Martin B-26 Marauder

MARTIN B-10

Roku 1929 US Army Air Corps (USAAC) vyhlásilo požadavek na nový bombardér a firma Glenna L. Martina na to reagovala vyvinutím prototypu nového bombardéru. Tento vývoj plně hradila firma Martin.

Prototyp byl označen jako Martin 123 a první let se konal na počátku roku 1932. USAAC přijalo bombardér firmy Martin do výzbroje pod označením XB-907A a po množství změn a vylepšeních byl na počátku roku 1933 podepsán kontrakt na 48 těchto letounů. 

Tento kontrakt obsahoval:

•  Prototyp přeznačený na XB-10 a vybavený dvojicí motorů Wright R-1820 Cyclone, z nichž každý měl výkon 466 kW (625 HP).
• 13 vcelku podobných letounů označených YB-10, určených pro zkoušky ve službě.
• Jeden YB-10A s motory Wright Cyclone vybavenými kompresory.
• 7 letounů označených YB-12, určených pro zkoušky ve službě, které byly stejné jako YB-10, ale byly vybaveny motory Pratt & Whitney (P&W) R-1690 Hornet, každý o výkonu 578 kW (775 HP).
• 25 podobných letounů označených B-12A se zvýšenou kapacitou paliva a s námořními záchrannými prostředky pro pobřežní hlídkování.

B-10 (B-12) začaly sloužit v USAAC roku 1934 a ukázaly se být natolik vyhovující pro službu, že firma Martin získala další objednávku na 103 B-10B s vylepšenými motory Wright Cyclone.

B-10B byl středoplošník, celokovový jednoplošník s velmi vydutým trupem, který umožňoval nést asi tunu bomb rychlostí až 340 km za hodinu na vzdálenost přes 2000 km. Obranu letounu zajištovala trojice kulometů ráže 7,62 millimetrů, z nichž jeden střílel dolů ze střeliště umístěného na břiše letounu, druhý střílel nahoru z proskleného střeliště na hřbetu a třetí střílel dopředu z podivného příďového střeliště, které vypadalo jako prosklený úl vyčnívající z přídě letounu. B-10B byl poháněn dvojicí motorů Wright R-1820-33 Cyclones, z nichž každý měl výkon 578 kW (775 HP). 
*Pro zjednodušení, všechny zbylé varianty letounu B-10 a B-12 budou ve zbytku článku označovány jako B-10.

USAAC používala B-10 ke zkouškám taktiky přesného bombardování s novým bombardovacím zaměřovačem Norden. Několik B-10 bylo vybaveno plovacími vestami a sloužily k pobřežnímu hlídkování. Nicméně ale tento letoun rychle zastarával a na počátku roku 1936 byly již bombardéry B-10 degradovány do role druholiniových letounů, kdy byly používány pro vlekání terčů a výcvik. 119 z celkem 151 bombardérů B-10 sloužících v USAAC, bylo používáno ve službě ve druhé linii ještě v roce 1940, kdy začaly být konečně vyřazovány. Firma Martin nabízela také exportní variantu letounu B-10 jako Model 139 a následně sestrojil upravenou exportní variantu Model 166.

Model 166 měl vylepšenou aerodynamiku a jeden dlouhý prosklený překryt místo odděleného překrytu střeliště a odděleného pilotního překrytu, které měly ostatní verze B-10 a dále měl vylepšené motory Wright Cyclone. Firma Martin prodala celkem 189 letadel typu model 139 a model 166. SSSR byl prvním státem, který zakoupil roku 1936 jeden vzorový letoun spolu s plány, přestože se zde v této době neplánovalo vyrábět tento typ. Holandsko zakoupilo celkem 120 letounů pro službu v Holandské Východní Indii (nyní Indonésie). Ostatními nakupujícími byly Čína, Siam, Argentina a Turecko. Čína oznámila, že použila několik B-10 pro "letákové nálety" na Japonce roku 1938. Siam použil své B-10 v boji proti Japoncům a později také  po boku Japonců proti Francii. Holandsko použilo své B-10 v beznadějné obraně Holandské Východní Indie na počátku roku 1942. Jeden holandský letoun typu model 166 unikl do Austrálie se čtrnácti Holanďany na palubě a byl zrekvírován jako kurýrní do USAAF pod jménem "Miss Latrine of 1930". Na této pozici docela úspěšně plnil úkoly, které na něj byly kladeny. Siamci a Turci používali své B-10 až do konce roku 1940 a v argentinském letectvu sloužily ještě mnohem déle. Jeden z argentiských letounů je nyní vystaven v US Air Force Museum na Wright-Patterson Air Force Base v Ohiu a věří se, že je to jediný do dnešní doby zachovalý letoun. Letoun B-10 vypadal poněkud zastarale, ale musíme vzít v potaz, že byl konstruován na počátku třicátých let a byla to ve své době pozoruhodná novinka. Když poprvé vzlétl, byl stejně rychlý jako většina soudobých stíhaček a Glenn Martin získal za konstrukci tohoto letounu Collier Trophy. Jako zastaralý byl tento letoun uznán až na konci třicátých let a v té době byl již nahrazován modernějšími typy.

MARYLAND & BALTIMORE

Roku 1939 firma Martin nabídla nový typ bombardéru do soutěže vypsané USAAC. Typ Martin 167 byl zkonstruován Jamesem McDonnellem, ještě předtím, než roku 1938 opustil firmu Martin, aby založil vlastní společnost. Typ Martin 167, neboli XA-22 jak ho pojmenovala USAAC, poprvé vzlétl v březnu 1939 a byl vybrán, přičemž porazil typy jako North American NA-40, z kterého vznikl letoun B-25 Mitchell a Douglas DB-7, z kterého vznikl A-20 Havoc.

Oba typy, NA-40 i DB-7, havarovaly v průběhu zkoušek a nechaly tak prakticky typ Martin 167 vyhrát. Ale USAAF nebylo spokojeno s přístupem firmy Martin a zadalo zakázku firmě Douglas. Glenn L. Martin, který neměl zrovna přívětivou povahu, byl rozzuřen odmítnutím. Aby předešla budoucím problémům, britská nákupní komise rozhodla, že typ Martin 167 je vhodný pro službu v RAF. Letoun konečně nalezl kupce. Přestože Martin 167 nebyl zcela úchvatný letoun, Francie ale zoufale sháněla válečné letouny a objednala si 215 letounů Martin 167 s několika specifickými úpravami. 165 z těchto letounů bylo dodáno do Francie ještě před jejím pádem v létě roku 1940. Některé z těchto letounů skončily v britských rukách. Britové souhlasili s nákupem zbylých 50 letounů pojmenovaných Maryland Mk. I a rozšířilo svou objednávku na dalších 150 letounů s vylepšenými motory označené jako Maryland Mk. II. Jméno Maryland bylo určeno tomuto letounu proto, že v Marylandu sídlila firma Martin. Letoun Maryland Mk. II byl lehký bombardér, někdy připodobňovaný německému bombardéru Dornier Do-17 Flying Pencil.

Maryland byl štíhlý středoplošník, poháněný dvěma motory P&W R-1830-S3C4-G Twin Wasps, z nichž každý měl výkon 895 kW (1200 HP). Maryland mohl nést až 900 kilogramů bomb. Obrana letounu obsahovala šest 7,7milimetrových kulometů, z nichž čtyři kulomety byly napevno umístěny v křídle, jeden byl ve spodním střelišti a jeden byl v polozatahovacím hřbetním střelišti.

Marylandy byly používány v letech 1941 až 1942 v Africe a ve Středomoří, kde nahrazovaly letouny Bristol Blenheim. Tento letoun se zdál být nenápadný, ale byl silný a spolehlivý, přičemž plnil užitečné služby jako bombardér, průzkumník a dokonce jako stíhač – když létal z Malty na útoky proti německým transportním letounům, které se snažily zásobovat Rommelův Afrika Korps.

Část Marylandů byla předána z řad RAF do řad South African Air Force (SAAF) a tři letouny operovaly v řadách Fleet Air Arm (FAA). Dne 22. 5. 1941 jeden z Marylandů FAA zahlédl německou bitevní loď Bismarck, jak vyplouvá na moře, čímž bylo zahájeno jedno z největších námořních stíhání v historii. Navzdory tomu, že se Maryland osvědčil ve službě u Britů, byl tento letoun poněkud pomalý a měl omezenou palebnou sílu a ve skutečnosti Martin již nabízel Francii vylepšený letoun – typ Martin 187.

Tento nový letoun měl křídlo Marylandu, ale trup byl mnohem vyšší, což umožnovalo posádce se přesunovat mezi přední a zadní částí letounu a letoun byl vybaven mnohem silnějšími motory Wright GR-2600-A5B5 Double Cyclones, z nichž každý měl výkon 1238 kW (1660 HP). Obranná výzbroj a nosnost bomb byla stejná jako u Marylandu, ale bylo zde ještě místo pro vylepšování.

Francie odeslala v květnu 1940 dopis, v němž projevila zájem o nákup 400 letounů Martin 187, ale její rychlý pád zabránil této dodávce. Britové urychleně převzali kontrakt po Francii a specifikovali některé změny ve vybavení, aby letoun vyhovoval jejich požadavkům.

První letoun Model 187 vzlétl 14. června 1941. Prvních padesát letounů z objednávky bylo přemístěno do Británie, kde byly označeny jako Baltimore Mk. I, protože firma Martin sídlila ve městě Baltimore. Tyto byly následovány 100 letouny typu Baltimore Mk. II, které měly ve hřbetním střelišti dvojici kulometů Vickers 7,7 milimetrů místo jednoho, a potom bylo dodáno 250 letounů typu Baltimore Mk. III s hřbetním střelištěm firmy Boulton-Paul s dvojicí kulometů 7,7 milimetrů. Stejně jako Maryland unesl Baltimore Mk. III 900 kilogramů pum. Střelecká výzbroj obsahovala osm kulometů ráže 7,7 milimetrů, z nichž čtyři byly umístěny napevno v křídle, dva byly ve hřbetním střelišti a dva byly umístěny na spodku trupu. Někdy byly zabudovány čtyři napevno umístěné pevné kulomety střílející dozadu pro ostřelování pozemních cílů.

Těmito letouny byly ukončeny původní objednávky, ale následující odsouhlasení americké části Lend-Lease Act americkým kongresem v červnu 1941 umožnilo další dodávky Baltimorů pro Británii. Začalo to dodáním 281 letounů Baltimore Mk. IIIA, které byly vcelku stejné jako typ Mk. III. Tato dodávka byla následována dodávkou 294 letounů Baltimore Mk. IV, které byly vyzbrojeny hřbetní věží firmy Martin namísto střeliště firmy Boulton-Paul a měly vylepšeny motory a nakonec 600 letounů Baltimore Mk. V, které byly zcela stejné jako typ Mark IV. Některé zdroje uvádějí, že letouny typu Mark V byly vyzbrojeny kulomety ráže 12,7 milimetrů namísto standardních britských kulometů ráže 7,7 milimetru.

Poslední Baltimory byly vyrobeny v květnu 1944. Baltimore Mk. VI byl připravován pro  RAF Coastal Command, ale nikdy nebyl vyroben. Malé množství Baltimorů bylo zadrženo pro USAAF z dodávky Lend-Lease a USAAF je zkoušelo pod označením A-30, ale nikdy se nedostaly v USAAF do bojové služby. Baltimory sloužily v řadách RAF a Royal Australian Air Force v Africe a Středomoří až do konce války. Tyto letouny byly používány RAF v Kenji až do začátku roku 1946, kdy byly staženy ze služby.

Baltimory byly poměrně dobré bojové letouny, které byly některými vlastnostmi a vzhledem podobné bombardérům Douglas A-20 Boston. Ve skutečnosti měla tato dvě letadla docela stejnou způsobilost a stejné motory, pouze Baltimore měl větší hmotnost prázdného letounu. Výkony těchto dvou letounů byly přibližně stejné.

B-26 / B-26A (MARAUDER I)

Přestože firma Martin upravovala typ Maryland, aby vznikl typ Baltimore, společnost již přicházela s mnohem pokročilejší a schopnější konstrukcí. V první linii měla v té době USAAF střední bombardéry B-10 a Douglas B-18 Bolo. Oba typy byly již zastaralé a nebyly schopné použití v moderním boji. Proto USAAC zadalo v lednu 1939 požadavek na nový střední bombardér, který měl dosahovat rychlosti 520 km/h, doletu 2900 kilometrů a měl mít vzletovou hmotnost 12 080 kg.

Tyto požadavky byly velmi tvrdé a navíc USAAF požadovalo, že letoun musí mít adekvátní obrannou výzbroj, pancéřovou ochranu posádky a samosvorné nádrže. Firma Martin přišla s typem Martin 179, zkonstruovaným týmem kolem mladého konstruktéra Peytona M. Magrudera. Tento typ nabídla firma Martin USAAC v červenci 1939. USAAC bylo velmi zaujato a rychle zadalo firmě Martin kontrakt na 201 letounů B-26, jak USAAC označilo tento letoun. Bylo pozoruhodné, že prototyp v této chvíli byl teprve na rýsovacích prknech. Reputace firmy Martin byla u USAAF opravdu veliká a společnost slibovala brzké dodávky.

První B-26 vzlétl 25. listopadu 1940 a byl to ve skutečnosti prototyp. Jasné znamení, že USAAF tyto bombardéry nutně potřebuje, bylo, že k tomuto datu bylo objednáno již 1131 B-26. Přestože B-26 měl více než dvojnásobnou nosnost pum, nesplňoval všechny zadané specifikace. Maximální rychlost byla pouze 507 km/h a dolet byl nedostatečných 1600 km. Nicméně nikdo nemohl tento letoun kritizovat pro jeho vzhled. B-26 byl dokonale aerodynamický letoun celokovové konstrukce, kromě plátnem krytých kormidel, s kulatým trupem a vysoko položenými křídly. Letoun byl vybaven dvojicí motorů P&W R-2800-5 Double Wasp, z nichž každý měl výkon 1380 kW (1850 HP) a měl stavitelné čtyřlisté vrtule s elektrickým ovládáním. Letoun měl tříkolový podvozek. Přední kolo se při zatahování otáčelo o 90 stupňů do strany a pak se teprve sklápělo. Obranná výzbroj se skládala z kulometu ráže 7,62 mm v přídi, dvou kulometů 7,62 mm ve hřbetním střelišti firmy Martin a z jednoho kulometu 7,62 mm pod břichem letounu. B-26 unesl v pumovnici 900 kilogramů bomb a dohromady se závěsníky pod křídly až 2180 kg bomb. V pozdější válečné službě ale nikdy nenosil více než 1800 kg bomb.

B-26 obsluhovala posádka pěti mužů, u pozdějších variant se tento počet zvýšil až na sedm. Aby B-26 splnil požadavek na vysokou rychlost, měl poměrně krátká křídla, což znamenalo velké plošné zatížení. Proto měl tento letoun velmi dlouhý vzlet a vysokou přistávací rychlost. Přestože byly tyto vlastnosti vlastně požadovány USAAF, když zadalo velmi tvrdé požadavky, znamenaly vlastně konec původní B-26.

Produkce dodala v únoru 1940 200 letounů B-26. Tyto letouny byly použity pro testování, operační zkoušky a výcvik, přičemž se ukázaly mnohé nedostatky. B-26 byl velmi odlišný letoun od svých předchůdců a pro nezkušené piloty byl velmi nebezpečný. První dodávky neměly plné operační vybavení, protože to činilo letoun těžký na nos, což často způsobovalo lámání vzpěry příďového podvozku. Protože bylo USAAF znechuceno problémy se zaváděním nového bombardéru do služby, v říjnu 1941 začal Martin dodávat novou variantu, B-26A, které postavil 139 letounů. Tato varianta měla prodloužený dolet díky umístění vyjímacích přídavných nádrží do pumovnice.

B-26A mělo závěsníky na torpédo, umístěné na dveřích pumovnice, které mu umožňovaly nést jedno 900kg torpédo. Dále měl B-26A nahrazeny kulomety ráže 7,62 mm v přídi a na hřbetě stejným počtem kulometů ráže 12,7 mm a elektrický systém byl změněn z 12 V na 24 V. Všechny letouny kromě prvních třiceti měly vylepšené motory R-2800-39. 52 letounů z pozdější produkce bylo dodáno RAF, která je označila jako Marauder I. Tři z nich skončily ve Velké Británii, kde vykonávaly zkoušky a zbytek skončil na Středním východě.

MARAUDER V BOJI - B-26B (MARAUDER IA) / B-26C (MARAUDER II)

B-26B "A Kay Pro's Dream"
en.wikipedia.org

Na konci roku 1941 byla 22. Bombardment Group USAAF vybavena letouny typu Marauder a po útoku na Pearl Harbor 7. prosince 1941 byla odeslána do Austrálie, kam dorazila v únoru 1942. Letouny této jednotky provedly první bojový útok 5. dubna 1942 na hlavní japonskou základnu v jižním Pacifiku, Rabaul na Nové Británii, který byl prvním bojovým útokem tohoto typu. Některé z Marauderů, které operovaly v jižním Pacifiku, byly vybaveny dalšími kulomety v přídi.

Čtyři Maraudery byly použity jako torpédonosné v bitvě u Midway v červnu 1942. Jejich výsledek byl však žalostný – nezasáhly žádnou loď a dva letouny byly ztraceny. Jako torpédonosné byly Maraudery použity ještě při útoku na japonskou letadlovou loď Ryujo nedaleko soustroví Aleuty v ten samý den, ale také nedosáhly žádného zásahu. Toto bylo první a poslední použití Marauderu jako nosiče torpéd v řadách USAAF. V dubnu 1942 byla produkce změněna na variantu B-26B, která byla definitivní verzí Marauderu, přestože ve výrobě docházelo k častým úpravám.

První verze B-26B-1 měla nový kryt motorů, přidanou pancéřovou ochranu, nové podbřišní střeliště s jedním výsuvným kulometem ráže 12,7 mm a upravené záďové střeliště s dvojicí kulometů ráže 12,7 mm v upravené zádi letounu, z čehož vyplynulo prodloužení letounu o 70 cm. Tyto úpravy zvýšily váhu letounu bez přidání motorové síly, proto pozdější výrobní bloky B-26B, počínajíce verzí B-26B-2, měly motory P&W R-2800-41, z nichž každý měl výkon 1492 kW (2000 HP). B-26B-3 byl vcelku stejný jako B-26B-2, ale měl větší vstupy vzduchu ke karburátoru na horní kapotě motoru. Tato úprava umožňovala zabudování pouštních filtrů.

V této době se začalo objevovat znepokojení o bezpečnosti typu Marauder. Byla zde evidentní obtížnost s dlouhým vzletem, velkou přistávací rychlostí a konfigurace přistávacích noh, na kterou nebyli letci zvyklí. Jiný problém byl ten, že elektricky ovládané vrtule trpěly častými problémy zapojení, které způsobovaly při vysokých otáčkách jejich samovolné stavění do praporu. Pozemní personál také nerad spravoval letoun s příliš mnoha elektrickými systémy a měl tendenci nechat vybít baterie při pozemní přípravě, což vedlo k výpadku baterií při vzletu. Výsledkem byla série smrtelných nehod. Letecký výcvik probíhal poblíž města Tampa na Floridě, z čehož vzniklo heslo "a Marauder a day in Tampa Bay" a B-26 začal být známé jako "the Martin Murderer" (vrah od Martina), "Baltimore Whore" (Baltimorská děvka), nebo "the Flying Prostitute" (létající nevěstka). Poslední dvě přezdívky získal letoun částečně proto, že křídla byla tak krátká, že se říkalo, že B-26 nemůže mít při letu oporu ve vzduchu. Hlavní problém byl ten, že USAAF vstupovalo do války s velkým spěchem s novým, pokročilým vybavením, a že se muselo řešit až v průběhu služby, jak vycvičit posádky rychlých letounů pokročilým výcvikem. Situace se zlepšila, až když USAAF získaly dostatečný počet dvoumotorových cvičných letounů, aby piloti ve výcviku mohli získat zkušenosti s dvoumotorovými letouny předtím, než začali létat na Marauderech. Následně také dostala pozemní obsluha vozíky s bateriemi, čímž se odstranily problémy s bateriemi při vzletu a došlo také ke zjednodušení mnoha procedur, které musela vykonávat pozemní obsluha. Příchod těchto vylepšených procedur zabral čas a zatím zde bylo veřejné pobouření proti Marauderu.

Typ měl ale i své zastánce, kteří se snažili ho chránit. Zprávy osádek, které létaly bojové mise s Maraudery, byly nadšené a známý plukovník Jimmy Doolittle vzal letoun B-26A na ukázkovou cestu po Spojených státech, aby veřejnosti ukázal, co tento letoun dokáže, často ukazujíce jeho rychlost i přes velké opotřebení motoru. Přesto připustil, že se jedná o nemilosrdný letoun. Martin provedl několik změn v konstrukci, doufaje, že to zlepší bezpečnost letounu. Od letounu B-26B-4 byla zavedena delší noha předního podvozku, čímž se zvýšil úhel křídel při vzletu a tím se  krátila dráha potřebná pro vzlet. Dále byl také mimochodem přidán pohyblivý kulomet 12,7 mm pod břichem letounu. Letoun B-26B-5 měl přidány štěrbinové klapky pro snížení přistávací rychlosti. Celkem bylo postaveno 641 letounů typu B-26B-1 až B-26B-5 a pak začal Martin vyrábět typ B-26B-10, který měl několik významných úprav.

Typ B-26B-10 získal delší křídla, čímž se mělo snížit plošné zatížení křídel. Dále získal nové elektricky ovládané hřbetní střeliště firmy Martin-Bell s dvojicí kulometů ráže 12,7 mm a čtyři dopředu střílející kulomety ráže 12,7 mm, umístěné pod kabinou. Ocasní plochy byly zvýšeny a byla zvětšena jejich plocha, aby se zvýšila podélná stabilita letounu. Použité motory byly R-2800-43, s několika mechanickými vylepšeními, ale se stejným výkonem jako měly R-2800-43.

Bohužel tato vylepšení zvýšila váhu letounu a prodloužení křídla jednoduše způsobilo to, že B-26B-10 měl lehce vyšší přistávací rychlost než jeho předchůdci. Jediná věc, která může být  řečena, je ta, že bez delších křídel by se letoun stal více složitější na létání. Typ B-26B-10 byl následován stejnou sérií B-26B-55.

Typ B-26B-45 měl vylepšený kryt kabiny, složený z širších panelů, což zjednodušovalo výrobu a zlepšovalo výhled pilota a druhého pilota. Všech 1242 letounů této série bylo vyrobeno v podniku Martin v Middle River v oblasti Baltimoru a 19 z nich bylo dodáno RAF, kde byly označeny jako Marauder IA a odeslány do Egypta. Celková produkce všech variant B-26B byla 1883 letounů. Mezitím firma Martin otevřela podnik ve městě Omaha v Nebrasce, která začala vyrábět letouny odpovídající verzi B-26B-10 a pozdějších bloků, pod označením B-26C. Maraudery vyrobené v Baltimoru získaly na konci označení „-MA“, zatímco ty, co byly vyrobeny v Omaze, měly koncovku „-MO“. Například letoun s označením B-26B-50-MA byl vyroben v Baltimore. Bylo vyrobeno 1210 B-26C, z nichž bylo 100 určeno ke službě v řadách RAF pod označením Marauder II. Maraudery II byly užívány letectvem South African Air Force (SAAF).

Maraudery byly stahovány z pacifického bojiště v letech 1942 až 1943, přičemž byly nahrazeny letouny North American B-25 Mitchell. 

Mitchell byl mnohem lepší pro použití v Pacifiku, protože měl delší dolet a stačila mu kratší startovací dráha ke vzletu. Nicméně byly Maraudery čím dál více využívány v boji proti Němcům po vylodění Spojenců v severní Africe na konci roku 1942 a byly často využívány v boji ve Středomoří, nad Itálií a nad severní Evropou. První operace Marauderů nad severní Evropou nebyly moc slibné. První operace Marauderu v severní Evropě dne 14. května 1943 skončila úspěšně, ale již druhá mise 17. května 1943 skončila ztrátou všech Marauderů, zničených útokem stíhaček a palbou flaku a kolizemi ve vzduchu. Tyto první mise byly prováděny v nízké výšce. Další mise již byly prováděny ve středních a velkých výškách s dobrými výsledky, ale oproti dobrým výkonům a silné výzbroji Marauderů se představa, že Maraudery budou útočit bez stíhací obrany ukázala stejně iluzorní jako u těžkých bombardérů B-17 a B-24.

Tato obrana nebyla do počátku roku 1944 přítomná, dokud nedorazily americké stíhačky s dlouhým doletem.

Pak začal Marauder sloužit s plnou ctí. Byl hojně používán pro taktickou podporu po vylodění v Normandii. V době své největší slávy operovaly Maraudery v řadách dvanácti bombardovacích skupin USAAF, nejvíce patřících velení 9th Air Force. Útoky byly prováděny dvěma pumami o váze 900 kilogramů nebo osmi 225 kilogramovými bombami nebo šestnácti 113 kilogramovými bombami. Jeho bojové ztráty patřily k nejnižším ze všech typů v řadách USAAF. Jeden Marauder, pojmenovaný "Flak Bait", uskutečnil dokonce celkem 202 bojových misí.

Při prvních operací byly Maraudery USAAF zbarveny kombinací olivové a šedivé, po získání letecké převahy Spojenci létaly v barvě kovu. Kamufláž se začala opět používat až na konci války, kdy Maraudery operovaly z polních letišt v předních liniích, kde na ně občas dělaly překvapivé útoky letouny Luftwaffe.

RAF mělo zpočátku stejné výhrady k letounu Marauder jako USAAF a prošlo stejnou cestou získávání zkušeností jako USAAF, než začalo tento typ úspěšně používat. Mnoho Marauderů v řadách RAF bylo používáno v severní Africe a na Středním východě, zpočátku nahrazujíce Blenheimy. Zde musely být smíšené pocity pro posádky Blenheimů, protože přecházely z dobře ovladatelného Blenheima, který byl však velmi zranitelný v boji na Marauder, který dobře snášel poškození v boji, ale hůře se řídil. V řadách RAF operovalo za války pět squadron Marauderů, v řadách SAAF operovalo šest squadron Marauderů a v řadách letectva Svobodných Francouzů v severní Africe sloužilo šest squadron. Ukazuje se, že Svobodní Francouzi standardně odstraňovali dva ze čtyř pevných kulometů.

Britové používali Maraudery zpočátku jako torpédonosné, s mnohem větším úspěchem než USAAF. Následně je používali pro kladení min, námořní průzkum a stejně jako Marylandy předtím, k stíhacím útokům na německou leteckou dopravu do Afriky.

Poté sloužily Maraudery v řadách RAF a SAAF v Itálii a při podpoře Titových partyzánů v Jugoslávii.

B-26F & B-26G (MARAUDER III) / různé varianty

Jeden z původních B-26 byl konvertován pro pokusy systému na odstranění námrazy z křídel, přičemž byl používán teplý vzduch proudící z motoru. Tento letoun byl označen jako XB-26D a nebyla plánována jeho sériová výroba. Letoun B-26E byl uvažovaný jako odlehčená verze letounu Marauder s váhou redukovanou o 900 kilogramů (2000 liber) a s hřbetním střelištěm posunutým dopředu. Nikdy se však nevyráběl. Toto vše znamená, že další verze stavěná v sérii byla B-26F, která byla stavěna v závodě v Baltimoru roku 1943 v počtu 300 kusů. B-26F odpovídala prvním výrobním blokům B-26B s motory typu -41, ale měla sklon křídla zvýšený o 3,5 stupně ke zkrácení vzletu, přestože to snižovalo maximální rychlost. Zkušenější posádky Marauderů ale pohlížely na toto vylepšení jako na krok zpět. Také zařízení pro zavěšení torpéda bylo odstraněno. 

200 z těchto letounů bylo dodáno RAF, kde byly označeny jako Marauder III. Finální bombardovací verze Marauderu byla B-26G, která byla velmi podobná verzi B-26F kromě toho, že byla vybavena motory typu -43. 893 těchto letounů bylo vyrobeno v závodě Martin Baltimore, z nichž bylo 150 dodáno RAF, kde si ponechaly označení Marauder III. Nejenže Martin vyráběl bombardovací verze B-26B a B-26C, tak také vyrobil 583 Marauderů v základní verzi pro výcvik a vlekání terčů. Tyto letouny měly vrátek pro vlečení terče, ale jejich pancéřování a výzbroj byla odstraněna, což zlepšovalo jejich vlastnosti při startu a přistání. AT-23A odpovídla verzi B-26B. Bylo jich v Baltimore vyrobeno 208. A AT-23B odpovídala verzi B-26C a bylo jí vyrobeno 375 kusů v Omaze. Tyto letouny měly mírně spletitou historii, přičemž 225 AT-23B bylo převedeno roku 1944 a 1945 z USAAF do řad US Navy, přičemž několik letounů patřících námořnictvu sloužilo v řadách US Marines. US Navy letouny AT-23B přejmenovala na JM-1 a několik z nich bylo konvertováno na verzi JM-1P pro fotoprůzkum. Roku 1945 přeznačila USAAF jejich zbývající letouny typu AT-23A a AT-23B na TB-26B a na TB-26C. Letouny USAAF pro výcvik byly ponechány v barvě hliníku, ale Navy a Marine Corps označily své letouny zvláštní chromovou žlutí.

Poslední verze Marauderů byla TB-26G, vyrobená v počtu 57 kusů, což byl odlehčený a upravený cvičný B-26G. 47 z těchto TB-26G bylo převedeno k US Navy jako JM-2. Poslední zbývající verze Marauderu byl jediný letoun XB-26H, pojmenovaný "Middle River Stump Jumper", zkušební stroj upravený z typu B-26G k vyzkoušení nového typu podvozku pro bombardéry typu Boeing XB-47 a Martin XB-48.

Britové začali vyřazovat své Maraudery krátce po válce. Podmínky půjčky Lend-Lease požadovaly, aby Maraudery byly vráceny zpět do USA, ale USAAF o ně nestálo a tak byly rovnou sešrotovány. Francouzi začali vyřazovat své poslední B-26 roku 1947 a přestože roku 1948 bylo ještě několik B-26 Marauder ve stavu USAAF, byl tento typ uznán jako zastaralý a byl vyřazován. Následně bylo označení B-26 předáno typu Douglas A-26 Invader. Marauder vykonával dobrou službu a dosáhl mnohých vítězství, ale byl a zůstal ve stínu B-25 Mitchell. Letounů B-26 Marauder bylo vyrobeno zhruba polovic než Mitchelů, a to částečně proto, že Mitchely byly značně levnější a také proto, že Mitchely nikdy neměly tak špatnou pověst jako Maraudery.

Marauder je v současnosti velmi vzácný válečný letoun. Letoun pojmenovaný "Flak Bait" je nyní vystavený na statické ukázce ve Smithsonian National Air & Space Museum ve Washingtonu. Organizace sběratelů amerických válečných letounů - Confederate (Commemorative) Air Force, vlastnila B-26C pojmenovaný "Carefree Carolyn" v letuschopném stavu, ten byl však ztracen při těžké havárii roku 1995. 

Jediný letuschopný Marauder je raný model B-26, nyní vlastněný leteckým sběratelem  Kermitem Weeksem. Tento letoun byl sestaven roku 1972 z trosek tří letounů, nalezených v kanadské divočině. Tyto letouny se zde zřítily roku 1942 při přeletu na Aljašku. Tento letoun byl navrácen do letuschopného stavu na počátku devadesátých let.

Soupis výroby B-26

Varianta	Počet vyrobených letounů	Poznámky
B-26	201	201 vyrobeno pro testování, zkoušky a výcvik
B-26A	139	52 dodáno do GB jako Marauder I
B-26B	1883	19 dodáno do GB jako Marauder IA
B-26C	1210	100 dodáno do GB jako Marauder II
XB-26D		1 B-26 přestavěn pro odledovací testy
B-26E		Odlehčená verze, nikdy nevyroben
B-26F	300	200 dodáno do GB jako Marauder III
B-26G	893	150 dodáno do GB jako Marauder III
TB-26B (AT-23A)	208	Cvičný / tahač cílů
TB-26C (AT-23B)	375	Cvičný / tahač cílů, 225 US Navy jako JM-1
JM-1P		JM-1 upravené pro průzkum
TB-26G	57	Cvičný / tahač cílů, 47 US Navy jako JM-2
XB-26H		B-26G upravený pro speciální testy

Celkem vyrobeno 5266 letounů všech verzí letounu Marauder.

Nad Evropou provedly Maraudery 129 943 bojových vzletů, při nichž svrhly 169 382 tun bomb. Letounů bylo ztraceno 911 a palubní střelci sestřelili 402 nepřátelských letounů.

B-26 v SSSR

Historie Marauderu v SSSR začala v květnu 1943. V této době byla dodána dvojice letounu B-26B-2 do zkušebního střediska v Aktjubinsku. Zde prošla několika testy, které ohodnotily letoun jako nevhodný pro bojové použití u běžných jednotek pro jeho složitost a složitost obsluhy a zkušební středisko doporučilo objednávat namísto Marauderu letoun B-25 Mitchell. Maraudery však byly ohodnoceny jako vhodné pro jednotku plnící speciální operace. Poté utichl zájem o Maraudery až do podzimu 1943, kdy britský námořní atašé žádal Sovětský svaz, aby zaútočil na německé těžké námořní síly umístěné v Norsku. 

Sovětský svaz tuto žádost uznal za oprávněnou a zadal rozkaz letectvu severomořského flotu, aby akci provedl. Ten však zjistil, že mu chybějí prostředky – letouny Pe-2 a Il-2 neměly dostatečný dolet, letouny typu Boston neměly dostatečnou nosnost a letouny Il-4 nebyly k dispozici. Lehké námořní jednotky (torpédové čluny) neměli šanci se do fjordu, kde kotvily německé lodi, dostat a stejně tak ponorky nemohly proniknout protiponorkovými sítěmi.

Proto sovětská strana požádala o poskytnutí dvaceti letounů B-26 Marauder. Americká strana zareagovala okamžitě. Několik letounů odeslala přímo z výrobní linky, několik jich zabavila z dodávky pro SAAF a zbytek byl odebrán americkým jednotkám působícím v Americe. Během následujícího měsíce se všechny letouny přesunuly severní cestou přes Aljašku na základnu Poljarnoje, kde začal výcvik posádek. V průběhu přeškolování byly dva letouny zničeny a několik bylo poškozeno. Náhradou za zničené letouny byly povolány letouny z Aktjubinska. Po dvou měsících výcviku byla jednotka s Maraudery připravena k akci. Ale v této chvíli již byla změněná situace - bitevní křižník Scharnhorst byl potopen britskou bitevní lodí Duke of York a bitevní loď Tirpitz byla ochromena útokem britských miniponorek. Proto hlavní důvod existence jednotky pominul a po několika minových a bombardovacích útocích v Botnickém zálivu, při nichž jednotka ztratila dva letouny, byla zrušena a všechny letouny odstaveny. 

Zdroje
www.vectorsite.net
Vojenská letadla 3
časopis L + K