Práva městská Království českého

Autor: Michal Červenka 🕔︎︎ 👁︎ 40.430

Bylo by zajisté chybou věnovat se hned v prvních odstavcích práce přímo spisu Práva městská Království českého, který je ne zcela neprávem přisuzován Pavlovi Kristiánovi z Koldína, ač právě Kristián z Koldína nebyl jediným, kdo se na sestavování spisu podílel. Nezařadit tento spis do dějinných událostí, nebo alespoň nenastínit vývoj snah o kodifikaci městského práva, považoval bych za hrubou chybu. Proto pojednání o samotném spisu ponechám až další kapitole.

Podobně jako u práva zemského byla cesta městského práva ke kodifikaci poměrně dlouhá. S rozvojem měst, jako ekonomické opory státu, zesílily i snahy o sjednocení dosud roztříštěného práva. To mělo zajistit jistotu pro obchod a podnikání. Ke kodifikaci tedy došlo právě v 16. století.

Reklama

Pramenem městského práva nemohlo být pochopitelně nic jiného než samotná zakládací listina, neboli městské privilegium, obsahující výsady, právo na výkon vlastní správy a soudnictví. Dalším pramenem městského práva můžeme označit soudní nálezy a knihy (Kniha písaře Jana). Právo sem také bylo „přinášeno“ při kolonizaci. Tak došlo k vytvoření dvou oblastí práva u nás – tzv. právo magdeburské a právo švábské. Postupem doby převládlo právo magdeburské, ale i to po čase ztrácelo schopnost přizpůsobovat se novým trendům. Na váze tak začalo nabírat právo, které lze označit za české městské právo (tj. právo oblasti staroměstské), jehož kořeny je zas třeba hledat v oblasti, kde bylo původně aplikováno právo švábské.

Dalším podnětem ke kodifikaci městského práva, krom jistoty obchodu a podnikání měšťanů, byla Svatováclavská smlouva (1517). Ta totiž zainteresovala do snah o kodifikaci i šlechtu, neboť i ona se mohla stát stranou při sporech řešených před městským soudem. Tak již roku 1523 vydává zemský sněm usnesení o vypracování zákoníku městského práva.

Tak se stalo, že roku 1534 bylo dokončeno dílo Práva městská, která jsou dnes všeobecně připisována universitnímu mistrovi a pražskému politikovi Brikcímu z Licska (Kouřimskému), který ovšem „jen“ stál v čele komise, tímto úkolem pověřené. Práva městská však nikdy nebyla považována za oficiální kodifikaci městského práva. Vyšla tiskem a městské soudy ji užívaly jako záznam platného práva, ale přeci jen tento spis byl překladem a úpravou starší právní knihy brněnského písaře Jana.

Pavel Kristián z Koldína a „jeho“ Práva městská Království českého

Pavel Kristián z Koldína se narodil roku 1530 v Klatovech a zemřel roku 1589 na Starém Městě. Krátce působil na univerzitě, dále ve funkci novoměstského písaře a roku 1565 se stal kancléřem Starého Města pražského. Tento vynikající právník, který díky svým úřadům nabyl nemalé statky, stanul v čele komise, která roku 1558 dokončuje spis, který se měl ucházet o uznání jako zákoníku městského práva. Roku 1579 byl spis vydán tiskem a přijat zemským sněmem jako závazná kodifikace českého městského práva. Na to následovalo potvrzení zákoníku českým králem Rudolfem II. a roku 1580 ho apelační soud v osobě rady apelačního soudu Gabriela Svěchina z Paumberka prohlásil za závazný pro soudní praxi.

Reklama

Koldín (resp. celá komise, v jejíž čele stál) se nechal inspirovat právem zemským, římským a spatřujeme zde i vlivy práva kanonického.

Samotný „Koldínův“ zákoník je psán česky. Jeho územní platnost však z počátku nebyla úplná. Nejdéle vzdorovala jeho přijetí města patřící k oblasti práva magdeburského, a to zvláště Louny a samozřejmě Litoměřice. Tato města se zavázala k používání výlučně Koldínova zákoníku až roku 1610. Na Moravu se platnost zákoníku rozšířila roku 1697 a v 18. století obsáhla i Slezsko.

Pokud se měl na osoby zákoník v plné míře vztahovat, musely dosáhnout plné právní odpovědnosti. Ta byla v zákoníku určena pro chlapce 18 let a pro dívky 15 let „K mladšímu osmnácti let mužského pohlaví a k děvečce patnácti let. Útrpným právem přikračovati se nemá,…“ Zákoník sám o sobě upravuje v podstatě veškerý život obyvatel města, správu města i jeho soudnictví. Obsahuje tedy například předpisy o městské správě, povinnostech městské rady, městském soudnictví, majetkovém právu, dědickém právu, rodinném a manželském právu, právu trestním a trestním procesu atd. Samotné znění zákoníku bylo doplněno o latinský a český obsah a jeho součástí se stal i věcný rejstřík. Roku 1581 byla ještě vydána tzv. Krátká summa, což byl stručně podaný obsah samotného zákoníku.

Rozsáhlá část zákoníku, věnovaná trestnímu procesu, je věnována útrpnému právu. Zákoník sám má 321 stran a tak se podrobněji budu věnovat pouze této jeho části. Zákoník určuje, za jakých podmínek by se k němu mělo přistupovat, a pravdou je, že se soudce snaží nabádat ke zdrženlivosti v přístupu k útrpnému právu, neboť jak je v zákoníku psáno : „Mnozí zajisté trpělivostí, snesitelností a svau urputností všeckna trápení a mauky vytrpěti umějí, mučení sobě nic nevážíce, k ničemuž hned přiznati se nechtějí, by pak i na prach spáleni býti měli. Zase na odpor, někteří velmi jsau v tom netrpělivý, tak že všecko raději i na sebe i na jiné lháti budau, nežli by nejmenší trápení vytrpěti mohli.“ I proto je v zákoníku soudcům doporučováno, aby se vyvarovali přílišné důvěře ve výsledky útrpného výslechu, ale i naopak aby jeho výsledek nepodceňovali. Jiná situace však nastává pokud „…,po přestání muk a trápení na tom předse stál, na tom potom umřel a svau duší to zapečetil. Vyznání zločincův smrtí a duší jejich teprv se tvrdí; jinák za věci konečné a jisté pokládati se nemohau.“ I v takovém případě je ale brána v potaz možnost, že umírající může lhát a tak takto obviněný člověk může svou „zachovalost“ následně obhájit. V zákoníku je dále přikázáno, aby útrpný výslech nezanechal na vyslýchaném trvalé následky, tedy aby „ještě po trápení při zdraví zůstati mohl.“ Toto upozornění mělo změnit praxi útrpných výslechů, neboť v dřívějších dobách ti, co prošli útrpným výslechem, odcházeli z katových rukou do konce života, který navíc často neměl v důsledku výslechu dlouhého trvání, poznamenaní. Zákoník mimo jiné upravuje i způsob otázek, které mohou a naopak nemohou být při uplatňování útrpného práva  pokládány. Mělo se tak odstranit pokládání zavádějících otázek hlavně tím způsobem, že první kdo řekl nějaké konkrétní jméno, nebyl vyslýchající, ale vyslýchaný. Měly být tedy užívány otázky typu: „Kde jest dne sobotního z večera byl? Kdož jsau více s ním tehdáž a toho času byli? Co jsau tu dělali?“ Pokud by dotazující přeci jen v otázce použil něčí jméno, měl jím označený právo považovat to za „nářek cti“ a požadovat vyplacení pokuty.

Zákoník také v tomto případě určuje, kdo může být přítomen útrpnému výslechu a kdo může pokládat otázky. Toto právo se vztahuje téměř výhradně na osoby soudcem vybrané. Výjimku tvoří člověk, který byl vyslýchaným v průběhu výslechu označen jako spolupachatel nebo pachatel jiného trestného činu „Obeslaný k vývodu kdyby se postavil, má s přátely svými k tázání zločince připuštěn býti, aby sobě vůči mluvili, coby zapotřebí bylo, v přítomnosti osob k tomu volených.“ Krom těchto osob se výslechu účastnil i písař, který výslech zapisoval do smolných (černých) knih, Postavení písaře je v zákoníku rozepisováno podrobněji. Zákoník na jednu stranu přikazuje podepsat formuli, ve které přísahá, že bude zapisovat vše poctivě, na druhou stranu však chrání osobu písařovu před haněním a tento případný přečin trestá pokutou.

Dále zákoník upravuje čas, kdy se má případná poprava konat, tedy za žádných okolností v noci, ale vždy ve dne. Odsouzený k smrti má být vyzván k tomu, aby zemřel na tom co vypověděl. Statky odsouzeného „na nejbližší přátely připadají“. Pokud jich nemá, připadnou na opravu cest města. Zákoník dále varuje před přisvojení těchto statků rychtářem nebo kýmkoli jiným.

Člověk mohl zůstat ve vězení, pokud proti němu nebylo vzneseno obvinění maximálně tři dny. Nestane-li se tak do tří dnů, má konšelský úřad povinnost uvězněného pustit na svobodu.

Do roku 1579 nesmělo být bráněno odsouzenému v prokazování neviny. V Koldínově zákoníku se však již píše, že než bude obviněnému zjištěna vina, nemá být  považován za „… jakéhožby jej původ aneb žalobník u práva položil…“. Toto pravidlo je vlastně je tím, co se dnes nazývá presumpcí neviny.

Zákoník Práva česká Království českého zůstal v platnosti až do 18. století, kdy jednotlivé feudální zákoníky rušily některá jeho ustanovení. Poslední platná část zákoníku, vztahující se k právu majetkovému, pozbyla platnosti roku 1811, kdy v platnost vstoupil Všeobecný občanský zákoník.

Použitá literatura:
Malý, K., Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Praha 2003.
Karel MALÝ, Trestní právo v Čechách v 15. – 16. století, Praha 1979.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více