navy. Podle nich nebylo očekáváno, že by měl Fulmar bojoval proti nepřátelským stíhačům, při formulování technických požadavku byla upřednostněna těžká výzbroj a dlouhý dolet, letové výkony a obratnost byly druhořadé. Letoun musel být dvoumístný, druhý člen osádky plnil funkci navigátora-radisty a někdy i střelce z kulometu, byl považován za nezbytného pro dlouhé operace nad mořem. Royal Navy nakonec převzala 600 těchto letounů, ty tvořily výzbroj 18 perutí Fleet Air Arm a v prvních třech válečných letech tak byl Fulmar jistě významnou silou. 

Jednalo se o první leteckou konstrukci z roku 1932, společnost se tehdy pustila do projektu malého osobního letadla, které mělo létat na trati Tokio - Ósaka. Podle plánu měl letounek dosahovat nejvyšší rychlosti 200km/h, měl být snadno vyrobitelný a provozní náklady měly být velmi nízké díky jednoduché a nenáročné údržbě. Osádka měla být tvořena jedním pilotem a třemi cestujícími. Letounek měl být schopen operovat z malých a neupravených letištních ploch.

Monografie posledního stíhacího dvouplošníku RAF, který úspěšně zasáhl do bojů 2. světové války.

Článek nás seznámí s historií a podrobnějším popisem jednotlivých verzí neprávem opomíjeného britského těžkého bombardéru Handley Page Halifax. Letounu, který spolu se Stirlingy a především s Lancastery ničil německá města a německý průmysl. Letounu, který se značnou měrou zasloužil o zásobování domácího odboje v okupovaných zemích, letounu, který se významně podílel na výsadkových operacích a konečně letounu, který pomohl vyhrát válku o Atlantik a přispěl k vítězství nad německými ponorkami.

Malá monografie trochu opomíjeného britského bombardéru, který však má své místo v britském královském letectvu. Nedosáhl takového věhlasu, jakého se dostalo mnohem známějším Wellingtonům. Bombardovací Hampdeny v první polovině druhé světové války zasáhly poměrně významně do leteckých náletů a později i do protiponorkového hlídkování nad lodními konvoji.

Bombardovací letouny Hereford byly vedle svého sourozence Hampden takřka neznámé. Společnost Handley Page Limited a ostatní dodavatelé vyrobili celkem 1 480 bombardovacích Hampdenů a ve stínové továrně Short & Harland v Belfastu bylo postaveno "pouze" 150 Herefordů. Přibližme si nyní letoun Hereford.

Přehled navalizovaných verzí slavné britské stíhačky.

História vývoja a skúšok predchodcu slávneho stíhacieho a bitevného lietadla Hawker Typhoon.

Monografie britského stíhacího bombardéru, který v druhé polovině druhé světové války v okupované Evropě efektivně napadal a ničil různé cíle, napadal lodní, železniční i automobilovou dopravu, německé tanky, pancéřovaná i nepancéřovaná vozidla, lehké pevnůstky, stanoviště flaku, baterie dělostřelectva, budovy, kasárna a místa soustředění nepřátelských vojsk. Byl to stejný typ letounu, který byl na počátku téměř zcela stažen z operační služby a v den D tvořil výzbroj osmnácti perutí britské 2nd TAF.

Historie letounu Heinkel He 70

Stručný popis, historie vzniku a operační nasazení pozapomenutého těžkého bombardéru japonského námořního letectva, který se v roce 1937 účastnil náletů na čínské město Šanghaj a jeho okolí.

Japonské námořnictvo mělo velké ambice, aby se stalo rozhodující námořní velmocí, a těmito smlouvami bylo početně značně znevýhodněno tak, že loďstvům USA nbo Velké Británie by nemohlo konkurovat. Tato situace byla jedním z důvodů, proč se štáb japonského námořnictva (Kaigun Koku Hombu) rozhodl posílit jednu ze složek zbraní, na kterou se omezení nevztahovalo – útočné letouny operující z pozemních základen.

Hodnotíme-li tento hydroplán s odstupem času, tak musíme uznat, že se vyznačoval mnohem modernější konstrukcí než upřednostněný dvouplošník Kawaniši H3K1 a jeho význam spočíval v tom, že konstruktéři díky tomuto hydroplánu získali cenné zkušenosti pro pozdější celokovové konstrukce letadel.

Tato zbraň byla vyvinuta ve Velké Británii na základě licenční výroby kanónu Hispano-Suiza HS-404. Kanón se nejdříve vyráběl ve Velké Británii ve verzi Hispano Mk.I, jehož zásoba střeliva byla nesena v bubnovém zásobníku a byla namontována např. do těžkých stíhaček Westland Whirlwind Mk.I, Beafighterů a pokusně i do Spitfirů Mk.Ib.

Malá monografie věnovaná úspěšné sovětské stíhačce z doby Velké vlastenecké války.

Koncem třicátých let se konečně vedení SSSR v čele s J. V. Stalinem začalo probírat a zjistilo, že odpovědní pracovníci přehlíželi a podcenili nástup moderních německých Messerschmittů Bf-109 B na španělském bojišti a až v roce 1939 poznalo, že přes vítězství u Chalchyn-Golu sovětští stíhači jen množstvím překonávali japonské stíhačky Nakadžima Ki-27.

Japonské námořní letectvo se již po dvou válečných letech dostalo do problémů při výcviku nových pilotů, kteří přicházeli po základním výcviku k bojovým jednotkám, nebo v lepším případě do pokračovacích kurzů. Kaigun Koku Hombu se zoufale snažilo o doplnění pilotů, naráželo při tom stále na stejné potíže s organizací výcviku, výcvik nových pilotů byl stále nastaven na předválečný výcvikový režim, tzn. na vysokou kvalitu výcviku a to také znamenalo velkou časovou náročnost.

Nový plovákový pozorovací letoun pro ponorky, který měl ve službě nahradit Watanabe E9W1 typ 96. Ten, ač byl ve službě jeden rok, rychle zastaral a bylo třeba za něj nutno hledat modernější náhradu. Ve specifikacích bylo požadováno, aby letoun operoval z ponorek třídy I.

Japonské námořní letectvo v únoru 1934 sestavilo specifikace plánu rozvoje označené 9-Shi, zde byly formulovány technické podmínky a požadavky na nová letadla, která námořnictvo po výrobcích letecké techniky požadovalo

V Japonsku se psal rok 2000 (pro západní svět byl rok 1940), v tomto roce přijalo císařské námořní letectvo do své výzbroje dvoumotorový bombardér Mitsubishi G4M (ve spojeneckém kódu Betty). Velení japonského námořního letectva dodržovalo pravidlo, že v době zařazení nového letounu do své výzbroje, požadovalo, aby konstrukční týmy zahájily práce na nových projektech stejného typu. Většinou se tak podařilo zabezpečit kontinuální modernizaci letectva.

V roce 1942 mělo japonské námořní letectvo velký zájem o strategický dálkový průzkumný letoun, který by operoval z pozemních základen. Hlavní obranou tohoto letounu před nepřátelským letectvem měly byt jeho vysoké výkony.

První celokovový hydroplán navržený a vyrobený v Japonsku byl postaven díky soukromé iniciativě vlasteneckého spolku, známého pod názvem Teikoku Kaibo Gikai. Jeho členové v září 1922 shledali, že se v Japonsku nevyrábí žádný celokovový letoun. Dobré vlastnosti této konstrukce byly již přitom prokázány v mnoha jiných zemích, to byl důvod aby se tohoto projektu vlastenecký spolek ujal.

Popis a stručná historie vzniku "Vysokorychlostního průzkumného hydroplánu typ 2". Pod tímto označením se skrývá velice zajímavý stroj, který byl vyroben ve velmi omezeném počtu. Většina vyrobených letadel byla nasazena do bojů nad Palau, ale ztráty byly 100%...

Stručná monografie plovákového letounu, který se udržel ve služně od roku 1934 až do japonské kapitulace v roce 1945.

Přehled a popis jednotlivých verzí, stručná historie a operační nasazení japonského létajícího člunu, který spojenecká zpravodajská služba znala jako "Mavis".

Císařské námořní letectvo v roce 1938 převzalo do své výzbroje první létající čluny Typ 97 model 1, nám známější pod označením Kawanishi H6K1 a podle tehdy zavedené praxe již tehdy zformulovalo nové technické požadavky na jeho nástupce. Tyto požadavky zahrnulo do specifikací plánu rozvoje 13-Shi. Na základě těchto požadavků vzniká nejlepší létající člun z období druhé světové války. V tomto článku poznáme, že jeho vývoj nebyl vůbec jednoduchý. První prototyp vykazoval velmi špatné nautické vlastnosti a teprve až následně provedené změny tvaru trupu vedly k jejich zlepšení.

Jedno z posledních plovákových stíhacích letadel druhé světové války, které přišlo již pozdě, aby plnilo původní úkoly, protože se jednalo i zcela novou konstrukci tak vše dopadlo jinak než si japonské námořní letectvo představovalo. Japonsko se mezitím dostalo do defenzivy a plovákový stíhač Kyōfū byl bojově nasazen na Borneu při ochraně rafinérií a později při obraně Japonských ostrovů.

Malá monografie slavné japonské námořní stíhačky z druhé poloviny druhé světové války nás seznámí z jednotlivými verzemi, s výrobci a také s okolnostmi vzniku prototypů. Poznáme s jakými problémy se museli vypořádat japonští konstruktéři a technici při výrobě této stíhačky. Ve stručnosti se seznámíme také s operační činností i s jednotkami, které tuto stíhačku měly ve své výzbroji.

V roce srpnu 1929 společnost Kawasaki Zósenšo K. K. se souhlasem a pověřením ministerstva komunikaci zahájila jednání se zástupci firmy Dornier o případné licenční stavbě Velice komerčně úspěšného létajícího člunu Dornier Do J „Wal“.

V první polovině dvacátých let minulého století japonské armádní letectvo požadovalo pro své bombardovací jednotky těžký bombardér. Japonský průmysl nebyl ještě natolik vyspělý, aby vyprojektoval a vyrobil takový letoun bez pomoci ze zahraničí. Rikugun Koku Hombu se obrátilo s tímto požadavkem na továrnu Kawasaki Zósenšo K. K., a ta se obrátila se žádostí o pomoc na továrnu Dornier, tím začala spolupráce s Dr. Richardem Vogtem.

V prosinci roku 1935 přijalo velení císařského armádního letectva do své výzbroje poslední dvouplošnou stíhačku Ki-10, které později spojenecká zpravodajská služba přidělila jméno Perry. Armádní letectvo do té doby odmítalo všechny jednoplošné stíhačky, připomeňme si pokus dr. Richarda Voghta s letounem Kawasaki Ki-5, nebo na konkurenta dvouplošného Perryho - Nakajimu Ki-11, tento jednoplošník nebyl zcela bez nadějí na zařazení do výzbroje, Rikugun Koku Hombu jej chytře dokázala využít jako „nátlakového“ letounu.

Požadovaný letoun měl nahradit již zastarávající bombardér Kawasaki Ki-3. Ve třicátých letech minulého století byla tato kategorie letadel velmi oblíbená a snad letectva všech států je měla ve své výzbroji a japonské armádní letectvo nebylo v tomto směru výjimkou.

První bojové nasazení v Rabaulu na Nové Británii nebylo nijak slavné, poruchy motorů, písek a motory bez filtrů, nevyhovující radiové a navigační vybavení a nezkušenost pilotů - to byly hlavní příčiny nepříliš úspěšného nástupu. Pokud ale motor pracoval dobře a Hien se dostal do souboje s Tomahawky, Warhawky a Airacobrami, byly tyto americké stroje v nevýhodě. Spojenci jen za cenu ztrát hledali taktiku boje proti tomuto typu. Až příchodem nových typu spojeneckých letadel se situace zlepšila.

Velení armádního letectva také bedlivě sledovalo válečné dění v Evropě od samého začátku, a tak si příslušní zpravodajci všímali také počátečních velkých úspěchů německých bombardérů Junkers Ju 87. Jistým dílem byli Japonci jistě ovlivněni i německou propagandou. Pro nás je však důležité, že velení armádního letectva požadovalo po společnosti Kawasaki střemhlavý bombardér.

Je poměrně málo známou skutečností, že se svého času Japonsko snažilo vyrobit letoun, pomocí kterého chtělo získat rychlostní rekord.

Císařské armádní letectvo získalo v srpnu roku 1942 první zpravodajské informace o připravovaném americkém výškovém bombardéru Boeing B-29 Superfortress, zároveň si uvědomilo, že nemá vhodný stíhací letoun, který by tyto letouny zadržel. Neprodleně byly sestaveny nové požadavky na jednomotorové a dvoumotorové záchytné stíhačky, které měly chránit důležité cíle na mateřských ostrovech.

Císařské armádní letectvo získalo v srpnu roku 1942 první zpravodajské informace o připravovaném výškovém bombardéru Boeing B-29 Superfortress. Logickou reakcí představitelů armádního letectva byla snaha, aby se do výzbroje vlastních stíhacích jednotek dostaly takové stíhací letouny, které by byly schopny operovat ve výškách nad 10 000 m, aby byly dostatečně rychlé a ve své výzbroji nesly dostatečně účinné zbraně, kterými by bylo možné poškodit a zničit tyto velké čtyřmotorové bombardéry. 

Malá monografie posledního stíhacího dvouplošníku japonského armádního letectva.

Kawasaki Ki-61 začíná ztrácet dech, výkonnější motor, který tomu měl zabránit není odladěný, je nespolehlivý a navíc není jich dostatek, v továrně v Gifu se hromadí hotové draky bez motorů. Konstruktéři přistoupili k radikální přestavbě a tak se v posledním válečném roce objevuje velmi úspěšná japonské stíhačka Kawasaki Ki-100 Goshiki-sen. Spojenecká zpravodajská služba ji považuje za pouho verzi původní Ki-61 a ponechala novému letounu kódové jméno Tony.

Stručně popsané okolnosti, které předchazely vzniku a výrobě japonského bitevního a později i stíhacího letounu, jemuž spojenecká zpravodajská služba dala jméno Randy.

Monografie zajímavého prototoypu japonského stíhacího letounu, konkurenta slavného Ki-27.

Malá monografie zabývající se pozapomenutým typem japonského armádního lehkého bombardéru, který byl velmi úspěšný na čínském bojišti, ale při střetu s protivníkovým moderním stíhacím letectvem se naplno projevily nedostatky jeho konstrukce..

V tomto příspěvku se můžeme seznámit s problematickým vznikem japonské těžké stíhačky. První prototyp přinesl pouze zklamání a celý projekt byl pozastaven. K oživení projektu došlo v roce 1940, kdy prototyp dostal nové výkonnější motory a na draku letounu bylo provedeno několik zásadních úprav. Šéfkonstruktér Takeo Doi odstranil většinu nedostatků a tak koncem roku 1941 byl Ki-45 přijat do výzbroje císařského armádního letectva. Letoun byl na japonské poměry slušně ozbrojen a pasivní ochrana zahrnovala i samosvorné palivové nádrže. Pro útoky proti pozemním a lodním cílům byla výzbroj zesílena. Později byl nasazován jako denní stíhač zejména proti čtyřmotorovým Liberátorům. Poté, co začaly nálety proti mateřským ostrovům, prošel další úpravou a byl nasazen proti Superfortessům. Další verze byla používána proti lodním cílům. U Nové Guineje byl Ki-45 nasazen k sebevražedným útokům proti americkým lodím.

Vznikl na základě požadavků japonské armády, inspirované nasazením sovětských strojů Tupolev SB-2, na stroj dosahující s nimi srovnatelných výkonů. Stroj měl dosahovat rychlosti 480 km/h a nosnost pum měla být 400 kg.

Malá monografie prototypů přepadové stíhačky, které se neprosadily a jejich vývojový program byl ukončen.

Monografie japonské armádní stíhačky, která svým příchodem k armádním bojovým jednotkám přinesla zásadní změnu, letoun byl výkonný, dobře ozbrojený a měl také dobrou pasivní obranu. Spojenečtí piloti museli proti tomuto typu najít vhodnou taktiku boje, protože na něj neplatilo to, co na dosavadní japonské stíhačky, které byly extrémně obratné, ale měly značně obvykle příliš odlehčenou konstrukci, slebou výzbroj a chyběla jim pasivní obrana, byly tak pravým opakem nového Hienu.

Stručná historie letounu a jeho technická data.

Zajímavý prototyp střemhlavého bombardéru pro japonské armádní letectvo.

Popis a stručná historie japonského rychlostního letounu. Letounu, který nedosáhl vypočtených výkonů, ale stal se jistě zajímavým japonským pokusem o získání světového rychlostního rekordu.

Zajímavý projekt japonského armádního stíhacího letounu, tento záchytný stíhač měl čelit hrozbě bombardérů B-29. Jeho konstruktér se nachal inspirovat americkou Airacobrou, ne pro její výkony a vlastnosti, ale musel řešit obdobný problém - instalaci kanónu velké ráže do jednomotorového stroje.

Článek nás seznámí s velmi pohlednými prototypy těžkých stíhacích letadel, které z vlastní iniciativy vyprojektoval šéfkonstruktér fy Kawasaki inženýr Takeo Doi. Jednalo se o výkonné, jednomístné, dvoumotorové, záchytné stíhačky, které však Rikugun Kōkū Hombu zavrhlo a tím se připravilo o možnost, aby mělo včas ve své výzbroji výkonný stíhací letoun pro boj s americkými Superfortressy.

Na jaře roku 1926 se generální štáb japonské armády obrátil na továrny Kawasaki, Mitsubishi, Ishikawajima a o něco později také na společnost Nakajima s žádostí, aby předložily své projekty průzkumného letounu, který měl nahradit zastarávající letouny Kawasaki Otsu (což byl licenčně vyráběný Salmson 2A2).

Popis a stručná historie japonského virníku, který operačně létal za druhé sv. války.

Technický odbor japonského námořního letectva sestavil v roce 1940 specifikace označené 15-Shi, těmito specifikacemi námořnictvo požadovalo mimo jiné typy také pokračovací cvičný letoun pro výcvik kompletních osádek dvoumotorových letounů. Tento úkol již deset let plnily obstarožní letouny Mitsubishi K3M. V technických požadavcích byl největší důraz kladen na technologickou jednoduchost a na uspořádání vnitřních prostor - toto uspořádání se mělo, co možno nejvíce, podobat dvoumotorovým bombardérům.

Fieseler Fi 156 Storch byl legendou, a to jak pro své vlastnosti, tak i pro svůj vzhled, zpráva o takovém letounu se rychle dostala i do Japonska. Japonské armádní letectvo mělo o takový letoun s krátkým vzletem a přistáním velký zájem. Prostřednictvím svého vojenského přidělence v Berlíně se snažilo Storcha zakoupit nebo sjednat jeho licenční výrobu. Bohužel, nakonec nedošlo k uskutečnění ani jedné varianty, a tak v Japonsku vznikla zcela vlastní konstrukce – pozorovací letoun Kokusai Ki-76.

Ve třicátých letech minulého století se Japonsko zapojilo do soutěžení o získání rekordu v dálkovém letu. V květnu 1938 tento rekord skutečně získal mjr. Fujita s rekordním strojem Koken. Koken se tak stal jediným japonským letounem, který se dokázal zapsat do tabulek rekordů FAI. V článku se seznámíme nejen s popisem Kokenu, ale také s jeho celkovou historií.

Japonské císařské ministerstvo dopravy si v roce 1937 uvědomilo, že civilní dopravci v Japonsku mají nedostatek dopravních letadel a navíc je letadlový park beznadějně zastaralý, protože byl tvořen převažně archaicky vyhlížejícími dopravními Fokkery.

Císařské Japonsko se v roce 1945 připravovalo na spojeneckou invazi, jednou ze zoufalých možností jak zpomalit a snad i zastavit postup nepřátelských vojsk, měly být sebevražedné údery za pomoci veškerých prostředků. Zvláštní místo pak měly mít oddíly leteckých sebevrahů. Výzbroj sebevražedných jednotek byla velice rozličná od cvičných nebo již vyřazených bojových letadel až po moderní, pro tyto účely speciálně vyvinuté letouny jako byly Yokosuka MXY-7 Ohka, nebo armádní Mitsubishi Ki 167 či výrobně jednodušší Nakajima Ki 115 Tsurugi.

Japonské námořní letectvo usilovně hledalo účinnou zbraň proti americkým bombardérům B-29. Tato snaha přinesla velmi zajímavé prototypy, ale B-29 nedokázal ohrozit ani jediný. Byly to jen a jen prototypy a zde popsaný krásný Shinden je jedním z nich.

Popis jednotlivých verzí a stručná historie japonského protiponorkového letounu Tokai, spojencům známého pod kódovým jménem Lorna. Je málo známou skutečností, že se jednalo o první čistě protiponorkový letoun na světě.

Sovětský jednomotorový stíhací letoun vyráběný během druhé světové války. Tento typ byl následníkem vývojové řady letadel LaGG-3 a předchůdcem typu La-5, jenž se stal jedním z nejlepších sovětských stíhacích strojů nasazených v konfliktu.

Monografie úspěšné americké stíhačky, kterou charakterizoval jeden její pilot: „…na jednu válku přišla příliš pozdě a v té druhé byla již zastaralá…“

Macchi M.C.200 Saetta byl jednomotorový dolnoplošník vyvinutý italskou leteckou společností Aeronautica Macchi ve 30. letech 20. století. První let uskutečnil 24. prosince 1937 a do služby byl uveden v roce 1939. Macchi M.C.200 neměl žádné zvláštní nedostatky a byl vybaven vynikajícími schopnostmi pro boj zblízka. Ve skutečnosti byla jeho ovladatelnost vynikající a stabilita při vysokorychlostních střemhlavých letech výjimečná. Mohl se tak utkat v souboji s nejlepšími spojeneckými stíhačkami a vyjít z něj neporažen. Překonat jej mohl pouze Supermarine Spitfire, a to v manévrovatelnosti.
V kontrastu s dobrými letovými vlastnostmi však byly nízký výkon motorů, sotva dostatečná horizontální rychlost, nedostatečná výzbroj pouhých dvou 12,7mm kulometů v trupu (synchronizovaných pro střelbu přes vrtuli), otevřený kokpit bez vytápění, absence pancéřování chránícího pilota (až na omezený počet exemplářů), absolutní nemožnost provádět manévry v obráceném letu, a to jak kvůli napájení karburátoru, tak především kvůli odpojení olejového a benzinového čerpadla, které by takový manévr způsobil s následnou destrukcí motoru, extrémně nákladné konstrukci (asi 20 000 člověkohodin, zatímco například u Bf 109E stačilo 4 500).

Málo známý japonský letoun, který byl koncem války často nasazen jako kamikaze.

Jakmile byla továrna Junkers schopna dodávat nové verze motorů Jumo 210 G, které byly vybaveny přímým vstřikem paliva, byla v Bayerische Flugzeugwerke spuštěna výroba nové verze Bf 109 C.

Bf 109 D měl být prvním sériově vyráběným letounem s výkonnějším motorem. Aktivně se účastnil bojů při útoku na Polsko a u jednotek určených na obranu Říše se nacházel ještě i během francouzské kampaně.

Specifikace námořního letectva označené 7-Shi lze považovat za první skutečně důsledně připravené. Například technické požadavky na palubní stíhací letoun, které Kaigun Koku Hombu sestavilo odrážely jistou krizi, kterou procházelo japonské námořní letectvo.

Japonské císařské námořnictvo se krátce po první světové válce díky konstrukčním dovednostem britského konstruktéra Herberta Smithe, pracujícího u společnosti Mitsubishi Nainenki Seizo Kabushiki Kaisha, stalo moderní a také mezinárodně respektovanou silou.

V roce 1934 začal technický odbor velitelství japonského námořního letectva formulovat technické požadavky na dosud neobsazenou kategorii námořních letadel „F“.

Pokud chceme poznat historický vývoj útočného bombardéru typ 96 známého ve spojeneckém kódu jako Nell, musíme se vrátit až do první poloviny třicátých let, kdy velení japonského námořního letectva sestavuje na jaře roku 1933 technické specifikace 8-Shi.

Cvičné, dopravní a kurýrní letadlo japonského císařského námořnictva Mitsubishi K3M bylo jedno ze "služebně nejstarších" letadel, která byla ještě těsně po válce, se souhlasem spojenecké komise, používána jako kurýrní. Tyto letouny měly výsostné znaky Hinomaru přetřeny bílými obdélníky se zelenými kříži, to byl znak pokory a s takto označenými letouny byla tehdy přepravována část japonské kapitulační komise, která informovala japonské jednotky o kapitulaci Japonska.

Ve dnech 6. až 9. 4. 1937 vytvořila osádka japonského letounu Karigane, který byl majetkem tiskového koncernu Asahi Shimbun, světový rekord, uznaný komisí FAI. Piloti Iinuma a Tsukagoshi ulétli s jednomotorovým letounem vzdálenost 15 353 km za 51 hodin a 17 minut. Byla to vzdálenost z Tokia do Londýna a tento let byl uskutečněn při příležitosti korunovace krále Jiřího VI a samozřejmě se jednalo o let s mezipřistáními. Tiskařský koncern Asahi Shimbun byl známým mecenášem a propagátorem letectví a letadel.

Japonské armádní letectvo získalo první zkušenosti s těžkými bombardéry Kawasaki Ka.87, tyto bombardéry však rychle zastaraly a přestaly splňovat požadavky na těžký bombardér. Největší nevýhodou tohoto letounu byl krátký dolet a malá nosnost pum.

Japonsko se od roku 1944 ocitlo v obtížné situaci. Spojenci díky svému postupu v Tichomoří získávají vhodná místa, na kterých mohou vybudovat a také rychle budují základny pro své výškové bombardéry Boeing B-29 Superfortress. Japonské vrchní velení zjišťuje, že proti takovým strojům armádní letectvo (to mělo především zajistit obranu ostrovů), nemá vhodný stíhací letoun a námořní letectvo na tom není lépe.

Velení císařského armádního letectva sestavilo na jaře roku 1936 technické specifikace, ve kterých požadovalo pro své bombardovací Sentaie nový, moderní bombardér, který by umožnil nahradit japonskými piloty nepříliš oblíbené Ji-shi-ki, neboli italské bombardéry Fiat B.R.20 a dva typy již zastaralých japonských bombardérů Mitsubishi Ki-20 a Mitsubishi Ki-1.

Armádní letectvo požadovalo těžký bombardér, který měl být velmi obratný a zároveň výkonný a dobře chráněný jak dostatečnou nesenou výzbrojí, tak i svými výkony, ale také účinnou pasivní ochranou. Armádní letectvo ve své specifikaci požadovalo letoun, který mohl zasazovat těžké rány nepříteli na východě – SSSR a až později mírně poopravilo požadavky tak, aby jej mohlo použít například i proti lodím dalšího protivníka.

Mnohé japonské konstrukce letadel z konce války se často vyznačovaly velmi vysokou technickou úrovní. K takovým bezesporu patřil také těžký dvoumotorový výškový stíhač s dlouhým doletem Mitsubishi Ki-83.

Krátce před válkou se do výzbroje sovětského letectva zaváděly nové strategické bombardéry Pe-8. Sovětské letectvo až tehdy došlo ke zjištění, že nemá vhodnou doprovodnou stíhačku, která by alespoň částečně vyhovovala doletem.

Monografie prototypu sovětské stíhačky z konce 2. světové války k jejímuž pohonu byl použit pístový a motokompresorový motor.

Japonské námořnictvo ve svých původních plánech počítalo pro svou loď se stíhacími letouny Gloster Sparrowhawk, tyto letouny, v počtu 90 letadel, nakoupili Japonci v roce 1919 ve Velké Británii. V Japonsku se však již tehdy prosazovala myšlenka na výrobu čistě vlastních konstrukcí, což bylo nakonec logické, Japonsko by nebylo závislé na dodávkách zbraní ze zahraničí.

Stručná historie této námořní stíhačky.

Malá monografie poměrně málo známeho japonského palubního bombardéru, který zasáhl do čínsko-japonského konfliktu.

Stručné seznámení s historií málo známého japonského palubního bombardéru, který zasáhl do bojů v Číně.

Stručná monografie zabývající se jedním z mála úspěšných dvojplošníků sloužících v císařském námořním letectvu po celou dobu války v Pacifiku.

Monografie japonského námořního bombardéru, předchůdce slavného typu G4M "Betty".

stručná historie tohoto bombardéru včetně přehledu jednotlivých verzí.

Monografie japonské námořní stíhačky pro pozemní základny, tato stíhačka byla určena především pro boj s nepřátelskými bombardéry. Kaigun Kōkū Hombu poprvé upřednostnilo rychlost, stoupavost a silnou výzbroj nad extrémní obratností. Výsledkem byl tento výkonný stíhací letoun, jehož hlavním úkolem byla obrany japonských ostrovů.

Japonská volně zpracovaná variace na téma Messerschmitt Me 163 Komet.

Malá monografie poměrně málo známého japonského letounu, který byl císařským námořním letectvem hojně používán k výcviku, dopravě a kurýrním letům od počátku třicátých let až do konce druhé světové války, kdy přepravoval japonskou kapitulační komisi.

Malá monografie japonského průzkumného letounu, který byl s úspěchem používán na čínském bojišti a v první fázi japonského tichomořského tažení. Byl to jeden z mála letounů, které přes tradiční řevnivost a rivalitu používalo letectvo armádní i letectvo námořní. Námořní letouny označené C5M2 model 12 byly použity v prosinci roku 1941 u Malajského poloostrova, Japonci pomocí těchto letadel sledovali britský Svaz Z a následně na něj navedli vlastní bombardéry, které jej zničily. Průzkumné i bombardovací letouny patřily 22. Kōkū sentai.       

Japonský bombardér z předválečného období, který bojoval v Číně

Japonská dosti volně zpracovaná kopie raketového Me-163

Přehled jednotlivých verzí a stručná historie japonského těžkého bombardéru.

Stručná historie lehkého bombardéru + technická data.

Stručná historie vzniku a technická data fenomenálního strategického průzkumného letounu.

Popis japonského armádního bombardéru, jenž se osvědčil zejména na čínském bojišti.

Popis verzí i málo známých projektů patrně nejlvyspělejšího japonského středního bombardéru, včetně jeho vývoje.

Popis vzniku a zkoušek prototypů japonské vysokovýkonné přepadové stíhačky, která by svým operačním nasazením jistě nezměnila výsledek druhé světové války, ale zároveň tato skutečnost byla značným štěstím pro osádky amerických Superfortressů.

Stíhací letoun.

Nakadžima J1N Gekkó ("Měsíční svit") je dvoumotorový letoun používaný japonským císařským námořnictvem během druhé světové války a sloužil k průzkumu, nočním stíhacím misím a akcím kamikadze. První let se uskutečnil v květnu 1941. Dostal spojenecké jméno Irving, protože dřívější průzkumná verze J1N1-C byla mylně považována za stíhačku.

Historie a vývoj japonské palubní stíhačky, která byla ve službě v letech 1929 -1935

Krátké monografický pohled na poslední stíhací dvouplošník císařského námořního letectva.

V tomto článku se seznámíme s velmi málo známým, ale zajímavým prototypem palubního torpédového bombardéru, dále poznáme jak se rozvíjel japonský letecký průmysl počátkem třicátých let minulého století, tedy v době kdy se z Japonska počala rodit skutečná námořní velmoc.

Popis vzniku legendy od Pearl Harboru, její ústup ze slávy a smutný konec v podobě sebevražedného letounu.

Krátká monografie palubního torpédového bombardéru, který byl sice poměrně vyspělým a výkonným letounem ale byl zcela zdecimován mocným palubním letectvem US Navy.

Stručná historie slibného prototypu námořního průzkumného letounu, který nakonec zůstal nevyužit. Později se ukázalo, že jeho nepřijetí do výzbroje bylo chybou, které námořní letectvo muselo rychle řešit zařazením armádních průzkumných letounů Mitsubishi Ki-15 "Babs". 

Popis verzí a vývoj posledního palubního průzkumného letounu, který z palub letadlových lodí nakonec ani neoperoval. Tento letoun svými vysokými výkony udržel japonské průzkumné letectvo na vysoké úrovni až do samého konce války v Pacifiku.

Popis a stručná historie vzniku japonského námořního čtyřmotorového bombardéru pro pozemní základny. Tento článek nás seznámí s nepříliš známým typem japonského bombardéru i s jeho americkou předlohou.

V tomto článku se seznámíme s okolnostmi vzniku japonského čtyřmotorového strategického bombardéru, který námořní letectvo potřebovalo pro své bombardovací jednotky v roce 1943. V polovině roku 1945, tedy v době, kdy probíhaly přípravy na výrobu Renzanu, se potřeby námořního letectva změnily natolik, že byl celý projekt zastaven a ukončen.

Přehled jednotlivých verzí a vývoj těžkého stíhače, lovce létajících pevností.

Malá monografie věnovaná prototypům dvoumotorové japonské námořní stíhačky pro pozemní základny. Tato stíhačka měla ničit svazy nepřátelských bombardérů. Kaigun Kōkū Hombu zadalo jeho vývoj v roce 1943 a o jeden rok později již byly testovány prototypy…

Stručný článek v němž se seznámíme se zoufalým projektem japonského sebevražedného letounu, který již nemohl být z časových důvodů nasazen.

Stručná monografie nepřijatého prototypu, konkurenta úspěšného japonského těžkého bombardéru Mitsubishi Ki-21 Sally.

Stručná historie vývoje této stíhačky.

Malá monografie jedné z nejznámějších japonských armádních stíhaček. Japonské bojové jméno bylo Hayabusa (Stěhovavý sokol), spojenci jej znali pod jménem "Oscar" a věděli, že není radno pokusit se jej vymanevrovat v souboji. Pro japonské armádní letectvo znamenal tento typ totéž, co znamenalo legendární Zero pro námořní letectvo, Zeru se podobal i osudem, také musel bojovat až do konce války v Pacifiku v první linii a nepodařilo se jej zcela nahradit moderní stíhačkou.  

Technická data a stručná historie japonské stíhačky Nakajima Ki-44 Shoki.

Popis verzí, vývoj a nasazení japonského těžkého bombardéru.

Armádní stíhací letoun typ 4 - jedna z nejlepších japonských armádních stíhaček konce války. Bojové jmého Hajate - Vichřice. Spojenecký kod - Frank.

Prototyp výškové stíhačky, která měla chránit Japonsko před svazy bombardérů B-29. Zde se můžeme seznámit s okolnostmi vzniku tohoto stroje a poznáme také příčiny zdržení, které způsobilo, že proti Superfortressům nemohl zasáhnout.

Vývoj japonských proudových motorů byl pomalý, ale existoval, recipročně k tomuto vývoji probíhal také vývoj letadel poháněných těmito motory. Celkový kvalitativní posun nastal až v roce 1944, kdy Německo prodalo svému spojenci dokumentaci několika proudových a raketových letounů a také vzorové kusy proudových motorů včetně výrobní dokumentace. Pravdou je, že se do Japonska dostala jen část z tohoto drahoceného nákladu a japonští konstruktéři byli nuceni mnohdy značně improvizovat, ale vývoj proudových letounů díky tomu značně pokročil. Prvním japonským bojovým letounem se měla stát Nakajima Kikka a tento článek nás seznámí s jeho vývojem.  

Stručná historie často opomíjeného stíhacího letounu předválečného japonského armádního letectva.

Malá monografie bezocasé experimentální stíhačky, jedné ze třech postavených na základě směrnic R40C.

Stručná monografie málo známého ale také málo úspěšného sovětského předválečného letounu aneb "Jak lze příkazem zničit slibný rychlostní stroj".

Americký stíhací letoun Bell P-39 Airacobra, svým neobvyklým řešením (motor v těžišti letounu) inspiroval několik konstruktérů z různých zemí k návrhům obdobné konstrukce. Jedním z nich byl italský konstruktér inženýr Giovanni Casiraghi, který po svém návratu ze Spojených států začal pracovat v továrně Piaggio jako šéfkonstruktér.

Tento článek pojednává o vzniku leteckých sil v Japonsku. Popsány jsou první balónové lety a jejich vojenské využití, následují lety letadel těžších vzduchu a vznik letectva armádního a námořního. Popis vývoje končí ve druhé polovině dvacátých let, tedy v době, kdy se obě složky letectva rozvíjejí díky zahraniční pomoci.

Stručný popis, jak se zrodila legenda sovětského předválečného letectva - stíhací letoun Polikarpov I-16 typ 4.

Typ Polikarpov I-17 byl de facto prvním sovětským letounem z nové generace jednoplošných stíhacích letadel, které se přiblížily k rychlostní hranici 500 km/h.

N. N. Polikarpov od konce roku 1933 začal pracovat na vysokorychlostním stíhacím letounu nové generace. Prototyp I-17 (CKB-15) tak předběhl téměř o celý rok německé i britské prototypy moderních stíhaček, ale na rozdíl od Bf-109, Hurricanu či Spitfiru se typ I-17 nedostal do výroby.

Tato malá monografie se věnuje nepříliš známému stíhacímu letounu, který měl nahradit v sovětském letectvu velmi rozšířené letouny Polikarpov I-16 (ve Španělsku  byly známy jako "Rata"). N. N. Polikarpov se však nedokázal zcela oprostit od konstrukce osvědčených I-16, což byla asi hlavní slabina nového typu. První prototyp I-180 nebyl zcela dokončen a přeci vzlétl ke zkušebnímu letu, letoun následně havaroval a v troskách zahynul jeho pilot - Hrdina SSSR Valerij Pavlovič Čkalov. Následné vyšetřování neprokázalo zavinění ze strany N. N. Polikarpova, ten však upadl ve Stalinovu nemilost a to předznamenalo konec tohoto slavného konstruktéra. 

Popis a operační nasazení francouzského létajícího člunu, který potopil nedaleko Dakaru německou ponorku U-105.

Re.2000 byl první z řady italských stíhacích letounů vyráběných společností Reggiane. Letoun přišel pozdě a nemohl se zúčastnit soutěže v roce 1938, soutěž měla zajistit výběr vhodného letounu pro italské letectvo (Regia Aeronautica).

Nadějný a výkonný prototyp těžkého stíhacího stroje, který s malou úpravou mohl plnit i bitevní úkoly. Letoun však přišel natolik pozdě, že letové zkoušky již nebylo možno dokončit.

Monografie švédského stíhacího letounu, jehož vývoj započal ještě před válkou. Svou kariéru zakončil v roce 1956 v roli útočného letounu.

Životopis jednoho z nejznámějších stíhacích pilotů císařského námořního letectva 2. světové války. Stíhací eso, které nadřadilo japonské Zero americkým Airacobrám, Tomahawkům a Warhawkům, zároveň také autora slavné knihy Zera nad Pacifikem.

Stručná monografie prvního britského čtyřmotorového bombardéru, který v letech 1941 - 1944 bombardoval Německo a jím obsazená území. RAF jej v druhé polovině válečného konfliktu ráda vyřadila ze stavu Bomber Command a nasadila jej u Transport Command. Nová role tomuto stroji vysloveně sedla. Účastnil se několika výsadkových akcí, zásoboval spojenecká vojska palivem a francouzské hnutí odporu zbraněmi a dalším materiálem. Konec války znamenal ukončení kariéry.

Příběh letounu HE 100, jenž se stal středobodem úspěšné dezinformační kampaně vedoucí k "sestřelení" množství letadel typu HE 113, ačkoliv tento typ letounu nikdy neexistoval...

Nový letoun Supermarine S.5 byl maximálně aerodynamicky zdokonalen, čelní odpor byl zásadně snížen, zmenšena byla nosná plocha. Oproti celodřevěné konstrukci S.4, měla nová S.5 trup zkonstruovaný jako celokovovou skořepinu.

Malá monografie britské palubní stíhačky, která již nestačila zasáhnout do bojů druhé světové války.

Supermarine Seafire Mk.45 představoval jen velice mírně navalizovanou verzi pozemního Spitfiru Mk.21. Poháněn byl motorem Griffon řady 60, který byl přeplňován dvoustupňovým dvourychlostním kompresorem.

V článku se seznámíme s okolnostmi vzniku britské vysokovýkonné palubní stíhačky, která vznikla, jak nám její jméno napovídá, navalizací pozemního Spitfiru. Podrobněji poznáme jednotlivé verze tohoto letounu, které bojově létaly u jednotek FAA až do konce druhé světové války a ani její konec neznamenal jejich okamžité vyřazení. Postupně však byly nahrazovány Seafiry poháněnými výkonnějšími motory Rolls-Royce Griffon.

Jakmile se nad Velkou Británií začaly objevovat výškové průzkumné a bombardovací Junkersy Ju 86 P (od počátku roku 1941), nedal na sebe požadavek na konstrukci nové výškové verze Spitfiru s přetlakovou kabinou dlouho čekat. Tento požadavek vzešel v průběhu jednání Royal Aircraft Establishment, které proběhlo dne 17. února 1941 ve Farnborough.

Podle původních plánů konstruktérů ovárny Supermarine měly motor Rolls-Royce Merlin 61 s dvoustupňovým a dvourychlostním kompresorem používat výškový Spitfire HF Mk.VII, střední výšky měl ovládnout Spitfire Mk.VIII.

Letouny Spitfire Mk.II se od předchozí verze odlišovaly především výkonnějším motorem Rolls-Royce Merlin XII. Tato verze motoru Merlin se startovala pomocí pyrotechnického startéru Coffman. Jeho přítomnost lze identifikovat podle vypouklého krytu na pravé straně motorové kapoty, těsně za vrtulovým kuželem.

Co do počtu vyrobených kusů zcela bezvýznamná verze Spitfiru, ale významná z hlediska vývoje - první sériově vyrobený Spitfire poháněný motorem Griffon.

Stručný popis, okolnosti vzniku a operační nasazení poslední verze Spitfiru, která měla ještě původní eliptické křídlo.

V druhé polovině válečného konfliktu se japonskému průmyslu začalo nedostávat některých důležitých surovin. Jednou z těchto surovin byl také hliník, který byl potřebný pro výrobu letadel. Armádní letectvo přikázalo leteckým továrnám, aby navrhly nové, nebo upravily stávající letouny, které by byly později vyráběny s minimálním podílem lehkých slitin. Jedním z takto upravených strojů měl být také skvělý stíhací letoun Nakajima Ki-84 Hayaté (Frank). V tomto článku se můžete seznámit s prototypy Ki-106, což vlastně byla celodřevěná stíhačka Hayaté.

Popis a bojové nasazení dnes již pozapomenutého letounu pro spolupráci s armádou, který byl na čínském bojišti velmi žádán.

Stručný popis japonského cvičného letounu o němž se říká, že údajně v Japonsku nebyl ani jediný armádní pilot vícemotorového letounu, který by nebyl vyškolen právě na tomto typu.

Je poměrně málo známým faktem, že japonské armádní letectvo mělo v roce 1945 ve své výzbroji výškové bombardovací letouny s dlouhým doletem. Velení armádního letectva dokonce zvažovalo jejich bojové nasazení proti americké základně bombardérů B-29 Superfortress na ostrově Saipan.

Víte že, tento japonský experimentální letoun měl získat světový rekord v délce letu, ale kvůli válce nebyl rekordní let zaznamenán komisí FAI a tak byl za dva roky zapsán rekordní let bombardéru Boeing B-29 Superfortress, ale ten byl kratší.

Popis a okolnosti vzniku velmi zajímavého prototypu přepadové stíhačky, která měla zachytávat svazy amerických bombardérů přilétajících nad Japonsko ve velkých výškách.

V roce 1937 se Finsko snažilo získat práva pro licenční výrobu stíhačky Fokker D-XXI...

Toto letadlo bylo jedním z mála typů vlastní, tedy finské produkce. Konstrukce byla ovlivněna Fokkery D-XXI, které firma V.L. licenčně vyráběla.

Seznamte se s velmi zajímavým prototypem stíhacího letounu.

První létající prototyp byl dokončen v únoru 1935, byl dvoumístný dvouplošník se smíšenou konstrukcí, osádka seděla ve dvou otevřených kabinách za sebou. Letoun měl dva hlavní plováky a poháněl jej hvězdicový devítiválec Hitachi GK-2 Tempu 11 o výkonu 300 koní, tento motor byl záhy nahrazen mírně výkonnější verzí Tempu 12 (340 koní), vrtule zůstala stejná – dvoulistá dřevěná.

Tento malý průzkumný hydroplán pro ponorky byl během své operačníslužby natolik nenápadný, že mu spojenecká zpravodajská služba přidělila kódové jméno až po ukončení jeho služby, dalo by se říci "in memoriam".

RAF požadovala letoun, který měl být obdobou německých "Zerstörerů". Vše nakonec dopadlo jinak a zde dovíte proč.

Monografie slavného střemhlavého bombardéru, který se však při vývoji opozdil a do bojů tak poprvé zasáhl v bitvě, kterou Američané označují výrazem „Great Marianas Turkey Shot“, kde se z tohoto rychlého a hbitého stroje stal onen "krocan". Rozhodně však nemůžeme prohlásit, že nedokázal zasadit americkému loďstvu citelné údery.

Popis a historie jediného letadla, které bombardovalo USA.

Seznamte se s ideou nasazení sebevražedných letounků Ohka, s jejich vývojem, jednotlivými verzemi a podívejme se na úspěšnost jejich operační činnosti.

Přehled verzí a vývoj zajímavého japonského letadla