Operace Zitadelle

Autor: František Novotný 🕔︎︎ 👁︎ 65.157

František Novotný je autorem Mrožovin na Neviditelném psovi

Optimistické Stalinovo přesvědčení, že po stalingradské porážce, kde hitlerovské Německo ztratilo celou polní armádu, je Wehrmacht vyřízen, vyprchalo v polovině března 1943, když Němci zreorganizovaná armádní skupina „Jih“ udeřila od jihu proti příliš roztaženým sovětským vojskům Jihozápadního frontu, následným průlomem odkryla křídlo Voroněžského frontu a donutila Rudou armádu znovu vyklidit koncem zimy dobytý Charkov a Belgorod, jenž se stal frontovou linií.

Reklama

Pro Stavku, vrchní velení Rudé armády, to byla studená sprcha, která znamenala, že strategická iniciativa opět přechází na stranu Němců. Voroněžský front ale udržel tzv. „Kurský“ výběžek, jehož severní bok byl opřen o Kursk, západní o Sumy a jižní o Belgorod.

Zrod operace „Zitadelle

Jestliže v létě 1941 byl Wehrmacht schopen provést invazi do SSSR na frontě dlouhé 2 000 km, v létě 1942 pak staligradskou operaci na jižním křídle, na jaře 1943 zbývaly síly jenom pro ofenzívu v rámci frontového úseku. Pro takovou operaci se přímo nabízel Kurský výběžek jako cíl klešťového manévru, který by odřízl celý Voroněžský front a odčinil potupnou porážku u Stalingradu.

Hitler zoufale potřeboval jakékoli vítězství. Stalingrad nahlodal jak morálku Wehrmachtu, tak německé veřejnosti, další ztrátu prestiže, vojáků a materiálu znamenala kapitulace von Arnima v Tunisu (250 000 mužů s veškerou výzbrojí) a také bitva o Atlantik se dostala do krize. Květen 1943 se stal přelomovým měsícem atlantické bitvy - za potopení 41 lodě zaplatili Němci ztrátou 39 ponorek a v červnu proplulo Atlantikem 11 konvojů, aniž by ztratily jediné plavidlo.

Proto, když maršál von Manstein přišel s myšlenkou útočné operace proti Kurskému výběžku, Hitler se jí nadšeně chopil a OKW dostalo za úkol vypracovat operaci pod kryptonymem „Zitadelle“ - Citadela. Von Manstein a v podstatě všichni polní velitelé předpokládali, že půjde o rychlou operaci s momentem překvapení, aby Rudá armáda neměla možnost vybudovat důkladnou a hlavně do hloubky členěnou obranu.

Přenošené dítě

Z obavy před neúspěchem Hitler spuštění operace neustále odkládal a požadoval neustálé operační změny. Dá se říci, že se u něho uplatnil „stalingradský komplex“. Plánování ofenzívy se pak táhlo 3 měsíce a nemalou roli hrála i Hitlerova fixní idea po nových mocných zbraních, které měly Němcům zaručit kvalitativní převahu.

Reklama

Ostatně na kvalitu vsadili Němci v celém východním tažení a nebyl to tak špatný kalkul, kdyby byl domyšlen. Poválečná analýza amerických a anglických expertů prokázala, že lví podíl na německé porážce ve východním tažení mělo podcenění logistiky, konkrétně produkce náhradních dílů. Totalitní charakter nacistického státu neumožňoval expertům, aby upozornili na vyšší spotřebu náhradních dílů složitějších německých tanků, obrněných a transportních vozidel. Takové snahy, znamenající nižší počty finálních výrobků, hodnotili nacističtí pohlaváři v týlu jako sabotáž, a že pak polní jednotky musely značnou část strojů rozebírat na náhradní díly až na frontě, jim unikalo. Podle některých pramenů až polovina německých tanků a obrněných transportérů nebyla zničena bojovou činností rudoarmějců, ale musela být opuštěna pro nedostatek náhradních dílů.

Ukořistěný sovětský tank T-34, především tvar korby se šikmými stěnami, posloužil jako inspirace pro nový typ německého středního tanku Pz.Kpfw. V „Panther“, bezesporu skvělé vozidlo. A právě kvůli tomu, aby se z dodávky první sériové verze, běžící ve výrobě od února 1943, dostal významný počet strojů na frontu, Hitler Kurskou operaci odložil na počátek července.


Pz.Kpfw. V Ausf. A Panther

Odklad umožnil nasadit i jiná pancéřová monstra, která Hitler tak miloval. V prvé řadě je třeba jmenovat těžký stíhač tanků, který po konstruktéru Ferdinandu Porschem dostal přezdívku „Ferdinand“. Vznikl na podvozku neúspěšného prototypu těžkého tanku Pz.Kpfw. VI (z vítězného prototypu konkurenční firmy Henschel se vyvinul pověstný „Tiger) a vyznačoval se komplikovaným benzinoelektrickým pohonem. Hned za prostorem řidiče se nacházela strojovna se dvěma motory Maybach, které poháněly generátory. Ty pak „krmily“ dva elektromotory v nábojích hnacích kol. Nad zadní polovinou korby byla postavena stodolovitá nástavba, krytý zepředu pancéřovým plátem o síle 200 mm, za nímž se skrýval protitankový kanon ráže 88 mm.


Sd.Kfz. 184

Samozřejmě že průlomové jednotky byly posíleny jak útočnými děly Stug III a Stug IV, tak standardními těžkými tanky Tiger. I to, aby podle Hitlerova přání byly útvary maximálně nasyceny obrněnou technikou, vedlo k červencovému zpoždění operace.


StuG IV

Zpravodajské pozadí

Bitva u Kurska vešla i do zpravodajských legend kolem 2. světové války, neboť, jak musím předeslat, Stavka znala do nejmenších podrobností plán celé operace a na minutu přesně věděla, kdy bude zahájena.

Dlouho se tradovalo, že za tímto skvělým úspěchem sovětské zpravodajské služby stál tzv. „Rudý orchestr“, sovětská špionážní síť, kterou vedl rezident Leopold Trepper. Po obsazení Francie a Holandska se přesunul do Paříže, kde založil krycí stavební firmu Simex, jež úzce spolupracovala s Todtovou organizací. Již dříve naverboval jako agenty Arvida Harnacka a hlavně Harra Schulze-Boysena, jenž byl důstojníkem rozvědky v Göringově ministerstvu letectví. Avšak gestapo do léta 1942 odhalilo vysílačky „Rudého orchestru“ a síť likvidovalo.

Za dalšího strůjce sovětského vítězství se pokládala jiná sovětská špionážní síť, tzv. „Rudá trojka“, jejímž šéfem byl maďarský komunista Sándor Radó (Dora). Ten pak naverboval švýcarského zpravodajského důstojníka Rudolfa Rösslera (Lucy), který jako spojku používal Rachel Dübbendorferovou (Sisi). V Německu měl Rössler čtyři významné agenty - Werthera, Teddyho, Annu a Olgu - kteří si mysleli, že pracují pro Švýcary, respektive Američany. Jejich totožnost nikdy nebyla stoprocentně prokázána, CIA soudí, že se jednalo o generála Hanse Ostera, antifašistu popraveného za účast na atentátu na Hitlera, spolupracovníka Abwehru Hanse Bernda Gisevia, klíčového svědka v Norimberském procesu, Karla Gördelera a plukovníka Fritze Bötzela.

Reklama

Existuje i domněnka, že Britové, kteří o Rösslerově „bokovce“ věděli, mu schválně podstrkovali informace z „Ultry“ (zpravodajský okruh založený na prolomení německého kódu Enigma), aby je takto nenápadně poskytli Stalinovi. Avšak spolupráce s Rösslerem byla navázána až v září 1943, tedy v době, kdy bitva u Kurska už dávno skončila.

Skutečným zdrojem, který Stalinovi poskytl přesnější obraz, co Němci u Kursku chystají, byl sovětský špion ve Velké Británii John Cairncross, který od března 1942 pracoval přímo v Bletchley Parku, kde se nacházel dešifrovací počítač (dílo matematického génia Turinga) systému „Ultra“. Jeho řídícím orgánem byl Anatolij Gorskij, jehož slavná „Pětka“ sovětských špionů v Británii znala jako Henryho. Dal Cairncrossovi peníze na osobní auto, jímž sovětskému rezidentu vozil dekódované informace z Bletchley Parku do Londýna. Jeho pobyt v Bletchley se přesně kryje s obratem na východní frontě a sám Cairncross pokládá za vrchol své činnosti ve prospěch SSSR právě bitvu u Kurska.

Předal NKVD i přesnou dislokaci německých leteckých eskader těsně před bitvou, jejíž zahájení Sověti čekali už 10. května 1943. Proto 6. až 8. května v unikátní operaci, která později na východní frontě neměla obdobu, sovětské letectvo současně napadlo 17 německých polních letišť, jež byly vybrány na základě Cairncrossových informací. Netypické hromadné letecké údery se opakovaly ještě 7. a 8. května 1943. Celkem provedli Stalinovi orli 1400 vzletů a zničili 500 letounů Luftwaffe při vlastní ztrátě 122 strojů.

Dalším zdrojem informací byl sovětský rádiový odposlech, který těžil z německé upovídanosti a především z dlouhé doby přípravy operace. Je třeba říci, že v roce 1943 se kvalita sovětského odposlechu významně zvýšila, stejně jako práce leteckého fotoprůzkumu a vůbec kvalita sovětské vojenské rozvědky. Rusové sice nerozlouskli kód Enigma, i když se o to urputně pokoušeli, ale měli úspěch v odposlechu „šifrovek“ na nižších úrovních německého velení. Znali tak kupříkladu rozmístění štábu a jednotek německého 2. tankového sboru a 6. a 11. tanková divize. Totéž platilo i o 13. sboru, 2. tankové armádě a 7. tankové divizi (jež pod Guderianovým velením provedla v roce 1940 průlom k Dunkerque). Co se týče fotoprůzkumu, uskutečnili před bitvou sovětští letci na 6 000 průzkumných letů, pozemní síly pak přes 2 600 nočních výzvědných výpadů a získaly 187 zajatců, kteří prozradili i konečné datum a hodinu útoku.

Sovětská obrana a průběh bitvy

Již pohled na mapu sugeroval, že cílem německé letní ofenzívy 1943 by se mohl stát Kurský výběžek a že Němci zvolí soustředný klešťový manévr ze severu a jihu. Tříměsíční německé plánování umožnilo Stavce soustředit do výběžku až 40 % veškeré živé síly Rudé armády a ještě vyšší procento těžké techniky. Patřila k ní i těžká samohybná děla SU 152 a SU 122, která dostala přezdívku „Zveroboj“ - zabíječ šelem. Na podvozek těžkého tanku KV-85 byla postavena jednoduchá pětiboká nástavba a do ní v kardanové lafetě instalována kanonová houfnice ráže 152 mm nebo protitankový kanon 122 mm. Obě zbraně byly schopny zničit i takové monstrum, jakým byl „Ferdinand“. I zde se promítá odlišná zbraňová filozofie. Kupříkladu německá samohybná děla a stihače tanků používaly sice preciznější pivotovou lafetu, která poskytovala dělu pevnější uložení bez vibrací, nicméně byla komplikovanější, výrobně náročnější a potřebovala větší prostor. Ačkoli i SU 152 „Zveroboj“ byl pěkný kus železa, nedosahoval zdaleka velikosti „Ferdinanda“. Sovětská vozidla byla nepochybně jednodušší a méně komfortní, neboť se předpokládalo, že jejich životnost nebude nijak dlouhá. Nicméně sovětská obrněná technika těžila z vyspělé metalurgie a dělostřelectvo z kvalitních střelivin, když se sovětským chemikům podařilo vyvinout technologii na výrobu velkozrnného střelného prachu (licenci pak převzaly i USA). Velikost zrna je základem rovnoměrného hoření, takže sovětská děla měla velmi dobré balistické výkony a ani Němci nepohrdli ukořistěné kusy zařadit do své výzbroje.


SU-152

Pomocí této techniky, zakopaných tanků, bunkrů a četných polních opevnění s hustými postaveními protitankových zbraní proměnila Rudá armáda vlastně celou plochu Kurského výběžku v jedno obranné pole, jež tvořilo 8 obraných rajónů s hloubkou 50 i více kilometrů. Za nimi byly navíc soustředěny mobilní zálohy Stepního frontu, které jenom samy měly 3 500 tanků a samohybných děl - tedy tolik, kolik celkově nasadili Němci.


Georgij Konstantinovič Žukov

Ruským jednotkám ve výběžku veleli maršálové Vatutin a Rokossovskij, záloze Koněv a všem maršál Žukov, jemuž bylo podřízeno 1,9 milionu mužů, 4 000 tanků a samohybných děl a na 3000 letadel. Němci soustředili 50 divizí o celkovém počtu 900 000 mužů, 3 500 tanků a samohybných děl (14 tankových a 2 motorizované divize), 10 000 děl a minometů a kolem 2 000 letadel. Od severu měla útočit Modelova 9. armáda, z jihu Hothova 4. tanková armáda.


Walter Model

Dne 5. července 1943 před svítáním, neboť Stavka znala hodinu a datum německého útoku, provedlo sovětské dělostřelectvo silnou dělostřeleckou protipřípravu na místa soustředění německých útočných jednotek a způsobilo jim vážné ztráty. Přesto Němci ráno zahájili 3 měsíce plánovanou a připravovanou operaci „Zitadelle“. Zpočátku se německý útok rozvíjel dobře, ale po několika dnech uvázl. Na severním úseku 9. armáda pronikla jenom do hloubky 10 km a 10. července 1943 musel Model přejít do obrany. Hothovi na jihu se vedlo lépe. Jeho 4. tanková armáda, vybavená Tigery a novými Panthery prolomila u Obojaně sovětskou obranu do hloubky 35 km, avšak houževnatý odpor sovětské obrany s přehradnými protútoky donutil Hotha změnit směr náporu. Dne 11. července si vybral za cíl Prochorovku. Žukov si byl vědom nebezpečí a vyslal proti 4. tankové armádě záložní tankové divize. O den později došlo jižně od Prochorovky k prudkému střetnému boji tankových svazků, jenž nemá v dějinách obdoby. Celkem na 2 000 tanků německého 13. tankového sboru, tankového sboru zbraní SS a sovětské 5. gardové tankové armády se v jeden okamžik rozjelo proti sobě a promíchalo v neskutečně intenzivním boji. Dá se říci, že tankisté obou stran propadli bojovému šílenství jako kdysi vikingští berserkři. Osádky zničených a hořících tanků, jimž se podařilo opustit svoje vozidla, pokračovaly v boji pěstmi, polními lopatkami a vším, co jim padlo do rukou. Šílenou atmosféru této největší tankové bitvy dějin kongeniálně evokoval film „Osvobození“ sovětského režiséra Ozerova, tuším že 1. díl.

Téhož 12. července 1943 se dostal německý útok do krize. Voroněžský front a záložní jednotky Stepního frontu přešly do protiútoku a proti Němcům vyjely další tisíce tanků, napřed ze severu a východu směrem na město Orel. Dne 15. července se připojily jednotky Středního frontu, který útočil na Orel z jihu. Rudá armáda tedy nejenže udržela svůj Kurský výběžek, ale likvidovala i německý Orelský výběžek.

Tím se zhroutila poslední velká německá ofenzíva na východní frontě a strategická iniciativa trvale přešla do rukou Sovětů. Od Kursku vedla přímá cesta až do Berlína.

Psáno v Praze 27. 6. 2003, údaje z knih „KGB“ Ch. Andrewa a O. Gordijevského, „Pozemní války“ G. Fortyho, „Druhá světová válka“ kolektivu polských autorů,„Kronika druhé světové války“ nakladatelství Fortuna Print a „Obrněná technika“ Pejčocha a Spurného.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více